Bronies: neohrožené bratrstvo Mého malého poníka

Být v dnešní době fanouškem či skalním příznivcem filmu, hudební skupiny či čehokoliv co vás napadne, není nic neobvyklého a řada z nás se ráda dle svého zájmu vymezuje ať už tričkem oblíbené kapely nebo tematickými setkáními s podobně laděnými lidmi. Bronies to mají taky tak, ale jejich zájem by asi málo kdo uhádl. Je to fanouškovská skupina především dospělých mužů ve věku 18 – 35 let, kteří ujíždějí na animovaném seriálu My Little Pony: Friendship is Magic.

Tato pohádková kanadskoamerická série je prvoplánově určena pro malé holčičky ve věku 4 – 8 let. Jde již o čtvrtou generaci a navazuje na dřívější série z 80. a 90. let. Produkuje jí společnost Hasbro, která je známá výrobou hraček (poníků nevyjímaje). Série měla premiéru 10. října 2010 na soukromé americké TV stanici The Hub. Později byla přeložena do dvaceti jazyků a získala mezinárodní popularitu. U nás ji momentálně vysílá TV Barrandov jako součást Animáčku.

Seriálový děj se odehrává v kouzelné zemi Equestria v městečku Ponyville. Ústředním poníkem je Twilight Sparkle, která sem přijíždí na žádost princezny Celestie studovat kouzlo přátelství. Když zemi ovládne zlá Nightmare Moon, nezbývá nic jiného, než jí čelit a šestice odvážných poníků (Twilight Sparkle, Applejack, Fluttershy, Pinkie Pie, Rainbow Dash, Rarity) zjistí, že přes své povahové odlišnosti je spojuje kouzlo přátelství. V pozdějších epizodách poníci řeší každodenní starosti Ponyvillu (mezilidské vztahy, různá dobrodružství) a na základě společných zkušeností prohlubují své přátelství.

Po odvysílání prvního dílu série to několik lidí tak dostalo, že se na 4chan prohlásili jako Bronies (brother slang. Bro – bratr, pony – poník). Zpočátku se jednalo o pár jedinců, kteří měli zálibu v kreslení anime poníků a ve vytváření internetových memů. Později se skupina natolik rozšířila, že si vytvořili vlastní board Ponychan a Equestria Daily (Zpravodajský web založil v lednu 2011 23letý vysokoškolák Shaun Scottelaro. Web zahrnuje obrázky, fanfikce, zprávy, hodnocení epizod a rozhovory. Návštěvnost stránek v září 2013 překonala 400 milionů zobrazení.) Fanouškové obsadili také sociální sítě (především YouTube, Tumblr)  mikroblogy, stránky jako deviantART.com a Reddit. Jejich tvorba je opravdu všezahrnující. Od již zmíněných anime obrázků, memů, videí, překladů až po vlastní hudbu (především remixy a covery, ale i originální songy) a počítačové hry.  Hudbu je možné nalézt na fóru My little Remix a také existují i rádia jen s touto muzikou např. ponyfi.me nebo české  PowerPonies R.A.D.I.O. Známí hudební tvůrci jsou např. The Living Tombstone, DJ Alex S. a Sim Gretina.

Zvláštní skupinou fandů jsou tzv. cosplays, kteří se vyžívají v human-pony kostýmech. Věřím, že s jistě větší vervou se pustí do své tvorby po zhlédnutí filmové novinky My Little Pony: Equestria Girls (2013), kde zázračné zrcadlo promění známé poníky na dívky.

Součástí fan expanze jsou i tematická setkání např. BroNYcon. První se konalo v roce 2011 v New Yorku pro 100 nadšenců. Další setkání přilákala více fandů a dokonce na čtvrté zavítala sama režisérka série My Little Pony Lauren Faust a dabéři postaviček John de Lancie a Tara Strong. Na letošní akci v Baltimoru dorazilo okolo 8000 lidí. Setkání tohoto ražení jsou rozšířená po celém světě např. PonyCon v Británii, Galacon v Německu a PonyCon AU v Austrálii.

Bronies neunikli značné pozornost médií a i vědců. V roce 2011 vznik výzkumný projekt Brony Study, do kterého se zapojilo přes více než 40 tisíc fanoušků. Výsledky výzkumu jsou k dispozici na jejich stránkách.

Tomuto fenoménu se dokonce věnuje dokumentární film z roku 2012 The Bronies: The Extremely Unexpected Adult Fans of My Little Pony (dříve známý jako BronyCon: The Documentary) v režii Laurenta Malaquaise. 

Z hlediska teorie médií je konání Bronies jasnou produsage.  Alex Bruns ji definoval jako „spolupráci a neustálé budování a rozšiřování stávajícího obsahu ve snaze o další zlepšení.“ Jde o proces masové distribuce ze sociální nebo individuální motivace. Produsage funguje na čtyřech základních principech: 1. otevřená účast, komunální hodnocení 2. nehierearchičnost, ad-hod meritokracie 3. nedokončený a stále pokračující proces a za 4. společné vlastnictví, individuální odměny.

Podílet se na spoluvytváření obsahů je umožněno díky novým technologiím. Charakteristický je pro sdílení a společnou tvorbu tzv. Web 2.0, vývojová etapy webu typická pro rozvoj sociálních sítí, blogů, která umožňuje velké mase lidí využít společnou kolektivní inteligenci k rozšiřování děje a podob původního díla. Je spíš otázka času, kdy fanouškové My Little Pony dojdou k úplné podobě transmediálního vyprávění podle Henriho Jenkinse, „procesu kdy nedílné prvky fikce jsou rozptýlené přes více komunikačních kanálů za účelem vytvoření jednotné a koordinované zábavy. V ideálním případě když každé médium jedinečným způsobem přispívá k rozvíjení příběhu.“

Pokud vás poníci natolik oslovili a hodláte dát navždy sbohem Anakinovi, Frodovi nebo Harrymu a chcete se přidat do velké rodiny Bronies nezapomeňte na skalní heslo: LOVE and TOLERATE!

Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bronies

http://en.wikipedia.org/wiki/Bronies

http://en.wikipedia.org/wiki/Bronies:_The_Extremely_Unexpected_Adult_Fans_of_My_Little_Pony

http://www.usatoday.com/story/popcandy/2013/09/12/bronies-movie/2805503/

http://knowyourmeme.com/memes/subcultures/my-little-pony-friendship-is-magic

http://p2pfoundation.net/Axel_Bruns_on_Produsage

http://cs.wikipedia.org/wiki/Web_2.0

http://henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html

Média, mytologie a morfogeneze: Vetřelci

Práce Karin Littau „Media, mythology and morphogenesis: Aliens“ se snaží nalézt další možnosti, jak si lze vyložit vznik nových médií. K tomu využívá metaforu filmového Vetřelce, který zaútočí na svého hostitele a kříží se s jeho nejlepšími vlastnosti. K tomu zcela originálně využívá Darwinovu teorii přirozeného výběru, podle níž stojí na vrcholu evolučního žebříčku ten nejpřizpůsobivější organismus. Littau nabízí také nový pohled transmediální vyprávění a upozorňuje na to, že nejen, že neexistuje konec takového vyprávění, ale ani začátek.

Použitá práce:

LITTAU, Karin. Media, mythology and morphogenesis: Aliens. Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies. 2011, 17 (1).

Seznam dalších zdrojů:

• BARTHES, Roland. The death of the author. In Music – Image – Text. London: Fontana. 1977
• DARWIN, Charles. Cesta kolem světa: přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. Praha: Mladá fronta,  1955.
• FUKA, František. Vetřelci vs. Predátor 2. FFFilm [online]. 2007 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://www.fffilm.name/2007/12/vetelci-vs-predtor-2-avpr-alien-vs.html
• FUKA, František. Ještě že nejsem ilegální alien. FFFilm [online]. 2012 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://www.fffilm.name/2012/02/jeste-ze-nejsem-ilegalni-alien.html
• GIOIA, Ted. Fix-up Artist: The Chaotic SF of A. E. van Vogt. Los Angeles Review of books [online]. 2012  [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://lareviewofbooks.org/article.php?id=601&fulltext=1
• HALAMA, Jiří. Počátky Zlatého věku: Alfred Elton van Vogt. Neviditelný pes [online]. 2010 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/pocatky-zlateho-veku-07-alfred-elton-van-vogt-1912-2000-fby-/p_scifi.asp?c=A100302_004734_p_scifi_hpe
• MÜLLER, Ondřej. Van Vogt - muž z jiného vesmíru. VAN VOGT, A. E. Isherské obchody se zbraněmi. Praha: Epocha, 2006, 196 - 223.
• JENKINS, Henry. The Aesthetics of Transmedia: In Response to David Bordwell. In: Henryjenkins.org [online]. 2008 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://henryjenkins.org/2009/09/the_aesthetics_of_transmedia_i.html, http://henryjenkins.org/2009/09/the_aesthetics_of_transmedia_i_1.html, http://henryjenkins.org/2009/09/the_aesthetics_of_transmedia_i_2.html
• JENKINS, Henry. Transmedia Storytelling 101. In: Henryjenkins.org [online]. 2007 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://henryjenkins.org/2007/03/transmedia_storytelling_101.html
• ONEIROS. Vetřelec 5. Oneiros.blog [online]. 2010 [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://oneiros.blog.cz/1003/vetrelec-5
• About Nexialism. Nexial Institute [online]. [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://www.nexial.org/nexialism.htm
• STAM, R.: Introduction: The theory and practice of adaptation. In: Stam R and Raengo A (eds) Literature and Film. A Guide to the Theory and Practice of Film Adaptation. Oxford: Blackwell, 2005
• Vetřelec. ABZ Slovník českých synonym [online]. 2008 [cit. 2012-06-25]. Dostupné z: http://www.slovnik-synonym.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=vet%F8elec

Je to jenom plechovka

Stejně jako mnoho kolegů jsem se rozhodla psát tento příspěvek o něčem, co je mi blízké a milé. Můj příklad začal v roce 2006, kdy studio Pixar uvedlo do kin rodinný animovaný film Auta. Jde o příběh z prostředí automobilových závodů. Hlavním hrdinou je nováček Blesk McQueen – zprvu pyšné závodní auto, které usiluje ze všech sil o výhru trofeje Zlatý píst. Tento počin režiséra Johna Lassetera se pyšní například oceněním Zlatý glóbus za nejlepší celovečerní animovaný film (historicky první udělená cena v lednu 2007).

Snímek byl úspěšný a tak následoval proces, kterým se řídí mnoho odvětví zábavního průmyslu. Vzniklo několik počítačových her (hlavně pro mladší kategorii), byly založeny fan pages, vyrábí se neuvěřitelné množství produktů s filmovými hrdiny – Carrera autodráhou počínaje, přes oblečení, sluneční clony do auta až po lucerny určené ke kempování. Samozřejmostí je také kolekce Lego pro mladší i starší fanoušky. Prostoupení trhu napříč rozličnými mediálními kanály podtrhuje i u nás dostupný měsíčník Auta. Výrobci se snaží o vyvolání dojmu, že jejich „produkty“ naplňují charakteristiku transmediálního vyprávění (dále TV) a proto by měl divák (či uživatel) sledovat co nejvíce typů komunikace za účelem dosažení komplexního zábavního zážitku.

Díky značnému úspěchu, kterému se film těšil, se diváci dočkali letos v létě pokračování. Mně osobně druhý díl neoslovil zdaleka tolik jako první, ale recenze snímku není mou ambicí ani cílem tohoto příspěvku.

Dle mého názoru tento model však zcela nesplňuje představu Henryho Jenkinse. Ten hovořil o tom, že by každé médium mělo příběh rozvíjet. Jednotlivé texty by měly být na stejné úrovni a přispívaly by důležitými informacemi o fiktivním světě. Takže přesto, že je příběh rozličně rozšiřován či reinterpretován, tak o klasickou ukázku transmediálního vyprávění zřejmě nejde.

Jako druhý úhel pohledu jsem si vybrala „produžívání“. Procházela jsem si výsledky vyhledávání na dotaz „cars disney“ na youtube.com. Chtěla jsem zjistit, zda i v tomto případě se budou uživatelé podílet na tvorbě obsahů. Čekala jsem spíše standardní ukázky z filmu, trailery, oblíbené úryvky fandů apod. Co mě ale překvapilo, tak existují také například videa, kde má uživatel natočenou sbírku svých plyšáků, které si opatřil na výpravě do Disneystoru. Co se každopádně nedá Cars upřít je slušná fanouškovská základna. Na sociální síti facebook.com má fan page Cars téměř 6mil. fanoušků. Zároveň existuje profil Disney Pixar Cars games, kde si fandové sdílejí informace ke hrám, svoje zkušenosti atd. Tento profil má více než 97tis. uživatelů.

Já osobně jsem Auta viděla dvakrát v kině a potom společně s dcerkou ještě nesčetněkrát doma na DVD. Nepatřím sice k tak kovaným fanouškům, abych se přidávala do komunity na facebooku. Filmu se však nedá upřít jistá lyričnost a přínos pro děti (i dospělé) v podobě morálního ponaučení. Hlavní hrdina, který tolik toužil po vítězství v závodě, si díky novým přátelům totiž uvědomí, že trofej je jen plechovka a to opravdu důležité je někde jinde.

Jak využít transmediální vyprávění a produsage?

Zde tolik používanými pojmy jako je kolektivní inteligence, transmediální vyprávění a produsage, lze popsat na internetu takřka cokoli. Na příkladu Wikipedie rychle vysvětlíme, co je kolektivní inteligence; prod-userem byl v 50. létech v ČKD každý oceněný úderník, který přišel s nějakým zlepšením stroje, na němž pracoval; svou výraznou účast na transmediálním vyprávění jsem si užíval už někdy v roce ´89, kdy jsem hltal seriál Křeček v noční košili z obrazovky a následně ze stejnojmenné knížky (a to nemluvím o Krtkovi!). Tyto pojmy lze implementovat snad na každý jev, někdy ladně a přirozeně, jindy násilně a šroubovaně, ale jde to. Co takhle zkusit opak?

Postavme se do role producenta čehosi, co je dokonáno (tak aby se v zájmu zjednodušení vyloučil princip open source). Jak využít výše zmíněné pojmy? V zásadě se jedná o propojení a zapojení lidí. Producenty-uživetele vhodně využila například ČT24 při povodních v roce 2010.¹ Díky aktuálním, syrovým informacím zatraktivnila svůj produkt. Zároveň si připoutala ony producenty fotek a videí (u velké většiny dodavatelů je málo pravděpodobné, že si nechali ujít, zda budou jejich fotky prezentované v celostátním vysílání). Tento princip využívají (dost možná na něm i stojí) leckteré regionální média. Pětiminutový záznam tanečků dětí ze školky Sluníčko v místní kabelové televizi nemá silnou informační hodnotu, přesto se diváci mohou těšit (a zřejmě i těší) na to samé ze školky Na Skalce už příští týden. Nemusíme zůstávat jen u nosičů z těch nejnižších pater (co do zásahu), stačí si prolistovat regionální část deníku z produkce vydavatelství Vltava Labe Press, jejich rubrika s narozenými dětmi by mohla vejít do mediálních čítanek.

Jednou z nejvýraznějších komodit současné televizní scény je seriál. Že by se v českém prostředí nějaký producent namáhal s frontálním útokem na diváka v podobě promyšleného transmediálního vyprávění typu Lost, nelze ani očekávat. Účet na Facebooku, vlastní stránky s filmem o seriálu, možná chat s tvůrci. Tím se obvykle končí. Pravdou je, že rozmanité informace na vedlejších kanálech lze přinášet jen tehdy, je-li samotný seriál opravdu "projektem". Čím delší a složitější, tím víc informací lze nabalit a diváka vtáhnout do dění i mimo onu hodinu v týdnu. V současnosti je v tomto směru asi nejdál sága Vyprávěj.² Internetové stránky nabídnou obligátní informace z natáčení, charakteristiku postav, soutěže o DVD, ale také speciální videa (např. Jak obelstít píchačky), která nejsou pouhým odpadem hlavního produktu, ale zvlášť vytvořená, takže mají faktickou přidanou hodnotu. Charakter retro projektu je pak využit v sekci "po stopách doby". Divák se neodtrhne od archivního zpravodajství, jako když se propadá do pasti YouTube a neustále kliká na další a další videa. V zápětí zažívá nostalgický orgasmus, když interaktivní kalkulačka odhalí tehdejší ceny. (Ale pozor, může dojít k předčasnému vyvrcholení! Kilogram másla stál v roce 1981 40,- Kčs, což by - podle zmíněné kalkulačky - odpovídalo dnešním 328,- Kč.) Katarzi si lze odžít v počítačové hře, která provede hráče celým socialistickým životem od školáka po důchodce. Internetové stránky jsou v tomto případě co do obsahu zpracovány na jedničku, ale tím to končí. Jakoby se českotelevizní pterodaktyl snažil křídlem zastínit přesličku a zabránit jí v růstu.

Nabízí se logicky pohled na jídelní stůl mladšího, dynamičtějšího, inovativnějšího i progresivnějšího kuchaře. Ten plní jitrnici do nekonečného střívka (Ulice), nabízí sladké cosi rosolovitého tvaru (Ordinace v růžové zahradě), pivo (Hospoda) a pivo (Comeback), občas nějakou delikatesu, kterou sní kritici i se špejlí, aniž by se zmínili, že obdobný recept už někde jedli (Soukromé pasti - Už si nikdo nepamatuje na slibný začátek cyklu Oběti na ČT? ³) a v současnosti také nejdražší chod v menu - žraločí steak (Expozitura). Nenechme si zkazit chuť faktem, že nechal vrchní jídlo uležet 2 roky po uvaření, než nám jej naservíroval. Internetové stránky jsou dokonce pod průměrem svých sourozenců, nenalezneme žádné třídění, sekce, kategorie.⁴ Jen změť upoutávek a samochvalných článků protkaná tu a tam videorozhovory. Televize Nova promovala seriál krom magazínu k tomu určenému (Volejte Novu) i ve své hlavní zpravodajské relaci. V Televizních novinách dokonce vhodně propojila například díl o nebezpečných nábojích, když uvedla reportáž na stejné téma a seriál v ní zmínila. To je ale poslední oáza v poušti bezradnosti. Jakoby odváděli práci zaměstnanců televize Nova jiní - stačí se podívat na odkazy Googlu pod heslem "Helena Kahnová" (předobraz hlavní postavy Expozitury); většina je z období až od srpna 2011, tedy rozjezdu celého kolotoče. Lze namítnout, že jde ze strany konkurenčních médií o vypočítavost, jak se přiživit. Ovšem proč by nevyplnili mezeru, kterou způsobil sám zdroj? Odhaluje se tak násobek chabého přístupu k potenciálu transmediálního vyprávění. Jestliže z tohoto hlediska byl výhodou zmíněného projektu Vyprávěj nostalgický charakter, jeho akční soupeř nabízí neméně atraktivní propojení do reálna. Magická formulka "podle skutečné události" funguje u audiovizuálních děl jako u Golema kokainový šém - všechno pak prostě frčí jinak a snáz. Ostatně tohoto fenoménu právě využili novináři na tv Nova nezávislí (doufejme), když začali nyní přibližovat skutečné osudy bojovníků proti Berdychovu gangu. Diváka prostě zajímají podobnosti i shody s realitou (například major Zeman). Nabízí se poznámka: z právních důvodů si tvůri nemohli dovolit ani použití jména zavražděného Františka Mráze, jak by pak mohli ztotožnit jednotlivé zápletky se skutečnými událostmi? Protiargumentem budiž již zmíněný prod-user. Vždyť vysílatel nemusí vystupovat jako aktivní informátor, stačí k tomu dát prostor a uživatelé si sami (za vhodné pomoci zpravodajsko-publicistického archivu tv Nova) propojí fabulovaný děj s konkrétní reportáží a dál se tím pochlubí.

Jestliže je celý produkt označován za nejdražší tuzemský seriál, ve kterém bylo zničeno 13 aut, hrálo 338 herců, natáčelo se 260 dní..., můžeme ještě dodat: a který promarnil nejvíc šancí na využití potenciálu transmediálního vyprávění a prod-userů. Projekt je zlomový i ve svém posmrtném životě. Nebude následovat další řada (alespoň o takovém plánu neexistují zmínky, nicméně Expozitura po 20 letech by mohla pobavit), ale formát byl prodán do USA.⁵ Možná tím reinkarnace skončila, možná vznikne nový fenomén ověnčený cenami Emmy. V každém případě pochybuji, že by případní noví tvůrci podcenili možnosti transmediálního vyprávění, čeští prodavači Expozitury totiž nasadili laťku tak nízko, že by pod ní neprotančila ani bezpáteřní myš.

¹ http://www.tyinternety.cz/socialni-site/ct24-diky-povodnim-zabodovala-na-facebooku-1417

² http://www.ceskatelevize.cz/porady/10266819072-vypravej/

³ http://www.ceskatelevize.cz/porady/1125868623-nevlastni-bratr/20551212035/4975-cyklus-obeti/

⁴ http://expozitura.nova.cz/

⁵ http://kultura.idnes.cz/nova-prodala-do-zamori-serial-o-berdychove-gangu-bude-to-hit-zni-z-usa-1jk-/televize.aspx?c=A110415_132604_televize_tt

Jiří Ernst

BÝTI SPISOVATELEM

Své literární počiny již dávno nemusíte schovávat na dně skříně či ve složce počítače. Díky literárním serverům má každý šanci své dílo zveřejnit a poprat se s kritikou. Český internet nám jich nabízí nesčetné množství.

Základním posláním těchto serverů je podpora amatérského psaní. Poskytnout všem nadšencům stejnou šanci k publikaci svých děl. Ačkoliv se každý snaží lákat něčím jiným, základní pravidla zveřejňování jsou téměř identická. Zaregistrovat se (k registraci většinou postačí uživatelské jméno, e-mail a heslo), neporušovat zákony ČR a to především autorský zákon nebo v případě nevhodného textu možnost administrátora příspěvek vůbec nepublikovat. Ale po splnění všech předepsaných podmínek se již vaší fantazii meze nekladou. Svou tvorbu máte možnost zpřístupnit všem návštěvníkům stránek, získat okamžitou zpětnou vazbu od čtenářů či diskutovat a hodnotit díla ostatních autorů. schovávat na dně skříně či ve složce počítače. Díky literárním serverům má každý šanci své dílo zveřejnit a poprat se s kritikou. Český internet nám jich nabízí nesčetné množství.

V roce 1997 se jako první objevil Písmák (www.pismak.cz) a následovaly další jako SASPI – Společenství amatérských spisovatelů (www.saspi.cz), Mfantasy (www.mfantasy.cz), Nokturno.net (www.nocturno.net), Totem – TOTální E Magazín (www.totem.cz), LiTerra (www.literra.cz), literární projekt EPIKA (www.epika.info), Liter (www.liter.cz) a dál bych mohla ve výčtu pokračovat. Pokusila jsem se zmínit především ty, které se řadí v počtu návštěvnosti, přispěvatelů či příspěvků mezi ty úspěšnější.

Písmák například hledá svou SuperStar, každý měsíc vypisuje nové soutěže, srazy s autorským čtením a máte možnost stát se členem některého ze specifických klubů. SASPI zkouší několikrát do roka tzv. workshopy, kde mezi sebou autoři soutěží na zadané téma. EPIKA se částečně vymyká. Členství není zdarma. Při první registraci musí nováček zaplatit drobný nevratný příspěvek. Na druhou stranu každoročně vydávají sborníky nejlepších autorů a literární měsíčník FANTOM.

Líbí se mi projekt Mfantasy. Jde o internetový magazín pro fanoušky fantazy žánru. Naleznete zde povídky, různé recenze, knihy, filmy, publicistická díla a mnoho dalších zajímavých témat. Můžete se zaregistrovat, ale tímto vám ještě nevzniká právo svou tvorbu zveřejnit. Šanci získat tuto výsadu máte pouuze prostřednictvím různých soutěží či workshopů. Toto víceméně zaručuje určitou kvalitu publikovaných prací. Zkuste posoudit sami, zda by níže uvedené povídky měly šanci obstát.

http://www.saspi.cz/dila/26070-draci-olympiada-lesni-drak

http://www.saspi.cz/dila

/32146-hrozivy-predatori-a-neco-hezkeho-navic

Totem je dalším z výše zmiňovaných serverů, který se nezabývá pouze literárními příspěvky. Jak sám název naznačuje – TOTální E Magazín – jedná se o internetový kulturní magazín, který nabízí prostor pro všechny, kteří chtějí prezentovat svá díla, výtvory, články, recenze i jakékoliv nápady v oblasti poezie, prózy, fotografie, grafiky, výtvarného umění, hudby, filmu, divadla, mystiky, filozofie a dalších. (www.totem.cz).

Všechny se snaží držet krok a svým přívržencům dopřávají prostor pro komunikaci i na sociálních sítích jako je facebook.com či twitter.com.

Na těchto serverech a sociálních sítích se tedy uživatelé velkou měrou spolupodílejí na obsahu. Jsou tvořeny na základě jejich příspěvků a vytvářejí tzv. produsage (někdy můžete narazit na český překlad „produžívání“). Pojem vychází ze spojení dvou slov production (tvorba) a usage (používání) a jako první jej pojmenoval Axel Bruns (www.produsage.org). Charakteristickými rysy tohoto procesu, které jsou bez výjimky naplněny, jsou: otevřená participace neboli účast; měnící se obsah; možnost hodnocení; pružná dominance a také především vznik nedokončených artefaktů.

Možnost hodnocení je také jedním ze znaků tzv. kolektivní inteligence (tedy jednoduše: více lidí, více ví). I proto chceme svá díla prezentovat. Chceme znát názor stejně smýšlící komunity. Dozvědět se, zda máme šanci uspět v uměleckém světě.

Transmediální vyprávění je nedílnou součástí všech těchto projektů. Ať už jde o různé parodie nebo pokusy o vytvoření pokračování všeobecně známých děl. Na Mfantasy na něj narazíme téměř všude. A jelikož se blíží čas Vánoc, jako příklad jsem závěrem vybrala netradiční zpracování vánoční koledy Ondřeje Hawk Páleníka, šéfredaktora MFantasy:

http://www.mfantasy.cz/2009/12/fantasy-koledy-3-cast/

Zdroje:

BRUNS, Axel. BLOGS, WIKIPEDIA, SECOND LIFE, and BEYOND : From Production to Produsage. New York : Peter Lang Publishing, Inc.., 2008. 421 s.

Písmák hledá SuperStar: http://www.pismak.cz/index.php?data=club&id=69214

Comics KROKODÝL by sampo1: http://www.totem.cz/enda1.php?a=205125

Paměť národa: databáze skutečných příběhů a historikovy fikční světy

Téma, které jsem pro tento blog zvolila, se dotýká hned všech tří témat – kolektivní inteligence, produsage a transmediálního vyprávění. Ovšem pouze pod podmínkou, že alespoň v základním postoji připustíme postmoderní epistemologické předpoklady z oblasti literární teorie a historiografie, které představili např. Hayden White a Dominick LaCapra. Jelikož se vlivem jazykového obratu na různé obory humanitních věd již delší dobu zabývám, jsem tímto předporozuměním natolik zasažena, že nedokážu jinak než právě tímto whiteovským pohledem zadaná témata propojit i s historickou disciplínou, konkrétně skrze historiografický projekt Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Takový pohled nedělá ostrou hranici mezi fikčním a historickým textem: jakýkoli diskurs – ať vědecký či literární – totiž prefiguruje zkoumané jevy stejným způsobem, skrze jazyk a jeho tropické operace, které jsou předchůdné samotnému myšlení, a sahá tak až ke strukturám lidského vědomí. Zmínění historikové pak oprávněnost tohoto postoje dokládají tím, že v historických textech nacházejí ony metaforické obraty a aplikace analogií k navyklým, nikterak vědeckým předpokladům. Historické vyprávění je proto také podřízeno stejným vyprávěcím vzorcům, jak to činí fiktivní narace. Následující text bude tedy sledovat obsahy serveru Paměť národa i jako součást linie transmediálního vyprávění právě z této naratologické pozice. Nejprve však server představím z méně problematické perspektivy: jako fenomén kolektivní inteligence – jež je v podstatě principem historiografické metody orální historie – a její přidružený jev produsage.

Kolektivní inteligence a produsage

Webové stránky Paměť národa jsou rozsáhlou databází, vystavěnou především na informacích získaných metodou orální historie, tedy na výpovědích konkrétních pamětníků, kteří osobně zažili útrapy totalitních režimů 20. století. Archiv se tak zařazuje do rozsáhlé sítě obdobných evropských projektů, do nichž přispívají jak jednotlivci, tak nejrůznější neziskové organizace a školské či jiné vzdělávací instituce. Jejich cílem je sdílení a porovnávání textů, nahrávek, fotografických i archivních dokumentů v digitálním archivu a jejich následné zhodnocení a výměna názorů a poznatků v diskusích. Pro takovéto mezinárodní propojení jsou stránky rovněž průběžně překládány do anglického jazyka. Projekt tak lze nazvat projektem kolektivní inteligence: otevřený a nedokončený archiv znalostí je produkován jako společné dílo samotných pamětníků a dalších přispěvatelů. Výpovědi pamětníků mohou být charakterizovány termínem Axela Brunse life caching – jsou dobrovolně zveřejněnými výpověďmi o vlastním životě. Do společného díla dále přispívají ti, kdo tyto výpovědi sbírají – nejrůznější amatérští badatelé, studenti, novináři i profesionální historikové. Přispěvateli (heavy contributors) jsou tedy jednotlivci i zástupci institucí, kteří se deklaratorně sdružují pod hlavičkou Společenství evropské paměti a kteří se rozhodli svou práci v digitálním archivu zpřístupnit. Jejich příspěvky jsou utříděny a tvarovány podle společných konsensuálních regulí, na kterých se shodli tvůrci databáze Paměti národa (ti pocházejí z občanského sdružení Post Bellum, Českého rozhlasu a Ústavu pro studium totalitárních režimů). Zakladatelé e-badatelny Paměť národa nabízejí přispěvatelům základní zaškolení, technickou a redakční výpomoc a asistenci při překladech do angličtiny.

V neposlední řadě se pak na obsahu podílejí další přispěvatelé (intermittent contributors), kteří po registraci dostávají status badatele a mohou se účastnit diskusí a jednotlivé výpovědi pamětníků komentovat pod podmínkou dodržení základních pravidel – ctění autorských práv a respektování důstojnosti pamětníků. Další moment produsage vidíme ve výzvách k zasílání příspěvků a typů na další dosud nezařazené osobnosti, které by mohly přispět ke společnému tématu nedemokratických režimů 20. století.

Transmediální vyprávění

Následující odstavce, aplikující koncept transmediálního vyprávění na konkrétní obsah stránek Paměti národa (příběh Karla Metyše), jsou avizovanou inferencí, kterou stavím na whiteovském historiografickém porozumění, že také historická vyprávění jsou do jisté míry fikcí. Základní charakteristika vyslovená Henry Jenkinsem totiž koncept transmediálního vyprávění podmiňuje náležitostí příběhu do oblasti fikce.

Jednotlivé následující posuny ve vyprávění, které se odehrávají na různých mediálních kanálech za přispění různých uživatelů příběhu, by jistě stály za podrobnější analýzu; my si tyto pohyby představíme jen ve stručnosti.

Pokud budeme sledovat vyprávění chronologicky, původní příběh vzniká u pamětníka, řekněme u Karla Metyše doma během rozhovoru: jeho vyprávění, omezené jeho pamětí, výřečností a ochotou svěřit veřejnosti osobní informace, je stručným vylíčením určitých okamžiků z jeho života, vykrojeným podle požadavků (kladených otázek, navádění na určitá témata) historika-sběrače, v našem případě člena občanského sdružení Post Bellum. Skutečný text pak vzniká post-produkcí badatele, který poprvé zpracovává výpověď do několika verzí historického textu: zapracovává do něj i historický kontext a výpovědi ostatních svědků. Příběh je zakódován do tradičního způsobu historické práce za použití konvenčních historických tropů, narativních vzorců apod. Z Karla Metyše, který vyprávěl o svém životě, se tak stává aktér monstrprocesu Stříteský a spol. Záznam rozhovoru je jednak celý uložen na CD v archivu Post Bella a v on-line databázi Paměti národa, jednak je dále zpracován a sestříhán na ty nejvýstižnější a nejatraktivnější úseky, které dále používají redaktoři Českého rozhlasu Rádio Česko, Mikuláš Kroupa a Adam Drda, ve svých Příbězích 20. století. Na tomto kanále se dále propracovává historický příběh s důrazem na osobní prožitky aktérů, které se snaží rozhlasová dramaturgie emocionálně umocnit – vybírá nejpohnutější okamžiky vyprávění, emotivní sestřihy pamětníkova hlasu; vše je nakonec propleteno komentářem a podbarveno hudebním doprovodem. Karel Metyš se pak mihne v pořadu Stříteský a spol. (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2290124) jako součást mozaiky ukazující děsivou mašinérii totalitního režimu, který nešetří ani mladistvé. Post Bellum postupuje své nasbírané a předběžně zpracované materiály Paměti národa, kde je pak Karel Metyš zařazen v on-line databázi mezi stovky ostatních pamětníků (veterány z druhé světové války, oběti komunistických persekucí, ba dokonce i mezi bachaře, komunistické funkcionáře a agenty StB, KGB, NKVD) http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/764.

Na všechny pamětníky je aplikována stejná struktura: složka obsahuje pamětníkův životopis, audio- či video-galerii, nahrávky, fotogalerii a další dodatečné materiály.

Tyto zdroje pak dále využívá a propracovává např. Ústav pro studium totalitárních režimů. Příběh Karla Metyše použil např. pro výstavu Zkouška odvahy, kde mu byl věnován samostatný panel (http://www.ustrcr.cz/cs/zkouska-odvahy), a následně se ocitl i v tištěném katalogu k výstavě, zveřejněném na webových stránkách Ústavu (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/zkouska-odvahy/vystavni-panely.pdf)

Hypotézu o relevanci konceptu transmediálního vyprávění v diskusi o historickém, a nikoli jen literárním příběhu, konceptu vrstvení a rozšiřování centrálního příběhu, který však odvyprávěl historik na bázi konsensuálního přístupu historických věd, a nikoli spisovatel či scénárista, by mohla dále rozvést podrobná analýza rétorických vzorců a užívání audio- a vizuálních složek či analýza diskursivních strategií.

O tom, že je historikovo vyprávění vlastně jakousi formou „fikčního“ světa či konstrukcí (minulost se nikdy neodvíjela v příbězích – příběhy jsou zpětné konvenčně konstituované projekce), by mohla svědčit i častá reakce pamětníků: jakmile je jejich příběh „zasazen do kontextu“, do okolností, o kterých kupříkladu samotný pamětník neměl ani tušení, pamětník se často necítí být součástí tohoto příběhu. Jeho osobní vzpomínky zanikají mezi ostatními ve spletité nadstavbě velkých politických dějin, jež jsou převažujícím žánrem historických věd, a jeho životní příběh se stává na této úrovni pouhým mikropříběhem. Zůstává z něj jen to, co se hodí z hlediska nadřazené narativní linie, začleňuje se do širšího „fiktivního“ světa, kam jsou zařazeni jen jako zpředmětněné a silně redukované prvky velkého kanonického vyprávění. Tímto centrálním „fikčním“ světem je patrně v našem případě útlá kniha litomyšlského historika Martin Boštíka, Monstrproces Stříteský a spol. Litomyšl 1950 (vydáno v Litomyšli Regionálním muzeem v Litomyšli v roce 2004), z níž především vycházeli historikové Post Bella a redaktoři Příběhů 20. století (knižní adaptace pořadu Stříteský a spol. vyšla později zase v rámci knihy redaktorů V komunismu jsme žít nechtěli. Další kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století, v kapitole Mladiství v komunistických věznicích).

http://www.kosmas.cz/knihy/149127/v-komunismu-jsme-zit-nechteli/

http://www.youtube.com/watch?v=fLkVgDFXPE0

S každým dalším příspěvkem k tomuto příběhu a jeho světu, k tomuto kanonickému textu, dochází na různých kanálech vedle citování i k posouvání a rozšiřování příspěvků různými uživateli. Jimi jsou v tomto kontextu historik-amatér, rozhlasový redaktor i profesionální historikové, kteří mohou pohlédnout na příběh nejrůznějšími perspektivami (politická, kulturní nebo sociální historie, mikrohistorie, psychologizující přístupy apod.). „Fikční“ svět se může kolem této hlavní linie rozšiřovat s každým dalším příspěvkem e-badatele, s jeho každým dalším komentářem na diskusním fóru Paměti národa.

Touto hypotézou jsem se pokusila navázat na obecnější fenomén intertextuality, založený logikou iterability, která ze své podstaty umožňuje zvláštní dualitu: jednak citaci, opakování kanonizovaného textu či vyprávění, a zároveň i jeho neustálou obměnu a rozšiřování. Nejinak je tomu s putováním historického textu různými médii. Nová média, přebírající takto obsahy tradičních médii, pak tuto obecnou vlastnost textu dokazují a zviditelňují jako nikdy dříve.