Fakt, že s příchodem Webu 2.0 přichází i nová dimenze vztahu obsahu a uživatele, je již takovou vyprázdněnou formulí, která věčným opakováním pomalu ztrácí význam v tom smyslu, že nedefinuje ani pozici uživatele ani charakter obsahu natož jejich vzájemný vztah. Alex Burns se ve svém článku Blogs, Wikipedia, Second Life and Beyond věnuje tomuto tématu předělu mezi „starým“ a „novým“ pojetím a redefinice produkce a obsahu, jejímž výsledkem je podle něj pojem produsage.
Burns tento pojem vysvětluje na protikladu ke klasické produkci industriálního věku, tedy na vztahu producenta a konzumenta (uživatele). Tvrdí, že produsage je novým paradigmatem representace obsahu, informace a vědění, ve kterém se (vzhledem k etymologii výrazu produsage) do určité míry stírá rozdíl mezi producentem a uživatelem a vzniká tak jednolité individuum zastávající obě funkce neboli produser.
Bruns se však dále zabývá pojmem produsage coby nové formy kreativního procesu, který se zdá být staven do protikladu k umělecké produkci, kterou již dnes označujeme za klasickou, podobně jako byl prve pojem produsage dáván do protikladu k industriální produkci. Pokud budeme o produsage konceptu uvažovat jako možné formě umění, je jisté, že tato forma splňuje jeden ze základních předpokladů na možnost být uměleckým dílem, a o kterém hovoří Jan Mukařovský ve své stati Místo estetické funkce mezi ostatními a nazývá ho estetickou funkcí. Estetická funkce díla má tu vlastnost, že určitým způsobem boří a redefinuje ustálené normy. V tom případě lze považovat tak zvané mashups v rámci aplikace Flicker (jak je zmiňuje Burns), nebo hudební „remixy“, které prostřednictvím serveru Youtube vytváří člověk po značkou Kutiman za určitý akt překročení normy a vytržení objektu nebo obsahu z jeho „přirozeného“ prostředí.
Otázkou je, zdali se takovýto způsob tvorby dá považovat za zcela novou formu, když odhlédneme od mediální platformy, na které vznikla. V 60. letech se postupně utvářel nový proud pojetí umělecké produkce, který postupně vyústil v konceptuální formu umění. Manifestem tohoto „hnutí“ se pak stala Sol LeWittova stať Paragrafy, ve které byly uvedeny základní myšlenky tohoto pojetí umění. Umělecké dílo již není objektem ale situací, již nevzhlížíme k statickému objektu, ale uměním se pro nás stává samotná myšlenka. To vše jde ruku v ruce s neohraničeností, nedokončeností, či otevřeností uměleckého díla v konceptuálním smyslu. Takové pojetí nemálo připomíná i charakter kreativity v rámci produsage jak jej definuje Burns. Tato „díla“ nejsou pouhými objekty (pokud by jimi vůbec mohla být). Jsou především myšlenkami, a způsoby uchopení obsahu, které si nedává za podmínku být konečným a jediným možným, ale je ze své podstaty věcí otevřenou, takřka čekající na svou změnu. Jsou to obsahy, které ztrácí svůj původní význam a pokud ho neztrácejí úplně, je tento jejich význam do určité míry pozměněn tak, že se stává novým významem.
Na závěr malé srovnání. Notoricky známá Fontána Marcela Duchampa je typickým příkladem onoho aktu vytržení objektu z jeho původního významu, uměleckým dílem není ovšem ten konkrétní pisoár, ale samotný akt, samotná myšlenka. Když pak Andy Warhol tvoří své síťotisky, nejde o to co, nebo kdo je zobrazen, ale naopak jak je zobrazen. Ve Warholově případě je pak forma opakování a tvůrčí proces tím, co mění významy věcí. Několikrát zobrazený obličej Marilyn Monroe sebe v různých barevných odstínech již není obrazem Marilyn Monroe. A konečně když Kutiman skládá své hudebně vizuální mozaiky, také není důležité, kdo to hraje, kdo je zobrazen a podobně. Vzniká zcela nový obsah se zcela novým významem a ono vizualizované přiznání se k faktu, že se jedná o jakousi hudební koláž, je podobným tvůrčím principem, jaký použil Warhol.
Tento článek nechce tvrdit, že kreativní pojetí produsage je pouze aplikací již existujících konceptů tvorby umění v rámci nových médií. Jen se snaží upozornit na fakt, že existuje jistá podobnost v tom, jakým způsobem se uchopoval obsah a význam v umění, které nebylo součástí nových médií a v porovnání se způsobem, jakým se to děje právě v případě nových médií.
Zdroje:
Burns, A.: Blogs, Wikipedia, Second Life and Beyond, 2008
Duchamp, M., Flynt, H., Lewitt, S.: In: Theories and Documents of Contemporary Art, 1996
Foucalut, M.: Diskurs, autor, genealogie, 1994
Mukařovský, J.: Studie I. a II., 2007
Dobré paralely!
ReplyDelete