Mýtus Cthulhu – transmédium s chapadly

Než se začtete, pusťte si tenhle kousek od Metallicy. A pak zkuste říct Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn. Jestli to nezvládnete ani k druhému slovu, nezoufejte. Jejich autor Howard Phillips Lovercaft to přesně tak zamýšlel.

V Česku poměrně málo známý Lovecraft (1890–1937) byl americký autor fantastických povídek, pro jejichž styl na pomezí gotického románu a moderní sci-fi se časem vžil název lovecraftovský horor nebo Weird Fiction. Přibližně šedesát krátkých příběhů položilo základ kultu, který se usadil v podhoubí anglofonní populární kultury a polozapomenutého podivínského spisovatele udělal nesmrtelným.

Hlavími tématy jeho povídek jsou šílenství, zakázané nauky a hrůza z neznáma, nejčastější rekvizitou pak různé typy rosolovitých bytostí s chapadly a spoustou očí. Pravděpodobně se na nich odrazil neveselý životní příběh autora. Když mu byly tři roky, jeho otec zešílel, matku později potkal stejný osud a sám Lovecraft byl značně psychicky nevyrovnaný. Ačkoliv pocházel ze starého novoanglického rodu, většinu života strávil v chudobě a nakonec předčasně zemřel ve svém rodném Providence. Ve své době byl téměř neznámý a čtenáři magazínu Weird Tales jeho povídky kritizovali v rozčilených dopisech. Rozporuplné literární kvality temných historek z Nové Anglie celkem dobře popsal Josef Škvorecký ve svém doslovu k českému vydání sbírky V horách šílenství, nazvaném Podivný pán z Providence.

Jak vzniká transmediální kult

Prvním krokem k přeměně hromádky knih v transmediální fenomén byl vznik tzv. Lovecraftova kruhu, skupiny autorů se kterými si Lovecraft dopisoval a naváděl je, aby ve svých povídkách doplňovali jeho mytologii. Zejména August Derleth tak doplnil kompletní panteon „starších“ či „vnějších“ bohů, děsivých bytostí které kdysi vládly světu a teď čekají na dně moří či v podzemí až zase přijde čas k návratu na světlo a šíření teroru a hrůzy. Oněm rosolovitým potvorám dali Lovecraft a jeho přátelé nesrozumitelná jména jako Yog-Shoggoth či Shub-Niggurath, a k tomu podivný jazyk uvedený na začátku článku. Asi největší slávy dosáhlo chobotnicovité monstrum Cthulhu spící ve městě R’lyeh na dně jižního Pacifiku, které se poprvé objevilo roku 1926 v povídce Call of Cthulhu.

Lovecraftovy povídky začaly ve velkém získávat popularitu v 60. letech. Oblíbili si je autoři jako Steven King, Alan Moore, Neil Gaiman, Jorge Luis Borges nebo Clive Barker, neméně ponurý spisovatel Michel Houellebecq dokonce napsal jeho biografii.

Odkazy na mýtus Cthulhu však vybujely takřka ve všech sférách popkultury. Své písně po něm pojmenovává kdejaká metalová kapela, o hippie-rockerech HP Lovecraft ani nemluvě. Najdeme je v seriálu Doctor Who i v mnoha počítačových hrách, třeba ve známých horrorových adventurách Alone in the Dark.

Transmediální vyprávění však potřebuje víc než jen přímé reference na kanonické dílo. Další rovinou jsou mystifikace přenášející mýtus Cthulhu do skutečného světa. V Lovecraftových povídkách se často objevuje fiktivní grimoár Necronomicon, kniha děsivé síly napsaná šíleným arabským astrologem. Čtenáři považovali knihu za skutečnou, začali se po ní shánět a v průběhu let tak vzniklo hned několik zaručeně pravých verzí Necronomiconu. Té nejslavnější verze podepsané jistým Simonem se prodalo přes 800 000 kusů, oblíbenou zábavou fanoušků je také vytváření falešných katalogových lístků v knihovnách. Alan Moore napsal komiksové minisérie Courtyard a Neonomicon, ve kterých je kult Starších bohů skutečnou sektou která inspirovala i Lovecrafta.

Nekonečná kreativita fanoušků

Je otázkou, jestli se za opravdové transmediální fenomény dají považovat např. Star Wars nebo Harry Potter. Jsou to kulty založené na kanonických dílech, nad jejichž čistotou bdí nadnárodní korporace a spletitá autorský práva. Fanoušci rytířů Jedi sice můžou chodit na cony se světelným mečem za pasem, běda však, když je vyroben bez příslušného copyrightu. I nad kultem okolo Pána prstenů bdí Tolkienovi dědicové a filmová studia. Transmediální charakter mýtu Cthulhu je nesmírně podpořen faktem, že autorská práva již dávno vypršela (popř. jsou velmi nejasná) a kdokoliv proto může Lovecraftovy povídky volně šířit a jeho motivy zpeněžit dle libosti. Samotné kanonické dílo navíc není rozsáhlé, Lovecraft v povídkách nechával většinu věcí nevysvětlených a strukturu dali mýtu až jeho následovníci.

Fanoušci tak mohou číst vlastní rozsáhlou fanfiction, v Portlandu se družit ve stylovém baru Lovecraft a navzájem se zásobovat takovými obskurnostmi, jako jsou Cthulhu čepice nebo roztomilé Hello Cthulhu. Ve finále prvního dílu Quakea můžete rozstřílet Shub-Nigguratha a kdyby vám nestačilo ani to, hned ve třech epizodách poslední série South Parku šíří spolu s kamarádem Cthulhu teror a zkázu Eric Cartman (kdo jiný, že?).

Kolektivní úsilí milovníků chapadel dokáže vytvořit opravdu obdivuhodné věci. Asi nejlepší příklad je 47 minutový němý film Call of Cthulhu, který ve vlastní produkci natočili nadšenci z H.P. Lovecraft Historical Society. Nejen, že samotná adaptace povídky je velmi podařená, ale snímek je navíc k nerozeznání od původních němých filmů ze 20. let. V současné době koluje po filmových festivalech jejich nejnovější, neméně retro kousek The Whisperer in Darkness.

Úplný výčet všech odkazů na mýtus Cthulhu by se táhl donekonečna. Zkuste hledat sami, a začít můžete třeba u chobotnicovitého záporáka z Pirátů z Karibiku nebo doktora Zoidberga z Futuramy - jejich image určitě není náhoda.

A pokud vás v úvodu neoslovila Metallica, můžete zkusit toto. Jsou to zvuky zachycené citlivými podmořskými mikrofony někde v jižním Pacifiku. Vědci jejich původ nedokáží identifikovat, ale zarytí Lovecraftisté pochopitelně vědí své...