Je 17:04 a já už jdu zase pozdě na domluvenou schůzku. Ale
co, čtyři minuty ještě nikoho nezabily. Když dorazím na smluvené místo,
zjistím, že můj spěch byl zcela zbytečný, neboť on ještě nedorazil. Rozhlídnu
se kolem, postavím se tak, aby na mě bylo vidět ze všech stran, a vytahuji
z kapsy smartphone. Zapínám mobilní data a klikám na ikonku s Pokéballem.
V okolí vidím celkem pět Pokéstopů a dva Gymy. Zkontroluji čas a vydávám
se směrem k nejbližšímu Pokéstopu. Přece tu nebudu jen tak stát, když můžu
z blízkých Pokéstopů vyždímat nějaké ty Pokébally, Revive, Potiony, nebo
dokonce Razzberry!
„Kam to jdeš?“ ozve se za mnou.
Achjo, tak už přišel. Myslela jsem, že bude mít větší
zpoždění a já třeba i stihnu dobýt Gym.
„Jdeš pozdě, tak si jdu pro Pokébally.“ odpovím a pokračuji
v cestě.
„Počkej, ale já u toho, ke kterému míříš, už byl. Nechceš
jít raději k tomu na druhé straně?“
Aha, tak proto jde pozdě.
„Navíc jsem tímhle směrem chytil jen samé krysy a holuby.
Třeba to tudy bude lepší.“ dodává a ukazuje opačným směrem.
Udělám ještě tři kroky původním směrem, aby má GPS dosáhla
na požadovaný Pokéstop a obracím se k němu.
„Dobře, dojdeme k tomu Pokéstopu u kostela, ale pak si
půjdeme někam sednout, ano?“
Vydáváme se ke kostelu, když tu se objeví Drowzee. Oba se
zastavíme a snažíme se Pokémona s podobou mravenečníka chytit. Jemu se to
povede dřív.
„Ha! Konečně si můžu evolvovat dalšího Hypna!“ vykřikne
nadšeně a kliká na políčko „evolve“ u zrovna chyceného Drowzeeho.
„Dobrý, má CP 1500! S tím půjdeme dobýt Gym!“ dodává po
chvíli.
Na svého Drowzeeho spotřebuji asi šest Pokéballů a nakonec
mi uteče.
„Do háje! To už je dnes po páté!“ naštvu se a mám chuť
praštit s mobilem o zem.
„Ale no tak, pojď, půjdeme dobýt Gym, to ti zlepší náladu.“
navrhne a pohledí mě po vlasech.
Po hodině a půl dobývání Gymu se
konečně přesouváme na tramvajovou zastávku a jedeme do centra. Ruce mám sice
zcela promrzlé od neustálého klikání na obrazovku smartphonu, hřeje mě ale
pocit, že jsme dobyli oba dva Gymy v okolí.
Fenomén mobilní hry Pokémon GO již je mírně na ústupu. Stále
však v ulicích několikrát za den potkáme školou povinné děti, které se honí za
Bulbasaurem, mladé lidi z generace Y, kterým se objeví nadšený výraz ve
tváři, když spatří Pikachu, nebo dokonce muže ve středních letech, kteří se při
dobývání Gymu podezřívavě koukají kolem sebe, aby je nedej bože neviděl někdo
známý.
Pro lidi zcela neznalé této hry, vysvětlím základní
principy. Hra Pokémon GO je mobilní aplikací, která vtahuje svého hráče do
světa Pokémonů, světa malých i velkých digitálních příšerek, které lze chytat a
následně s nimi bojovat. Inspirací pro vývoj hry byla stejnojmenná PC hra
a televizní seriál z roku 1998. Právě proto je také Pokémon GO velmi
oblíbená u generace dětí 90. let.
Hra, jak již název napovídá, funguje na principu „Go“, který
využívá systému GPS a mobilních dat. Hráč musí vyjít ven a chodit, aby hru mohl
hrát. Cestou se objevují jednotliví Pokémoni, které poté může chytat. Za určitý
počet ujitých kilometrů také získává nejrůznější odměny. Navíc je z téměř
každé důležitější památky či budovy ve městě vytvořen tzv. Pokéstop. Ten může
každých 5 minut poskytnout hráči nové odměny ve formě Pokéballů a Razzberry
(které potřebuje pro chytání Pokémonů), Revive či Potionů (které potřebuje k boji
v Gymu). Gym, neboli tělocvična, je místo, kde mezi sebou Pokémoni bojují.
Hráč může bojovat buď sám, nebo s více hráči najednou.
A zde se dostáváme k zajímavé otázce: jak aplikace,
která nutí své uživatele vyjít do ulic, ovlivňuje také jejich sociální život? Můžeme
v rámci příkladu hry Pokémon Go souhlasit s myšlenkami
technologického determinismu? Nebo se, stejně jako Raymond Williams[1],
přikloníme k symptomatické technologii?
Každé nová technologie vždy sociální život uživatelů
ovlivňovala a ovlivňovat bude. Naši rodiče chodili v létě na hřiště a
hráli si s kamarády, v zimě lyžovali a bruslili na rybníku. Naše
generace, již zčásti nahradila lyže či brusle za pořady v televizi. A
nejnovější, tzv. „internetovou generace“[2]
snad ani není třeba více představovat. Novodobé trendy ovlivňují každého
z nás a občas je těžké uniknout z jejich spárů.
Hráči Pokémon GO možná již nyní tuto hru zase tolik
„nežerou“, v prvních měsících s ní ale mnozí vstávali i chodili spát.
V každé volné chvíli aplikaci zapínali a snažili se, třeba i
z dopravního prostředku, chytit co nejvíce Pokémonů. Pokud měl hráč
kamarády, či známé, kteří hru také hráli, o to lépe! Místo posezení
v kavárně se mohli jít společně „nadýchat čistého vzduchu“ a ani nemuseli
řešit téma k hovoru. Stačilo najít silný Gym a společně jej dobýjet. A
nejlépe na tom samozřejmě byly páry, které nemusely řešit, kam půjdou na rande.
Jednoduše vzaly do ruky své smartphony a chytaly Pokémony.
Hraní her je čas od času prospěšné. Hráč si odpočine od
reality a na chvíli se ponoří do světa hracího prostředí. Vždy je ale důležité
to nepřehnat a nezapomenout na realitu okolo. Také možná právě proto se hráči
při nahrávání hry objevuje výzva „Remember to be alert at all times. Stay aware
of your surroundings.“[3],
následovaná „Do not play Pokémon GO while driving“[4].
Hra nás tedy sama upozorňuje na nebezpečí spojená
s odpoutáním se od reality. Na co nás však neupozorňuje je fakt, že toto
odpoutání se není nebezpečné pouze pro hráčovo fyzické zdraví, ale také pro
jeho sociální zdraví. Jaké to asi je, když se s vámi váš kamarád nebaví a
netuší, o čem při procházce parkem mluvíte, protože neustále kouká do mobilu a
loví jednu digitální příšerku za druhou? Může obyčejná mobilní aplikace měnit
sociální vztahy?
[1] WILLIAMS,
Raymond. The technology and the society. Television and Cultural
Form. London, 1992, , 3-25.
[2] Consumers of Tomorrow" [online]. Grail Research, červen 2010,
[cit. 2016-11-14].
[3]
„Nezapomínejte být neustále ostražití. Dávejte pozor na své okolí.“, pozn.
autora
[4]
„Nehrajte Pokémon GO při řízení.“, pozn. autora
Zdroje obrázků:
http://pokemon.wikia.com/wiki/Snorlax
http://cartoonbros.com/pikachu/
