Se7dm krát Se7dm krát...

Se7dm jako transmediální vyprávění

V roce 1995 vtrhl do světových kin (o rok později i do těch českých) temný detektivní thriller Sedm (v originále Se7en) režiséra Davida Finchera. Svou uhrančivou atmosférou úpadku a zmaru, drastickou agresivitou zobrazovaného a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony hlavních hvězd (Brad Pitt, Morgan Freeman a Kevin Spacey) se zařadil k nejintenzivnějším filmovým zážitkům, které nabízela polovina devadesátých let.



Jedenáct let poté, v roce 2006, přišlo americké komiksové vydavatelství Zenescope Entertainment s nápadem rozšířit fiktivní svět filmu formou sedmi komiksových minisérií. Od začátku nešlo o pouhé převední příběhu do jiného média. Koncept, který zvolili scenárista Mike Kalvoda a výtvarník David Seidman, je příkladem takzvaného transmediálního vyprávění, jak ho popisuje třeba Henry Jenkins.

V listopadu 2009 vydalo českou verzi grafického románu (jak je módní nazývat složitější komiksy pro dospělé čtenáře) Se7dm pražské nakladatelství Comics Centrum, které má na kontě například česká vydání několika důležitých komiksů Bryana Talbota nebo sérii Sin City Franka Millera.

Troufnu si pro tuto chvíli předpokládat, že se sujetem filmu jste obeznámeni, a nebudu do detailů rozvádět jeho děj. Pro ty, kteří nicméně nejsou, jen v maximální stručnosti: jde o příběh vraha Johna Doea (v anglofonním světě je to označení neznámého člověka), jenž se rozhodne po svém trestat ty, kteří se podle něho dopouštějí sedmi smrtelných hříchů – obžerství, lakoty, lenosti, smilstva, pýchy, závisti a hněvu. Po Doeovi pátrá dvojice detektivů (starý, zkušený policista těsně před penzí a adrenalinem kypící nováček), které psychopat postupně učiní součástí svého krutého plánu.

Výše jsem zmínil, že komiks (který obsahuje všech sedm původních minisérií) je rozšířením fiktivního světa našeho příběhu, což je zároveň podle Jenkinse jedna z klíčových charakteristik transmediálního vyprávění. V Se7dm si tedy pouze nepřečteme původní filmovou zápletku převedenou do jazyka barevných políček a textových bublin. Autoři děj podali očima sériového vraha, takže spolu s ním můžeme být na místech jednotlivých vražd (kromě epizody Smilstvo, která by byla pro explicitní zpracování asi opravdu silnou kávou). To je „výsada“, která byla filmovým divákům odepřena. Ale komiks jde ještě dál – v několika retrospektivních pasážích nám dává nahlédnout do vrahovy minulosti a o něco lépe porozumět psychologické motivaci jeho činů. Vynořují se před námi jeho traumata (fyzická i duševní šikana ze strany jeho matky, bigotní křesťanky a zároveň sobecké alkoholičky; raná sexuální zkušenost poznamenaná děsivou náhodou; záhadná „rudá migréna“ a elektrošoková terapie atd.). Před čtenářem (tedy zřejmě i divákem, tedy pravděpodobně fanouškem) se otvírá prostor pro spekulace: Jak je John Doe nemocný? Může za jeho nelidskou krutost jeho traumatické dětství? apod. Spekulativní prvek přináší i závěrečná stránka, na níž detektiv v Doeově deníku najde vzkaz určený jemu a nevysvětlitelně také kousek tapety – zde připomínám Jenkinsem zmiňovaný postřeh o origami jednorožce z filmu Bladerunner. A dojde i na vedlejší postavy, kterým se dostává mnohem většího prostoru než ve filmovém zpracování. Před každou vraždou máme možnost sledovat, co jí předcházelo. Tedy další a další rozšíření a prohloubení fiktivního světa.

Typicky transmediálním atributem je i (v komiksovém světě poměrně běžná) evidentní podpora sběratelství spojeného s produktem. Kniha totiž vychází v sedmi variantách se sedmi různými verzemi obálky, z nichž každá zobrazuje jeden smrtelný hřích.

Henry Jenkins podotýká, že transmediální vyprávění má samozřejmě velký marketingový potenciál. V této souvislosti také uvádí, že ačkoli jsou mediální společnosti často horizontálně integrované (příklad komiksů s Batmanem, které vydávala firma DC vlastněná studiem Warner Brothers, jež uvedlo filmy s touto postavou), většina mediálních franšíz funguje na základě licencování. To byl i případ spolupráce vydavatelství Zenescope Entertainment a filmové společnosti New Line Cinema, která vyrobila původní film. Ty si ostatně kooperaci vyzkoušely už v roce 2000 u filmu Final Destination, po němž rovněž následovala úspěšná komiksová nadstavba. Marketingový element je ale v případě Se7dm velmi oslabený – vzhledem k tomu, s jakým zpožděním komiks vyšel po uvedení snímku.

Se7dm je možné nahlédnout i z hlediska principu kolektivní inteligence. Tento projekt by se na koncept síťově propojené společenské struktury, v jejímž rámci cirkulují určité znalosti a vznikají jisté hodnoty, dal naroubovat jen těžko. Nicméně není bez zajímavosti, že autoři oslovili sedm různých výtvarnických týmů, které vytvořily sedm stylově velmi různorodých epizod. Ty jsou vzájemně propojené průběžně se objevujícími stránkami z fiktivního deníku Johna Doea, jež mají na svědomí právě otcové projektu Kalvoda a Seidman.

Ve srovnání se současnou situací, kdy fanouškovské komunity jako na běžícím pásu vytvářejí internetové stránky a fóra věnovaná objektům jejich zájmu, je poněkud překvapivé, že stránek věnovaných původnímu filmovém zpracování existuje jen zanedbatelné minimum. Lze to zřejmě vysvětlit faktem, že v polovině devadesátých let ještě nebylo masové užívání internetu zdaleka tak rozšířené jako dnes. Což dokládá i v podstatě omylem nalezené velké množství fanouškovských stránek věnovaných současné jihokorejské popové hvězdičce, která se originálně jmenuje – Se7en.

Pro zajímavost ještě uvádím link na recenzi, kterou jsem na české vydání Se7dm pracovně vyrobil pro Radio Wave. Nedozvíte se z ní asi nic, co bych už nezmínil tady, ale v druhém plánu obsahuje malý metatextový bonbónek: jako podklad pod mluvené slovo jsem použil pasáže ze skladby Nine Inch Nails Closer, jejíž remix byl kulisou k úvodní titulkové sekvenci filmu Sedm.