Derek Johnson: The Fictional Institutions of Lost

Seminární práce je věnována fenoménu úspěšného sci-fi seriálu Lost (Ztraceni), konkrétně jeho přesahu z televizního prostředí nejen do ostatních médií, ale především do prostředí reálného. Výchozím bodem práce je příspěvek Dereka Johnsona The Fictional Institutions of Lost: World Building, Reality and the Economic Possibilities of Narrative Divergence, publikovaný ve sborníku Reading Lost (editorka Roberta Pearson, nakladatelství I. B. Tauris, 2009). Autor v textu rozebírá přesah seriálu do reálného života a zejména ekonomické možnosti využití tohoto fenoménu.

Johnson upozorňuje na nepřehlédnutelný přesah seriálu, jeho mytologie a reálií do skutečného života. Zvýrazňuje však také do určité míry nestandardní postup tvůrců seriálu Lost – ti se totiž v celém seriálu až úzkostlivě vyhýbali tzv. product placementu – „obsazování“ skutečných komerčních produktů a značek. Johnson na tuto skutečnost upozorňuje a předestírá otázku, zda se tím tvůrci seriálu nepřipravili o nezanedbatelný druh příjmů z product placementu, který funguje vlastně jako méně zřejmý, avšak pro tento druh seriálů ideální druh reklamy. Johnson totiž podotýká, že klasická reklama v podobných seriálech mírně ztrácí atraktivitu pro zadavatele (ve srovnání s dřívějším obdobím) – mnoho diváků totiž seriál sleduje na Internetu a ti reklamní obsah přirozeně neshlédnou.

Místo toho se tvůrci rozhodli vytvořit vlastní fiktivní firmy nebo značky produktů, které se ze seriálu rozšířily do reálného světa. Tyto firmy někdy dokonce vstupovaly do imaginární kooperace nebo komunikace se skutečnými firmami - které tak na sebe upozornily, byť se neobjevily v samotném seriálu. Staly se součástí rozšířeného, trasmediálního až reálného přesahu seriálu. Někteří teoretikové tento postup nazývají "obráceným product placementem". Johnson uzavírá svůj článek s tím, že se seriálu tímto povedlo zásadně posunout hranice televizního využívání sponzorů; vyhýbá se však hodnocení ekonomické výhodnosti tohoto vtažení sponzorů do „reálného“ rozšíření základního díla.

Práce se snaží posoudit "výhodnost" výše uvedených aspektů zejména s přihlédnutím k výrazné "transmediálnosti" tohoto seriálu. Výše popsaný "obrácený product placement" sice nejspíše nepřinese závratné ekonomické zisky, ale podílí se výrazným způsobem na utužování fanouškovské komunity a zároveň může působit jako reklama na samotný seriál.

Zdroje: 

• JOHNSON, Derek. The Fictional Institutions of Lost : World Building, Reality and the Economic Possibilities of Narrative Divergence. S. 20. Dostupný online: <http://web.mit.edu/uricchio/Public/television/johnson%20extratextual%20manifestations.pdf>  [26. 5. 2011].
• JENKINS, Henry. Transmedia Storytelling 101. Dostupný online: <http://www.henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html>. [29. 5. 2011].

LOST: Ztraceni v transmédiích

Idea aktivního diváka, který rekonstruuje příběh napříč mnoha médii, je krásná. On sám ten příběh dotváří, obohacuje svými postřehy, svými zkušenostmi a svými vědomostmi. Navíc ještě ve spolupráci s ostatními, kteří jsou na tom stejně jako on! Podobně krásné jsou i jiné představy aktivních uživatelů Internetu, které nezištně tvoří internetové encyklopedie; píší "noviny", které je možno brát jako určitou konkurenci k médiím tradičním; třídí a kategorizují obrazové informace a zkrátka se snaží přispět svou troškou k dobru všem. 

Otázkou ale je, nakolik je tato představa aktivního fanouška reálná, případně jak dlouho mu jeho nadšení vydrží. Pokusím se nastínit možné problémy tohoto fenoménu na příkladu televizního seriálu Ztraceni (Lost), který jsem sledovala (a transmediálně rekonstruovala) od jeho uvedení na české obrazovky až do konce. Také jsem se aktivně podílela (a dodnes podílím) na životě české fanouškovské komunity.

Ztraceni a nalezeni v nové době

Americký seriál Ztraceni, který před téměř sedmi lety vstoupil na televizní obrazovky, posunul vývoj televizního diváka. Posunul ho od pozice spíše pasivního, konzumujícího televizního diváka do pozice archeologa, sbírajícího střípky informací ze všech koutů lidského vědění a skládajícího je na hrubou kostru příběhu, kterou mu nabídl základní obsah - v tomto případě seriál.

Nebyl to sice první seriál, který základní příběh zasadil do souvislostí zahalených mlhou tajemství (která samozřejmě jen čeká, až bude rozptýlena, ale tvůrci to neudělají), ale navíc se strefil do správné doby. Ztraceni se stali víceméně prvním velkým seriálem, který zároveň sledovali diváci nejen v zemích, kde ho uvedly televize, ale téměř po celém světě - díky dostupnosti vysokorychlostního internetového připojení mohl seriál sledovat každý, kdo si dokázal nový díl stáhnout, případně vyhledat titulky. Tato globálnost ještě možná pocit sounáležitosti a nadšení podpořila. Navíc "všudypřítomnost" Internetu výrazně usnadnila shánění a výměnu informací, bez kterých si pořádný "divák-archeolog" ani neškrtne.

Seriál Ztraceni byl členěn do šesti sérií. Mezi každou řadou byla cca půlroční pauza. Tvůrci proto došli k rozumnému závěru, že není dobré nechat nadšené (a náležitě napínavými závěry sérií nabuzené) fanoušky "vychladnout" a začali jim nabízet doplňkové (pozor, tady začíná ta skutečná transmediálnost!) produkty. Objevovaly se počítačové hry. Na Internetu se objevovaly internetové stránky aerolinií, jejichž letecká havárie celý seriál otevřela, nebo náborové stránky organizace, která působila na tajemném ostrově a po letech se rozhodla obnovit činnost. Na konferencích a fanouškovských setkáních vystupovaly osobnosti ze "ztraceného světa", kterým se již podařilo poodhalit některé z kousků tajemství. Například význam slavné číselné řady 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42, která se táhla celým seriálem, byl vysvětlen právě na konferenci, nikoli v seriálu.

Transmediální nitky se proplétaly i samotným seriálem. Jména postav jednoznačně odkazovala k velkým osobnostem - k filozofům, spisovatelům, vědcům, náboženským postavám. Tuhle četla jedna postava zajímavou knihu, jiná zase milovala sérii Star Wars. Občas zazněla píseň, jejíž text vás postrčí k zajímavým úvahám. Zkrátka, ve všem je možné hledat skryté odkazy, což fanoušci s nadšením činili. 

Záměr tvůrcům jednoznačně vyšel. Seriálu sice vytrvale klesala sledovanost, základní kritérium pro jakoukoli televizní produkci, to ale nebylo primárně dáno nezájmem diváků, ale právě stahováním na Internetu. Samozřejmě, někteří diváci odpadli, ale to se stává všem seriálům. Naprostá většina "odpadlíků"  Ztraceným vytýkala (a dodnes vytýká) překombinovanost, nabalování stále nových záhad, přechod od lidského dramatu k scifi/pohádce a tak dále. Je to přirozené. Všichni lidé nemají čas, povahu nebo inteligenci na to, aby si hráli na detektivy a ve volném čase četli Stephena Hawkinga, aby si ověřili, jestli je skutečně možné změnit minulost.

Ti, kteří vytrvali, se začali sdružovat na Internetu a začali transmediálně pátrat a rekonstruovat velké pozadí příběhu, který sledovali. Přirozená lidská zvědavost a zejména vrozená touha odhalovat skryté zafungovala neomylně. Fanoušci začali psát teorie, číst zmiňované knihy, sháněli informace o starých civlizacích, studovali osvícenecké filozofy a světová náboženství. Nevyhnuli se ani kvantové fyzice a problematice cestování časem.

Žij s ostatními, zemři sám

Motto seriálu ale vystihuje i osud tohoto nového, nadšeného, transmediálního diváka. Dokud je zapojen do komunity, kterou tvoří šílenci, co jsou na tom stejně jako on, je všecko báječné. Šílenci si na Internetu posílají  postřehy, čtou a hodnotí teorie, píší vlastní povídky, diskutují o náboženství, cestování v čase a jejich vztahu k číslu 23,42. 

Dokud se seriál vysílal, fungovalo to. Fungovalo to i na českých stránkách - a to byla česká fanouškovská základna poměrně malá, nesrovnatelná například s tou americkou. Navíc ji omezovala stále existující jazyková bariéra, nedostatečná znalost americké popkultury a z toho plynoucí nepochopení mnoha odkazů v seriálu a tak dále. I tyto bariéry se ale fanouškům povedlo téměř odbourat. Ten umí dobře anglicky, ten umí dobře česky, i vstanou brzy ráno po noční premiéře dílu v USA, stáhnou si ho (někdo další obětavý ho už dávno nahrál na Internet) a společně udělají české titulky. Někdo další, kdo zná nazpaměť filmovou a seriálovou klasiku, těm nezasvěceným vysvětlí, co znamená ten nesmyslný Sawyerův vtípek. Ano, kolektivní inteligence jako vyšitá. Spolupráce, aktivita, nadšení, ano! 

Jenže když před necelým rokem seriál skončil, začala upadat i komunita. Dnes, o necelý rok později, je na českých stránkách klid. V diskusích se téměř nediskutuje, nové teorie nevznikají. Samozřejmě, už se prostě nedá diskutovat o tom, co se stalo v posledním díle nebo o tom, koho tvůrci nalákali na účinkování v další sezoně. Ale všecka témata přece nezmizela, stále by bylo o čem přemýšlet - vždyť zůstalo tolik otázek!

A to je právě ten problém. Seriál totiž zůstal neuzavřený. Fanoušci se možná dozvěděli osud některých postav. Dočkali se vysvětlení několika méně podstatných záhad. U některých, těch důležitých, jim bylo naznačeno vysvětlení hodné dětí v mateřské školce: Proč někteří lidé na ostrově nestárnou? Protože pod ostrovem je světýlko! A to světýlko je zázračné, děti! A dál se neptejte, prostě to tak je.

Jenže příznivcům, nabuzeným šesti roky velkého přemýšlení a kombinování informací ze všech oblastí lidského vědění, tohle nestačilo. Chtěli vědět, JAK to tedy doopravdy bylo. Chtěli vědět, jestli ta JEJICH teorie byla správná. A to se nedozvěděli. 

Naštvaný transmediální divák neví, že je transmediální

Takže se naštvali. 

Přestali psát vlastní teorie a příběhy. Skončili se zkoumáním náboženství, filozofie a fyziky a hlavně s hledáním těch nejšílenějších souvislostí mezi jednotlivými obory. Přestali obnovovat lostpedii. A tak dále. 

Transmedialita totiž má dva pilíře. Prvním je sama "roztroušenost" informací po různých médiích. Tou druhou je variabilita, volnost, neuzavřenost. Transmediální příběh nemá jasné ukončení - jeho půvab je v tom, že ho každý může číst, jak chce a jak může. Pokud vyberete jeden správný konec, některé (ty, co se trefili) tím potěšíte, ale jiné zklamete.

Většina příznivců Ztracených o tom druhém pilíři nevěděla. 

Takže nakonec byli zklamaní a naštvaní skoro všichni. Těch pár, kteří pochopili, že právě tohle (ne naštvání fanoušků, ale nechání příběhu otevřeného, aby žil svým vlastním životem) bylo cílem tvůrců, je tou naštvanou většinou bráno jako naivky, které hájí něčí odfláknutou práci a neúctu k základním pravidlům tvorby. To se přece nedělá, lidi navnadit a pak se jim vysmát! 

Ztraceni nebyli odfláknutý seriál. Naopak, byli perfektně promyšlení - a to vysoce nad rámec běžného televizního produktu. Jenom to holt jaksi nevyšlo, tvůrci neodhadli, co diváci přijmou a co už ne.

Možná by se k transmediálním produktům měl přibalovat návod k použití:

Hledej, šmudlo, hledej. Hledání a nalézání je radost. Ale je to jediná radost, která tě čeká. Té největší, radost z nalezení skutečného (a potvrzeného) cíle, té se nedočkáš. Cesta je cíl. 

Tereza Šírová

Ztraceni v mediální džungli

ZTRACENI V MEDIÁLNÍ DŽUNGLI

Seriál Ztraceni (v originále Lost) se začal vysílat na americké televizní stanici ABC na konci září roku 2004. Od té doby se už odvysílalo 5 řad tohoto sci-fi seriálu. V roce 2007 bylo natáčení kvůli stávce scénáristů na nějakou dobu pozastaveno, ale ani půlroční pauza ve vysílání neohrozila oblíbenost seriálu. Šestá, poslední, série má naplánovanou americkou premiéru na 2. února 2010.

U nás zakoupila na "Losty" vysílací práva televize Nova a první díl seriálu odvysílala 3. září roku 2006. Od té doby se jeden z nejdražších televizních seriálů (jen pilotní díl stál 10 milionů dolarů) stal fenoménem nejenom ve světě, ale i v České republice a vybudoval si obrovskou fanouškovskou základnu.

Tvůrci seriálu Damon Lindelof, J. J. Abrams a Jeffrey Lieber sesbírali za Zatraceni několik ocenění: Television Critics Association Awards za nejlepší seriál a nejlepší nový seriál (Ceny amerických televizních kritiků), Zlatý Glóbus za nejlepší televizní dramatický seriál (Cena Sdružení zahraničních novinářů akreditovaných v Hollywoodu) a Emmy za nejlepší obsazení a nejlepší režii, J. J. Adams získal cenu za epizodu "Pilot", za nejlepší seriál, nejlepší hudbu, nejlepší kameru a za nejlepší efekty.

Děj seriálu se odehrává na tajemném tropickém ostrově v jižním Pacifiku, kde se snaží přežít skupina cestujících havarovaného letu ze Sydney do Los Angeles. Pokusy o záchranu komplikují nejen záhadné jevy, o které není na ostrově nouze, ale i mezilidské vztahy početné skupiny těch, kteří pád letadla přežili (ukázka ze seriálu)

Ztraceni nemají pouze jednoho hlavního hrdinu, ale více postav, které zůstávají po celou dobu seriálu a mnoho dalších, které se objevují vždy jen v několika dílech. Charakteristiky jednotlivých postav jsou divákům prezentovány v řádě flashbacků, kterými nám tvůrci odhalují minulost jednotlivých hrdinů. Od čtvrté řady se přidávají i flashforwardy ukazující budoucnost postav.

Ztraceni se stali světovým fenoménem a dá se říci, že jsou vzorovou ukázkou transmediálního vyprávění, jehož podstatou je přenesení příběhu z původního média do médií dalších. Takový příběh se rozrůstá o další prvky a nabízí přijemcům mediálního obsahu komplexnější prožitek.

Pokud tedy budeme brát televizi jako výchozí médium seriálu Lost, můžeme konstatovat, že se příběh přenesl do téměř všech ostatních médií. Pro shlédnutí jednotlivých epizod není jednoduššího způsobu, neži si najít jednu z mnoha internetových stránek, které nabízejí seriál ke stažení (http://www.iserialy.sk/). Tím nabízí internet divákům mnohem více možností. Sami si mohou zvolit, kdy se na seriál podívají. Zejména v zemích, kde seriál běží o něco později než v USA využívají fanoušci možnosti shlédnout na internetu díly, které nejsou v dané zemi ještě aktuální.

Dalším důležitým jevem transmediálního vyprávění jsou oficiální i neoficiální internetové stránky daného seriálu. Stránky, které se přímo věnují Ztraceným nabízí neskutečné množství informací, odkazů, obrázků, videí atd. týkajících se bezprostředně osudů hrdinů v seriálu i jejich reálném životě. Pro příklad uvádím oficiální české stránky http://www.lost.cz/ a http://www.ztraceni.com/, kde fanoušci najdou komplexní informace o jejich oblíbeném pořadu. Webové stránky neustále informují o novinkách, životě herců, nabízí ke shlédnutí již odvysílané díly, je možné stáhnout si hudbu ze seriálu. K těmto možnostem je přidružen i internetový obchod, kde je možné zakoupit oblečení, soundtrack a další věci s motivy seriálu.

V případě webových stránek nabízejících tyto obsahy se musím zmínit i o konceptu kolektivní inteligence, jako schopnosti nebo možnosti většího počtu lidí získat velké množství informací a vzájemně se jimi obohatit. Tento koncept se nejlépe demonstruje na diskusních fórech, neoficiálních webových stránkách seriálu, facebooku a blozích.

Jednotliví uživatelé si neustále sdělují své dojmy a prožitky z nových dílů, informují se o novinkách, často se snaží předvídat děj následujících epizod, baví se tím, že sestříhávají jednotlivé díly a parodují je, připravují různé testy týkající se seriálu (příklad produsage), sepisují vtipné hlášky, které hrdinové seriálu použijí a kreslí interaktivní mapy tajemného ostrova. Tím vším vytvářejí v daném časovém období velmi soudržnou komunitu.

Počítačové hry neodmyslitelně patří do oblasti transmediální komunikace. Umožňují fanouškům seriálu alespoň na chvíli prožít stejný osud jako hlavní hrdinové Lost. V tomto případě však v teple a bezpečí domova.

Opomenout nesmím ani knižní vydání seriálu (Ztraceni - Známky života, Falešná identita a Boj o přežití), které stručněji popisuje vývoj událostí na ostrově. Vzhledem k množství informací, které lze najít na internetu už nejsou knižní vydání stěžejním vedlejším produktem a není na ně kladem takový důraz jako na ostatní výše zmíněné transmediální jevy.

Cílem všech těch doprovodných produktů je udržovat v divácích, čtenářích a uživatelích internetu neustálý zájem o daný mediální obsah a tím vydělávat peníze subjektům, které seriál uvedly na trh.

Je až téměř neuvěřitelné, jak nám moderní technika umožňuje provázat téměř každý mediální produkt s mnoha dalšími a vytvořit tak komplexní nabídku prožitků příjemcům masových sdělení.

Martina Mamulová