Konec dějin nových médií: Softwarová studia

Tento článek publikovala Jana Horáková v kolektivní monografii Umění a nová média.[1]   V článku se snaží autorka přiblížit nový obor, který vznikl v první polovině prvního desetiletí 21. století a který se má stát alternativou k současnému studiu nových médií, které vychází z protikladu stará vs. nová média.

Autorka článku paní docentka Mgr. Jana Horáková, Ph.D. pracuje v Ústavu hudebních věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde je garantem oboru Teorie interaktivních médií. Zde pracuje od roku 2006. Před tím pracovala v Ústavu pro studium divadla a interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V první polovině 90. let byla také členkou baletního souboru Národního divadla v Praze. Ve své pedagogické činnosti se věnuje teorii divadla a dramatu, teorii a archeologii nových médií, média-performance, performanci posthumanismu, kulturní historii konceptu robota a sémiotice. V poslední době zkoumá možnosti využití přístupu softwarových studií pro metodické ukotvení disciplíny.

Softwarová studia nahlíží na software z hlediska kulturního, uměleckého a jako na nezbytnou součást nových médií. Dále také přesunula pozornost od celkového díla a starého pohledu, který se soustředil na koncept a proces, ke kontextu a prostředí softwaru. Softwarová studia vyzývají k širší diskuzi o historických a kulturně-společenských souvislostech umění nových médií, kterým doposud nebyl věnován dostatečný prostor.

V článku se dozvídáme, že softwarová studia předpokládají, že žijeme v době postmediální. Informační technologie se totiž dostaly do fáze, kdy jsou naprosto běžné pro každého a většina lidí si bez nich nedokáže představit jediný den svého života. Využíváme je pro práci, komunikaci, zábavu a pro vyhledávání informací všeho druhu.  Neobejdou se bez nich ani jednotlivá média tradiční, jako noviny, televize či rozhlas. Informační technologie jsou schopné všechna tato média zahrnout do sebe a tedy je nahradit. Před vznikem softwarových studií se však na počítače nahlíželo jako na celek a software byl pouhým nezbytným nástrojem. Snahou nového oboru je však nahlížet na software jako na samostatnou část a zkoumat ho nejen z hlediska funkčního, ale také z hlediska kulturního a uměleckého.

Vznik softwarových studií můžeme datovat od února 2006, kdy Mathew Fuller uspořádal na Institutu Pieta Zwarta v Rotterdamu Software Studies Workshop. Dva roky na to vydal Fuller knihu Software Studies/ A Lexicon, kde společně s ním publikovali i počítačoví vědci, programátoři, umělci a designéři své články, jejichž hlavním tématem byl software. Je to též první publikace, v jejímž názvu se objevil termín softwarová studia.

V roce 2008 vznikl první akademický studijní program zabývající se softwarovými studii na Kalifornské univerzitě v San Diegu – Iniciativa pro Softwarová studia. Založil ho zde jeden z čelných představitelů nového směru Lev Manovich. Vede jej společně se dvěma spolupracovníky a též významnými představiteli softwarových studií Benjaminem Brattonem a Noahem Wardrip-Fruinem. Hned v roce 2008 uspořádali workshop SoftWhere 2008, který navazoval na Rotterdamský workshop.

Vzhledem k tomu, že se jedná o nový obor, existuje zde diskuze o metodách, kterými bude software zkoumán. Noah Wardrip-Fruin je zastáncem metody komparace, kdy chce srovnávat díla a ideje, která ve stejném časovém období formulovali vědci a umělci.

 Fuller jako představitel evropské větve softwarových studií je zastáncem již osvědčených metod používaných v tradičních humanitních disciplínách, jako jsou sociologie, mediální studia, filozofie a tak dále. Podle jeho názoru by se tento obor měl věnovat hlavně dekonstrukci mýtu o nemateriálnosti softwaru, který se objevil ve starších textech zabývajících se problematikou IT, a hackabilitou softwaru, což v tomto kontextu znamená otevřenost softwaru pro další vývoj.

V protikladu k Fullerovi stojí Lev Manovich jako představitel amerických softwarových studií, který tvrdí, že pro tuto novou vědní disciplínu je nutné vytvořit nové postupy a metody výzkumu. Podle jeho názoru je nezbytné, aby vědci měli zkušenost se psaním softwaru a programováním. Klade důraz především na kulturní software, což je současná podoba programovacích jazyků a nástrojů na programování.

V současnosti se výzkum softwarových studií rozdělil do dvou oblastí výzkumu. V prvním případě se jedná o kritický a kontextuální výzkum z pohledu humanitních disciplín a kritické teorie, se kterým se ztotožnil Mathew Fuller. V druhém případě se jedná o směr vytyčený Lvem Malovichem, tedy o studium za pomoci nejnovějších metod výzkumů vzniklých pro studium softwaru.

Autorka článku, Jana Horáková, se domnívá, že pokud bereme softwarová studia jako novou uměnovědnou disciplínu, je Fullerův přístup k výzkumu mnohem přínosnější a zajímavější. Tento přístup se totiž neomezuje na pouhý sběr dat a jejich vizualizaci, ale nahlíží na software jako na kulturní produkt a jeho interpretaci. Při tom všem však nezapomíná, že se software formoval a vyvíjel v prostředí hackerské subkultury, která mu dala jeho dnešní podobu.

Co se týče diskuze o tématu softwarových studií, autorka článku si stěžuje, že neprobíhá multidisciplinární diskuze o softwaru mezi počítačovými vědci, programátory, hackery, informatiky, kreativními uživateli, umělci a softwarovými vědci. Problém bude zřejmě v malé provázanosti těchto oborů a v tom, že mnoho lidí o softwarových studiích ještě nikdy neslyšelo. Přitom se jedná o věc poměrně zásadní pro celý svět a tedy i pro uživatele v České republice, protože počítače a tedy i software využíváme denně. Proto by neměl zůstat stranou zájmu výzkumníků.

---

[1] BÜSCHER, Barbara: Umění a nová média, Masarykova univerzita, Brno 2011, ISBN 978-80-210-5639-8, 188s.