Petra Marešová
Faustovský mýtus jako transmediální vyprávění aneb Od středověkého učence k Drákulovi v době kolektivní inteligence
Jako výchozí bod své úvahy o transmediálnosti faustovského mýtu použiji text Davida Bordwella, který napsal: „Transmedia storytelling is very, very old. The Bible, the Homeric epics, the Bhagvad-gita, and many other classic stories have been rendered in plays and the visual arts across centuries. There are paintings portraying episodes in mythology and Shakespeare plays. More recently, film, radio, and television have created their own versions of literary or dramatic or operatic works. The whole area of what we now call adaptation is a matter of stories passed among media....“
Faustovský mýtus, jenž je považován za jeden z nejdůležitějších západoevropských mýtů, má kořeny v židovsko-křesťanském, perském a antickém starověku a raném středověku. Za první předobraz faustovské postavy lze považovat starozákonního židovského krále Šalamouna. Kromě moudrosti, kterou si vyžádal od Boha, vynikal údajně i nadpřirozenými schopnostmi (vlastnil zázračný prsten na vyvolání ďábla a kouzelný klíč). Pozdější legendy přisuzují původ jeho magických schopností ďáblu, kterému se upsal. Z faustovských motivů, jež se později staly až archetypálními atributy mýtu, se již zde objevuje motiv ženy (ženský element), který je přítomen ve většině pozdějších zpracování. U Šalamouna se dále vyskytuje i typicky „faustovský“ skepticismus (marnost nad marnost), touha po poznání a pýcha. Dalším předobrazem Fausta je zřejmě historická postava kouzelníka Šimona Mága. Šimon byl současníkem Krista a apoštolů, žil tedy v prvním století. Legendy o tomto kouzelníkovi pak obsahují triádu typických postav faustovského mýtu: Faust – Ďábel – žena. Historický Georg Johann Faust (nebo též Georgius Faustus Sabellicus) žil asi v letech 1480 – 1540. Narodil se v Knittlingen, zemřel patrně následkem nezdařeného alchymistického pokusu. Dle svědectví současníků to byl vykřičený a populární trhový vyvolávač obdařený schopnostmi z magie a přírodního lékařství, z pohledu protestantských. teologů se jedná o nekromanta (člověka, který dokáže hádat z mrtvých těl). Katoličtí teologové ho vidí jako blasfemického a odpadlického chvástala, humanističtí učenci ho považují za šarlatána. O jeho existenci máme nesporné doklady, o jeho působení jsou však svědectví sporná. Za svého života získal popularitu: negativní ve vzdělaneckých kruzích, ale pozitivní v lidových vrstvách. Izolovaná ústní tradice pak měla podobu čarodějnických historek. V literární podobě se faustovský mýtus poprvé objevuje v roce 1587. Tento text, vytištěný u J. Spiesse, nese název Historia o D. Johannu Faustovi / široko vykřičeném čaroději a černokněžníkovi / Jak se ďáblu upsal na jmenovanou dobu / Jakáž podivná dobrodružství v mezidobí zhlédl / sám způsoboval a prováděl / až posléz odměnu zajisté zaslouženou sklidil – neboli Faustbuch. Kniha se záhy stala bestsellerem (byla přeložena mj. do dánštiny, vlámštiny, francouzštiny, angličtiny či češtiny). Faust se stal emblémem Lutherova století. Problematika této postavy však brzy dosáhla univerzality. Faustbuch tedy brzy přesáhl rámec německé literatury a kultury. Postihl totiž jeden ze základních rysů obecného dobového myšlení: prohlubující se rozpor mezi poznáním a vírou. Faustbuch tedy započal mnohasetletou bohatou literární tradici mýtu.
V 16. století na ní navazuje drama Tragická historie o doktoru Faustovi alžbětinského dramatika Ch. Marlowa. Hra obsahuje ještě prvky středověké morality (viz postavy sedmi smrtelných hříchů, andělů a ďáblů), ale zároveň již prvky renesančního dramatu. Faust je samostatný, individuální hrdina a má jméno. Vliv Faustbuchu je zde silný – viz shodná úvodní životopisná data, ďábel Mefisto jako mnich, ohraničení smlouvy na dobu dvacet čtyři let či dobrodružné putování Fausta a jeho efektní kousky. Hra obsahuje i silnou komickou rovinu, která později pod vlivem anglických komediantů ovlivní i podobu českých loutkových faustiád. Dodejme, že Marlowovo zpracování (vlastně dramatizace Faustbuchu) je pak výchozím bodem filmu Jana Švankmajera Lekce Faust (1994).
Po ústních zpracováních, legendách a první textaci se tedy faustovský mýtus díky Marlowovi dostává do dramatu. Další významnou faustovskou hrou je veršované drama z roku 1637 Zázračný mág španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barcy. Novinkou je zde katolická interpretace mýtu, což odráží nejen výběr hlavních postav (mučedníků), ale především Cypriánovo pokání a závěrečné spasení jeho duše. Bezesporu nejznámějším je dvojdílná tragédie Faust J. W. von Goetha, na níž básník pracoval od dob svých studentských let prakticky až do posledních měsíců svého života, hra vyšla jako celek až po jeho smrti (1832). Zhruba ve stejné době vydal německý dramatik Christian Dietrich Grabbe tragédii Don Juan a Faust, která představuje osobité spojení těchto dvou mýtů.
Ve zcela specifické podobě se mýtus objevuje i v ruské literatuře. Narozdíl od ostatních evropských států je Rusko zemí bez lidové faustovské tradice. Odlišné od západoevropské kulturní tradice je i tradiční ruské uvažování o kontaktech ďábla s lidmi – lidé jsou nevinné a bezmocné oběti démonů (hrdina zápasí s běsem). Roku 1825 napsal Alexander Sergejevič Puškin dramatický úryvek Scéna z Fausta Díky Puškinovi pak začíná mýtus pronikat do ruské literatury. Puškin zdůrazňuje pasivitu a lhostejnost Fausta, která je pak v protikladu ke Goethově verzi. Puškin do faustovského mýtu vnáší také nový prvek – nudu jako moderní podobu „duševního ustrnutí“. Další prvky tohoto mýtu v ruské literatuře lze nalézt u Fjodora Michajloviče Dostojevského či v dílech ruského prozaika a dramatika Michaila Bulgakova. Bulgakov se inspiruje nejen Goethovým Faustem, ale i operní variantou mýtu, konkrétně operou Faust skladatele Charlese-Francoise Gounoda. Jedná se především o jeho poslední román Mistr a Markétka, který vznikal od roku 1928 až do autorovy smrti v roce 1940. Tím tedy přechází mýtus do románu, kde ho dále zpracoval německý spisovatel Thomas Mann (Doktor Faustus: Život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna vyprávěný jeho přítelem.) Dílo bývá označováno za „skutečnou faustiádu 20. století“.
Pololegendární doktor Johannes Georgius Sabellicus se po své smrti stal hrdinou knížek lidového čtení. Některé z těchto německých textů se patrně doslaly už na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století i do Čech. Začátkem osmnáctého století tvoří faustovská tematika námětový typ v sešitcích jarmarečních písní. Zde se objevuje například doktor Foust, kterému slouží Mestofeles. Faustovské kramářské písně jsou u nás známé ale již od sedmnáctého století. Hra Doktor Faust (též Johanes doktor Faust, Doktor Faust a jeho uvržení do pekelné propasti, Jan Faust, Faust a Helena aneb Nevěsta z pekel) patří v českých zemích od sedmnáctého století k populárním tématům. První loutkové hry o Faustovi vznikly patrně již v sedmnáctém století. Jedním z inspiračních zdrojů středoevropských (především německých) her bylo drama Ch. Marlowa.
Filmové adaptace tohoto mýtu začaly vznikat hned na počátku dvacátého století. Jednalo se o krátké pokusy, k nimž patří například film E. S. Portera z roku 1900 Faust a Markétka. Už roku 1906 mohla u nás vzniknout první filmová verze Goethova Fausta s trikovými pasážemi. Mefista měl hrát Eduard Vojan, jenž nakonec natáčení odmítl a z projektu tedy sešlo. Významný je i rok 1913, ze kterého pochází český film Faust. Tuto zfilmovanou část opery Charlese-Francoise Gounoda režíroval malíř a amatérský operní zpěvák Stanislav Hlavsa, jenž zde ztvárnil i roli Mefista. Jedná se vlastně o němou inscenaci opery – Hlavsa stál při projekci v kině Ponrepo u plátna a zpíval role Fausta i Mefista.
Z roku 1926 pochází slavné expresionistické zpracování mýtu Friedricha Wilhelma Murnaua Faust s podtitulem Eine deutsche Volkssage, které přineslo ještě stále němou adaptaci především Goethova dramatu. Tato variace vznikla v prostředí německého expresionismu, jenž reagoval na traumata nedávno skončené světové války a její katastrofální důsledky pro Německo. Apokalyptické ztvárnění války se vyskytuje i zde. Film upoutá vizuálním dramatickým obrazem, postaveným na střídání světla a tmy. Tím vychází v podstatě ze struktury Goethova dramatu, kde je sled scén též založen na polaritě noc – den. Roli Mefista ztvárnil Emil Jannings, Fausta hrál Gösta Ekman, Martu slavná francouzská šansoniérka Yvette Guilbertová a Markétku Camilla Hornová. Dalším filmovým příspěvkem k faustovskému mýtu je Ďáblova krása režiséra René Claira z roku 1950. Titulní role Fausta a Mefista hráli Michel Simon a Gérard Phillipe. Film modifikuje faustovské téma zřejmě pod vlivem tehdy nedávno skončené druhé světové války.
Film Lekce Faust je Švankmajerův vrcholný faustovský syntetizující počin, který v sobě zahrnuje všechny klíčové momenty ve vývoji této legendy. Ukazuje nepřímo na počátky mýtu v tzv. Faustbuchu. Obsahuje i přímý poukaz na titánského Fausta Ch. Marlowa a na profanaci této varianty v prostředí českého loutkového divadla. Dále odkazuje ke Goethově a Grabbeho filosofické verzi Fausta jako novověkého titána či romantického buřiče. Švankmajerův osobitý přínos (Faust jako obyčejný průměrný člověk), který vnáší do archetypální struktury mýtu, pak Lekci Faust spojuje s destruktivní podobou mýtu v postmoderně.
Faustovský mýtus žije svým životem i v současném mediálním světě. Odkazuje na něj „žurnalisticky“ pojatý článek na Wikipedii (zde tedy příklad kolektivní inteligence), na Googlu ho můžeme najít často v souvislosti s Goethem. Současnou podobu ukazují i videa na Youtube, kde můžeme najít záznamy seriozních zpracování (většinou Goethova dramatu), ale i komediální skeče kabaretiérů (Faust v pěti minutách). Proměnu mýtu dobře charakterizují i obrázky k mýtu, které najdeme na Googlu. Od dobových kreseb, které ukazují Fausta jako učence či čaroděje až k současným airbrushovým kresbám satanisticko-drákulovského typu.
Ve zpracováních mýtu se tedy vyskytlo ústní podání, divadelní hry, české loutkové faustiády, romány, filmy, opery a díla výtvarného umění.