Transmedia storytelling v hororové podobě

   Fenomén transmediálního vyprávění by se dal vysvětlit jako přenášení a rozvíjení příběhů, které nás baví na obrazovkách televizí či počítačů, do řady dalších typů médií. Tento pojem propaguje například Henry Jenkins. Dle jeho definice se za transmediální vyprávění považuje takový příběh či námět, který se objevuje ve více typech médií (příkladem může být televizní seriál a počítačová hra, či internetová stránka s dalšími informacemi, které se v původním, základním médiu neobjevují). Dle slov Jenkinse se musí v příběhu mísit intertextualita a multimodalita. První z těchto pojmů odkazuje na zobrazování postav, které známe z jednoho příběhu v dalších vyprávěních. Příkladem může být použití tzv. Marvel hrdinů v různých filmech, které vyprávějí odlišné části jednoho velkého příběhu. Multimodalita je určena tak, že příběh, který je v jednom médiu nastíněn musí být v dalších médiu rozvinut, nejde tedy jen o převyprávění či adaptaci. Takto se podaří naplnit definici transmediálního vyprávění, jak ji určil Jenkins. Zjednodušeně se tedy dá říct, že základem je mít stejné postavy zobrazené různými médii v různých částech příběhu.

   Počátek tohoto typu vyprávění však nesouvisí pouze s rozvojem internetu a počítačové techniky, jak by se mohlo zdát. Musíme si uvědomit, že za transmediální se dá považovat i spojení komiksových knížek a filmu či knihy. Zde bychom mohli uvést příklady známé v naší republice, jako Rychlé šípy nebo Alois Nebel. V případě Rychlých šípů se jedná o spojení knihy a komiksů, které v rámci naplnění definice transmediálního vyprávění vzájemně rozšiřují příběh pěti chlapců a jejich dobrodružství. Jako první vyšlo ve 40. letech několik komiksů, které byly záhy následovány knihou. V čase se pak vydávání knih a komiksů prolínalo. Vše bylo v roce 1969 doplněno televizním seriálem a v 90. letech pak filmem. V případě Aloise Nebela příběh začíná jako komiksová trilogie, záhy je však doplněna filmovou verzí.

Hororové vyprávění

   Výrazně se trend transmediálního vyprávění dá využít při sledování příběhů, ze kterých nás mrazí, je totiž jasné, co je lepší než se bát u televize. Bát se při počítačové hře, bát se při čtení článků o strašidelných postavách z rádoby reálného dokumentu nebo se třeba bát přímo v kulisách příběhu s dalšími fanoušky seriálu, či filmu.

   Příkladů transmediálního vyprávění v hororových příbězích můžeme najít hned několik. Ať je to šílenství okolo kultovního hororu Silent Hill, který vycházel z předlohy počítačové hry. Nebo rozvíjení a převyprávění příběhů jako je Záhada Blair Witch, do takových rozměrů, že celá generace dětí si na nějakou dobu přestala hrát v lesích. Nové nápady přináší také například American Horror Story, která své fanoušky pozvala přímo do prostředí, ze kterého se následujících několik měsíců budou jejich oblíbení herci snažit vyděsit všechny diváky.

   Fenomén s názvem Silent Hill začal v roce 1999, kdy vyšla první verze hry pro PlayStation 1. Následovaly verze pro nové PlayStation a v nich nové příběhy. V tomtéž časovém období se objevil i komiksový příběh Silent Hill: Dying Inside. Po čtyřech verzích hry a jednom komiksu přišel v roce 2006 na řadu velmi úspěšný horor, který svým obsahem kopíruje příběh první verze hry.

   Příběhy jednotlivých dílů jak hry, tak filmu se mezi sebou prolínají. Na rozdíl od filmové verze, kde svou dceru hledá matka, v herním prvním díle ji hledá její otec, avšak příběh sám je jinak velmi podobný.

Hra samotná zaujala hlavně svou orientací na pocit strachu, který má hráče pohltit a vtáhnout do příběhu. I z toho důvodu si hned první díl hry získal mnoho fanoušků a na internetu i v časopisech zaměřených na PlayStation získal velmi vysoká hodnocení. Film si podobná ocenění dle kritiků nezasloužil, avšak rozhodně mezi fanoušky hororů nepropadl a dodnes je známý.

První díl Silent Hill

   Blair Witch Project byl jedním z prvních zástupců úspěšné cílené transmediální komunikace. Příběh se do povědomí diváků dostal v roce 1999 jako film obsahující reálné záznamy kamer, které si s sebou vzala trojice mladých studentů při cestě za hledáním údajné čarodějnice žijící v lesích. Tyto záznamy měly být nalezeny v lesích a zobrazovaly celý příběh končící smrtí všech hlavních postav. Reálnost a snaha o dokumentární pojetí příběhu zasáhla řadu diváků a film se stal jedním z nejzásadnějších hororů posledních let. Námět reálnosti a dokumentárnosti byl využit například v sérii Paranormal Activity, či Dyatlov Pass Incident.

Samotný film však autorům pro pocit reálnosti nestačil. Byla proto vytvořena internetová stránka, která obsahovala detaily o příběhu a celý snímek tím velmi dobře propagovala. Na této stránce se objevovaly záznamy policie, rozhovory s rodiči zmizelých a zápisy z deníku hlavních postav. Možnost rozvíjet a rozklíčovat příběh hrdinů filmu oslovila stovky tisíc lidí, stránka měla v době největšího boomu přes 3 milióny návštěv denně.

   Následovaly také knihy, komiksy a tři díly počítačové hry, která rozvíjela příběh naznačen na konci filmu, kdy se postavy dostaly do domu několikanásobného vraha dětí, který zřejmě stál i za smrtí zmizelých studentů. Zde tedy názorně vidíme jakým způsobem má fungovat transmediální komunikace, jak každé médium přináší nové části do celku kompletního příběhu.

Blair Witch Project trailer

   Dalším příkladem je Resident Evil, který má tolik různých vydání (ať filmových, knižních či herních), že se celistvost příběhu lehce vytrácí. I přes to, že existují různé vedlejší příběhy, které do sebe jako celek nezapadají, dá se dle definic Henryho Jenkinse příběh města Racoon city a všechny následující a navazující příběhy považovat za transmediální vyprávění. Počátek hledejme v roce 1996, kdy vznikla první počítačová hra následována dalšími sedmi díly (poslední v roce 2009). Film se přidává v roce 2002 a má celkem pět dílů (plus tři animované).

   Nejnovějším příkladem, který se rozvíjí v posledních letech je hororový seriál American horror story. Ten každý rok natáčí novou sérii, ta má vždy své prostředí a svůj specifický příběh. Do transmediálního pojetí dodává přístup, ve kterém zavede fanoušky přímo do prostředí seriálu a to před každou sérií znovu. Před začátkem první série se na stránkách o seriálu začaly také postupně objevovat nápovědy odkazující na příběh, který se bude v sérii rozvíjet. Určitá snaha o transmedializaci zde tedy probíhá také, avšak k propracovanosti Záhad Blair Witch a jiných příběhů mají autoři American horror story ještě daleko.