Jak již napsal Henry Jenkins ve
svémčlánku, transmédia jsou velmi
užitečná, zejména v případech velkých franšíz, kde se pracuje
s obrovskou masou lidí, fanoušků. Transmédia je udržují ve střehu,
dodávají jim materiál k přemýšlení, ale zároveň lze díky nim získat
citlivé informace o těchto lidech, třeba email anebo v dnešní době
mobilních aplikací, telefonní číslo. Tyto informace pak samozřejmě společnost
využije v budoucnosti k další propagaci. Ne každá kampaň je však
povedená, jak dokazuje nedávný debakl marketingového týmu Hry o trůny.
HBO se letos rozhodlo držet fanoušky seriálu Hry o trůny ve střehu
i v období mezi sériemi a vymyslelo kampaň Tříokého havrana, který
přinášel lidem přihlášeným k odběru vidění. Kampaň dávala smysl, protože
v nadcházející sérii se údajně nemáme setkat s jednou z postav
seriálu, s Branem Starkem. Jeho zapojení do kampaně před začátkem vysílání
nové série tedy mohlo být logickou snahou o to, aby postava nebyla zapomenuta.
Navíc vzhledem k charakteru postavy byly logické i zasílané vidiny
z minulosti, současnosti a budoucnosti, které Bran v seriálu i v
knize mívá. Jednotlivé vize tedy ukazovaly víceméně již známý obsah, který byl
občas obohacen o pár vteřin z nové řady seriálu.
Doktorandka State University of New Jersey Marianne Martensová ve své studii Transmedia teens: Affect, immaterial labor, and user-generated content, která vyšla v únorovém čísle časopisu Convergence, nabízí kritický pohled na transmédia určená pro dospívající publikum. Z perspektivy kritické ekonomie komunikace polemizuje s idealistickými pohledy mediálních teoretiků na otázku uživatelsky generovaného obsahu a kreativní participaci. Upozorňuje na to, že tato forma participace je zejména u dospívajících dívek motivována snahou podílet se na rozvoji oblíbeného transmediálního produktu, jejich emocionální kreativní činnost je však využívána mediálními konglomeráty k obchodní aktivitě.
Vydavatelské domy díky přímému kontaktu s uživateli získávají o svém publiku informace, jež byly v období před nástupem internetu jen těžko dostupné. S aktivitou uživatelů nakládají jako s komoditou a používají ji k precizování ekonomické úspěšnosti transmédií. Ty pak ještě účinněji cílí na dospívající publikum a vybízí je ke stupňující se aktivitě.
Protože se autorka studie dlouhodobě zabývá problematikou čtenářství a literární produkce pro mládež včetně uživatelovy participace na tvorbě obsahu, je text orientovaný primárně na transmédia spjatá s literární produkcí; v souvislosti s románovou sérií Stephenie Meyerové Stmívání se pak zaměřuje především na dívčí publikum.
Cílem mého eseje je práci Transmedia Teens zasadit do kontextu studií o nových formách narace (zejména pohled H. Jenkinse) a doplnit ji o odlišné pohledy na obsah generovaný uživatelem. Interpretační esej přináší základní argumenty studie a polemizuje s doporučeními autorky, jak stávající situaci zvrátit.
Seriál How I met your mother (Jak jsem poznal vaši matku) je mnohými považován za nástupce slavnějšího sitcomu Friends (Přátelé). V obou případech děj vypráví o partě přátel z New Yorku. Někteří zatvrzelí fanoušci Rachel, Phoebe, Monicy, Chandlera, Joyeho a Rosse považují HIMYM za pohou nápodobu a nikdy tomuto seriálu na chuť nepřišli. Přesto se i z How I met your mother stala velmi rychle kultovní záležitost. Já osobně se řadím také spíše mezi milovníky ,,Matky", a to zejména díky velkému množství vtipných hlášek, které jsou zkrátka ,,legendární".
HIMYM v kostce
How I met your mother je americký seriál televize CBS. Děj se točí okolo čtyř hlavních postav: Teda, Robin, Marshalla a Lily. Ted v roce 2030 vypráví svým dvěma dětem, jak poznal jejich matku. Příběh začíná v roce 2005, kdy je Ted svobodný, sedmadvacetiletý architekt. Bydlí se svými nejlepšími kamarády z vysoké školy Marshallem a Lily. V momentě, kdy se Marshall a Lily zasnoubí, začíná Ted také pomýšlet na ženění a rozhodne se hledat pravou lásku. Poznává reportérku Robin, no níž se zamiluje. Ti dva spolu prožijí krátký vztah, ale v průběhu seriálu se z těchto dvou stanou ,,pouze" dobří přátelé. Do čtveřice kamarádů patří ještě Barney, zřejmě nejpopulárnější postava z celého seriálu. Barney je nenapravitelný sukničkář, který se vždy obléká do stylových obleků. (Jedna z jeho nejslavnějších hlášek zní: ,,Suit up!"). Má rád kouzla, píše svůj blog a řídí se knihou Bro Code obsahující jeho vlastní pravidla. Barneyho postava vždy disponuje dostatkem tipů na ,,balení" žen. Tvůrci seriálu si celkově potrpí na humor se sexuálním podtextem.
HIMYM jako příklad transmédií
V případě How I met your mother můžeme v mnoha případech vypozorovat koncept transmédií. Jak už bylo řečeno, postava Barneyho si vede svůj vlastní blog. Fanoušci seriálu ovšem mohou tento Barneyho blog skutečně navštívit. Obsahuje pravidelně aktualizovaná moudra a rady, které přímo navazují na dění v seriálu. Kromě toho se objevila také knižní podoba slavného Barneyho Bro Code. V českých knihkupectvím se prodává pod názvem Borcův Kodex.
V jedné z epizod je odhalena minulost reportérky Robin z doby, kdy ještě žila v Kanadě. Ukáže se, že byla tamní teenagerovskou pop star a vystupovala po pseudonymem Robin Sparkles. Na MySpace můžeme najít oficiální stránky této fiktivní zpěvačky (www.myspace.com/robinsparkles) a podívat se na její videoklipy. Ty se objevily i v seriálu.
Za zmínku stojí také dnes již nefunkční stránka slapcountdown.com, která odpočítávala čas do facky, kterou udělí Marshall Barneymu. Právě ,,nafackování" bylo obsahem sázky těchto dvou postav ve druhé sérii.
K seriálu pak existují dvě oficiální stránky. Jedny na webu CBS a druhé na MySpace, které tvoří samotní tvůrci HIMYM. Zde najdeme, mimo jiné, spoustu materiálů dpolňujících samotný sitcom. Například Barneyho varování před svatbou (www.myspace.com/howimetyourmother/blog/264520962) nebo ubrousek, na nějž Lily sepsala 50 důvodů proč mít sex (www.myspace.com/howimetyourmother/blog/450851665).
Na MySpace stránkách samozřejmě nechybí ani prostor pro komentáře, což do jisté míry naplňuje koncept produsage. Prvky produsage modelu najdeme i na oficiálním webu CBS, kde uživatelé přidávají příspěvky na téma Who is the mother?
Tvůrci seriálu velmi rádi odkazují na jiná díla populární kultury. Najdeme zde parodii na Top Gun, Sedm či kriminální seriály. Jeden díl je dokonce založen na frázi ,,I'm too old for this stuff", která pochází od postavy seržanta Murtaugha z legendárního čtyřdílného akčního filmu Smrtonosná zbraň.
V současnosti je natočených šest sérií HIMYM. Dle dosavadních informací si televize CBS objednala ještě další dvě řady. Čeští fanoušci se mohou podrobné informace o seriálu dozvědět na stránkách http://www.himym.cz/.
Než se začtete, pusťte si tenhle kousek od Metallicy. A pak zkuste říct Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn. Jestli to nezvládnete ani k druhému slovu, nezoufejte. Jejich autor Howard Phillips Lovercaft to přesně tak zamýšlel.
V Česku poměrně málo známý Lovecraft (1890–1937) byl americký autor fantastických povídek, pro jejichž styl na pomezí gotického románu a moderní sci-fi se časem vžil název lovecraftovský horor nebo Weird Fiction. Přibližně šedesát krátkých příběhů položilo základ kultu, který se usadil v podhoubí anglofonní populární kultury a polozapomenutého podivínského spisovatele udělal nesmrtelným.
Hlavími tématy jeho povídek jsou šílenství, zakázané nauky a hrůza z neznáma, nejčastější rekvizitou pak různé typy rosolovitých bytostí s chapadly a spoustou očí. Pravděpodobně se na nich odrazil neveselý životní příběh autora. Když mu byly tři roky, jeho otec zešílel, matku později potkal stejný osud a sám Lovecraft byl značně psychicky nevyrovnaný. Ačkoliv pocházel ze starého novoanglického rodu, většinu života strávil v chudobě a nakonec předčasně zemřel ve svém rodném Providence. Ve své době byl téměř neznámý a čtenáři magazínu Weird Tales jeho povídky kritizovali v rozčilených dopisech. Rozporuplné literární kvality temných historek z Nové Anglie celkem dobře popsal Josef Škvorecký ve svém doslovu k českému vydání sbírky V horách šílenství, nazvaném Podivný pán z Providence.
Jak vzniká transmediální kult
Prvním krokem k přeměně hromádky knih v transmediální fenomén byl vznik tzv. Lovecraftova kruhu, skupiny autorů se kterými si Lovecraft dopisoval a naváděl je, aby ve svých povídkách doplňovali jeho mytologii. Zejména August Derleth tak doplnil kompletní panteon „starších“ či „vnějších“ bohů, děsivých bytostí které kdysi vládly světu a teď čekají na dně moří či v podzemí až zase přijde čas k návratu na světlo a šíření teroru a hrůzy. Oněm rosolovitým potvorám dali Lovecraft a jeho přátelé nesrozumitelná jména jako Yog-Shoggoth či Shub-Niggurath, a k tomu podivný jazyk uvedený na začátku článku. Asi největší slávy dosáhlo chobotnicovité monstrum Cthulhu spící ve městě R’lyeh na dně jižního Pacifiku, které se poprvé objevilo roku 1926 v povídce Call of Cthulhu.
Lovecraftovy povídky začaly ve velkém získávat popularitu v 60. letech. Oblíbili si je autoři jako Steven King, Alan Moore, Neil Gaiman, Jorge Luis Borges nebo Clive Barker, neméně ponurý spisovatel Michel Houellebecq dokonce napsal jeho biografii.
Odkazy na mýtus Cthulhu však vybujely takřka ve všech sférách popkultury. Své písně po něm pojmenovává kdejaká metalová kapela, o hippie-rockerech HP Lovecraft ani nemluvě. Najdeme je v seriálu Doctor Who i v mnoha počítačových hrách, třeba ve známých horrorových adventurách Alone in the Dark.
Transmediální vyprávění však potřebuje víc než jen přímé reference na kanonické dílo. Další rovinou jsou mystifikace přenášející mýtus Cthulhu do skutečného světa. V Lovecraftových povídkách se často objevuje fiktivní grimoár Necronomicon, kniha děsivé síly napsaná šíleným arabským astrologem. Čtenáři považovali knihu za skutečnou, začali se po ní shánět a v průběhu let tak vzniklo hned několik zaručeně pravých verzí Necronomiconu. Té nejslavnější verze podepsané jistým Simonem se prodalo přes 800 000 kusů, oblíbenou zábavou fanoušků je také vytváření falešných katalogových lístků v knihovnách. Alan Moore napsal komiksové minisérie Courtyard a Neonomicon, ve kterých je kult Starších bohů skutečnou sektou která inspirovala i Lovecrafta.
Nekonečná kreativita fanoušků
Je otázkou, jestli se za opravdové transmediální fenomény dají považovat např. Star Wars nebo Harry Potter. Jsou to kulty založené na kanonických dílech, nad jejichž čistotou bdí nadnárodní korporace a spletitá autorský práva. Fanoušci rytířů Jedi sice můžou chodit na cony se světelným mečem za pasem, běda však, když je vyroben bez příslušného copyrightu. I nad kultem okolo Pána prstenů bdí Tolkienovi dědicové a filmová studia. Transmediální charakter mýtu Cthulhu je nesmírně podpořen faktem, že autorská práva již dávno vypršela (popř. jsou velmi nejasná) a kdokoliv proto může Lovecraftovy povídky volně šířit a jeho motivy zpeněžit dle libosti. Samotné kanonické dílo navíc není rozsáhlé, Lovecraft v povídkách nechával většinu věcí nevysvětlených a strukturu dali mýtu až jeho následovníci.
Fanoušci tak mohou číst vlastní rozsáhlou fanfiction, v Portlandu se družit ve stylovém baru Lovecraft a navzájem se zásobovat takovými obskurnostmi, jako jsou Cthulhučepice nebo roztomilé Hello Cthulhu. Ve finále prvního dílu Quakea můžete rozstřílet Shub-Nigguratha a kdyby vám nestačilo ani to, hned ve třech epizodách poslední série South Parku šíří spolu s kamarádem Cthulhu teror a zkázu Eric Cartman (kdo jiný, že?).
Kolektivní úsilí milovníků chapadel dokáže vytvořit opravdu obdivuhodné věci. Asi nejlepší příklad je 47 minutový němý film Call of Cthulhu, který ve vlastní produkci natočili nadšenci z H.P. Lovecraft Historical Society. Nejen, že samotná adaptace povídky je velmi podařená, ale snímek je navíc k nerozeznání od původních němých filmů ze 20. let. V současné době koluje po filmových festivalech jejich nejnovější, neméně retro kousek The Whisperer in Darkness.
Úplný výčet všech odkazů na mýtus Cthulhu by se táhl donekonečna. Zkuste hledat sami, a začít můžete třeba u chobotnicovitého záporáka z Pirátů z Karibiku nebo doktora Zoidberga z Futuramy - jejich image určitě není náhoda.
A pokud vás v úvodu neoslovila Metallica, můžete zkusit toto. Jsou to zvuky zachycené citlivými podmořskými mikrofony někde v jižním Pacifiku. Vědci jejich původ nedokáží identifikovat, ale zarytí Lovecraftisté pochopitelně vědí své...
Velké větvení transmediálního vyprávění s sebou nese komplikace. Ve velkém množství narativů se čtenářům složitěji hledá kanonická verze. Hledání kánonu u žánru CRPG je už samo o sobě náročné. Jako příklad částečné nejednotnosti v transmediálním vyprávění lze užít podobu hlavních postav z prvního dílu ságy Dragon Age.
Hledání pravé Morrigan
Významnou roli ve fiktivním světě Dragon Age hraje čarodějka Morrigan. Její vizuální ztvárnění se liší v určitých větvích transmediálního vyprávění. Zajímavé je, jakou Morriganinu podobu hráči a moddeři (jejich kolektivní intelegence) berou jako relevantní. Oficiální obraz čarodějky se vyskytuje v samotné hře Dragon Age: Origins, v prvním web komiksu Penny Arcade (viz obrázek dole), na propagačním concept artu (nahoře): herních příručkách, na oficiálních stránkách a v CGI traileru Sacred Ashes.
Moddeři shromáždění na stránkách social.bioware.com a dragonagenexus.com celkem logicky ignorují stylizovanou podobu Morrigan z web komiksu Penny Arcade, jejíž převedení do hry pomocí modu by bylo velmi složité a zároveň by narušovalo celkový vizuální styl Dragon Age: Origins. Podoba z concept artu a traileru Sacred Ashes však už moddery motivuje k tomu, aby původní podobu Morrigan z videohry podle těchto předloh upravili a dotvořili.
Na příkladu tří konkrétních modů pro Dragon Age: Origins ukážu, jak hráči o podobě Morrigan mluví a diskutují a jaké jsou jejich argumenty pro výběr právě jedné určité varianty Morrigan jako té správné, dokonce kanonické.
"Tenhle mod vymění původní hlavu Morrigan za mnohem hezčí..."
Častým argumentem pro výběr učitého podoby Morrigan je to, že vypadá lépe než ta, která je ve hře. Modder Drakonnen o svém modu New Morrigan Face (Based on Concept Art) v 2.0říká: "nová o dost hezčí hlava dělá Morrigan mnohem atraktivnější." A komentáře se vedou také v tomto duchu. Např. AlixD: "Atraktivní =D", Tanant: "Vypadá moc pěkně :) thx".
Drakonnen se v popisu svého modu vyjadřuje i k tomu, proč Morrigan upravil právě podle toho určitého concept artu: "Protože použili (pozn. autora BioWare) tento concept art na krabici, i když kolorovaný do červena, tak si myslím, že by se hodilo, abych jí upravil tak, aby se tomuto obrazu podobala co nejvíce." Z toho výroku lze vyvozovat, že Drakonnen hierarchizuje doprovodné transmediální vyprávění - snaží se najít jakousi nejmožnější oficiální kanonickou verzi Morrigan. Velmi viditelnou podobu z obalu hry bere jako přinejmenším stejně legitimní a oficiální jako tu ve hře. Pomocí svého modu pak dochází ke kompromisnímu řešení mezi obrazem concept artu (popř. obalu krabice videohry) a podobou ve hře, neboť se musí přizpůsobit možnostem toolsetu a Eclipse enginu Dragon Age: Origins.
Trailer modu podle traileru
Bizarním příkladem modu, který svou předlohu našel v CGI traileru Sacred Ashes, je Trailer Edition. Modder Wabfloyd v něm upravil vzhled tří postav (včetně Morrigan) a hlavního protagonisty (jehož vzhled je ale modifikovatelný i ve hře samotné), aby se podobaly traileru Sacred Ashes. Dokonce vytvořil i nové modely brnění. Ve svém popisu je sice velmi stručný, ale reakce na jeho mod se vedou ve stejném duchu jako u prvního zmíněného modu: např. Sick Boy87: "Udělal jsi nejlepší obličeje pro Morrigan a Lelianu. Gratuluju."
Trailer Edition se nikdy nedočkal finální verze (pouze traileru finální verze), jeho autor zmizel a od listopadu 2009 stránku s modem neaktualizoval. Přesto se pracovní verze stala docela populární.
Pro úplnost: na podobné trailerové téma vznikl i mod pro Dragon Age 2 nazvaný DA2 Trailer Warden Armor.
Delší brada, hustší obočí, nové vlasy
Podobu z traileru (a i z concept artu) se do hry snaží přenést i další mod New Morrigan and Leliana Faces. Autorka Eshaye v komentářích pod modem mluví o tom, že se chtěla přiblížit originálu. Co myslí tímto originálem je nejasné. Chronologicky lze jako originál považovat concept art, ale ten je, jak vyplývá z názvu, pracovní verzí, návrhem.
Hráči reagují podobně jako u ostatních modů: např. "... opravdu se teď obličej Morrigan víc podobá tomu úžasnému concept artu..."
Eshaye se také vyjadřuje k důvodu, proč se rozhodla upravit obličeje podle concept artu. Byly podle ní neproporcionální. To je sice prozaičtější důvod, ale i tak poukazuje na nesourodost různých podob Morrigan (a Leliany) v jednotlivých větvích transmediálního vyprávění.
Vybledlá Isabela
Novým terčem úprav se po Morrigan a Lelianě stala exotická pirátka Isabela z Dragon Age 2. Isabela je upravována ve čtyřech základních směrech: a) aby více připomínala svou verzi z Dragon Age: Origins (2009), b) aby měla kalhoty, c) aby měla jinak barevné oblečení, d) aby měla světlejší pleť. Poslední změna se částečně insipiruje concept artem. Tuto motivaci uvádí i Nightsider2169 v komentářích pod modem Isabela Improved: "Když se podíváte na Dragon Age: Origins, oficiální tapety od BioWare, herní příručku a manuál, tak všude je Isabela bílá kromě hry samotné. Je ošklivá a potřebuje změnit."
I zde lze tedy vystopovat tendenci najít alternativní podobu v jiných částech transmediálního vyprávění, když nám nevyhovuje oficiální herní verze. Barva pleti je však relativně citlivé téma, které vyvolává vyostřenější reakce než mody, které upravovaly Morrigan či Lelianu.
Kde je tedy kánon?
Kánon by se měl nacházet v hlavním médiu fiktivního světa Dragon Age, tedy ve videohrách. Existence jiných variant a relativní nespokojenost (ve srovnání s alternativami) s podobou ve videohrách však pozici kánonu oslabuje. Moddeři se pak pro insipiraci uchylují k obrazům z jiných částí transmediálního vyprávění a vytváří jakýsi kompromisní kánon složený z hezkých (ve smyslu, jak o tom mluví sami hráči a moddeři) aspektů jednotlivých transmediálních vyobrazení.
Je důležité připomenout, že tyto mody se věnují především důležitým postavám z fiktivního světa Dragon Age.
Podívat se na „25. nejlepší seriál všech dob“ (dle ankety magazínu Empire z roku 2008, první místo získali, dalo by se říci, nepříliš překvapivě, Simpsonovi) prizmatem studentky Nových médií mne přiměla recenze na novou, v pořadí již čtvrtou knihu napsanou podle tohoto seriálu, jež nese název „Futurama: (P)ohyby v čase“. Vydalo ji česky v dubnu 2010 vydavatelství Jota.
Recenze Jiřího G. Růžičky v periodiku Houser končí konstatováním: „K původní sérii nedodává nic nového, a když ji čtete, je to jako byste se dívali na televizi. Je to dobře nebo špatně? Pro ty, kteří Futuramy stále nemají dost to první a ty, kdo už jsou jí po všech těch reprízách trochu přesyceni, může přitáhnout neokoukaný příběh. Anebo taky ne!“
Něco málo o Futuramě pro ty, kteří jí teprve propadnou
Autory tohoto animovaného seriálu, který se poprvé objevil na obrazovce v USA na kanálu Fox Network roku 1999, jsou ti samí, kteří stojí u zrodu seriálu Simpsonovi (Matt Groening a David X. Cohen). Děj se většinou odehrává v Novém New Yorku a přilehlém vesmíru od roku 3000. V prvním díle spadne věčný smolař Philip J. Fry na Silvestra roku 1999 do mrazáku v kryogenické laboratoři. Rozmražen je až po 1000 letech, 31. prosince 2999 a zjišťuje, že se nachází v Novém New Yorku. Díky objevenému praprapra…praprasynovci, profesoru Hubertu Farsworthovi dostane práci v jeho malé intergalaktické doručovatelské firmě Planet Express. Seriál pojednává o dobrodružstvích Frye a jeho kolegů (mezi něž patří alkoholik robot ohýbač – Bender, Leela – jednooká mimozemšťanka, doktor Zoidberg podobnýhumrovi a s podobnými choutkami, a další) při dodávání zásilek ve jménu této dopravní firmy.
Celkově se humor tohoto seriálu dá označit za mnohem provokativnější a mnohdy méně laskavý, než u Simpsonových, takže mu na chuť přijde ne tak rozsáhlý segment publika. A v tom je „síla“ Futuramy – daří se jí držet pověst dílka pro „fajnšmekry“, kteří spolu sdílením kladného vztahu k ní vytváří jakési subkomunity, fanouškovskou obec.
Zcela nových dílů se diváci v USA dočkají již v červnu, u nás spíše v druhé polovině roku.
Koncept transmédií lze v tomto případě naleznout v propojení seriálu a knižní adaptace, podobně jako u jiných populárních děl z televizní obrazovky. Pro transmediální vyprávění je typický multiplatformní přístup. Vytváří různá místa vstupu pro různé segmenty publika. Až do spuštění televizní stanice Prima Cool (1. dubna 2009), která svou programovou nabídku přizpůsobila vkusu mladých, a založila své vysílání na cílové skupině „diváků ve věku 20 až 40 let, kteří se chtějí bavit, je jim vlastní ironie, mají rádi akčnost, napětí a adrenalin“, byla znalost Futuramy spíše záležitostí fanoušků tvůrců seriálu Simpsonovi, kteří si vyměňovali jednotlivé díly s mnohdy nepříliš dobře zpracovanými titulky. Prima Cool začala vysílat seriál s českým dabingem (což pro nás, fanoušky doktora Zoidberga v originálním znění, představuje degradaci celého seriálového zážitku), a dle mého názoru právě zpopularizování Futuramy u českých diváků umožnilo její knižní vydání. Anebo je kniha snahou upoutat seriálu neznalé diváky a získat stanici Cool větší sledovanost? Ponechám toto jako řečnickou otázku.
Ačkoli Futurama se zatím nedočkala filmového zpracování, které by vtrhlo do kin podobně jako u jejího slavnějšího sourozence, Simpsonových (čtyři filmy, natočené v letech 2007-2009,Bender's Big Score, Futurama: The Beast with a Billion Backsm,Futurama: Bender's Game a Futurama: Into the Wild Green Yonder z tohoto hlediska nelze příliš počítat jako filmy, neboť se jedná vždy o kolekci čtyř seriálových dílů, vydanou na DVD), kromě seriálu a knižního zpracování nabízí i další oficiální vstup do světa mluvících robotů, jednookých mimozemšťanů a pošahaných vynálezců žijících v roce 3000 – a to skrze počítačovou hru. Jedná se o „3D dobrodružství, ve kterém se během 21 kol potkáte i s jinými, než hlavními postavami seriálu, a především musíte zabránit zlé businessmance jménem Máma, aby neovládla celou planetu a nezotročila si lidstvo“.
V USA dále pravidelně jednou měsíčně vychází komiksové zpracování Futuramy.
Samotní tvůrci si rádi pohrávají s možností propojovat děje obou seriálů a vzájemně na ně odkazovat. A tak se ve Futuramě objevuje korýší žena Edna (učitelka Barta Simpsona) nebo pes Seymour (křestní jméno ředitele školy v Simpsonových), na střelnici v díle Mars University je možné spatřit figurky Barta i Homera, a mnoho dalších, neznalým očím skrytých odkazů, které za vás ovšem rádi rozluští věrní fanoušci. V samotných Simpsonových se pak na Futuramu odkazuje neméně – třeba se zničehonic na chvíli v ději objeví postava robota Bendera, aby bez zasahování do děje po chvíli zase zmizela.
Tvůrci si podobně jako u rodinky ze Springfieldu pohrávají s intertextualitou a tak ve Futuramě naleznete inspiraci či parodii různých jiných děl populární kultury – ať už se jedná o celý díl (A Flight To Remember – podle filmu Titanic), nebo třeba jen jednu větu (Pulp Fiction). Nejvíce je Futurama intertextuálně propojena se Star Wars, což asi nikoho nepřekvapí.
Jakožto seriálový fenomén má i Futurama svou fanouškovskou základnu, která dává příležitost mnoha projevům produsage. Na jedné ze stránek si můžete zahrát několik flashových her s postavičkami seriálu, ale pracuje se i na objemnější rpg hře Life as a Delivery Boy .
Naleznout lze i dvě představitelky fanfiction (jejíž historie sahá až do 17. století. Moderní fenomén fanfiction se pak datuje od 60. let 20. století, kdy se utvořila fanouškovská základna okolo televizního seriálu Star Trek. Skutečný rozmach fanfiction však přichází až s nástupem internetu.) v sekci „povídky“ (autorem jedné z nich je náš spolužák.... Anglicky píšících autorů fanfiction je pak podstatně více). To, že samotné originální dílo je svým způsobem vtipnou fiction odehrávající se v budoucnosti, samozřejmě ulehčuje všem nadšeným tvůrcům fanfiction práci, protože v roce 3000 je na planetě Zemi možné úplně vše – a pokud ne na ní, tak na některé z ostatních obývaných planet vesmíru určitě ano.
Oficiálních i polooficiálních fanouškovských stránek je mnoho, jak v angličtině (http://www.gotfuturama.com/, http://www.futurama-madhouse.com.ar), tak v češtině nebo slovenštině (http://futurama.sk/, http://futuramania.cz/bg_info, http://www.ssfuturama.cz/). Platí, že se na těchto stránkách utváří svébytné komunity, kde čtenáři vystupují pod nickem, a mají otevřený prostor k různému komentování, dotváření, přetváření a tvoření inspirovanému seriálem a jeho postavami. I v těchto komunitách se uplatňuje princip meritokracie – vyšší status má ten, kdo prokáže opravdu hluboké znalosti seriálu, je schopen odhalit narážky na jiná díla, faktické chyby, zkrátka může působit jako Futu-guru.
Co dodat závěrem? Kdo si hraje, nezlobí – a pokud si hraje před monitorem počítače jakožto fanoušek Futuramy, a stává se tak prozumentem, možná aniž by tento pojem znal, nelze nic namítat.
