Wednesday, December 30, 2009

Jak se filmový výrok stane legendou


I když je všeobecně známo, že v Pelhřimově žádné krematorium není, tak nás tam občas někdo pošle, když si příliš stěžujeme na své zdraví. Prý ať víme do čeho jdeme. V álejích bývá obvykle nablito. Hliník se odstěhoval do Humpolce. Strkat vyhořelé sirky zpátky do krabičky se nevyplácí. A všichni víme, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

Jak je to možné? Tohle všechno bychom nepostřehli bez znalosti českých filmů. Fenoménem se ale nemusí stát film jako celek, ale pouze krátký výňatek, scénka, rozhovor i jediná věta. Komika ale často nevyplívá z obsahu věty. Abychom porozuměli danému výroku, musíme znát konkrétní film, a dokonce se od nás tato znalost očekává.

Výroky z filmů se staly útvarem podobným lidovým pranostikám, rčením, příslovím. Vyprávějí se při každé příležitosti, nějaká ta hláška se vždycky hodí pro pozvednutí nálady. Příčiny tohoto jevu můžeme hledat třeba v národní povaze, která inklinuje k žertíkům všeho druhu či v nacionalismu a s ním spojenou propagací národní kultury, kam česká kinematografie rozhodně patří. Na dalším místě jsou média, jejich obliba a také jejich programové složení, které nám servíruje české klasiky při každé možné příležitosti. A nemusí se jednat jen o televizi. Úryvky z filmů používají i rádiové stanice („S šípkovou! Se zelim!“ – upoutávka na kulinářský pořad, rádio Vysočina) nebo je různě parafrázují novináři v tištěných médiích.

Cesta „hlášky“ do všeobecného povědomí (kolektivní inteligence)

Aby se taková „hláška“ stala slavnou, je potřeba nejprve propagovat celý film. Film se nejprve promítá v kinech. Stává se, že již pár dní po premiéře se daný snímek objeví volně ke stažení na internetu a šíření informace se ještě urychlí. Dalším článkem je televize, která mediální masáž završí – v tomto stádiu už daný snímek znají všichni.

Předpokladem k rozšíření jednotlivé „hlášky“ je její vtipnost a komunikace mezi lidmi. Člověk se koukne v televizi na film, zapamatuje si to, co ho rozesměje. Pak o tom mluví s přáteli, použije „hlášku“ z filmu jako vtip, historku. Když popřemýšlíme o komedii Kameňák, zjistíme, že film byl úspěšný především díky svému složení – krátké a jednoduché a vypointované vtipy ze života. Film s primitivní zápletkou a průměrnými hereckými výkony by jinak neměl šanci uspět u většinového publika. Jednotlivé „kameňáky“ dodnes kolují mezi obyvatelstvem (i díky televizním stanicím, které s chutí všechny díly Kameňáku reprízují).

Aktivity filmového publika (produsage)

Samostatnou kapitolou je internet, který skýtá téměř neomezené možnosti pro filmové publikum. Můžu zde nalézt oficiální a neoficiální stránky filmu, profil na www.csfd.cz nebo www.imdb.com. Můžu si založit blog, kde budu shromažďovat všechny dostupné informace o mém oblíbeném filmu, vyrobím si fotomontáž, sestříhám si do videa oblíbené filmové výroky, natočím své vlastní video podle scény z filmu, udělám parodii, založím fanklub, uspořádám anketu o nejoblíbenější filmový výrok, přispěji do diskuse, zahraji si PC hru s tematikou filmu, na Facebooku se přidám do skupiny Milujeme a používáme ČESKÉ filmové hlášky… Zkrátka vše, co mě napadne. Pokud najdu nějaký filmařský nedostatek, můžu na něj upozornit např. na stránkách www.kfilmu.net.

Oblíbeným počinem žáků základních a středních škol je také nazkoušení filmové scénky, aby ji předvedli třeba na školní besídce.

Další fanouškovské aktivity se už vyvíjejí nezávisle na existenci filmu. Konkrétní film slouží u jen jako inspirace k dalšímu využití. Fanoušci domýšlejí alternativní děje, vytvářejí vlastní postavy a situace. Jako ukázka takových aktivit může posloužit scénka inspirovaná poetikou kultovního filmu Pulp Fiction od režiséra Quentina Tarantina.

Že fantazie nezná mezí, dokazují i tzv. „fakta o Chucku Norrisovi“. Ty parodují postavu seriálového hrdiny, který vždy a s kamennou tváří zvítězí nad zlem a neprávem. Poslední ukázka je hudební – fanoušci složili a nahráli píseň, kterou inspiroval film Reviem za sen.

Thursday, December 17, 2009

Se7dm krát Se7dm krát...

Se7dm jako transmediální vyprávění


V roce 1995 vtrhl do světových kin (o rok později i do těch českých) temný detektivní thriller Sedm (v originále Se7en) režiséra Davida Finchera. Svou uhrančivou atmosférou úpadku a zmaru, drastickou agresivitou zobrazovaného a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony hlavních hvězd (Brad Pitt, Morgan Freeman a Kevin Spacey) se zařadil k nejintenzivnějším filmovým zážitkům, které nabízela polovina devadesátých let.



Jedenáct let poté, v roce 2006, přišlo americké komiksové vydavatelství Zenescope Entertainment s nápadem rozšířit fiktivní svět filmu formou sedmi komiksových minisérií. Od začátku nešlo o pouhé převední příběhu do jiného média. Koncept, který zvolili scenárista Mike Kalvoda a výtvarník David Seidman, je příkladem takzvaného transmediálního vyprávění, jak ho popisuje třeba Henry Jenkins.

V listopadu 2009 vydalo českou verzi grafického románu (jak je módní nazývat složitější komiksy pro dospělé čtenáře) Se7dm pražské nakladatelství Comics Centrum, které má na kontě například česká vydání několika důležitých komiksů Bryana Talbota nebo sérii Sin City Franka Millera.

Troufnu si pro tuto chvíli předpokládat, že se sujetem filmu jste obeznámeni, a nebudu do detailů rozvádět jeho děj. Pro ty, kteří nicméně nejsou, jen v maximální stručnosti: jde o příběh vraha Johna Doea (v anglofonním světě je to označení neznámého člověka), jenž se rozhodne po svém trestat ty, kteří se podle něho dopouštějí sedmi smrtelných hříchů – obžerství, lakoty, lenosti, smilstva, pýchy, závisti a hněvu. Po Doeovi pátrá dvojice detektivů (starý, zkušený policista těsně před penzí a adrenalinem kypící nováček), které psychopat postupně učiní součástí svého krutého plánu.

Výše jsem zmínil, že komiks (který obsahuje všech sedm původních minisérií) je rozšířením fiktivního světa našeho příběhu, což je zároveň podle Jenkinse jedna z klíčových charakteristik transmediálního vyprávění. V Se7dm si tedy pouze nepřečteme původní filmovou zápletku převedenou do jazyka barevných políček a textových bublin. Autoři děj podali očima sériového vraha, takže spolu s ním můžeme být na místech jednotlivých vražd (kromě epizody Smilstvo, která by byla pro explicitní zpracování asi opravdu silnou kávou). To je „výsada“, která byla filmovým divákům odepřena. Ale komiks jde ještě dál – v několika retrospektivních pasážích nám dává nahlédnout do vrahovy minulosti a o něco lépe porozumět psychologické motivaci jeho činů. Vynořují se před námi jeho traumata (fyzická i duševní šikana ze strany jeho matky, bigotní křesťanky a zároveň sobecké alkoholičky; raná sexuální zkušenost poznamenaná děsivou náhodou; záhadná „rudá migréna“ a elektrošoková terapie atd.). Před čtenářem (tedy zřejmě i divákem, tedy pravděpodobně fanouškem) se otvírá prostor pro spekulace: Jak je John Doe nemocný? Může za jeho nelidskou krutost jeho traumatické dětství? apod. Spekulativní prvek přináší i závěrečná stránka, na níž detektiv v Doeově deníku najde vzkaz určený jemu a nevysvětlitelně také kousek tapety – zde připomínám Jenkinsem zmiňovaný postřeh o origami jednorožce z filmu Bladerunner. A dojde i na vedlejší postavy, kterým se dostává mnohem většího prostoru než ve filmovém zpracování. Před každou vraždou máme možnost sledovat, co jí předcházelo. Tedy další a další rozšíření a prohloubení fiktivního světa.

Typicky transmediálním atributem je i (v komiksovém světě poměrně běžná) evidentní podpora sběratelství spojeného s produktem. Kniha totiž vychází v sedmi variantách se sedmi různými verzemi obálky, z nichž každá zobrazuje jeden smrtelný hřích.
Henry Jenkins podotýká, že transmediální vyprávění má samozřejmě velký marketingový potenciál. V této souvislosti také uvádí, že ačkoli jsou mediální společnosti často horizontálně integrované (příklad komiksů s Batmanem, které vydávala firma DC vlastněná studiem Warner Brothers, jež uvedlo filmy s touto postavou), většina mediálních franšíz funguje na základě licencování. To byl i případ spolupráce vydavatelství Zenescope Entertainment a filmové společnosti New Line Cinema, která vyrobila původní film. Ty si ostatně kooperaci vyzkoušely už v roce 2000 u filmu Final Destination, po němž rovněž následovala úspěšná komiksová nadstavba. Marketingový element je ale v případě Se7dm velmi oslabený – vzhledem k tomu, s jakým zpožděním komiks vyšel po uvedení snímku.
Se7dm je možné nahlédnout i z hlediska principu kolektivní inteligence. Tento projekt by se na koncept síťově propojené společenské struktury, v jejímž rámci cirkulují určité znalosti a vznikají jisté hodnoty, dal naroubovat jen těžko. Nicméně není bez zajímavosti, že autoři oslovili sedm různých výtvarnických týmů, které vytvořily sedm stylově velmi různorodých epizod. Ty jsou vzájemně propojené průběžně se objevujícími stránkami z fiktivního deníku Johna Doea, jež mají na svědomí právě otcové projektu Kalvoda a Seidman.

Ve srovnání se současnou situací, kdy fanouškovské komunity jako na běžícím pásu vytvářejí internetové stránky a fóra věnovaná objektům jejich zájmu, je poněkud překvapivé, že stránek věnovaných původnímu filmovém zpracování existuje jen zanedbatelné minimum. Lze to zřejmě vysvětlit faktem, že v polovině devadesátých let ještě nebylo masové užívání internetu zdaleka tak rozšířené jako dnes. Což dokládá i v podstatě omylem nalezené velké množství fanouškovských stránek věnovaných současné jihokorejské popové hvězdičce, která se originálně jmenuje – Se7en.
Pro zajímavost ještě uvádím link na recenzi, kterou jsem na české vydání Se7dm pracovně vyrobil pro Radio Wave. Nedozvíte se z ní asi nic, co bych už nezmínil tady, ale v druhém plánu obsahuje malý metatextový bonbónek: jako podklad pod mluvené slovo jsem použil pasáže ze skladby Nine Inch Nails Closer, jejíž remix byl kulisou k úvodní titulkové sekvenci filmu Sedm.

Wednesday, December 16, 2009

Nejlevnější čtenářská průkazka

Venku prší? Nechce se vám z postele a přitom byste si rádi něco přečetli? Je kniha až v horní poličce a mobil u ruky? Knihu si prostě stáhněte.

Pokud procházíte obchody s elektronikou, můžete často objevit čtečky na elektronické knihy. Jenže k čemu kupovat čtečku, když nalezení dobré elektronické knihy, a ještě k tomu v češtině, bývá problém. Buď je možné číst opravdu staré knihy, které se už mohou volně šířit, nebo je možné kupovat si knihy v angličtině. Pokud si tedy opravdu chcete přečíst nějakou aktuální knihu v češtině, musíte se většinou stát pirátem.

Na začátek by bylo dobré zmínit, co to ta elektronická kniha je. Elektronická kniha je digitální ekvivalent knihy tištěné. Někdy může mít lepší propracování odkazů, můžeme si ji stáhnout do mobilu a většinou se nám nestane, že bychom ztratili záložku, ale stále jde jen o knihu. Elektronickou knihu můžeme číst z mobilu, PDA, z monitoru počítače nebo netbooku nebo použít již zmíněnou čtečku.

V čem je tedy problém? Jak již bylo zmíněno, knihy chrání autorský zákon a nakladatelství obvykle nemají velký zájem na tom, aby bylo možné knihu jednoduše šířit. Z tohoto důvodu knihu většinou ani elektronicky nevydají. Díky tomu musí ale nastoupit role komunity. Někteří jedinci knihu převedou do elektronického formátu a různými kanály knihu nabídnou ke sdílení. Ačkoli je takové sdílení velmi problematické a nepohodlné pro čtenáře, nic jiného jim obvykle nezbývá. Někteří by sice rádi za knihu v elektronickém formátu zaplatili, ale bohužel ani není komu. Z tištěného média se díky komunitě stává médium elektronické. Díky komunitě ale není jen knihou v elektronickém formátu, ale stává se také centrem sociálních aktivit.

Kde tedy knihu sehnat? Nejjednodušší je prostě zkusit Google, Rapidshare nebo torrenty. Pokud máme dost dobrých známých, můžeme jim poslat e-mail, jestli danou knihu nemají. Další možnost je knihu si sehnat na několika málo legálních českých serverech, které nabízejí knihy již nechráněné autorským zákonem. Když ale všechny předchozí zdroje zklamou, je nutné ponořit se do komunitních fór.

Pokud se poprvé přihlásíte do takového fóra, připadáte si jako v úžasné knihovně, kde je vše na dosah ruky. Správa odkazů není ale jedinou funkcí takového fóra. O knize můžete diskutovat, dalším čtenářům můžete napsat nebo poprosit o knihu, která ve fóru není zmíněna.



Díky honbě protipirátských sdružení je také komunita čtenářů elektronických knih semknutá. Protože se mezi nimi šíří především odkazy na knihy v češtině, není tato komunita ani nikterak rozsáhlá. Pokud by kolektiv netvořil jednolitý obsah a nedržel při sobě, boj protipirátských sdružení by mohl být účinný. Díky kolektivnímu sběru informací a inspiraci se zdroje přelévají ze zakázaných nebo ztracených fór dál na stránky a fóra nová. Tento proces je doprovázen i čím dál tím modernějšími možnostmi sdílení dat.

Specifickým proudem ve sdílení elektronických knih je sdílení sci-fi a fantasy. K různým tématům nejsou nabízeny jen odkazy nebo jednoduché komentáře a hodnocení. Někteří uživatelé nejsou pouze čtenáři, ale sci-fi příběhy i sami píší. Protože jsou knihy na jednom místě, mají lepší možnosti, jak svoji povídku nebo knihu šířit. Čtenáři elektronických knih ale i třeba zálohují zajímavé texty, které jsou nyní volně přístupné na webu nebo o kterých si myslí, že je dobré je zveřejnit (například „svaté knihy“ moderních náboženských sdružení nebo zážitky zajímavých osobností). Takové texty by možná časem úplně zapadly. Tato komunita ale tvoří vlastní obsah přesně podle vzoru „zajímavé knihy“ - pokud je text zajímavý, poskytnu ho svým známým.

Z klasického média, knihy, se díky komunitě čtenářů stává médium nové. Jedna kniha a jedno téma se stává tématem diskusí a kolem knihy se vytváří určitý obal názorů a povídek na podobné téma. Díky omezenému obsahu česky psaných elektronických knih se vytvořila i poměrně semknutá komunita čtenářů, kteří bojují s protipirátskými sdruženími a snaží se ochránit zdroje, které jim prostě připadají zajímavé.

Omlouvám se čtenářům za omezenou možnost linkování, ale sdílení knih je přeci jen na hraně zákona a nerada bych některé fórum nebo osoby ohrozila.


Ať žije YouTube!

Jednou mě tak při pohledu na synka u notebooku napadlo, jak se mohly bez YouTube vůbec vychovat malé děti?
Když je nejhůř a všechny známé pohádky a hry už dítě nudí, vy se potřebujete třeba učit, přichází záchrana. Chce koukat na Mašinku Tomáše? Není problém pro YouTube. A tak objevíte svět všech možných dílů, které byly natočené a kromě toho i celý vesmír fandů, kteří si staví svoje krajinky ostrova Sodor a natáčejí nové příhody "Thomas and Friends". Kdo nezná, doporučuju např. tento výživný amatérský kousek s Gordonem od 200Mickey. Skvělý příklad fanouškovství (nebo úchylky?), prostě produsage. Máme (ano, i já) svoje kultovní kousky, zvlášť slovenský díl s Mariánem Labudou, kde Thomas volá "Som v peknej kaši" a Labuda lakonicky dodá "A veru aj bol". A ještě musím zmínit opravdový hit - o mašince Emily! Jediný nedostatek je, že dvouleté dítě chce oblíbený kousek vidět minimálně 3Okrát za sebou a to už i Emily leze trochu na nervy...

Kdo ovládá média?


M.A. Verick: Mediální monopol

Ten, kdo chce ovládat svět, potřebuje média.

Zajímavá knížka se objevila v našich knihkupectvích. Na první pohled příručka mediální gramotnosti: Jak fungují a kdo je v pozadí mediálních monopolů, kdo stojí za kontrolou obsahu, jak média vytváří náš světový názor a proč - tyto otázky klade německý autor knihy Mediální monopol, která vychází v překladu Ivany Krausové. Autor se ukrývá za pseudonym, odkazující mu také k mediálnímu obsahu - k hrdinovi filmu. Proč, to nám na závěr vysvětlí.

Dozvíme se, kdo stojí za mediálními giganty Time Warner Inc., Viacom, NBC Universal, News Corp (R. Murdoch). Doporučuje např. tyto stránky, které monitorují korporátní činnost v oblasti médií. Tvrdí, že za mnohými bankami a společnostmi, vlastnícími tyto korporace, stojí mnohdy, ne-li vždy, židovští bankéři. I vzestup Ruperta Murdocha připisuje finanční podpoře např. Edgara Bronfmana Srov. (mediální skupina Seagram , předseda Židovského světového kongresu do 2007)

Na to úzce navazuje problematika kontroly obsahu. Zprávy ze zahraničí přebírá většina médií od velkých agentur (AP, Reuters, NYT) vlastněných finančními oligarchy, což jsou převážně Židé. Důsledkem je, že poměrně malá skupina se stejnými zájmy a finančním vlivem má i možnost kontrolovat média. Podobně je to podle autora i s knižním trhem. Předpokládá, že „malá skupina lektorů a šéfredaktorů v NYC rozhoduje, co čtou miliony lidí před spaním a co si pak myslí“. Jak konkrétně se ohlupuje veřejnost uvádí na příkladech (mírová mise místo válka, zbraně hromadného ničení, které se nenašly…)

Od médií se ale autor rychle dostává k vysvětlování všech problémů světa – terorismem počínaje, přes léčbu rakoviny, která zabíjí, až ke kontrole porodnosti. Teorie spiknutí tak nabývá vrchu a čtenář se diví! Takže pokud chcete vědět, jak to vlastně bylo 11.9. ve WTC, tak pozor – mají v tom prsty hádejte kdo? A že německé neonacisty podporuje CIA, to jste si také nemysleli? Autor se nebojí jít ještě dál do minulosti, vysvětlí nám okolnosti konce II. Světové války i příčiny války studené, a pozor – Trocký a Lenin byli loutkami Wall Street.

Skoro se zdá být zbytečné číst dál, ale nenechte si ujít autorovy rady, jak z toho ven: zastavit elitě přísun peněz, tzn. Nepracovat a nekonzumovat (rozuměj: neplatit daně a tajně užívat svoje peníze) Ale především: nikdy se nestat členem jakékoliv organizace! Nezveřejňujte své jméno, názory publikujte pod pseudonymem, nechoďte na demonstrace, jinak si vás najdou! Zkuste najít něco o autorovi – tak dobře skrytou identitu hned tak neuvidíte.

A tak se divím, co jsem to v regále se společenskovědní literaturou, hned vedle nově vydaného Jiráka a Köpplové, našla.

Doufám, že na rozdíl od autora už málokdo přeceňuje účinky mediálního obsahu a že tvůrce sice možná kontroluje, co si miliony lidí před spaním přečtou, ale ne už to, co si myslí. Nebo ano? A kdo vlastně může za to špatné počasí???




Auto*Maticky napříč médii


Co je Auto*Mat a proč tu je?

Auto*Mat je neziskové sdružení iniciující bezpečnou, zdravou a živou Prahu. Vznikl v roce 2003 a od té doby usiluje o postupné zklidňování automobilového provozu, podporu cyklistiky jako plnohodnotného dopravního prostředku a rozvíjení dalších forem udržitelné dopravy jako je chození pěšky, používání městské a příměstské veřejné dopravy, apod. Na počátku bylo osobní nespokojení se situací v okolí bydliště – centru Prahy a pár nadšených lidí se smyslem pro humor. Režisér Martin Mareček a jeho přátelé se rozhodli bojovat proti stále více automobilovou dopravou ucpané a znečištěné Praze. Zjistili, že samotné atakování pánů radních na Magistrátu hl.m.Prahy s návrhy na zlepšení a pořádání demonstrací nestačí. Musí u toho mít kameru v ruce! (Jak říká sám Martin Mareček: „S kamerou to jde, přes maily ne!“)

Začali tedy natáčet všechny své pokusy upozornit občany řadové i ty, kteří řadové zastupují na potřebu změny. Filmová kamera tak zachytila obraz z různých uměleckých a osvětových akcí, demonstrací, provokací, setkání aktivistů s radními, primátorem, policisty, cyklisty, automobilisty, dalšími politiky, dopravními odborníky, s rodiči, dětmi, kočárky, vandaly a ignoranty. Vycházeli přitom z příkladných řešení západoevropských metropolí, jednoduchých matematických výpočtů a selského rozumu. Zde je jejich 7 auto*matických kroků ke zdravému městu:

  • atraktivní veřejná doprava: rozvoj příměstské železnice a tramvajové sítě, kvalitní přestupní terminály, krátké intervaly
  • změna investiční politiky: méně peněz do výstavby silnic a více do rozvoje ostatních druhů dopravy
  • budování systematické sítě cyklostezek ve vnitřní Praze
  • zklidňování automobilové dopravy: zužování jízdních pruhů, vkládání příčných prahů, zóny s rychlostí 30km/h
  • bezpečné cesty do škol
  • správné (spravedlivé) ceny za osobní automobilovou dopravu: mýtné při vjezdu do Pražské památkové rezervace, zpoplatnění parkování podle vídeňského modelu
  • cílené vzdělávání a propagace podporující udržitelné formy dopravy.

Nechci zde polemizovat nad správností a promyšleností aktivit a cílů „auto*matické“ iniciativy, spíše nad tím, jak se snažili a snaží těchto kroků dosáhnout.


Transmediální poselství – natočit film nestačí

Sami zakladatelé Auto*Matu pochopili, že k prezentování a šíření nějakého obsahu a myšlenky musí využít více mediálních platforem. Postupně se tak důmyslnými kroky dopracovali ke stávající podobě fungování této organizace. Založili webové stránky, bez kterých může v dnešní době fungovat snad jen bar, kde občas pracuji – a ten vlastně ani moc nefunguje. Na adrese www.auto-mat.cz se můžete dozvědět o tom, co Auto*Matisté zrovna dělají, co už udělali, co se chystá, jak se může někdo další zapojit, finančně přispět, koupit si tričko. Organizátoři komunikují i přes významné osobnosti z oblasti umění, vědy, politiky, kteří je podporují a o nichž se na stránkách také můžete dočíst, proč to dělají. Auto*Mat též spolupracuje s Rádiem 1 (například reklamou „Jeďte na Radiohead na kole“). Dalšími mediálními a materiálními partnery jsou například týdeník Respekt, Instinkt, FAMU, grantovou podporu dostává z Islandu, Lichtenštejnska, Norska, atd.

V roce 2005 přichází Martin Mareček se svým dokumentárním filmem ZDROJ o problémech závislosti lidí na „černém zlatě“ – ropě. Aktuálním a nezištným způsobem agituje nejenom divácké publikum na filmových festivalech, ale svoji promyšlenou distribucí i na problémové zdroje (v tomto případě zkorumpované instituce stojící za stavbou ropovodu v Ázerbájdžánu). Film Zdroj tak zapadá do důmyslného aktivního tělesa Auto*Mat a jako ozubené kolečko přispívá k zmobilizování dalších komponentů. Mezitím již Martin Mareček, Vratislav Šlajer, Jan Bouchal a další spřízněnci Auto*Matu pořádají první cyklojízdy Prahou, pražský Den bez aut, odborné semináře, lobbují na Magistrátu a provokují řidiče a policisty. Ze sesbíraných materiálů zkomponují dokumentární film Auto*Mat s podtitulem RÁNO VSTANU A ZMĚNÍM SVOJE MĚSTO s prvky animace, home videa a hudebního klipu, jenž měl premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a od té doby se promítá po celé České republice (aktuální prosincové nasazení filmu naleznete zde). Příběh Auto*Matu se stává transmediální. Jak argumentuje Henry Jenkins (autor knihy Convergence Culture: Where Old and New Media Collide, 2006, kde je pojem „transmedia storytelling“ poprvé definován) sledování filmu vyžaduje nutnost koncentrace, paměti a pozornosti, kterou soustředíme na pochopení příběhu a dále rozvíjíme tento proces tím, že pátráme po dalších prvcích doplňujících vyprávění. Zainteresovaný divák se po shlédnutí filmu o něčích snahách zlepšit jeho město bude snažit „vygooglovat“ doplňující informace, podívá se na příspěvky na youtube,

koupí si tričko s logem a začne více chodit pěšky, koupí si kolo a na něj nalepí nálepku s logem, přijde s nápadem na novou nálepku, stane se fanouškem na Facebooku, zúčastní se Evropského týdnu mobility, začne jezdit do práce na kole, nebo založí vlastní iniciativu na podporu automobilismu v Praze, přestane jezdit MHD, zahodí stojan na kola pro zaměstnance či přijde sníst všechny chlebíčky pro novináře na tiskovku Auto*Matu. Stává se aktivním publikem, které utváří další posouvání obsahu. Toto chápání by se z obecného hlediska dalo připodobnit ke konceptu produsage. Příznivci i odpůrci Auto*Matu tvoří přeci jeho obsah. Zasluhují se o jeho další podobu. Zmínky o Auto*Matu nalezneme na Wikipedii, na Facebooku má skoro 2000 fanoušků a ve

svém fanklubu na internetových stránkách lidi jako je Helena Třeštíková, Jaroslav Dušek, Tomáš Sedláček nebo Ondřej Liška.

Některá z hesel Auto*Matu „Jedeme v tom všichni“, „Jedu v tom“ a „Nejeď v tom“ dobře vystihují nejenom samotnou podstatu iniciativy, ale i podstatu zmíněných konceptů – kolektivní aktivitu.

Ztraceni v mediální džungli






ZTRACENI V MEDIÁLNÍ DŽUNGLI

Seriál Ztraceni (v originále Lost) se začal vysílat na americké televizní stanici ABC na konci září roku 2004. Od té doby se už odvysílalo 5 řad tohoto sci-fi seriálu. V roce 2007 bylo natáčení kvůli stávce scénáristů na nějakou dobu pozastaveno, ale ani půlroční pauza ve vysílání neohrozila oblíbenost seriálu. Šestá, poslední, série má naplánovanou americkou premiéru na 2. února 2010.
U nás zakoupila na "Losty" vysílací práva televize Nova a první díl seriálu odvysílala 3. září roku 2006. Od té doby se jeden z nejdražších televizních seriálů (jen pilotní díl stál 10 milionů dolarů) stal fenoménem nejenom ve světě, ale i v České republice a vybudoval si obrovskou fanouškovskou základnu.
Tvůrci seriálu Damon Lindelof, J. J. Abrams a Jeffrey Lieber sesbírali za Zatraceni několik ocenění: Television Critics Association Awards za nejlepší seriál a nejlepší nový seriál (Ceny amerických televizních kritiků), Zlatý Glóbus za nejlepší televizní dramatický seriál (Cena Sdružení zahraničních novinářů akreditovaných v Hollywoodu) a Emmy za nejlepší obsazení a nejlepší režii, J. J. Adams získal cenu za epizodu "Pilot", za nejlepší seriál, nejlepší hudbu, nejlepší kameru a za nejlepší efekty.
Děj seriálu se odehrává na tajemném tropickém ostrově v jižním Pacifiku, kde se snaží přežít skupina cestujících havarovaného letu ze Sydney do Los Angeles. Pokusy o záchranu komplikují nejen záhadné jevy, o které není na ostrově nouze, ale i mezilidské vztahy početné skupiny těch, kteří pád letadla přežili (ukázka ze seriálu)
Ztraceni nemají pouze jednoho hlavního hrdinu, ale více postav, které zůstávají po celou dobu seriálu a mnoho dalších, které se objevují vždy jen v několika dílech. Charakteristiky jednotlivých postav jsou divákům prezentovány v řádě flashbacků, kterými nám tvůrci odhalují minulost jednotlivých hrdinů. Od čtvrté řady se přidávají i flashforwardy ukazující budoucnost postav.

Ztraceni se stali světovým fenoménem a dá se říci, že jsou vzorovou ukázkou transmediálního vyprávění, jehož podstatou je přenesení příběhu z původního média do médií dalších. Takový příběh se rozrůstá o další prvky a nabízí přijemcům mediálního obsahu komplexnější prožitek.

Pokud tedy budeme brát televizi jako výchozí médium seriálu Lost, můžeme konstatovat, že se příběh přenesl do téměř všech ostatních médií. Pro shlédnutí jednotlivých epizod není jednoduššího způsobu, neži si najít jednu z mnoha internetových stránek, které nabízejí seriál ke stažení (http://www.iserialy.sk/). Tím nabízí internet divákům mnohem více možností. Sami si mohou zvolit, kdy se na seriál podívají. Zejména v zemích, kde seriál běží o něco později než v USA využívají fanoušci možnosti shlédnout na internetu díly, které nejsou v dané zemi ještě aktuální.

Dalším důležitým jevem transmediálního vyprávění jsou oficiální i neoficiální internetové stránky daného seriálu. Stránky, které se přímo věnují Ztraceným nabízí neskutečné množství informací, odkazů, obrázků, videí atd. týkajících se bezprostředně osudů hrdinů v seriálu i jejich reálném životě. Pro příklad uvádím oficiální české stránky http://www.lost.cz/ a http://www.ztraceni.com/, kde fanoušci najdou komplexní informace o jejich oblíbeném pořadu. Webové stránky neustále informují o novinkách, životě herců, nabízí ke shlédnutí již odvysílané díly, je možné stáhnout si hudbu ze seriálu. K těmto možnostem je přidružen i internetový obchod, kde je možné zakoupit oblečení, soundtrack a další věci s motivy seriálu.

V případě webových stránek nabízejících tyto obsahy se musím zmínit i o konceptu kolektivní inteligence, jako schopnosti nebo možnosti většího počtu lidí získat velké množství informací a vzájemně se jimi obohatit. Tento koncept se nejlépe demonstruje na diskusních fórech, neoficiálních webových stránkách seriálu, facebooku a blozích.

Jednotliví uživatelé si neustále sdělují své dojmy a prožitky z nových dílů, informují se o novinkách, často se snaží předvídat děj následujících epizod, baví se tím, že sestříhávají jednotlivé díly a parodují je, připravují různé testy týkající se seriálu (příklad produsage), sepisují vtipné hlášky, které hrdinové seriálu použijí a kreslí interaktivní mapy tajemného ostrova. Tím vším vytvářejí v daném časovém období velmi soudržnou komunitu.

Počítačové hry neodmyslitelně patří do oblasti transmediální komunikace. Umožňují fanouškům seriálu alespoň na chvíli prožít stejný osud jako hlavní hrdinové Lost. V tomto případě však v teple a bezpečí domova.

Opomenout nesmím ani knižní vydání seriálu (Ztraceni - Známky života, Falešná identita a Boj o přežití), které stručněji popisuje vývoj událostí na ostrově. Vzhledem k množství informací, které lze najít na internetu už nejsou knižní vydání stěžejním vedlejším produktem a není na ně kladem takový důraz jako na ostatní výše zmíněné transmediální jevy.

Cílem všech těch doprovodných produktů je udržovat v divácích, čtenářích a uživatelích internetu neustálý zájem o daný mediální obsah a tím vydělávat peníze subjektům, které seriál uvedly na trh.

Je až téměř neuvěřitelné, jak nám moderní technika umožňuje provázat téměř každý mediální produkt s mnoha dalšími a vytvořit tak komplexní nabídku prožitků příjemcům masových sdělení.


Martina Mamulová

Star Trek v Česku a ve světě aneb podomácku vyrobené a profesionální fanouškovství

























Star Trek coby synonymum transmediality

Pokud je řeč o transmediálním vyprávění, nelze nevzpomenout giganta v tomto oboru, jenž se po revoluci dostal i na český trh a – jak se sluší a patří – obsadil i u nás hned několik mediálních kanálů. Do roku 2009 vyprodukovala společnost Paramount šest na sobě sice nezávislých, nicméně spolu úzce spjatých seriálů včetně jednoho animovaného, jedenáct filmů a nespočet knih odehrávajících se jak v onom imaginárním, ale divácky atraktivním světě, tak i knih pojednávajících o tomto světě. Kromě toho bylo vydáno několik počítačových, společenských i online her, kuchařek a komiksů, stále vychází časopisy, samozřejmě existuje i internetová stránka, kde lze získat informace o hercích a postavách, chatovat s jinými fanoušky, i zakoupit uniformy, figurky členů posádek a dokonce přístroje, které se v seriálech běžně používají.

Nutno podotknouti, že si při takovém množství produktů jejich obsahy občas protiřečí, kupříkladu zachycení psychologie některé postavy v jedné z knih neodpovídá úplně jejímu jednání v některé z epizod, nicméně podstatnější v tomto případě je vykreslení světa Star Treku a jeho zákonitostí.

V českém prostředí v době největšího rozpuku zájmu o Star Trek koncem devadesátých let byla sice nabídka pro fanoušky o poznání skromnější, nicméně i tak bylo např. možné zakoupit na disketách celou sadu nejrůznějších chybových hlášení, signálů a alarmů, které si každý průměrně zručný uživatel mohl nastavit ve svém vlastním počítači. Rázem tak jeho dennodenním zvukovým vjemům nedominoval Windows, nýbrž pípání, broukání a dokonce mluvené slovo startrekového počítače, který dokázal všechno – a to bez opakované instalace operačního systému.

Svět důležitější než příběh

Přesto byl však český fanoušek o ochuzen o to nejvelkolepější – o osobní, žádným médiem nezprostředkovanou zkušenost se startrekovským světem. V zahraničí byly totiž pořádány také tzv. cony – mohutná fanouškovská setkání na palubách vesmírných lodí, kde se člověk mohl posadit do kapitánského křesla či sáhnout si na „opravdického“ zástupce mimozemské civilizace a na vlastní kůži si zažít iluzorní mediální realitu. Společnost Paramount tedy už neprodávala pouhé produkty, ale i zážitky.

Český fanoušek přesto neklesal na mysli a, využívaje svou vynalézavost a své nadšení pro věc, začal pořádat své vlastní cony. Převzal tím roli o poznání aktivnější než je role pouhého konzumenta – sám organizoval setkání lidí se zájmem o Star Trek, kteří se předtím znali pouze z internetu, a přesunul tím virtuální fanouškovskou výměnu do skutečného světa. V rámci takových setkání se pořádaly „odborné“ přednášky a semináře, při kterých si některý z fanoušků vybral téma, jež mu bylo blízké, a vyprávěl o něm ostatním, samozřejmě za použití odpovídající terminologie a nejmodernějších technologií a velmi často i odpovídajícím způsobem oděn či namaskován, aby iluze světa Star Treku byla ještě o něco věrohodnější.

Když to fanoušci vezmou do vlastních rukou

Star Trek není jen učebnicovým příkladem kolosálního transmediálního projektu, jenž všemi svými seriálovými i filmovými epizodami, knihami, soundtracky a počítačovými hrami vtahuje diváky do svého světa tak mocně, že jsou inspirováni k vlastní nemalé aktivitě – na Star Trek lze pohlížet i z hlediska konceptu produsage, kdy se tvůrci projektu nechávají zpětně ovlivňovat publikem. To pak přestává být pouhým pozorovatelem a konzumentem, ale rovněž se podílí na vzniku obsahu, čímž se stírá rozdíl mezi autory a čtenáři či diváky.

Nejslavnější fanynce Star Treku se podařilo ovlivnit producenty zcela zásadním způsobem již koncem šedesátých let – tenkrát bylo odvysíláno prvních několik řad původního seriálu, které ale nenadchly tolik diváků, kolik by si tvůrci bývali představovali – a společnost Paramount chtěla celou produkci zastavit. V tomto okamžiku se do hry vložila Bjo Trimble se svou kampaní za záchranu seriálu a přiměla producenty natočit ještě jednu řadu, která následně spustila transmediální lavinu. Samotné Trimble se pak splnil sen stát se součástí onoho idealistického světa budoucnosti, neboť jí byla nabídnuta menší role v prvním Star Trek filmu. S tvůrci spolupracovala i nadále a stala se autorkou několika knih o původní a animované sérii a mj. také encyklopedie o Star Treku.

Tvůrci jsou si rovněž vědomi obrovského množství tzv. fan fiction – kratších či delších povídek, odehrávajících se ve světě Star Treku, jejichž autory jsou fanoušci a které se objevují na internetu v nejrůznějších jazycích – a každoročně vyhlašují literární soutěž. Nejlepší povídky jsou pak vydány ve sborníku, čímž se z „pouhé“ fan fiction stává oficiální literatura k seriálu. Takový postup má své nesporné výhody – mimo jiné se fanoušci většinou vyznají ve všech epizodách a filmech lépe než lecjaký najatý spisovatel a kontinuita je tedy zaručena.

Dost možná, že nebýt Bjo Trimble a jejího fanouškovského zásahu, nebylo by nyní o čem psát, neboť Star Trek by byl pravděpodobně dávno zapomenut coby neúspěšný seriál o dvou řadách. V tomto případě lze tedy říci, že právě produsage – neboli aktivní účast publika na vytváření seriálu – umožnila rozvoj transmediálního vyprávění Star Treku.

V kavárně Central Perk jako doma

Americký seriál Přátelé se právem řadí mezi nejpopulárnější a nejsledovanější sitcomy na celém světě. Úvodní píseň seriálu „I´ll be there for you“ provázela seriál od jeho premiéry, která byla vysílána na stanici NBC 22. září 1994, až do závěrečného dílu desáté série. Během deseti let natáčení se seriál rozšířil do více než sto zemí světa, získal mnoho různých ocenění a představitelé titulních rolí se stali hvězdami showbyznysu.
Ačkoli v letošním roce slaví seriál Přátelé již 15. výročí od svého vzniku, drží se na předních místech sledovanosti a vtipné příběhy šestice kamarádů stále baví diváky napříč věkovým i kulturním spektrem.

Transmediální vyprávění

Pokud bychom se na sitcom Přátele podívali z hlediska konceptu transmediálního vyprávění, jak ho popsal Henry Jenkins v roce 2006 ve své knize Convergence Culture, našli bychom v něm spoustu různých druhů mediálních formátů, které pomáhají seriál a svět kolem něj propagovat.
Nejvýznamnější část tvoří televizní podoba seriálu. Seriál se od svého počátku vysílal a vysílá prakticky po celém světě a jeho popularitu podporují i další formy médií. Oblíbené nebo zmeškané epizody samozřejmě můžete shlédnout i
online. Na oficiálním webu seriálu najdeme informace o hercích a tvůrcích seriálu, jsou zde popsány synopse k epizodám a sériím, kromě toho je možné objednat si kompletní sadu na DVD. Tím ale naše možnosti, jak být stále ve světě Přátel, zdaleka nekončí. S oblíbenými hrdiny se můžete setkávat i v knižní podobě. Zde si můžete vybrat z několika publikací, ve kterých najdete fotografie, rozhovory, zážitky z natáčení i zákulisí, recepty oblíbených jídel apod. Jiný web nabízí nejrůznější předměty, které se v seriálu objevily– od plakátů a obrazů v pokojích představitelů, přes oblečení, až po knihu, kterou četl Joey malé Emmě. Na stejném webu si také můžeme stáhnout texty i mp3 Phoebených písní. Přátelé nezůstali pozadu ani co se týče videohry. Informace o hře Friends: The One With All The Trivia najdete zde. Hra se prezentuje sloganem „Jak dobře znáte Přátele?“ a stejně jako samotný seriál slibuje skvělou zábavu.










http://www.youtube.com/watch?v=xXdO3jdzwwI

Kolektivní inteligence

V souvislosti s šílenstvím kolem seriálu mají Přátelé obrovskou základnu fanoušků. Jen stránky na
facebooku mají přes dva miliony příznivců. Podobných internetových stránek ale najdeme po celém světě nespočet. Fanoušci si jejich prostřednictvím sdělují nejnovější zprávy, diskutují o hercích a jednotlivých epizodách. Můžeme zde najít videa, fotografie, titulky k jednotlivým dílům, tapety a jiné zajímavosti. Kromě toho sem určitě patří i stránky na wikipedii. Vše je ale spontánním dílem fanoušků, kteří společně přispívají informacemi a podílí se na podobě webových stránek.

Produsage

Od transmediálního vyprávění a kolektivní inteligence se postupně dostáváme ke konceptu Produsage – konceptu, ve kterém již publikum není pouze pasivním příjemcem mediálního obsahu, ale stává se jeho „spoluautorem“. V podstatě se tak boří hranice mezi autorem a příjemcem, příjemce se stává produktivním uživatelem (productive user = produser). Ideálním typem tohoto konceptu je fanfiction, kdy fanoušci vytváří své vlastní náměty a příběhy inspirované originálními postavami a dějem a pomocí internetu je šíří. Výjimkou není ani seriál Přátelé. Na těchto
stránkách je takových příspěvků mnoho. Zmínila bych i server youtube.com, najdeme zde různé sestřihy oblíbených scén, sérii přeřeků apod.









A co bude dál?

Seriál se kromě již zmíněných oblastí dotkl i módy. V době největší slávy se kadeřnici často setkávali s přáním zákaznic odcházet ze salonu s účesem podle "Rachel". Jeho popularitu i prestiž potvrzuje fakt, že ve vedlejších rolích se objevila řada slavných osobností - např. Bruce Willis, Brad Pitt, Julia Roberts nebo George Clooney.
Po ukončení natáčení v roce 2004 se na televizní obrazovky dostalo volné pokračování úspěšného sitcomu, v němž sledujeme Joeyho život po přestěhování do Los Angeles. Seriál
Joey se ale nedočkal ani zdaleka takové popularity a po dvou sériích bylo natáčení ukončeno.V roce 2008 se také spekulovalo o natočení celovečerního filmu, ve kterém by se celá šestice objevila znovu. Tato zpráva se však nepotvrdila a zůstává tedy výzvou do budoucnosti.

Tuesday, December 15, 2009


Hrdina nám ukazuje cestu do pekla...

Transmediální vyprávění je, podle Henryho Jenkinse, velmi staré a jako příklad uvádí příběhy z Bible či staroindckých eposů. Ty byly ztvárněny v mnoha divadelních hrách a zpodobňovány na obrazech v průběhu několika staletí. V současnosti nám média přinášejí jejich pokračování, jen transformované do nám přijatelnější formy. Avšak napříč proměnám šatů a architektury mají jedno společné – hlavního hrdinu. Pokusím se tedy zapátrat kde se hrdina vlastně vzal a jak vypadá v době, o které by se dalo s nadsázkou říci, že její hrdinové „mají přes milion shlédnutí“.
Odpověď v pohádkách je jednoduchá – vzal se TU. A právě ona doba bez začátku a konce, vytváří atmosféru
jakési neuchopitelnosti a mýtičnosti, vytváří domněnky a nám nepochopitelné záhady. Pravda, doba mýtická by se nadneseně mohla chápat jako doba pradávná - zkrátka před dávnými a dávnými lety. Tento nezačínající ani nekončící časový úsek tudíž znemožňuje odhalit narození hrdiny, neodlučně spjatého s mýtem, jež je tu s námi od vždy.
Ve slovníku cizích slov se dočteme, že mýtus je „…sm
yšlené vyprávění, podání o vzniku světa, o bozích, o přírodních jevech a legendárních hrdinech…“ Tato charakteristika se vztahuje spíše k literárním útvarům. Druhý výklad pojmu naznačuje reálnější uchopení termínu: „…tradovaný příběh nebo řetězec příběhů, které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život“. Mýtus nemá konkrétního autora a nám se zdá, jako by slovy mýtů promlouvaly celé generace předků, jež nám chtějí něco závažného sdělit.
Podle Eliadeho nacházíme počátky mýtu v archaické společnosti. Zde byl úkon chápán jako opakování toho, co již na počátku času vykonali bohové. Svůj božský vzor mají také činnosti. To však neplatí pro všechny činnosti bez rozdílu, ale pouze pro ty reálné, tj. které mají nějaký smysl, např. zabezpečení potravy, sexuální úkony, stavitelské rituály atd.
Jednání, které vychází z vlastní iniciativy lidí, jsou marné, tedy beze smyslu a proto také nemají žádnou realitu.
V mýtu nejde o konkrétní příběh, ale o samotný princip, na kterém je odprezentováno nespočet dalších příběhů. V antické mytologii zejména těch tragických. Jejich úlohou je vést člověka k hlubšímu porozumění celku. Výpravná forma těchto bájí je pouze prostředkem k zaujetí co nejširšího publika, tedy cílové skupiny. Analyzujeme-li drtivou většinu tragických hrdinů, dospějeme k vcelku prostému závěru: hrdina vzpěčující se vůli bohů nebo jejich explicitním zákazům musí být zákonitě potrestán.
Oidipus (známý spíše svým komlexem) se vzepře proroctví a vydá se na cestu, při které jako první smrtelník rozluští hádank
u Sfingy. Prométheus který se vysmíval samotnému Diovi, za to zaplatil tím, že musel být přikován ke skále a co hůře, podstupovat každodenní mučení bez vyhlídky vysvobození se smrtí.
Obzvlášť atraktivním je Nietzscheho výklad mýtické
podstaty. Rozděluje svět na dvě vrstvy – apollinskou a dionýsskou. Apollinská je vrstvou umírněnosti rozumu, přeneseně „patřící lidem“. Vrstva dionýsská je vrstvou opačnou, tedy nemírnou, poutající nejnižší pudy a lidem v každodenní praxi zapovězená. Člověk podléhající vlivu Apollóna, vyniká jasnou myslí, pevnou vůlí, umírněností a řádem v životních zvycích. Každý má jistě nějakou svou vzpomínku z dětství, svou „Ivanku od sousedů“, která je hodná a poslušná a zkrátka dobře ví, jak se chovat. V protikladu k tomu je typ dionýsský, člověk pohybující se od extrému do extrému. Jde mu hlavně o intenzitu prožitku v jakékoli formě. Zejména v tělesné rovině vyniká nestřídmostí v sexuálních aktivitách, násilím, zvrhlostí. Většina tragických hrdinů transcendovala z vrstvy apollinské do vrstvy dionýské činem, jež vyvolal nelibost bohů a byl za to po právu potrestán. Přesto, že se v podstatě jedná o „zločince“, nebudí u prostého lidu opovržení, nýbrž naopak, stávají se atraktivními a přesně v souladu s úslovím „příklady táhnou“ se stávají novými náměty pro vzorce chování. Posledním zločincem doby mýtické, tedy koncem doby svrchovanosti bohů, byl Sokrates. Ten přišel se svým inovativním nápadem svrchovanosti rozumu, který ruší platnost božských kodexů a tudíž dobré a zlé selektuje sám.

Hrdinové naší doby (transmédia)

Do výše nastíněné kategorie patří všichni hrdinové dvojí tváře. Z české poetické produkce je představitelem hrdinského vzdoru Kristán. Okouzlující mladý muž dělá všechno správně: je dobrý úředník, doma má spořádanou ženu s vycíděnou domácností, zkrátka vše je v pořádku, jenže nějak to není ono. Tak si jednou měsíčně vezme masku bonvivána a jde si zařádit do drahého podniku. Jekyll a jeho nerozlučný přítel Hyde, který se proměňuje v bolestech ze zrůdy do solidního doktora dokonce každý den. Batman a jeho fiktivní působište Gotham, kde bojuje proti zločinu a pomáhá lidem v nesnázích. Batmanova druhá identita je Bruce Wayne, milionář a filantrop. A nesmím zapomenou na pohádky, které formují skrze vzorce chování děti již od malička. Shrek, zelený zlobr, který se rozhodne konat dobro. Vyslouží si za to dokonce princeznu a další dvě pokračování.
Ze seriálové produkce jsem vybrala zástupce jen jednoho a to hit nedávné doby Prison Break. Celá první epizoda se odehrává ve věznici, v ostatních epizodách se hlavním aktérům povede útěk na svobodu. Nesmíme však zapomenout (a oni nás ani nenechají), že jsou to stále vězni – lidé vyloučení ze společnosti za nějaký zločin. Samozřejmě, že hlavní dějová linka spočívá v odkrývání právě těch činů jednotlivých aktérů a s tím nám předkládaných úvah: na které straně plotu se nacházejí ti dobří a na které ti zlí. Hlavní postava je stavební inženýr Michael Scofield, který neváhá pro záchranu svého bratra (samozřejmě) neprávem odsouzeného riskovat život a nechá se zavřít do stejné věznice. Rok před tím dopodrobna naplánoval útěk, který uskuteční, protože jako správný hrdina, jedním šmahem vyřeší
všechny nepředložené nástrahy, které se mu při tom připletou do cesty. Rozhodně jich není málo a ani Prométheus při své cestě za ohněm by mohl vyřešit jen půlku a byl by uctíván celým Řeckem.

My je prostě zbožňujeme (produsage)

Nejen že je publikum zbožňuje, ale zároveň i potřebuje. Vytváří tím vlastně rozměr mýtu - chce je mít u sebe, cítit jejich blízkost, jejich sílu
, chce s nimi prožívat další dobrodružství a doufat, že to všechno dobře dopadne.
Námět seriálu Prison Break se zrodil v roce 2003. Scénárista, který došel až k vysílací společnosti FOX TV, byl ale rychle odmítnut, protože námět neměl předpoklady pro dlouhodobý seriál. Televizní stanice Fox změnila názor až po úspěchu seriálů Lost a 24, a tak se v roce 2004 dočkal zatím čtyř epizod a obrovské sledovanosti. Také mnoha filmových ocenění, ale i „Cenu za nejlepší obnažení“ pro Wentwortha Millera. Samozřejmě, že má seriál svou vlastní stránku jak oficiání, tak fanouškovskou a to i v české verzi, kde se fanoušci aktivně podílejí tím, že vkládají fotografie a píší příspěvky do diskuzí a také se sdružují v jednotlivé gangy. Dočkal se i zpracování ve formě on-line počítačové hry. 4. 7. 2009 se konal festival Fantazie v Chotěboři, který pro fandy připravil soutěže, přednášky a dokumenty o samotném seriálu. Nejenže si můžete zakoup
it dvd ale i originální soundtrack.

V případě Shreka, jelikož se jedná i z velké části o dětského diváka, je nabídka ještě širší. Animovaný film je z roku 2001, natočený na motivy pohádkové knihy Shrek!, kterou v roce 1990 napsal William Steig. DreamWorks studio s pomocí studia Pixar vytvořilo dokonalou animaci a získalo tak cenu za nejlepší animátorský počin roku 2001. Shrek se dočkal již třetího pokračování a čtvrté by mělo přijít do kin v roce 2010. Zelená postavička se stala jakýmsi symbolem pro někoho roztomilého leč poněkud neohrabaného. Kurt Nielsen, vítěz norské obdoby Superstar dostal přezdívku Shrek, David Šín známý z účinkování v české reality show BigBrother také. Když se podíváme na YouTube, máme možnost shlédnout řadu videí od fanoušků natřených na zeleno. A patříte-li ke Shrekovským fanouškům, můžete s ním být v kontakt neustále: jak ve vaně (žínka), tak s ním i spát (plyšák nebo povlečení).

Co mají tedy hrdinové společného? Svaly ani barva kůže to nejsou. Mají ale odvahu se postavit proti zaběhlým pravidlům a dost vytrvalosti a zdravého rozumu, aby si našli správnou rovnováhu ke spokojenosti vlastní, ale hlavně i těch ostatních. Takže hrdina nám ukazuje cestu do pekla …. a zase zpátky!

Tereza Šedivá