LOST: Ztraceni v transmédiích

Idea aktivního diváka, který rekonstruuje příběh napříč mnoha médii, je krásná. On sám ten příběh dotváří, obohacuje svými postřehy, svými zkušenostmi a svými vědomostmi. Navíc ještě ve spolupráci s ostatními, kteří jsou na tom stejně jako on! Podobně krásné jsou i jiné představy aktivních uživatelů Internetu, které nezištně tvoří internetové encyklopedie; píší "noviny", které je možno brát jako určitou konkurenci k médiím tradičním; třídí a kategorizují obrazové informace a zkrátka se snaží přispět svou troškou k dobru všem. 

Otázkou ale je, nakolik je tato představa aktivního fanouška reálná, případně jak dlouho mu jeho nadšení vydrží. Pokusím se nastínit možné problémy tohoto fenoménu na příkladu televizního seriálu Ztraceni (Lost), který jsem sledovala (a transmediálně rekonstruovala) od jeho uvedení na české obrazovky až do konce. Také jsem se aktivně podílela (a dodnes podílím) na životě české fanouškovské komunity.

Ztraceni a nalezeni v nové době

Americký seriál Ztraceni, který před téměř sedmi lety vstoupil na televizní obrazovky, posunul vývoj televizního diváka. Posunul ho od pozice spíše pasivního, konzumujícího televizního diváka do pozice archeologa, sbírajícího střípky informací ze všech koutů lidského vědění a skládajícího je na hrubou kostru příběhu, kterou mu nabídl základní obsah - v tomto případě seriál.

Nebyl to sice první seriál, který základní příběh zasadil do souvislostí zahalených mlhou tajemství (která samozřejmě jen čeká, až bude rozptýlena, ale tvůrci to neudělají), ale navíc se strefil do správné doby. Ztraceni se stali víceméně prvním velkým seriálem, který zároveň sledovali diváci nejen v zemích, kde ho uvedly televize, ale téměř po celém světě - díky dostupnosti vysokorychlostního internetového připojení mohl seriál sledovat každý, kdo si dokázal nový díl stáhnout, případně vyhledat titulky. Tato globálnost ještě možná pocit sounáležitosti a nadšení podpořila. Navíc "všudypřítomnost" Internetu výrazně usnadnila shánění a výměnu informací, bez kterých si pořádný "divák-archeolog" ani neškrtne.

Seriál Ztraceni byl členěn do šesti sérií. Mezi každou řadou byla cca půlroční pauza. Tvůrci proto došli k rozumnému závěru, že není dobré nechat nadšené (a náležitě napínavými závěry sérií nabuzené) fanoušky "vychladnout" a začali jim nabízet doplňkové (pozor, tady začíná ta skutečná transmediálnost!) produkty. Objevovaly se počítačové hry. Na Internetu se objevovaly internetové stránky aerolinií, jejichž letecká havárie celý seriál otevřela, nebo náborové stránky organizace, která působila na tajemném ostrově a po letech se rozhodla obnovit činnost. Na konferencích a fanouškovských setkáních vystupovaly osobnosti ze "ztraceného světa", kterým se již podařilo poodhalit některé z kousků tajemství. Například význam slavné číselné řady 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42, která se táhla celým seriálem, byl vysvětlen právě na konferenci, nikoli v seriálu.

Transmediální nitky se proplétaly i samotným seriálem. Jména postav jednoznačně odkazovala k velkým osobnostem - k filozofům, spisovatelům, vědcům, náboženským postavám. Tuhle četla jedna postava zajímavou knihu, jiná zase milovala sérii Star Wars. Občas zazněla píseň, jejíž text vás postrčí k zajímavým úvahám. Zkrátka, ve všem je možné hledat skryté odkazy, což fanoušci s nadšením činili. 

Záměr tvůrcům jednoznačně vyšel. Seriálu sice vytrvale klesala sledovanost, základní kritérium pro jakoukoli televizní produkci, to ale nebylo primárně dáno nezájmem diváků, ale právě stahováním na Internetu. Samozřejmě, někteří diváci odpadli, ale to se stává všem seriálům. Naprostá většina "odpadlíků"  Ztraceným vytýkala (a dodnes vytýká) překombinovanost, nabalování stále nových záhad, přechod od lidského dramatu k scifi/pohádce a tak dále. Je to přirozené. Všichni lidé nemají čas, povahu nebo inteligenci na to, aby si hráli na detektivy a ve volném čase četli Stephena Hawkinga, aby si ověřili, jestli je skutečně možné změnit minulost.

Ti, kteří vytrvali, se začali sdružovat na Internetu a začali transmediálně pátrat a rekonstruovat velké pozadí příběhu, který sledovali. Přirozená lidská zvědavost a zejména vrozená touha odhalovat skryté zafungovala neomylně. Fanoušci začali psát teorie, číst zmiňované knihy, sháněli informace o starých civlizacích, studovali osvícenecké filozofy a světová náboženství. Nevyhnuli se ani kvantové fyzice a problematice cestování časem.

Žij s ostatními, zemři sám

Motto seriálu ale vystihuje i osud tohoto nového, nadšeného, transmediálního diváka. Dokud je zapojen do komunity, kterou tvoří šílenci, co jsou na tom stejně jako on, je všecko báječné. Šílenci si na Internetu posílají  postřehy, čtou a hodnotí teorie, píší vlastní povídky, diskutují o náboženství, cestování v čase a jejich vztahu k číslu 23,42. 

Dokud se seriál vysílal, fungovalo to. Fungovalo to i na českých stránkách - a to byla česká fanouškovská základna poměrně malá, nesrovnatelná například s tou americkou. Navíc ji omezovala stále existující jazyková bariéra, nedostatečná znalost americké popkultury a z toho plynoucí nepochopení mnoha odkazů v seriálu a tak dále. I tyto bariéry se ale fanouškům povedlo téměř odbourat. Ten umí dobře anglicky, ten umí dobře česky, i vstanou brzy ráno po noční premiéře dílu v USA, stáhnou si ho (někdo další obětavý ho už dávno nahrál na Internet) a společně udělají české titulky. Někdo další, kdo zná nazpaměť filmovou a seriálovou klasiku, těm nezasvěceným vysvětlí, co znamená ten nesmyslný Sawyerův vtípek. Ano, kolektivní inteligence jako vyšitá. Spolupráce, aktivita, nadšení, ano! 

Jenže když před necelým rokem seriál skončil, začala upadat i komunita. Dnes, o necelý rok později, je na českých stránkách klid. V diskusích se téměř nediskutuje, nové teorie nevznikají. Samozřejmě, už se prostě nedá diskutovat o tom, co se stalo v posledním díle nebo o tom, koho tvůrci nalákali na účinkování v další sezoně. Ale všecka témata přece nezmizela, stále by bylo o čem přemýšlet - vždyť zůstalo tolik otázek!

A to je právě ten problém. Seriál totiž zůstal neuzavřený. Fanoušci se možná dozvěděli osud některých postav. Dočkali se vysvětlení několika méně podstatných záhad. U některých, těch důležitých, jim bylo naznačeno vysvětlení hodné dětí v mateřské školce: Proč někteří lidé na ostrově nestárnou? Protože pod ostrovem je světýlko! A to světýlko je zázračné, děti! A dál se neptejte, prostě to tak je.

Jenže příznivcům, nabuzeným šesti roky velkého přemýšlení a kombinování informací ze všech oblastí lidského vědění, tohle nestačilo. Chtěli vědět, JAK to tedy doopravdy bylo. Chtěli vědět, jestli ta JEJICH teorie byla správná. A to se nedozvěděli. 

Naštvaný transmediální divák neví, že je transmediální

Takže se naštvali. 

Přestali psát vlastní teorie a příběhy. Skončili se zkoumáním náboženství, filozofie a fyziky a hlavně s hledáním těch nejšílenějších souvislostí mezi jednotlivými obory. Přestali obnovovat lostpedii. A tak dále. 

Transmedialita totiž má dva pilíře. Prvním je sama "roztroušenost" informací po různých médiích. Tou druhou je variabilita, volnost, neuzavřenost. Transmediální příběh nemá jasné ukončení - jeho půvab je v tom, že ho každý může číst, jak chce a jak může. Pokud vyberete jeden správný konec, některé (ty, co se trefili) tím potěšíte, ale jiné zklamete.

Většina příznivců Ztracených o tom druhém pilíři nevěděla. 

Takže nakonec byli zklamaní a naštvaní skoro všichni. Těch pár, kteří pochopili, že právě tohle (ne naštvání fanoušků, ale nechání příběhu otevřeného, aby žil svým vlastním životem) bylo cílem tvůrců, je tou naštvanou většinou bráno jako naivky, které hájí něčí odfláknutou práci a neúctu k základním pravidlům tvorby. To se přece nedělá, lidi navnadit a pak se jim vysmát! 

Ztraceni nebyli odfláknutý seriál. Naopak, byli perfektně promyšlení - a to vysoce nad rámec běžného televizního produktu. Jenom to holt jaksi nevyšlo, tvůrci neodhadli, co diváci přijmou a co už ne.

Možná by se k transmediálním produktům měl přibalovat návod k použití:

Hledej, šmudlo, hledej. Hledání a nalézání je radost. Ale je to jediná radost, která tě čeká. Té největší, radost z nalezení skutečného (a potvrzeného) cíle, té se nedočkáš. Cesta je cíl. 

Tereza Šírová