I když je všeobecně známo, že v Pelhřimově žádné krematorium není, tak nás tam občas někdo pošle, když si příliš stěžujeme na své zdraví. Prý ať víme do čeho jdeme. V álejích bývá obvykle nablito. Hliník se odstěhoval do Humpolce. Strkat vyhořelé sirky zpátky do krabičky se nevyplácí. A všichni víme, kde udělali soudruzi z NDR chybu.
Jak je to možné? Tohle všechno bychom nepostřehli bez znalosti českých filmů. Fenoménem se ale nemusí stát film jako celek, ale pouze krátký výňatek, scénka, rozhovor i jediná věta. Komika ale často nevyplívá z obsahu věty. Abychom porozuměli danému výroku, musíme znát konkrétní film, a dokonce se od nás tato znalost očekává.
Výroky z filmů se staly útvarem podobným lidovým pranostikám, rčením, příslovím. Vyprávějí se při každé příležitosti, nějaká ta hláška se vždycky hodí pro pozvednutí nálady. Příčiny tohoto jevu můžeme hledat třeba v národní povaze, která inklinuje k žertíkům všeho druhu či v nacionalismu a s ním spojenou propagací národní kultury, kam česká kinematografie rozhodně patří. Na dalším místě jsou média, jejich obliba a také jejich programové složení, které nám servíruje české klasiky při každé možné příležitosti. A nemusí se jednat jen o televizi. Úryvky z filmů používají i rádiové stanice („S šípkovou! Se zelim!“ – upoutávka na kulinářský pořad, rádio Vysočina) nebo je různě parafrázují novináři v tištěných médiích.
Cesta „hlášky“ do všeobecného povědomí (kolektivní inteligence)
Aby se taková „hláška“ stala slavnou, je potřeba nejprve propagovat celý film. Film se nejprve promítá v kinech. Stává se, že již pár dní po premiéře se daný snímek objeví volně ke stažení na internetu a šíření informace se ještě urychlí. Dalším článkem je televize, která mediální masáž završí – v tomto stádiu už daný snímek znají všichni.
Předpokladem k rozšíření jednotlivé „hlášky“ je její vtipnost a komunikace mezi lidmi. Člověk se koukne v televizi na film, zapamatuje si to, co ho rozesměje. Pak o tom mluví s přáteli, použije „hlášku“ z filmu jako vtip, historku. Když popřemýšlíme o komedii Kameňák, zjistíme, že film byl úspěšný především díky svému složení – krátké a jednoduché a vypointované vtipy ze života. Film s primitivní zápletkou a průměrnými hereckými výkony by jinak neměl šanci uspět u většinového publika. Jednotlivé „kameňáky“ dodnes kolují mezi obyvatelstvem (i díky televizním stanicím, které s chutí všechny díly Kameňáku reprízují).
Aktivity filmového publika (produsage)
Samostatnou kapitolou je internet, který skýtá téměř neomezené možnosti pro filmové publikum. Můžu zde nalézt oficiální a neoficiální stránky filmu, profil na www.csfd.cz nebo www.imdb.com. Můžu si založit blog, kde budu shromažďovat všechny dostupné informace o mém oblíbeném filmu, vyrobím si fotomontáž, sestříhám si do videa oblíbené filmové výroky, natočím své vlastní video podle scény z filmu, udělám parodii, založím fanklub, uspořádám anketu o nejoblíbenější filmový výrok, přispěji do diskuse, zahraji si PC hru s tematikou filmu, na Facebooku se přidám do skupiny Milujeme a používáme ČESKÉ filmové hlášky… Zkrátka vše, co mě napadne. Pokud najdu nějaký filmařský nedostatek, můžu na něj upozornit např. na stránkách www.kfilmu.net.
Oblíbeným počinem žáků základních a středních škol je také nazkoušení filmové scénky, aby ji předvedli třeba na školní besídce.
Další fanouškovské aktivity se už vyvíjejí nezávisle na existenci filmu. Konkrétní film slouží u jen jako inspirace k dalšímu využití. Fanoušci domýšlejí alternativní děje, vytvářejí vlastní postavy a situace. Jako ukázka takových aktivit může posloužit scénka inspirovaná poetikou kultovního filmu Pulp Fiction od režiséra Quentina Tarantina.
Že fantazie nezná mezí, dokazují i tzv. „fakta o Chucku Norrisovi“. Ty parodují postavu seriálového hrdiny, který vždy a s kamennou tváří zvítězí nad zlem a neprávem. Poslední ukázka je hudební – fanoušci složili a nahráli píseň, kterou inspiroval film Reviem za sen.