Přiznám se, že nejsem úplně typickým příkladem dobrodružného cestovatele. Mám ráda svůj klid, vlastní pokoj, sprchu a soukromí. A vlastně mi ani nikdy nevadilo, že si za ubytování a veškeré pohodlí musím zaplatit. Nebo jsem spíš nikdy nepřemýšlela o tom, že se to dá udělat i jinak. Právě to vyřčené „ jinak“ nabízí všem cestovatelům, kteří se občas nebojí zariskovat a rádi se vrhají do ne až tak obvyklých výletů, sociální síť couchsurfing.com.
Tak právě takhle může vypadat počáteční konverzace dvou členů zmíněné sociální sítě couchsurfing.com. S trochou nadsázky samozřejmě. Důležité ale je, že komunita funguje přibližně na takovém principu. V současnosti jde o největší mezinárodní internetový portál bezplatného ubytování. Ten sdružuje lidi z více než 232 zemí světa, kteří si během cestování vzájemně poskytují své byty, pokoje, občas jen místo na zemi a někdy zas jen pár rad o konkrétním městě. Stejně jako na ostatních sociálních sítích se jeho uživatelé prezentují vlastním profilem s fotografií, informacemi o svých zájmech, vzdělání a hlavně zkušenostech s cestov
áním. Cílem couchsurfařů je navazovat kontakty a vzájemně si zpříjemňovat cestování. Tím zpříjemňovat samozřejmě nemyslím to zpříjemňování, které vás teď asi napadlo (i když i to je vlastně asi možné), ale hlavně usnadňování cestování a poznávání odlišných kultur očima domorodců. Jednoduše řečeno – členové komunity si vzájemně nabízí ubytování zcela zdarma u sebe doma a nečekají za to žádnou odměnu. Komu se taková idea zdá poněkud přitažená za vlasy, může se přesvědčit sám na následujícím instruktážním videu.
Příprava projektu započala v roce 2003 a oficiálně spuštěn byl 1. ledna 2004. U jeho zrodu stál tehdy jednadvacetiletý Američan Casey Fenton, který se vydal na Island a po celou dobu se ubytovával pouze u pohostinných studentů. V jeho hlavě se tak zrodila logická otázka – proč by podobný systém nemohl fungovat mezi více lidmi a jako zcela samozřejmá služba. A tak spolu se třemi dalšími nadšenci rozjel neziskovou organizaci, dnes již celosvětový fenomén, který sdružuje více než 2 700 000 příznivců (takzvaných surfařů) bezplatného přespávání, ale zároveň nedocenitelných multikulturních zážitků.
Sluší se ovšem připomenout, že nebyl prvním, koho takový zlepšovák napadl. Podobný projekt s názvem Servas funguje už od roku 1949 (ovšem ne na principu sociální sítě) a od srpna 2000 existuje také The Hospitality Club, který se ale nemůže zdaleka pyšnit tak širokou členskou základnou.
Půjčíš mi svůj gauč? Koupím ti za to třeba kafe…
Tak právě takhle může vypadat počáteční konverzace dvou členů zmíněné sociální sítě couchsurfing.com. S trochou nadsázky samozřejmě. Důležité ale je, že komunita funguje přibližně na takovém principu. V současnosti jde o největší mezinárodní internetový portál bezplatného ubytování. Ten sdružuje lidi z více než 232 zemí světa, kteří si během cestování vzájemně poskytují své byty, pokoje, občas jen místo na zemi a někdy zas jen pár rad o konkrétním městě. Stejně jako na ostatních sociálních sítích se jeho uživatelé prezentují vlastním profilem s fotografií, informacemi o svých zájmech, vzdělání a hlavně zkušenostech s cestov
áním. Cílem couchsurfařů je navazovat kontakty a vzájemně si zpříjemňovat cestování. Tím zpříjemňovat samozřejmě nemyslím to zpříjemňování, které vás teď asi napadlo (i když i to je vlastně asi možné), ale hlavně usnadňování cestování a poznávání odlišných kultur očima domorodců. Jednoduše řečeno – členové komunity si vzájemně nabízí ubytování zcela zdarma u sebe doma a nečekají za to žádnou odměnu. Komu se taková idea zdá poněkud přitažená za vlasy, může se přesvědčit sám na následujícím instruktážním videu. Přespával jsem zadarmo u studentů a ejhle!
Příprava projektu započala v roce 2003 a oficiálně spuštěn byl 1. ledna 2004. U jeho zrodu stál tehdy jednadvacetiletý Američan Casey Fenton, který se vydal na Island a po celou dobu se ubytovával pouze u pohostinných studentů. V jeho hlavě se tak zrodila logická otázka – proč by podobný systém nemohl fungovat mezi více lidmi a jako zcela samozřejmá služba. A tak spolu se třemi dalšími nadšenci rozjel neziskovou organizaci, dnes již celosvětový fenomén, který sdružuje více než 2 700 000 příznivců (takzvaných surfařů) bezplatného přespávání, ale zároveň nedocenitelných multikulturních zážitků.
Sluší se ovšem připomenout, že nebyl prvním, koho takový zlepšovák napadl. Podobný projekt s názvem Servas funguje už od roku 1949 (ovšem ne na principu sociální sítě) a od srpna 2000 existuje také The Hospitality Club, který se ale nemůže zdaleka pyšnit tak širokou členskou základnou.
Jak to funguje?
Celý projekt pracuje na bázi kolektivní inteligence a produsage, jeho uživatelé tedy sami vytvářejí obsahy, sdílí své zkušenosti, „konzumují“ příspěvky dalších uživatelů a vzájemně komunikují. Aby se mohl člověk plnohodnotně zařadit do procesu, musí si zřídit svůj profil a začít hledat (samozřejmě platí, že čím je vizitka atraktivnější, tím větší máte šanci, že vás někdo nechá u sebe přespat nebo vás naopak o přespání poprosí on). Komunikace mezi členy pak funguje na základě zpráv. Začátečníci mohou využít i několika internetových manuálů, které jim poodhalí tajné triky a tipy couchsurfařské komunikace. Já se například poučila, že je nejlepší nejdříve si profil chtěného protějšku podrobně prostudovat a oslovit ho na základě osobních údajů a hlavně skutečného jména, ke kterému se musíte prokousat v diskuzích na jeho profilu (obvykle prý totiž uživatelé v profilu nepoužívají jméno pravé, no, to jsou ty taje uzavřených komunit). Zběhlý couchsurfař totiž denně dostává i desítky nabídek a oslovení a mezi nimi si vybírá jen ty nejzajímavější a nejosobnější. Pokud se vám podaří spojení úspěšně navázat, domluvíte se s druhým uživatelem na drátě podle toho, co sám připustí. Pokud nejste smraďoch, který s sebou v batohu nevozí zkyslé mléko, nerozhazuje svoje oblečení po celém pokoji a u toho nevyřvává sovětské písně, doba přespání se obvykle pohybuje okolo jednoho až dvou dnů (jsou ale známé i příběhy, kdy se takové nocování protáhlo i na několik měsíců). Někdy s vámi jde ten druhý jen na kafe nebo na oběd a ukáže vám „své“ město, někdy vás seznámí s dalšími kamarády a skoro vždycky přihodí i další rady a tipy, kam se podívat nebo na koho se dál obrátit. Ostatně o tom, jak blízko si vás ten druhý připustí, se můžete dočíst na jeho profilu – někteří fungují vysloveně jen jako průvodci, někteří si zvou jen „možná“ a ti, kterým se to právě nehodí, na to upozorní na svém profilu kolonkou „Travelling“.
No, samozřejmě, že můžete. Ale fungují jistá pravidla, podle kterých se dá určit věrohodnost toho druhého. Bezpečnost by měla být zajištěna tím, že na profilu je každý hodnocen těmi, s nimiž se setkal, za své chování nebo hostitelské dovednosti (a pozor, příspěvky si sám uživatel nemůže odstranit). Nejvyšším stupněm důvěryhodnosti je pak tzv. vouching – plusové body, které vám udělují další členové komunity. Toho, kdo má hodně plusových bodů, pozitivních reakcí a hodně přátel, si asi vyberete spíše než toho, kdo se nepřátelí s nikým nebo komu ostatní na profil píší, že je zavřel v kleci a lil na ně horké olovo. V každé zemi nebo větší oblasti navíc existuje správce – takzvaný ambasador, na kterého se můžete po internetu obrátit například kvůli tomu, že vás někdo obtěžuje oplzlými nabídkami nebo vám spamuje profil vzkazy. Členové se také mohou nechat ověřit pomocí zaslání příspěvku platební kartou (jméno musí souhlasit se jménem na platební kartě). Z těchto příspěvků je vlastně projekt financován. Dalším stupněm ověření je zaslání klasického dopisu na udávanou poštovní adresu. Tento dopis obsahuje kód, který člen zadá na webových stránkách projektu.
Ať počítám, jak počítám, mně přijde projekt v jistém smyslu geniální. Zajišťuje nejen levnější, ale hlavně pestřejší zážitky, je naprosto ideální pro mladé lidi bez větších nároků (koneckonců nejpočetnější skupinou uživatelů jsou lidé ve věku od 18 do 24 let) a pro sociální a komunikativní typy. Jak jsem ale řekla, ne každý na to zkrátka má „koule“… třeba já...asi spíš ne.
Celý projekt pracuje na bázi kolektivní inteligence a produsage, jeho uživatelé tedy sami vytvářejí obsahy, sdílí své zkušenosti, „konzumují“ příspěvky dalších uživatelů a vzájemně komunikují. Aby se mohl člověk plnohodnotně zařadit do procesu, musí si zřídit svůj profil a začít hledat (samozřejmě platí, že čím je vizitka atraktivnější, tím větší máte šanci, že vás někdo nechá u sebe přespat nebo vás naopak o přespání poprosí on). Komunikace mezi členy pak funguje na základě zpráv. Začátečníci mohou využít i několika internetových manuálů, které jim poodhalí tajné triky a tipy couchsurfařské komunikace. Já se například poučila, že je nejlepší nejdříve si profil chtěného protějšku podrobně prostudovat a oslovit ho na základě osobních údajů a hlavně skutečného jména, ke kterému se musíte prokousat v diskuzích na jeho profilu (obvykle prý totiž uživatelé v profilu nepoužívají jméno pravé, no, to jsou ty taje uzavřených komunit). Zběhlý couchsurfař totiž denně dostává i desítky nabídek a oslovení a mezi nimi si vybírá jen ty nejzajímavější a nejosobnější. Pokud se vám podaří spojení úspěšně navázat, domluvíte se s druhým uživatelem na drátě podle toho, co sám připustí. Pokud nejste smraďoch, který s sebou v batohu nevozí zkyslé mléko, nerozhazuje svoje oblečení po celém pokoji a u toho nevyřvává sovětské písně, doba přespání se obvykle pohybuje okolo jednoho až dvou dnů (jsou ale známé i příběhy, kdy se takové nocování protáhlo i na několik měsíců). Někdy s vámi jde ten druhý jen na kafe nebo na oběd a ukáže vám „své“ město, někdy vás seznámí s dalšími kamarády a skoro vždycky přihodí i další rady a tipy, kam se podívat nebo na koho se dál obrátit. Ostatně o tom, jak blízko si vás ten druhý připustí, se můžete dočíst na jeho profilu – někteří fungují vysloveně jen jako průvodci, někteří si zvou jen „možná“ a ti, kterým se to právě nehodí, na to upozorní na svém profilu kolonkou „Travelling“.
Uživatelé se zároveň sdružují v různých skupinách (právě na základě skupin je nejlepší hledat si ze začátku kontakty, a to tak, že se nejdřív poznáte s lidmi ve vašem městě a tím, že začleníte do komunity). Součástí webu je i wiki, chat nebo koordinace srazů, zážitky sdílejí členové i na Facebooku nebo Twitteru.
Nemůžu si domů pozvat úchyla?
No, samozřejmě, že můžete. Ale fungují jistá pravidla, podle kterých se dá určit věrohodnost toho druhého. Bezpečnost by měla být zajištěna tím, že na profilu je každý hodnocen těmi, s nimiž se setkal, za své chování nebo hostitelské dovednosti (a pozor, příspěvky si sám uživatel nemůže odstranit). Nejvyšším stupněm důvěryhodnosti je pak tzv. vouching – plusové body, které vám udělují další členové komunity. Toho, kdo má hodně plusových bodů, pozitivních reakcí a hodně přátel, si asi vyberete spíše než toho, kdo se nepřátelí s nikým nebo komu ostatní na profil píší, že je zavřel v kleci a lil na ně horké olovo. V každé zemi nebo větší oblasti navíc existuje správce – takzvaný ambasador, na kterého se můžete po internetu obrátit například kvůli tomu, že vás někdo obtěžuje oplzlými nabídkami nebo vám spamuje profil vzkazy. Členové se také mohou nechat ověřit pomocí zaslání příspěvku platební kartou (jméno musí souhlasit se jménem na platební kartě). Z těchto příspěvků je vlastně projekt financován. Dalším stupněm ověření je zaslání klasického dopisu na udávanou poštovní adresu. Tento dopis obsahuje kód, který člen zadá na webových stránkách projektu.
Ať počítám, jak počítám, mně přijde projekt v jistém smyslu geniální. Zajišťuje nejen levnější, ale hlavně pestřejší zážitky, je naprosto ideální pro mladé lidi bez větších nároků (koneckonců nejpočetnější skupinou uživatelů jsou lidé ve věku od 18 do 24 let) a pro sociální a komunikativní typy. Jak jsem ale řekla, ne každý na to zkrátka má „koule“… třeba já...asi spíš ne.
Tereza Seidlová
No comments:
Post a Comment