Pán prstenů v kontextu konceptů transmediality a produsage

I více jak po 50 letech od prvního vydání fantasy ságy Pána prstenů existují tisíce dychtivých čtenářů a fanoušků tohoto díla po celém světě. Avšak sám autor trilogie Tolkien Pána prstenů jako své celoživotní dílo nevnímal. Přitom paradoxně právě tato kniha vyhrává ankety o nejvýznamnější knihu 20. století jak do počtu prodaných výtisků, tak co do odhadovaného počtu příznivců. Pána prstenů si dnes již nespojujeme pouze s knižní adaptací, ale také například s filmovým ztvárněním, počítačovými hrami či sběratelskými kartičkami. Skupiny fanoušků převzaly aktivní roli a točí na motivy Pána prstenů vlastní filmové adaptace, které je možné shlédnout na internetu. Pán prstenů je bezesporu dobrým obchodním artiklem, který vydělává. V kontextu mediální gramatiky pak Pán prstenů dokonale naplňuje koncept transmediality, ale také na něm lze velmi dobře ilustrovat koncept produsage.

A na začátku byla pouze knižní trilogie

Anglický spisovatel John Ronald Reuel Tolkien působil na Univerzitě v Oxfordu jako profesor anglického jazyka a literatury. Tolkien psal původně pro své děti, pro které s oblibou vymýšlel různé pohádkové příběhy, legendy a mýty. I tak tomu bylo u vzniku knihy s názvem Hobit (1937), na kterou volně navazuje Tolkienovo nejvýznamnější dílo Pán prstenů (1954 - 1955). Děje obou dvou knih jsou posazeny do fiktivního a jedinečného světa Středozemě.

Zajímavostí je, že Pán prstenů měl původně vyjít jako jediný román, ale jelikož bylo po válce složité sehnat papír (kniha by tak přesáhla tisíc stran), byl Tolkien přinucen ustoupit vydavateli a román vydat postupně. Tím vyvstal složitý úkol, pojmenovat jednotlivé díly trilogie. Například u názvu druhé části Pána prstenů Dvě věže Tolkien nikdy neupřesnil, které věže tím mínil. S názvem třetího dílu Návrat krále se zase příliš neztotožňoval, neboť, jak tvrdil, až moc naznačuje, jak kniha končí.

Pán prstenů vznikal v období 1937 - 1949. V roce 1954 vyšel první díl trilogie Pána prstenů - Společenstvo prstenu, které následovaly další dva díly - Dvě věže a Návrat krále. Pán prstenů vypadá jako poměrně jednoduchý příběh, který pojednává o boji dobra proti zlu. A ačkoli se jedná o pokračování Hobita, tak je Pán prstenů určen spíše pro starší publikum, protože je mnohem temnější. Tolkien ve svém díle popisuje fascinující Středozemi plnou hobitů, trpaslíků, elfů, skřetů a jiných postav. Hlavním hrdinou trilogie je hobit jménem Frodo, kterému jeho strýc Bilbo daruje tajemný prsten. S mizivou šancí na úspěch opouští Frodo svou rodnou vísku, aby zničil tajemný prsten, který v příběhu představuje temnou stranu. Nakonec je jeho mise úspěšná. Na cestě ho doprovází a podporují jeho přátelé čaroděj Gandalf, Sam, Smíšek, Pipin, Aragorn a trpaslík Gimli.

Hippies, filmové zpracování a to další

Popularitu Pána prstenů lze velmi zevrubně spojit s dvěma událostmi. Ta první souvisí s hnutím Hippies a ta druhá s filmovým zpracováním díla od Petera Jacksona. A zde konkrétně můžeme také nalézt prvky obou mediálních konceptů produsage a transmediálního vyprávění.

Prvky konceptu produsage můžeme vidět v 60. letech minulého století, kdy v USA unikla pirátská verze knihy Pána prstenů, která v kontextu tehdejší společenské situace - politická korupce a ničení životního prostředí, zapříčinila raketový nárůst popularity knihy. Hnutí Hippies se knihou nechalo inspirovat, kdy jeho členové nosili trička s potiskem "Frodo Lives" a "Gandalf for President". Zároveň využívali úryvky z knihy při prezentaci vlastních názorů ve formě publikování tiskovin či malování graffiti.

Dalším příkladem konceptu produsage jsou filmy natočené přímo fanoušky. Například v květnu 2009 fanoušci na internetu publikovali film "The Hunt for Gollum" na základě předlohy Pána prstenů. A ačkoli se jednalo o neoficiální verzi, média se této skutečnosti podrobně věnovala. Ke konci roku 2009 by se na internetu měl objevit další fanouškovský film "Born of Hope", opět na motivy trilogie Pána prstenů.

Koncept produsage lze také ilustrovat například v tom, že si fanoušci - kteří se mimo jiné nazývají Tolkienisté - vytvořili vlastní encyklopedii fantazie, produkují vlastní vydání trilogie apod.

Pán prstenů je zároveň typickým příkladem konceptu transmediality. Od knižní podoby se postupně dostáváme k filmu. Již od vydání knižní trilogie Pána prstenů producenti přemýšleli, jak by adaptaci dostali na filmové plátno a maximálně tak z Tolkienovi ságy vytěžili. Mnohé z toho odradila složitost děje, jak by měla vůbec Tolkienovská Středozem na plátně vypadat.

Pán Prstenů se dočkal celkem dvou filmových adaptací. Poprvé to bylo v roce 1978, ale ta se nesetkala s velkým diváckým ohlasem a stala se spíše propadákem. Kasovním trhákem se stala až druhá filmová adaptace trilogie (2001 - 2003) od režiséra Petera Jacksona, který je sám velkým obdivovatelem Tolkienova díla. Jacksonova filmová trilogie dopadla nad očekávání dobře. Podařilo se mu totiž naprosto nemožné, ztvárnil na plátně Středozem tak reálným způsobem, že okouzlil miliony diváků po celém světě. Dnes již kultovní filmová trilogie patří mezi nejúspěšnější filmy všech dob.

Fenomén Pána prstenů přešel také do dalších podob, jakými jsou například komiksy, figurky, počítačové hry, sběratelské kartičky, muzikál apod. Konkrétně Howard Shore, skladatel hudby k filmové trilogii Pána prstenů, má od roku 2004 celosvětové turné na motivy filmu. Opět je vše typickým příkladem transmediality, jak maximálně pokrýt a vytěžit ze značky, kterou Pán prstenů představuje.

Význam Tolkienova díla je patrný dodnes. Inspiroval v minulosti, ať už se jedná o 60. léta minulého století, inspiruje i nyní a jistě bude inspirovat i budoucí generace. Fanoušci baží po dalším zpracování adaptace, a proto se fenomén Pána prstenů rozpíná dál a dál. V současnosti se připravuje filmové zpracování Hobita, kterého režíruje opět Peter Jackson. Tolkienova sága tak pokračuje...

xxx

napsala: Alžběta Šťastná