Pokud se začneme blíže zaobírat Novými médii, narazíme nepochybně na mnoho nových, neznámých pojmů. Jedním z nich je produsage. Tento termín vznikl spojením anglických slov production (tvorba) a usage (používání). Pojmenováváme jím proces, při kterém se uživatel stává zároveň i tvůrcem či spolutvůrcem určitého obsahu.
K rozvoji produsage dochází ponejvíce na internetu, především prostřednictvím sociálních sítí jako je např. Facebook, Twitter, Google+, nebo i na specificky zaměřených kanálech, např. YouTube.
Mohlo by se tedy zdát, že produserem (jedincem užívajícím prosudage) je dnes téměř každý. Přesto se i v současnosti najdou jedinci, či dokonce i celé skupiny lidí, kteří se odmítají stát produsery.
O to více překvapující je pak fakt, že se leckdy nejedná o seniory či sociálně slabší jedince bez přístupu k informacím nebo zdrojům, prostřednictvím nichž je možné dané informace a komentáře k nim šířit. Produsage odmítají i studenti, vzdělaní a všemi dostupnými možnostmi disponující mladí lidé, kteří by měli být nadšení z toho, že se mohou se světem podělit o své názory a nové pohledy na dané problémy.
Tento jev byl pozorován například také na skupině studentů zařazených do tzv. Beacon programu, který odstartovali v roce 2004 příslušníci požárních sil v městě Liverpool. Program trval šest týdnů a jeho úkolem bylo zlepšit vztahy mezi hasiči a místní mládeží, jelikož ve městě docházelo v té době k častým roztržkám mezi místními teenagery a požárníky. Studenti docházeli pravidelně na stanici, kde se stýkali s příslušníky požární ochrany, čímž se měly odbourat bariéry mezi oběma sociálními skupinami.
Ambice projektu však byly zmařeny nepochopením ze strany místního tisku. Noviny líčili teenagery zařazené do Beacon programu jako žháře a školy, které program podporovaly a financovaly, se zalekly. Nepřesné a hanlivé informace v tisku vytvářely negativní profil projektu.
Studentům proto byla nabídnuta možnost vyjádřit svůj názor a reagovat tím na záporné vykreslení Beacon programu v místních novinách. Mělo se tak dít přes tzv. videodeníky, v nichž by účastníci programu mohli sdělit své pocity a názory na projekt. Přesto této možnosti téměř žádný ze studentů nevyužil. Proč?
Byl snad hlavním důvodem nezájem studentů o publikaci svých názorů na veřejnosti? Pravděpodobně ano. Když se po ukončení projektu ptal autor studie jeho absolventů na jejich dojmy z Beacon programu, většinou zmiňovali, jak obtěžující pro ně bylo psát si deníky, ve kterých si měli zaznamenávat své zážitky a pocity. Pouze jeden teenager, jenž si prošel programem, byl ochoten o svých zážitcích mluvit na veřejnosti. Tento mladý muž byl před vstupem do projektu agresivním teenagerem, ale práce požárníků jej oslovila natolik, že se poté stal jedním z nich a opakovaně zdůrazňoval, jak moc mu Beacon program změnil život k lepšímu. Ostatní účastníci však veřejnou publikaci svých názorů odmítali, nebo dokonce mlčeli úplně. Z jakého důvodu?
Jednou z příčin, avšak zdaleka ne tou nejdůležitější, by mohla být nepřekonatelné bariéra mezi teenagery a tvůrci "seriózního" místního tisku. To mohlo dle S. Elisabeth Bird (Curriculum Vitae zde) u účastníků zapříčinit neochotu změnit mediální obraz Beacon programu.
Studenti zapojení do Beacon programu mohli mít také pocit jakési kontroly nad jejich vyjadřováním. Před zveřejněním jejich názorů a myšlenek si je četl nebo prohlížel někdo z vedoucích pracovníků organizátorů projektu. Mohli se tedy obávat jakési cenzury.
Jako pravděpodobnější se jeví to, že teenageři odmítnutím produsage jednoduše vyjádřili svůj názor- nesouhlas s vykreslením projektu v místním tisku. Ve chvíli, kdy veřejnost očekává, že se studenti budou bránit nepravdivým nařčením, zvolili dotčení taktiku mlčení.
K podobným zdánlivě nepochopitelným reakcím dochází častěji, než by se mohlo zdát. Mark Andrejevic (Curriculum Vitae zde) ve svém díle Critical Media Studies 2.0, zdůrazňuje, že mnoho z nás, zejména dívky, má tendenci mlčet o vytrpěných příkořích, které mohou mít podobu jak výše uvedeného negativního vyobrazení v médiích, tak například domácího násilí.
Když se zamyslíme, tak i ve svém okolí nalezneme jedince, kteří produsage nevyužívají vůbec, nebo jen zřídka, ať už tak činí z některého z výše uvedených důvodů či z jiného motivu. Na mlčení mají zcela jistě právo.
Nabízí se však otázka, k čemu tato nečinnost povede. I jeden výrok může kompletně změnit pohled na svět. Mlčení ne...
O to více překvapující je pak fakt, že se leckdy nejedná o seniory či sociálně slabší jedince bez přístupu k informacím nebo zdrojům, prostřednictvím nichž je možné dané informace a komentáře k nim šířit. Produsage odmítají i studenti, vzdělaní a všemi dostupnými možnostmi disponující mladí lidé, kteří by měli být nadšení z toho, že se mohou se světem podělit o své názory a nové pohledy na dané problémy.
Tento jev byl pozorován například také na skupině studentů zařazených do tzv. Beacon programu, který odstartovali v roce 2004 příslušníci požárních sil v městě Liverpool. Program trval šest týdnů a jeho úkolem bylo zlepšit vztahy mezi hasiči a místní mládeží, jelikož ve městě docházelo v té době k častým roztržkám mezi místními teenagery a požárníky. Studenti docházeli pravidelně na stanici, kde se stýkali s příslušníky požární ochrany, čímž se měly odbourat bariéry mezi oběma sociálními skupinami.
Ambice projektu však byly zmařeny nepochopením ze strany místního tisku. Noviny líčili teenagery zařazené do Beacon programu jako žháře a školy, které program podporovaly a financovaly, se zalekly. Nepřesné a hanlivé informace v tisku vytvářely negativní profil projektu.
Studentům proto byla nabídnuta možnost vyjádřit svůj názor a reagovat tím na záporné vykreslení Beacon programu v místních novinách. Mělo se tak dít přes tzv. videodeníky, v nichž by účastníci programu mohli sdělit své pocity a názory na projekt. Přesto této možnosti téměř žádný ze studentů nevyužil. Proč?
Byl snad hlavním důvodem nezájem studentů o publikaci svých názorů na veřejnosti? Pravděpodobně ano. Když se po ukončení projektu ptal autor studie jeho absolventů na jejich dojmy z Beacon programu, většinou zmiňovali, jak obtěžující pro ně bylo psát si deníky, ve kterých si měli zaznamenávat své zážitky a pocity. Pouze jeden teenager, jenž si prošel programem, byl ochoten o svých zážitcích mluvit na veřejnosti. Tento mladý muž byl před vstupem do projektu agresivním teenagerem, ale práce požárníků jej oslovila natolik, že se poté stal jedním z nich a opakovaně zdůrazňoval, jak moc mu Beacon program změnil život k lepšímu. Ostatní účastníci však veřejnou publikaci svých názorů odmítali, nebo dokonce mlčeli úplně. Z jakého důvodu?
Jednou z příčin, avšak zdaleka ne tou nejdůležitější, by mohla být nepřekonatelné bariéra mezi teenagery a tvůrci "seriózního" místního tisku. To mohlo dle S. Elisabeth Bird (Curriculum Vitae zde) u účastníků zapříčinit neochotu změnit mediální obraz Beacon programu.
Studenti zapojení do Beacon programu mohli mít také pocit jakési kontroly nad jejich vyjadřováním. Před zveřejněním jejich názorů a myšlenek si je četl nebo prohlížel někdo z vedoucích pracovníků organizátorů projektu. Mohli se tedy obávat jakési cenzury.
Jako pravděpodobnější se jeví to, že teenageři odmítnutím produsage jednoduše vyjádřili svůj názor- nesouhlas s vykreslením projektu v místním tisku. Ve chvíli, kdy veřejnost očekává, že se studenti budou bránit nepravdivým nařčením, zvolili dotčení taktiku mlčení.
K podobným zdánlivě nepochopitelným reakcím dochází častěji, než by se mohlo zdát. Mark Andrejevic (Curriculum Vitae zde) ve svém díle Critical Media Studies 2.0, zdůrazňuje, že mnoho z nás, zejména dívky, má tendenci mlčet o vytrpěných příkořích, které mohou mít podobu jak výše uvedeného negativního vyobrazení v médiích, tak například domácího násilí.
Když se zamyslíme, tak i ve svém okolí nalezneme jedince, kteří produsage nevyužívají vůbec, nebo jen zřídka, ať už tak činí z některého z výše uvedených důvodů či z jiného motivu. Na mlčení mají zcela jistě právo.
Nabízí se však otázka, k čemu tato nečinnost povede. I jeden výrok může kompletně změnit pohled na svět. Mlčení ne...
(Zdroj: http://www.astropardubice.cz/ostatni/3174/)
Zdroje:
- BIRD, S. Elisabeth. Curriculum Vitae: S. Elisabeth Bird. Dostupné z: http://anthropology.usf.edu/faculty/data/Bird%20vita%20May%202011.pdf.
- Busy doing nothing: youth, 'produsage' and the media framing of anti-social behavior. Conference Papers -- International Communication Association. 2012, s. 1-22.
- Dr. Mark Andrejevic. The University of Queensland, Australia: Centre for Critical and Cultural Studies[online]. [cit. 2013-11-08]. Dostupné z: http://cccs.uq.edu.au/andrejevic.
- NĚMEČEK, David. Produsage. KISK [online]. [cit. 2013-11-08]. Dostupné z: http://kisk.phil.muni.cz/wiki/Produsage.
- .SCHEJBAL, Tomáš. Astrohumor (2): Paradoxy v praxi. Hvězdárna Pardubice [online]. 2013 [cit. 2013-11-08]. Dostupné z: http://www.astropardubice.cz/ostatni/3174/.
No comments:
Post a Comment