Jak využít transmediální vyprávění a produsage?

Zde tolik používanými pojmy jako je kolektivní inteligence, transmediální vyprávění a produsage, lze popsat na internetu takřka cokoli. Na příkladu Wikipedie rychle vysvětlíme, co je kolektivní inteligence; prod-userem byl v 50. létech v ČKD každý oceněný úderník, který přišel s nějakým zlepšením stroje, na němž pracoval; svou výraznou účast na transmediálním vyprávění jsem si užíval už někdy v roce ´89, kdy jsem hltal seriál Křeček v noční košili z obrazovky a následně ze stejnojmenné knížky (a to nemluvím o Krtkovi!). Tyto pojmy lze implementovat snad na každý jev, někdy ladně a přirozeně, jindy násilně a šroubovaně, ale jde to. Co takhle zkusit opak?

Postavme se do role producenta čehosi, co je dokonáno (tak aby se v zájmu zjednodušení vyloučil princip open source). Jak využít výše zmíněné pojmy? V zásadě se jedná o propojení a zapojení lidí. Producenty-uživetele vhodně využila například ČT24 při povodních v roce 2010.¹ Díky aktuálním, syrovým informacím zatraktivnila svůj produkt. Zároveň si připoutala ony producenty fotek a videí (u velké většiny dodavatelů je málo pravděpodobné, že si nechali ujít, zda budou jejich fotky prezentované v celostátním vysílání). Tento princip využívají (dost možná na něm i stojí) leckteré regionální média. Pětiminutový záznam tanečků dětí ze školky Sluníčko v místní kabelové televizi nemá silnou informační hodnotu, přesto se diváci mohou těšit (a zřejmě i těší) na to samé ze školky Na Skalce už příští týden. Nemusíme zůstávat jen u nosičů z těch nejnižších pater (co do zásahu), stačí si prolistovat regionální část deníku z produkce vydavatelství Vltava Labe Press, jejich rubrika s narozenými dětmi by mohla vejít do mediálních čítanek.

Jednou z nejvýraznějších komodit současné televizní scény je seriál. Že by se v českém prostředí nějaký producent namáhal s frontálním útokem na diváka v podobě promyšleného transmediálního vyprávění typu Lost, nelze ani očekávat. Účet na Facebooku, vlastní stránky s filmem o seriálu, možná chat s tvůrci. Tím se obvykle končí. Pravdou je, že rozmanité informace na vedlejších kanálech lze přinášet jen tehdy, je-li samotný seriál opravdu "projektem". Čím delší a složitější, tím víc informací lze nabalit a diváka vtáhnout do dění i mimo onu hodinu v týdnu. V současnosti je v tomto směru asi nejdál sága Vyprávěj.² Internetové stránky nabídnou obligátní informace z natáčení, charakteristiku postav, soutěže o DVD, ale také speciální videa (např. Jak obelstít píchačky), která nejsou pouhým odpadem hlavního produktu, ale zvlášť vytvořená, takže mají faktickou přidanou hodnotu. Charakter retro projektu je pak využit v sekci "po stopách doby". Divák se neodtrhne od archivního zpravodajství, jako když se propadá do pasti YouTube a neustále kliká na další a další videa. V zápětí zažívá nostalgický orgasmus, když interaktivní kalkulačka odhalí tehdejší ceny. (Ale pozor, může dojít k předčasnému vyvrcholení! Kilogram másla stál v roce 1981 40,- Kčs, což by - podle zmíněné kalkulačky - odpovídalo dnešním 328,- Kč.) Katarzi si lze odžít v počítačové hře, která provede hráče celým socialistickým životem od školáka po důchodce. Internetové stránky jsou v tomto případě co do obsahu zpracovány na jedničku, ale tím to končí. Jakoby se českotelevizní pterodaktyl snažil křídlem zastínit přesličku a zabránit jí v růstu.

Nabízí se logicky pohled na jídelní stůl mladšího, dynamičtějšího, inovativnějšího i progresivnějšího kuchaře. Ten plní jitrnici do nekonečného střívka (Ulice), nabízí sladké cosi rosolovitého tvaru (Ordinace v růžové zahradě), pivo (Hospoda) a pivo (Comeback), občas nějakou delikatesu, kterou sní kritici i se špejlí, aniž by se zmínili, že obdobný recept už někde jedli (Soukromé pasti - Už si nikdo nepamatuje na slibný začátek cyklu Oběti na ČT? ³) a v současnosti také nejdražší chod v menu - žraločí steak (Expozitura). Nenechme si zkazit chuť faktem, že nechal vrchní jídlo uležet 2 roky po uvaření, než nám jej naservíroval. Internetové stránky jsou dokonce pod průměrem svých sourozenců, nenalezneme žádné třídění, sekce, kategorie.⁴ Jen změť upoutávek a samochvalných článků protkaná tu a tam videorozhovory. Televize Nova promovala seriál krom magazínu k tomu určenému (Volejte Novu) i ve své hlavní zpravodajské relaci. V Televizních novinách dokonce vhodně propojila například díl o nebezpečných nábojích, když uvedla reportáž na stejné téma a seriál v ní zmínila. To je ale poslední oáza v poušti bezradnosti. Jakoby odváděli práci zaměstnanců televize Nova jiní - stačí se podívat na odkazy Googlu pod heslem "Helena Kahnová" (předobraz hlavní postavy Expozitury); většina je z období až od srpna 2011, tedy rozjezdu celého kolotoče. Lze namítnout, že jde ze strany konkurenčních médií o vypočítavost, jak se přiživit. Ovšem proč by nevyplnili mezeru, kterou způsobil sám zdroj? Odhaluje se tak násobek chabého přístupu k potenciálu transmediálního vyprávění. Jestliže z tohoto hlediska byl výhodou zmíněného projektu Vyprávěj nostalgický charakter, jeho akční soupeř nabízí neméně atraktivní propojení do reálna. Magická formulka "podle skutečné události" funguje u audiovizuálních děl jako u Golema kokainový šém - všechno pak prostě frčí jinak a snáz. Ostatně tohoto fenoménu právě využili novináři na tv Nova nezávislí (doufejme), když začali nyní přibližovat skutečné osudy bojovníků proti Berdychovu gangu. Diváka prostě zajímají podobnosti i shody s realitou (například major Zeman). Nabízí se poznámka: z právních důvodů si tvůri nemohli dovolit ani použití jména zavražděného Františka Mráze, jak by pak mohli ztotožnit jednotlivé zápletky se skutečnými událostmi? Protiargumentem budiž již zmíněný prod-user. Vždyť vysílatel nemusí vystupovat jako aktivní informátor, stačí k tomu dát prostor a uživatelé si sami (za vhodné pomoci zpravodajsko-publicistického archivu tv Nova) propojí fabulovaný děj s konkrétní reportáží a dál se tím pochlubí.

Jestliže je celý produkt označován za nejdražší tuzemský seriál, ve kterém bylo zničeno 13 aut, hrálo 338 herců, natáčelo se 260 dní..., můžeme ještě dodat: a který promarnil nejvíc šancí na využití potenciálu transmediálního vyprávění a prod-userů. Projekt je zlomový i ve svém posmrtném životě. Nebude následovat další řada (alespoň o takovém plánu neexistují zmínky, nicméně Expozitura po 20 letech by mohla pobavit), ale formát byl prodán do USA.⁵ Možná tím reinkarnace skončila, možná vznikne nový fenomén ověnčený cenami Emmy. V každém případě pochybuji, že by případní noví tvůrci podcenili možnosti transmediálního vyprávění, čeští prodavači Expozitury totiž nasadili laťku tak nízko, že by pod ní neprotančila ani bezpáteřní myš.

¹ http://www.tyinternety.cz/socialni-site/ct24-diky-povodnim-zabodovala-na-facebooku-1417

² http://www.ceskatelevize.cz/porady/10266819072-vypravej/

³ http://www.ceskatelevize.cz/porady/1125868623-nevlastni-bratr/20551212035/4975-cyklus-obeti/

⁴ http://expozitura.nova.cz/

⁵ http://kultura.idnes.cz/nova-prodala-do-zamori-serial-o-berdychove-gangu-bude-to-hit-zni-z-usa-1jk-/televize.aspx?c=A110415_132604_televize_tt

Jiří Ernst

Zábava hezky česky

Mnoho z mých kolegů tu představuje své oblíbené stránky, já jsem dlouho přemýšlel, jakým příspěvkem Vás potěšit. Jelikož mezi mé oblíbené weby patří VideaČesky.cz a k našemu tématu se dokonale hodí (a v podstatě bylo něco řečeno na druhé přednášce v souvislosti s komunitou titulkářů), představím Vám právě tyto webové stránky. Jistě je někteří znáte, pokud o nich však slyšíte poprvé, věřím, že si zde najdete svá oblíbená videa.

Co tedy po zadání odkazu v prohlížeči můžete čekat? Jak vyplývá z názvu, naleznete zde videa – cizojazyčná, která jsou opatřena českými titulky. Díky týmu schopných překladatelů tak můžete sledovat reklamy, které v našich televizích neběží, skeče světových komiků, krátké filmy, trailery na nové filmy/hry, rozhovory z amerických talkshow … Součástí překládaných děl jsou i pravidelné seriály[1] (převážně vycházející na kanálech YouTube) nebo tzv. Speciály, jejichž vydání probíhá pravidelně každý týden v předem daný čas.

Pro studenta Mediálních studií se tu najde i plno užitečného materiálu, jelikož zde naleznete i reklamy nebo videa staršího data, jež se těší nebývalé sledovanosti a mnohdy se stala kultovními.

http://www.videacesky.cz/reklamy-reklamni-spot-video/chuck-testa

Videa nejsou jen humorná, ale můžete zde najít i klipy s vážnou tématikou (např. přednáška z Harvardské univerzity).

VideaČesky.cz existují již necelé dva roky a za tu dobu si dokázala získat mnoho fanoušků (nejsledovanější video má necelých 900 tisíc shlédnutí[2]) a v loňském roce dokázala redakce získat ocenění Křišťálová lupa v kategorii Dobrej nápad. Tým webu čítá v současné době 15 aktivních překladatelů, ale o obsahu může rozhodovat prakticky kdokoliv. Ať už svými jazykovými dovednostmi, tak svými připomínkami a komentáři a v podstatě i svým zájmem o jednotlivá videa.

http://www.videacesky.cz/talk-show-rozhovory/jason-segel-u-craiga-fergusona

Navíc díky propojení se stránkou na Facebooku se komunikace stává více interaktivní. Některé překládané pořady mají na této sociální síti i své vlastní fanouškovské stránky (Whose Line Is It Anyway? CZ, Conan O´Brien CZ). Jak vidíte, uplatňuje se tu produsage, ve své podstatě taktéž transmediální vyprávění (krátké snímky se věnují dalším médiím, jsou zde uveřejňovány hudební videoklipy, které jím jsou samy o sobě) a nakonec i kolektivní inteligence (možnost hodnocení a komentování). Definice těchto pojmů tu byly přede mnou napsány tolikrát, že jejich opsání považuji za zbytečné.

Tento příspěvek není nějak objevný, ani se nesnažím rozebírat témata vedoucí k velkým diskusím. Pouze budu rád, když se mohu o svou zábavu podělit s ostatními. Myslím si, že tento web je velice přínosný a přináší spoustu kvalitních odkazů. Díky lidem, jako je například BugHer0[3] nebo bakeLit[4], které můžete znát i díky titulkům seriálů a filmů uveřejňovaných na Titulky.com, se můžeme pobavit i kvalitním humorem (ze zahraničí).

Budu potěšen, pokud se vyjádříte k tomuto webu nebo například prozradíte své oblíbené video (česky).

---

[1] http://www.videacesky.cz/category/serialy-online-zdarma

[2] http://www.videacesky.cz/clanky-novinky-souteze/sledovanost-poradu-na-videacesky-cz

[3] http://www.videacesky.cz/tym/bugher0

[4] http://www.videacesky.cz/tym/bakelit

LOST: Ztraceni v transmédiích

Idea aktivního diváka, který rekonstruuje příběh napříč mnoha médii, je krásná. On sám ten příběh dotváří, obohacuje svými postřehy, svými zkušenostmi a svými vědomostmi. Navíc ještě ve spolupráci s ostatními, kteří jsou na tom stejně jako on! Podobně krásné jsou i jiné představy aktivních uživatelů Internetu, které nezištně tvoří internetové encyklopedie; píší "noviny", které je možno brát jako určitou konkurenci k médiím tradičním; třídí a kategorizují obrazové informace a zkrátka se snaží přispět svou troškou k dobru všem. 

Otázkou ale je, nakolik je tato představa aktivního fanouška reálná, případně jak dlouho mu jeho nadšení vydrží. Pokusím se nastínit možné problémy tohoto fenoménu na příkladu televizního seriálu Ztraceni (Lost), který jsem sledovala (a transmediálně rekonstruovala) od jeho uvedení na české obrazovky až do konce. Také jsem se aktivně podílela (a dodnes podílím) na životě české fanouškovské komunity.

Ztraceni a nalezeni v nové době

Americký seriál Ztraceni, který před téměř sedmi lety vstoupil na televizní obrazovky, posunul vývoj televizního diváka. Posunul ho od pozice spíše pasivního, konzumujícího televizního diváka do pozice archeologa, sbírajícího střípky informací ze všech koutů lidského vědění a skládajícího je na hrubou kostru příběhu, kterou mu nabídl základní obsah - v tomto případě seriál.

Nebyl to sice první seriál, který základní příběh zasadil do souvislostí zahalených mlhou tajemství (která samozřejmě jen čeká, až bude rozptýlena, ale tvůrci to neudělají), ale navíc se strefil do správné doby. Ztraceni se stali víceméně prvním velkým seriálem, který zároveň sledovali diváci nejen v zemích, kde ho uvedly televize, ale téměř po celém světě - díky dostupnosti vysokorychlostního internetového připojení mohl seriál sledovat každý, kdo si dokázal nový díl stáhnout, případně vyhledat titulky. Tato globálnost ještě možná pocit sounáležitosti a nadšení podpořila. Navíc "všudypřítomnost" Internetu výrazně usnadnila shánění a výměnu informací, bez kterých si pořádný "divák-archeolog" ani neškrtne.

Seriál Ztraceni byl členěn do šesti sérií. Mezi každou řadou byla cca půlroční pauza. Tvůrci proto došli k rozumnému závěru, že není dobré nechat nadšené (a náležitě napínavými závěry sérií nabuzené) fanoušky "vychladnout" a začali jim nabízet doplňkové (pozor, tady začíná ta skutečná transmediálnost!) produkty. Objevovaly se počítačové hry. Na Internetu se objevovaly internetové stránky aerolinií, jejichž letecká havárie celý seriál otevřela, nebo náborové stránky organizace, která působila na tajemném ostrově a po letech se rozhodla obnovit činnost. Na konferencích a fanouškovských setkáních vystupovaly osobnosti ze "ztraceného světa", kterým se již podařilo poodhalit některé z kousků tajemství. Například význam slavné číselné řady 4 - 8 - 15 - 16 - 23 - 42, která se táhla celým seriálem, byl vysvětlen právě na konferenci, nikoli v seriálu.

Transmediální nitky se proplétaly i samotným seriálem. Jména postav jednoznačně odkazovala k velkým osobnostem - k filozofům, spisovatelům, vědcům, náboženským postavám. Tuhle četla jedna postava zajímavou knihu, jiná zase milovala sérii Star Wars. Občas zazněla píseň, jejíž text vás postrčí k zajímavým úvahám. Zkrátka, ve všem je možné hledat skryté odkazy, což fanoušci s nadšením činili. 

Záměr tvůrcům jednoznačně vyšel. Seriálu sice vytrvale klesala sledovanost, základní kritérium pro jakoukoli televizní produkci, to ale nebylo primárně dáno nezájmem diváků, ale právě stahováním na Internetu. Samozřejmě, někteří diváci odpadli, ale to se stává všem seriálům. Naprostá většina "odpadlíků"  Ztraceným vytýkala (a dodnes vytýká) překombinovanost, nabalování stále nových záhad, přechod od lidského dramatu k scifi/pohádce a tak dále. Je to přirozené. Všichni lidé nemají čas, povahu nebo inteligenci na to, aby si hráli na detektivy a ve volném čase četli Stephena Hawkinga, aby si ověřili, jestli je skutečně možné změnit minulost.

Ti, kteří vytrvali, se začali sdružovat na Internetu a začali transmediálně pátrat a rekonstruovat velké pozadí příběhu, který sledovali. Přirozená lidská zvědavost a zejména vrozená touha odhalovat skryté zafungovala neomylně. Fanoušci začali psát teorie, číst zmiňované knihy, sháněli informace o starých civlizacích, studovali osvícenecké filozofy a světová náboženství. Nevyhnuli se ani kvantové fyzice a problematice cestování časem.

Žij s ostatními, zemři sám

Motto seriálu ale vystihuje i osud tohoto nového, nadšeného, transmediálního diváka. Dokud je zapojen do komunity, kterou tvoří šílenci, co jsou na tom stejně jako on, je všecko báječné. Šílenci si na Internetu posílají  postřehy, čtou a hodnotí teorie, píší vlastní povídky, diskutují o náboženství, cestování v čase a jejich vztahu k číslu 23,42. 

Dokud se seriál vysílal, fungovalo to. Fungovalo to i na českých stránkách - a to byla česká fanouškovská základna poměrně malá, nesrovnatelná například s tou americkou. Navíc ji omezovala stále existující jazyková bariéra, nedostatečná znalost americké popkultury a z toho plynoucí nepochopení mnoha odkazů v seriálu a tak dále. I tyto bariéry se ale fanouškům povedlo téměř odbourat. Ten umí dobře anglicky, ten umí dobře česky, i vstanou brzy ráno po noční premiéře dílu v USA, stáhnou si ho (někdo další obětavý ho už dávno nahrál na Internet) a společně udělají české titulky. Někdo další, kdo zná nazpaměť filmovou a seriálovou klasiku, těm nezasvěceným vysvětlí, co znamená ten nesmyslný Sawyerův vtípek. Ano, kolektivní inteligence jako vyšitá. Spolupráce, aktivita, nadšení, ano! 

Jenže když před necelým rokem seriál skončil, začala upadat i komunita. Dnes, o necelý rok později, je na českých stránkách klid. V diskusích se téměř nediskutuje, nové teorie nevznikají. Samozřejmě, už se prostě nedá diskutovat o tom, co se stalo v posledním díle nebo o tom, koho tvůrci nalákali na účinkování v další sezoně. Ale všecka témata přece nezmizela, stále by bylo o čem přemýšlet - vždyť zůstalo tolik otázek!

A to je právě ten problém. Seriál totiž zůstal neuzavřený. Fanoušci se možná dozvěděli osud některých postav. Dočkali se vysvětlení několika méně podstatných záhad. U některých, těch důležitých, jim bylo naznačeno vysvětlení hodné dětí v mateřské školce: Proč někteří lidé na ostrově nestárnou? Protože pod ostrovem je světýlko! A to světýlko je zázračné, děti! A dál se neptejte, prostě to tak je.

Jenže příznivcům, nabuzeným šesti roky velkého přemýšlení a kombinování informací ze všech oblastí lidského vědění, tohle nestačilo. Chtěli vědět, JAK to tedy doopravdy bylo. Chtěli vědět, jestli ta JEJICH teorie byla správná. A to se nedozvěděli. 

Naštvaný transmediální divák neví, že je transmediální

Takže se naštvali. 

Přestali psát vlastní teorie a příběhy. Skončili se zkoumáním náboženství, filozofie a fyziky a hlavně s hledáním těch nejšílenějších souvislostí mezi jednotlivými obory. Přestali obnovovat lostpedii. A tak dále. 

Transmedialita totiž má dva pilíře. Prvním je sama "roztroušenost" informací po různých médiích. Tou druhou je variabilita, volnost, neuzavřenost. Transmediální příběh nemá jasné ukončení - jeho půvab je v tom, že ho každý může číst, jak chce a jak může. Pokud vyberete jeden správný konec, některé (ty, co se trefili) tím potěšíte, ale jiné zklamete.

Většina příznivců Ztracených o tom druhém pilíři nevěděla. 

Takže nakonec byli zklamaní a naštvaní skoro všichni. Těch pár, kteří pochopili, že právě tohle (ne naštvání fanoušků, ale nechání příběhu otevřeného, aby žil svým vlastním životem) bylo cílem tvůrců, je tou naštvanou většinou bráno jako naivky, které hájí něčí odfláknutou práci a neúctu k základním pravidlům tvorby. To se přece nedělá, lidi navnadit a pak se jim vysmát! 

Ztraceni nebyli odfláknutý seriál. Naopak, byli perfektně promyšlení - a to vysoce nad rámec běžného televizního produktu. Jenom to holt jaksi nevyšlo, tvůrci neodhadli, co diváci přijmou a co už ne.

Možná by se k transmediálním produktům měl přibalovat návod k použití:

Hledej, šmudlo, hledej. Hledání a nalézání je radost. Ale je to jediná radost, která tě čeká. Té největší, radost z nalezení skutečného (a potvrzeného) cíle, té se nedočkáš. Cesta je cíl. 

Tereza Šírová

KREV, SEX A UPÍŘI V AMERICKÉM VIDLÁKOVĚ
Alan Ball, tvůrce úspěšného seriálu Six feet under, se vrací s novým seriálem v produkci HBO. Tentokrát o upírech - True Blood. Seriál je inspirován knižní sérií The Southern Vampires od americké spisovatelky Charlaine Harris, která popisuje svět, jenž zná upíry díky syntetické krvi "TrueBlood" vytvořené japonskými vědci.



Seriál jako obvykle přináší divákům velkou dávku napětí a originality. Kromě toho také spoustu krve, sexu, černého humoru a zajímavých postav, které Vás nepřestanou vyvádět z úžasu, jak se o nich v každém dílu dozvídáte nové a nové aspekty jejich charakteru.

Děj sleduje osudy Sookie Stackhouse (Anna Paquin), barmanky žijící v zapadlém městečku Bon Temps kdesi v Louisianně. Sookie není jen tak ledajaká servírka, dokáže totiž číst lidem myšlenky. Její přátelé a rodina se s tím naučili žít stejně jako Sookie, a ostatní, kdo o jejím talentu neví, si jednoduše myslí, že je blázen.

Ale pozornost se od ní velmi rychle odkloní, když do baru vstoupí 173 let starý upír Bill Compton(Stephen Moyer). Zdejší vidláci se totiž ještě s někým, kdo se živí lidskou krví nesetkali a řekněme, že nejsou zrovna nejvstřícnější. Avšak Sookie jeho charisma ihned propadne...

Svět True Blood je trošku jiný, než jsme byli dosud zvyklí z podobně tématicky lazených filmů. Tady už se upíři stali členy společnosti. Jsou to dva roky od doby, kdy otevřeně přiznali svou existenci, jelikož se na trhu objevila syntetická náhrada krve zvaná True Blood a oni tak nemusí, skryti ve stínu, vysávat nevinné oběti. Jistě, že se mnozí upíři s lacinou náhražkou krve nehodlají smířit a čas od času zmizí některý ze zástupců lidí. Ale současně se také občas vypaří některý z vampýrů, protože jejich krev je nejoblíbenější drogou, uživateli nazývanou „V".

Kromě toho, upíři a upírky jsou nejlepšími milenci, takže existuje sorta lidí, která je nazývána fangbangers. Ti doslova žebrají o sexuální ukojení a jsou za to často ochotni nabídnout pár decilitrů své životodárné tekutiny.

TRANSMÉDIA
Z pohledu Transmedia storytelling neboli systematického šíření elementů fiktivního vyprávění napříč různými mediálními prostředky, jak uvádí Henry Jenkins, je seriál dá se říct stále ještě poměrně nový, pokud ho srovnáme s kultovními seriály typu Star Trek nebo Sex ve městě, proto není transmediální sítí ještě příliš prostoupen. Našlo by se však i přesto mnoho příkladů.

Seriál vychází z knižní série The Southern Vampires od americké spisovatelky Charlaine Harris. Seriál a kniha se samozřejmě v mnoha bodech rozchází, tento fenomén však můžeme pozorovat v mnoha jiných případech zfilmovaných knižních předloh.

Samotný seriál je pak v režii Alana Balla, což je tvůrce kultovního seriálu Six feet under či Americké krásy. Je těžké jej zařadit mezi jakýkoliv žánr, jedná se totiž o směs hororu, romance a drama s prvky nadpřirozena. True blood získal spoustu cen a nominací a stal se nejpopulárnějším projektem HBO od dob Sexu ve městě. Zatím byly natočeny dvě řady, chystá se třetí.



True blood je také prezentován na oficiálních stránkách HBO. Jak první, tak druhá řada seriálu má svou vlastní stránku. Mimo to také existuje oficiální HBO True Blood Blog, kde se aktivně podílejí i fanoušci vkládáním svých fotografií nebo příspěvky do diskuzí.

Na oficiálním kanálu True Blood na Youtube můžeme shlédnout krátké pořady: Invitation to the Set (Pozvání na scénu), About the show (O pořadu) nebo True Blood Fan Q&A Session, kde fanoušci zasílají otázky pro herce a oni v pořadu odpovídají. Divákovi jsou také představeny jednotlivé postavy v krátkých atraktivních shotech nebo tu najdeme i tzv.: sneak peaks (nakouknutí do dalšího dílu).



Další transmediální prostředek je audiální, jež je distribuován labelem Elektra/Atlantic. Jedná se o soundtrack v podobě čtrnácti songů, včetně theme songu 'Bad Things'.

Vyšel také DVD set prvních dvou řad seriálu a HBO pracuje na nové True Blood videohře, která bude brzy k dostání.

Název seriálu vychází z labelu syntetické krve "Tru Blood" vytvořené japonskými vědci. Koncept byl HBO dokonale využit ke komerčním účelům v podobě prodeje autentického Tru Blood nápoje s pomerančovou příchutí k zakoupení na stránkách www.trubeverage.com. Divák se tak může ponořit do děje se sklenicí osvěžující ,,pravé krve’’. A nejen to! K dostání jsou i kalendáře, čepice, prsteny a pro ty náročnější je k zakoupení celý dárkový set obsahující drinky, DVD, knihu, sklenice a další maličkosti.



PRODUSAGE
Publikum vytvářející nové obsahy se zapojilo např. v rámci sítě Facebook, Youtube a mnoho dalších. Na FB existuje mnoho fanouškovských stránek True Blood, kde členové vkládají různé fotomontáže, vylepšená pozadí nebo třeba zprávy o aktuálním stavu natáčení třetí řady, což by se dalo posuzovat jako kolektivní inteligence, kdy se publikum dělí o vědomosti a společně tak tvoří větší povědomí.

Oficiální HBO True Blood kanál na FB dokonce sdílí promo videa, která odhalují fiktivní spory upírů s lidmi uvedené ve fiktivních TV zprávách nebo třeba rozhovory s fiktivní protiupírskou sektou, což v samotném seriálu nebylo. Dalo by se říct, že je to jakýsi pokus o uvedení fanoušků hlouběji do děje a částečně i konstrukce reality. Divák, který není zasvěcen do děje seriálu by mohl videa pro jejich věrohodnost považovat za skutečnost. Samozřejmě jde ale primárně o propagaci.
Na Youtube najdeme mnoho různých fanouškovských videí. Například sestřihy scén Billa a Sookie, sestřihy charakterů a mnoho dalších.



Můžeme najít také mnoho blogů a fanouškovských stránek, kde můžeme najít i fan fiction, kdy fanoušci dotvářejí děj, který se ještě neudál.

KOLEKTIVNÍ INTELIGENCE

Kromě výše zmíněného shromažďování informací fanoušky na Facebooku mezi dílo kolektivní inteligence nepochybně patří stránky True Blood na Wikipedii, které jsou skutečně velmi podrobné nebo třeba web kopírující koncept wikipedie wikia, kde je databáze o seriálu, kterou může editovat každý.

posted by Berenika Špirková

Sex and the City - kolektivní inteligence, transmédia, koncept produsage

Sex ve městě je především pro ženy fenoménem, a troufám si říci, že se stal snad nejoblíbenějším seriálem evropských a amerických žen. Seriál si přízeň žen získal pravděpodobně tím, že jeho hlavní hrdinky řeší víceméně běžné každodenní problémy, se kterými se setkávají i obyčejné ženy – smrtelnice. Na druhou stranu žijí hrdinky bohatým a chvílemi snad i nereálným životem, na který většina divaček jen stěží dosáhne. To jim ovšem nezabraňuje se na chvíli zasnít a vcítit se do kůže hlavních postav seriálu.

Děj je zasazen do města New York, ve kterém žijí všechny hlavní postavy, dlouholeté přítelkyně Carrie, Samantha, Charlotte a Miranda. Ty se pravidelně scházejí a řeší své problémy především v milostném životě. Ženy jsou zachyceny při společných chvílích, ale větší část seriálu tvoří současně běžící děje, ve kterých je zvlášť zachycen životní vývoj každé hrdinky.

Níže se vám budu snažit přiblížit tři témata nových médií, které Sex and the City naplňuje:

1) Transmédia

Seriál zasáhl snad všechna možná média, jelikož se objevuje v podobě od knihy až přes počítačové hry. Především na internetu lze najít nespočet takových podob.

Kniha:

Seriál Sex ve městě vznikl jako inspirace knihou Sex and the City od Candace Bushnell. Candace Bushnell dříve psala (stejně jako hlavní hrdinka seriálu) články do novin, ze kterých časem vznikla zmíněná kniha. Bushnell tvrdí, že hlavní hrdinka knihy, Carrie, je téměř úplným popisem její osoby a života. Obě ale mají i naprosto odlišné vlastnosti.

Seriál:

Tvůrcem seriálu je Darren Starr, první díly se začaly vysílat v roce 1998 na americkém kanálu HBO a běžely po dobu šesti let (celkem vyšlo šest řad seriálu). Seriál byl velmi dobře ohodnocen, což dokazuje i výhra sedmi cen Emmy Awards a osmi Golden Globe Awards (www.wikipedia.com).

DVD:

Celý seriál Sex ve městě vyšel i v podobě DVD. Lze zakoupit dokonce i speciální edice, které nabízí všechny řady seriálu v jednom balení, popřípadě i další bonusy pro sběratele. A jedna perlička: edice můžete koupit zabalené i do kosmetického kufříčku.

Film:

Seriál byl zfilmován a na jaře roku 2008 byl uveden do kin. Film navazuje na poslední řadu seriálu a ukazuje další vývoj postav. Dá se ale říci, že se film na rozdíl od seriálu mnohem více zaměřuje na mezilidskou stránku děje.

Hry:

Na internetových stránkách seriálu lze najít hru, která testuje paměť divaček ohledně detailů ze seriálu.

Dále existují různé internetové stránky (včetně sociální sítě Facebook), které nabízí kvízy, většinou zaměřené na zjištění, které hlavní hrdince se ženy nejvíce podobají. Jeden příklad takového kvízu lze najít například tady. Snad každá fanynka Sexu ve městě chce přeci vědět, kterou postavu představuje.

Nespočet her spíše jednoduchého rázu (často jako flash) nabízí mnoho internetových stránek. Smyslem her je například chytat padající boty a doplňky, vybrat oblečení pro čtyři hrdinky seriálu a tak dále.

Další hry, jako společenské hry a karetní hry, lze zakoupit například na www.amazon.com.

Soundtrack:

Seriál samozřejmě nabízí i soundtracky jednotlivých řad seriálu a z filmu.

Blogy, internetové stránky:

Různých internetových stránek, věnujících se seriálu, existuje obrovský počet. Všechny mají společné to, že nabízí fotogalerie, videogalerie a různé informace o seriálu.

Kapitolou samo o sobě by v tomto případě mohl být Facebook. Na něm lze nalézt nespočet skupin, které jsou určené pro fanoušky tohoto seriálu. V těchto skupinách mohou lidé diskutovat o seriálu a o filmu, najít lze i skupiny věnované jednotlivým postavám seriálu. Zároveň se zde sdílí fotografie a různé seriálové scény v podobě videí.

2) Koncept produsage

Jako příklad konceptu produsage, podle kterého má publikum aktivní funkci a vytváří obsahy, bych uvedla hlasování na internetových stránkách seriálu. Jsou zde zveřejňovány nové dotazy a zároveň i výsledky minulých hlasování. Otázky se týkají například toho, který muž je pro hlavní hrdinku tím nejvhodnějším. Dá se říci, že tím diváci vytvářejí části příběhu tak, jak by se měl ideálně vyvíjet podle jejich představ.

Při zadání výrazu „Sex and the City“ na serveru Youtube na nás vyskočí neuvěřitelný počet videí. Uživatelé vystřihují různé scénky ze seriálu a z filmu, čímž víceméně tvoří něco nového. Lepším příkladem jsou ale videa, kdy lidé sestříhají různé scénky, doplní je hudbou, případně popisem, a tak vznikají nové formy Sexu ve městě. Jako příklad bych uvedla sestřih momentů, kdy je hlavní postava Carrie v seriálu zachycena se svojí osudovou láskou.

Snad nejvíce mě překvapila internetová stránka, kde je možnost zakoupit účast na organizovaných výletech po stejných restauracích, obchodech, barech a dalších místech, které v seriálu navštěvují hlavní hrdinky. Ženy mají teoreticky možnost vytvářet své vlastní příběhy na místech, kde své příběhy vytvářejí čtyři ženy Sexu ve městě. Pokud byste měli o takový výlet zájem, můžete ho zakoupit zde.

3) Kolektivní inteligence

K Sexu ve městě existuje blog, na kterém fanoušci seriálu sdílí fotografie, videa a různé články. Tento blog uvádím jako příklad kolektivní inteligence z toho důvodu, že na těchto internetových stránkách existuje rozsáhlá sekce otázek a odpovědí. Lidé zde pokládají otázky týkající se seriálu a ostatní uživatelé na ně popřípadě poskytují odpovědi. Uživatelé se tak navzájem informují a sdílejí své znalosti.

Dalšími příklady jsou i webové stránky (především Facebook), kde ženy vytváří seznamy modelů, které na sobě měly herečky v různých dílech seriálu a ve filmu.

Mnoho lidem se určitě zdají až směšná různá videa na Youtube. Například v jednom videu uživatelka předvádí, jak vytvořit stejný make-up, který mají hrdinky. Mimo to existují i návody na účesy hrdinek, kde zakoupit jejich modely apod.

Další nternetová stránka nabízí seznam jednotlivých dílů seriálu s jejich popisy. Uživatelky se k těmto popisům dále vyjadřují a sdělují si své osobní postřehy. Někdy nabízí až neuvěřitelně detailní popisy jednotlivých krátkých dílů seriálu.

Na internetu také můžete narazit na stránky, kam uživatelé přidávají výroky postav Sexu ve městě. Zde si sami můžete přečíst, co mají hrdinky seriálu na srdci.

Anna Michalcová, 28. 11. 2009