LOL, troll, RIP.

Trollování – to je posmívání, urážení, provokování a další negativní projevy uživatelů internetu vůči dalším uživatelům. Při běžném používání Facebooku člověk občas narazí na negativní, někdy zbytečně ošklivý komentář či reakci. Jak daleko dosahující a vážná problematika se za termínem „trolling“ vynořuje, může být pro českého uživatele překvapující.

Autorka článku „LOLing at tragedy: Facebook, trolls, memorial pages andresistance to grief online“, Whitney Phillips, PhD., se rozhodla tuto problematiku prozkoumat podrobně a to především v americkém a britském prostředí. Při své vědecké činnosti se specializuje na různé projevy špatnosti, nemorálnosti a odlišnosti v internetovém prostředí. Zkoumá humor, který je spjatý s fikcí, který je zlý, dráždivý a provokující. Svou pozornost věnuje kulturně odlehlým hodnotám. Řeší svobodu slova v online světě, zajímají ji memy – politické i ty ostatní. Veškeré uličnictví v internetovém světě je pro ni materiálem k prozkoumání. V současné době dokončuje knihu, ve které rozebírá právě téma, kterému věnovala i článek, který je podkladem pro tento text – vznik jakési subkultury trollů, jejich chování, vztahy a myšlenky. Jak v knize, tak v článku se specializuje na projevy trollování na Facebooku a na serveru 4chan.

Ve své práci se Whitney Phillips zajímá především o trollování na „RIP“, smutečních a vzpomínkových facebookových stránkách. Její pozornost se dostává i k dalším stránkám, které jsou věnovány různým katastrofám. Hlavní myšlenkou studie je zjistit, jakou má trollování podstatu, jak funguje, jaké jsou zvyky a mechanismy a kde se berou důvody k takové činnosti a zda existují zábrany a výčitky původců. Výzkum autorka prováděla více metodami, sama se zapojila jako aktivní účastník a zkoumala problematiku zevnitř; vytvořila vlastní profily a pronikla mezi „ty špatné“. V průběhu svého působení v subkultuře získala několik kontaktů, následně respondentů, se kterými vedla rozhovory a zahrnovala je otázkami. Je zajímavé, že jako trollovi, jí oslovení uživatelé nevěřili její akademický původ a výzkumný záměr. Ještě větší překážkou pro ně byly pochybnosti o jejím pohlaví. Podklady pro studii byly tedy získány z rozhovorů a také z pozorování. Autorka zjistila, že jednoduché provokování a kritizování přerůstá v něco velkého, silného a organizovaného.

Chelsea King – typická americká teenagerka, oblíbená, sympatická, sportovní. V únoru 2010 nedorazila domů. Tak jako se rozjelo pátrání policie a dobrovolníků, rozjela se i facebooková stránka „Chelsea’s Light“, jež informovala o situaci a žádala o pomoc. Vedle této oficiální stránky se během pár dnů vyrojilo i množství dalších podpůrných stránek: „Help Find Chelsea King“, „Missing: Chelsea King“… Poté, co bylo nalezeno tělo dívky, se téměř všechny tyto stránky přeměnily na místa, kde lidé mohli vyjádřit lítost, soustrast a vzpomínky. Stránky tedy byly přetvořeny na smuteční, nebo tzv. RIP stránky: „In Loving Memory of Chelsea King <3“, „RIP: Chelasea King“, RIP Chelsea King <3“. Právě tyto stránky se staly útočištěm a hnízdem pro trolly. Stejně tak další a další stránky, které mají podobný základ a myšlenku.

Trollové reagují na fotky, statusy i komentáře. Jsou drzí, provokují, zesměšňují a posmívají se, zdá se, že nikoho a nic nerespektují, že nemají svědomí. Autoři původních komentářů se nad příspěvky trollů znechucují, moralizují, odmítají taková slova či významy a další uživatelé se ke kárání připojují. Dle slov některých trollů právě zde dochází k onomu v názvu článku použitému „LOLing“ – výsměch, velký smích, vrchol blaha ze splnění cíle. Nejspíš nejzásadnější činností trollů je totiž provokování. Ve chvíli, kdy se na návnadu někdo chytí a trollovi je dopřána pozornost a mnoho slov opovržení, byla protnuta cílová páska, troll dosáhl svého.

Lidé, kteří se trollování věnují (v tom pokročilém stádiu), mají vytvořené falešné profily s falešnými jmény. Vytváří tak svou vedlejší identitu, se kterou se v reálném životě vůbec nemusí ztotožňovat. Whitney Phillips si sama vytvořila několik uživatelským profilů a sama se stala trollem. Objevila určitou subkulturu, skupinu lidí se společným zájmem. Zjistila, že trollové nejsou jen jednotlivci, ale tvoří jakousi provázanou strukturu. Přátelí se, uvádí se vzájemně v různých facebookových vztazích. Důležitým prvkem je sledování aktivity ostatních – kde trolluje jeden, tam se brzy připojí i ostatní a vzájemně se podpoří. Trollové sami také zakládají vlastní stránky jako reakce na různé situace. Vysoká popularita stránek, které připomínaly smrt Chelsea King, vyvolala vznik stránky „I Bet This Pickle Can Get More Fans than Chelsea King“. V rámci rozhovorů, které při zkoumání autorka provedla, se také dozvídáme, že reakci (vytvoření stránky) nemusí ani předcházet akce, někteří trollové jenom založí stránku o smyšleném úmrtí, nebo události. Pak je pro ně zábavou sledovat rozrůstání počtu příznivců a smuteční příspěvky, které jsou v takovém případě bezpředmětné. Ještě větší pobavení pak trollům přinese přiznání se ke smyšlenosti nešťastné události. Jedna z trollů také uvádí, že mnohdy své chování omlouvá vymyšlenými hrůznými příhodami z dětství (ubližování, znásilnění), její nemorální jednání je jí obvykle rychle prominuto. Následný výsměch a opětovné přiznání ke lhaní už jen dovádí celou situaci do absurdna.

Zde se dá dobře vysledovat problém, který autorka vidí jako stěžejní. Facebook samotný je platforma, která ve své podstatě k takovému používání může bez problému sloužit. Dochází k různým opatřením, novým funkcím, blokováním, ale fungování Facebooku je s trollováním nejspíš sloučené. I tento fakt právě trolly k jejich činnosti vede. Samotná podstata veřejného sdílení určitých informací, neprůhlednost profilů a naivita uživatelů je pro trolly výzvou k akci. Trollové uvádí, že to, co je vede k jejich činnosti, je nuda a také jistý nadhled, nebo spíše vhled do určitých situací. Veřejné vyjadřování lítosti a žalu při ztrátě někoho blízkého je pro některé (ne všechny) trolly hranicí, u které od trollování upouští. Avšak pokud se nejedená o blízkou osobu, stávají se účastníci diskuze sami dobrovolně terčem. Trollové nerozumí důvodům k zakládání veřejných smutečních stránek, Facebook není místo k řešení událostí v opravdovém životě. Dále argumentují tím, že obvykle se terčem jejich aktivity stane někdo, kdo sám udělá či napíše něco hloupého, špatného, nebo útočného a tak si pomstu jednoduše zaslouží.

Když se autorka při rozebírání jednotlivých aspektů a případů dostane až na konec, dochází k myšlence, že trollové často nereagují na samotnou událost, ale na její zobrazení v médiích. Tedy nereagují na událost, ale na média. Proč se v televizi objevil 24 hodinový přenos k tématu zmizelé Chelsea King a přitom tentýž týden zmizelá Jalesa Reynolds nevyvolala v médiích žádný neklid? Smrt sedmi lidí při explozi Challengeru je jistě hodna zármutku, ale potřebujeme vážně vědět, jaké poslední jídlo posádka před výbuchem pozřela?
Trollování je velkou měrou závislé na médiích. Podobně jsou ale média přiživována problematikou trollování. Ač jedno kritizuje druhé, funguje zde symbióza.

Nakonec autorka dochází k závěru, že trollování na smutečních facebookových stránkách je velkým problémem, je zde nutná jistá míra odolnosti a odstupu. Ze strany trollů dochází k převaze a nadvládě a jejich chování může způsobit značná citová poškození. Trollování má dvě stránky, autorka je charakterizuje takto: „je kruté a zábavné, agresivní a hravé, opravdové a předstírané, ubližuje a je neškodné, tak jako samotní trollové“.

Whitney Phillips se podařilo doopravdy proniknout do problematiky. Získala velké množství informací a byla tak schopna dobře a věrohodně subkulturu trollů popsat, což se jiným autorům, kteří oslovili konkrétní osoby přímo z výše novinářské, nepodařilo. Po dočtení článku však můžete nabýt dojmu, že se autorka ocitá na straně trollů a ospravedlňuje jejich chování. Vnímám to jako důkaz toho, jak hluboko se dokázala v myšlenkách trollů dostat a jak dobře problematice porozuměla. Je schopna vysvětlit mnohé jevy a přibližuje pohnutky a myšlení trollů velice zdárně. Přináší však jednostrannou informaci a nekonfrontuje získané informace s uživateli, kterým je trollování adresováno. To už by ale byla zase jiná studie.

Trollování se vyskytuje i v českém prostředí. Jedná se však o lehčí formu. Provokování, posměch, urážení se na Facebooku objevují i u nás to ne výjimečně. Konstantní nespokojenost některých uživatelů a kritizování čehokoli. Tyto mnohdy absurdní a vyloženě po konfliktu volající příspěvky jsou součástí facebookového světa. V češtině se již i vyskytují články, které čtenáře naučí „jak správně trollovat“. Na organizované trollovaní si snad ale ještě počkáme.

Helena Novotná

Zdroje:

http://www.hastac.org/blogs/whitneyphillips

http://billions-and-billions.com