Transmediální intergalaktické vyprávění
aneb Nachystejte uzenáče!

Ano, řeč bude o fenoménu jménem Red Dwarf neboli Červený trpaslík.
„Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí, a jeho březí kočka bezpečně uzavřená ve skladišti. Takže po probuzení za tři miliony let, je Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky.“ Nezasvěcenému člověku mohou tato slova, jimiž začíná každá epizoda první série Červeného trpaslíka, alespoň přiblížit o co v této britské situační komedii jde a běží. Seriál z produkce BBC v době vzniku (rok 1988) zaujal především svou originalitou − typický britský humor zasazený do prostředí v osmdesátých letech velmi populárního sci-fi žánru.

U sitcomu Červený trpaslík lze popsat množství využívaných médií a různých obsahů, a to jak oficiálních, tak neoficiálních, avšak o nic méně významných, jež jsou produkované fanoušky pro zábavu. Lze jej tedy považovat za fenomén, u kterého můžeme identifikovat do určité míry existenci všech tří konceptů - „transmedia storytelling“,„kolektivní inteligence” a „produsage”.

Co se týče konceptu „transmedia storytelling”, aneb jak jej popsal Henry Jenkins, rozdělení jednotlivých součástí příběhu do různých kanálů za účelem vytvoření komplexního zábavného prožitku, které předpokládá, rozvíjení příbehu, nejen jeho adaptaci, lze v souvislosti s Červeným trpaslíkem uvést celkem typický příklad. Jedná se o knihy autorů Roba Granta a Douga Naylora, které začaly vycházet rok po uvedení seriálu. Vedle první knihy o kosmické lodi těžařské důlní společnosti “Nekonečno hledá ohleduplné řidiče”, která přestože je v podstatě „pouze” adaptací prvních dvou sérií seriálu, z konceptu „transmedia storytelling” nevybočuje, neboť principem tohoto modelu je i vykreslování prostředí a postav, vznikly i další knihy se samostatnými příběhy a příhodami, které bychom sice v seriálu nenašli, nicméně které s ním úzce souvisejí a z něj přímo vycházejí. Ideálním příkladem transmediálního vyprávění je dle mého zejména jedna z dalších knih o Červeném trpaslíkovi − “Lepší než život”, která se jmenuje dle počítačové hry vytvářející hráčům virtuální realitu, na které se Lister málem stal závislým v druhém díle druhé série. V této hře se vlastně skoro celá kniha odehrává. Podobně jsou na tom i další dvě knihy „Pozpátku” a „Poslední člověk”. Děj vždy určitým způsobem vychází ze seriálu, avšak nekopíruje jej. První dvě z knih se dočkaly zpracovánív audio knihy pro rozhlas.

Ke konceptu „transmedia storytelling”, patří klasicky oficiální webové stránky z produkce Grant Naylor Productions a stránky na webu mateřské televize BBC. Oficiální stránky opravdu využívají potenciál z hediska transmediáního vyprávění, nejen, že nabízejí vhled do prostředí Červeného trpaslíka, ale například rozvíjejí transmediální síť a odkazují napříkad na Youtube na videa související s Červeným trpaslíkem, jako na rozhovor s Dougem Naylorem a Robem Grantem. Fanoušci si zde také mohou zahrát jednoduché on-line hry na motivy sitcomu, ale lze tu nalézt odkaz na přímo zářný příklad transmediáního pronikání do světa hrdinů seriálu – webovou stránku fiktivní společnosti Diva Android International, výrobce robota Krytona, s nabídkou produktů, obchodními podmínkami či propagačními materiály „firmy”. Geniálním shledávám nápad tvůrců stránek zahrnout do nich jakousi databázi Červeného trpaslíka. Ta se však nechová jako průvodce seriálem, nýbrž opravdu lodí Červený trpaslík. Nalezneme tu tak například vskutku široký registr technického vybavení lodi s fotografiemi a popisy včetně cen, a stejně tak soupis mnoha členů posádky s jejich profily, či seznam dalších vesmírných lodí z okolí Trpaslíka nebo nemocí s jejich popisem a doporučenou léčbu, který zahrnuje i obávaný Holovirus, jenž onehdy zapříčinil dobrodružství posádky s Rimmerem v kostkovaných šatičkách a králem bramborových lidí (díl 05X04). Zkrátka, jakmile se člověk na tomto webu zorientuje, může zde trávit dlouhé hodiny, neboť je zde k nalezení opravdu tolik zajímavostí, včetně různých článků a odkazů, nemluvě o množství produktů z dílny Grant Naylor Productions, že mi na jejich popsání tento článek ani zdaleka nestačí.

Dalším prvkem transmediálního vyprávění nejsou ani tak nedávno vyšlé série seriálu na DVD, jako spíš speciální kolekce DVD s názvem Red Dwarf the Bodysnatcher Collection, která poskytuje hlubší vhled do pozadí seriálu, od galerií přes dokumenty po nepublikované scény či rozhovory. V rámci TV bylo rovněž vytvořeno několik programů, například soutěž ve znalosti Trpaslíka či sestřihy zkažených scén a “přežbleptů”, důležitý je dokument Red Dwarf A-Z se zajímavými momenty seriálu seřazenými abecedně.

Obrázky z kalendáře Red Dwarf Goes to Hollywood dostupného na oficiálních stránkách

A od tématu transmediálního vyprávění, které je vytvářeno vlastně účelně tvůrci, jak už jsem zmínila, za účelem budování kompexního světa s různými vstupními kanály, se nyní pomalu dostávám ke konceptu „produsage”, a to opět přes internet. Miniálně pro naše území platí jeho významnost bezesporu, jelikož televizního vysílání Trpaslíka si čeští fanoušci mohli užívat pouze párkrát a vydání DVD se dočkali až v loňském roce, tak jim zbylo jen šíření epizod po internetu. Zde je zajímavý moment. Dokazuje, jak fenomenální dílo tento sitcom je, když takřka po prvním vysílání si vytvořil okruh fanoušků, či lépe řečeno kult, díky kterému si začal žít vlastním životem na internetu. Ukazuje, že svou genialitou a schopností lidi bavit zaujalo natolik, že již nebylo třeba nějakých marketingově cílených invencí produkce, aby se šířilo napříč médii a získávalo další a další příznivce.
To, že fanoušci sdílí epizody seriálu s ostatními na internetu, má blízko k modelu příjemce, který není pasivní. Avšak vedle toho tu máme hlavně model „kreativní produsage”, kdy je divák ještě aktivnější a vytváří a sdílí obsahy tvorby alespoň do určité míry vlastní. V této souvislosti tedy musíme uvést, co také vlastně k šíření a proslavení Trpaslíka na internetu bezesporu významě přispělo. Fanoušci například vytvářejí různé sestřihy vtipných scén a umisťují je na Youtube. Další věcí je existence bezpočtu webových stránek, od těch nejpropracovanějších po nejobyčejnější blogy. Jsou to stránky, které návštěvníkům nabízejí jak klasicky galerie a charakteristiky postav, tak třeba postřehy, slovníčky či scénáře. Dalšími typickými produkty jsou různé obrázky, fotomontáže a wallpapery. Zařadit sem lze typicky i komunity na sociálních webech typu Facebook. Na fanouškovských stránkách se pak uplatňuje i model „kolektivní inteligence”, jelikož fandové zde sdílí krom svých výtvorů I různé informace, postřehy a zajímavosti či odkazy týkající se sitcomu.

Bude zajímavé sedovat, zda a jaké další prostředky si fanoušci či producenti budou nacházet, jisté totiž je, že s tím, jak postupem času budou možnosti narůstat, popularita Červeného trpaslíka rozhodně klesat nebude. Závěrem lze říci jediné. Nachystejte květináče, do Vánoc jsem zpátky.

Video ze sestříhaných scének je typickým příkladem produktu vytvářeného fanoušky