 |
| zdroj |
Dost možná jste toho byli svědkem i Vy. Na
koncertě v davu postává člověk s rukou, na které má naběhlé šlachy a téměř v
křeči svírá mobilní telefon nebo fotoaparát, kterým již 25 minut natáčí dění na
pódiu. Když si pak týden po akci vyhledáváte na YouTube oblíbenou píseň od
interpreta, na jehož koncertě jste byli, najdete mezi výsledky i nahrávku
odpovídající výše zmíněnému popisu. O tom, co aktéry tohoto jevu vede k podobné
činnosti a jaké jsou online komunitou uznávané postupy, pojednává článek s
názvem You should have been there, man: Live music, DIY content and online communities, který vyšel v odborném
časopise New Media & Society v březnu 2012.
Jeho autory
jsou Jessa Lingel a Mor Naaman, kteří v době psaní článku společně
působili na Rutgers University v New Jersey. Jessa Lingel je na Fakultě
komunikací a informací doktorandkou v oboru knihovnictví a její výzkum se
soustředí na okrajové komunity a subkultury a technologie sociálních médií,
např. zkoumala online katalog veřejné knihovny hnutí Occupy Wall Street. MorNaaman je od srpna roku 2013 docentem na Cornell University v New Yorku a
ve svých novějších článcích se zabývá problematikou sociální sítě Twitter. Mimo
to je jedním z hlavních vývojářů projektu Seen, jehož srdcem je engine,
který v reálném čase automaticky vytváří vizuální časové osy probíhajících
událostí.
Výzkum, který autoři v článku popisují,
se zabývá fenoménem zachycování videí na koncertech a jejich následného sdílení
pomocí nahrání na server YouTube. Cílem bylo porozumět důvodům pro takové
jednání, ale také zjistit, jaká existují pravidla pro sdílení a určit roli
videí uvnitř fanouškovské komunity. Tuto komunitu si výzkumníci rozdělili na
komerční a nezávislou část (mainstream
a indie); vytipovali si koncert
kapely Muse v Madison Square Garden (jako vzorek velké komerční akce) a
dva nezávislé koncerty v malých klubech během jara 2010. Toto rozdělení
bylo provedeno za účelem identifikování případných rozdílů ve zkušenostech mezi
zástupci jednotlivých skupin, ale také rozdílů v popularitě a „hodnotě“ videí.
Po vyhledání vhodných kandidátů bylo pomocí e-mailu osloveno 55 uživatelů, z nichž
10 souhlasilo se spoluprací na výzkumu – 5 z koncertu Muse a 5 ze zbylých
dvou akcí. Autoři zvolili kvalitativní metodu polo-strukturovaných hloubkových rozhovorů
s jednotlivými uživateli v délce 60-90 minut, přičemž 4 rozhovory
byly vedeny virtuálně pomocí online chatu. V odpovědích respondentů se pak
začala objevovat základní témata, která byla dále analyzována a porovnávána.
V otázce přítomnosti jiných
osob, které nahrávají koncert, se odpovědi různily – kde jeden respondent (při
všimnutí si někoho jiného s foťákem v ruce) svůj jako nadbytečný uklízí,
jiný vnímá větší počet nahrávajících jako způsob snížení stigmatu, který dle něj
panuje kolem natáčení na koncertech. Naopak shoda obecně vládla mezi
dotazovanými v názoru, že proces natáčení snižuje jejich kulturní zážitek,
což jimi ale není vnímáno pouze negativně, protože tato krátkodobá „ztráta“ je
kompenzována „ziskem“ památky na daný koncert. Natáčení koncertů nezávislých
kapel v malých klubech má dle respondentů výhody v omezené přítomnost
ostrahy a intimnějším prostředí, zatímco výhody velkých koncertů tkví v propracované
pódiové show a větší fanouškovské základně.
Rozhodnutí o tom, co z daného koncertu
nahrávat a co ne, je ovlivněno jednak osobními preferencemi autorů videí, ale
také předpoklady o tom, co bude zajímat „diváky“ na YouTube. Někteří účastníci
výzkumu tak nahrávají pouze své oblíbené písně, zatímco jiní celý koncert, nebo
alespoň v rozsahu, který jim dovolí baterie jejich záznamového zařízení.
Představa, že by šli na koncert, kam si s sebou nemohou vzít takovéto
zařízení, pak některé dle jejich slov „fyzicky
bolí“ a „nenávidí, když jdou na akci,
kde nemohou nic natáčet“. Dotazovaní návštěvníci indie koncertů mají velmi
negativní názor na profesionální videa „živáků“,
podle nich jsou robotická, ovlivňují výkon kapely. Naproti tomu DIY videa (Do it Yourself, amatérská videa) jsou
méně rušivým faktorem a do jisté míry autentickou dokumentací.
Základní
motivací, kterou respondenti uváděli jako důvod pro natáčení koncertů a
sdílení, byla jednak paměťová pomůcka (použití videa jako deníku koncertů,
důkazu, že se jej autor účastnil), ale také vztah k fanouškům a kapelám. V případě
mainstreamu se jedná o fanouškovskou komunitu – sdílený zájem pak je nejen
pasivní ve smyslu obsahu, který si může konkrétní fanoušek zhlédnout o samotě v soukromí,
ale také aktivní, neboť ustanovuje kontakt a spolupráci mezi hudebními nadšenci
(např. na fanouškovských fórech se sdílejí odkazy na hotová videa a u záznamů
živého koncertu lze pak pozorovat, kterak kolektivní kolaborací vznikají
popisky názvů jednotlivých písní). Sdílení těchto videí považují tvůrci videí
jako způsob obdarování, kdy umožní zhlédnutí koncertu fanouškům, kteří se
koncertu nemohli zúčastnit. U kapel ze segmentu indie se respondenti
jednohlasně shodli na tom, že alespoň někdy využívají videa ke kontaktování
natáčených kapel, fanouškovské báze jsou zde irelevantní. Někteří si od kapel
dokonce obstarávají povolení před zveřejněním videí a cítí se pak do jisté míry
jako propagátoři hudby dané skupiny. Pro některé účastníky výzkumu bylo
důležité vyzdvihnout fakt, že sledování videí z koncertů nemůže být bráno
jako náhrada fyzické účasti, naopak pro některé je dokonce spíše důvodem k pocitu
lítosti, že nebyli „u toho“.
Dalším tématem, které logicky
následuje, je pak otázka vlastnictví. Samotný akt natáčení videa pro některé
respondenty postačuje k pocitu vlastnictví zaznamenaného obsahu, což
ukazuje na rozkol mezi zákonnou regulací autorského práva a vnímáním
vlastnictví obsahu uživateli YouTube. Dá se však polemizovat i o tom, zda je
tato zákonná regulace dostačující pro popis nově vznikajících procesů tvorby
obsahu (více viz práce profesorky José van Dijck).
Pro
přehlednost je v Tabulce 1 uveden vizuální přehled základních zjištění
výzkumu.
 |
| Tabulka 1 (piktogram osoby reprezentuje respondenta) |
Hlavním
bodem diskuze pak je především otázka napětí mezi sníženým okamžitým prožitkem
z koncertu při jeho nahrávání a možností znovu „prožít“ momenty z navštívené
akce. Rozhodnutí natočit jen omezený počet videí pak lze vnímat i jako určitou
taktiku zvládání balancování dvou výše zmíněných možností. Problematickým bodem
nadále zůstávají vlastnictví a autenticita, neboť se v případě amatérských
videí zaznamenávajících koncertní vystoupení jedná o paradoxní spojení vysoce
autentického výkonu (živý zpěv a hra kapely) s obsahem, který je zpravidla
vytvářen bez oficiálního povolení (záznam takového výkonu).
Mezi
negativa této studie, kromě relativně malého vzorku, patří i žánrové omezení –
výzkum jiných hudebních žánrů by mohl odhalit další témata, rutiny i motivace.
Závěrem lze ještě dodat, že Česká republika v tomto fenoménu rozhodně není nijak
pozadu, na YouTube se dají najít tisíce amatérských videí z koncertů všeho
druhu na území naší země. Asi nejlepším příkladem za všechny jsou uživatelé Martin Dybala (606 videí, 1.570.211 zhlédnutí*) a
petrvel (208 videí, 281.189 zhlédnutí*), kteří v uplynulých
3 měsících přidávali v průměru 1 video denně.
___________________________________________________________
* (údaje k 23. 11. 2013 23:23)
No comments:
Post a Comment