O autorce
José van Dijck působí jako profesorka na katedře srovnávacích
mediálních studií Univerzity v Amsterdamu.
Po ukončení magisterského studia na Univerzitě v Utrechtu obhájila
titul Ph.D. ve srovnávací literatuře na University of California, San Diego
(UCSD). Získala Fulbrightovo stipendium a grant American Association of
University Women (AAUW) na podporu své absolventské a postgraduální práce.
Působila jako odborná asistentka žurnalistiky na University of Groningen (NL) a
docentka médií a vizuální kultury na univerzitě v Maastrichtu (NL). V roce 2001
se stala profesorkou na Katedře mediálních studií na Univerzitě v Amsterdamu,
kterou v letech 2002 až 2007 vedla. Od roku 2008 do roku 2011 byla děkankou
Humanitních studií.
Van Dijck také v minulosti působila jako hostující profesorka či
vědkyně na University of Technology, Sydney; Concordia University, Montreal;
UC-Santa Cruz; Massachusetts Institute of Technology; Georgia Institute of
Technology a University of Washington. Podzimní semestr 2013 tráví coby
hostující profesorka na Annenberg School of Communication, Philadelphia.
Van Dijck se věnuje výzkumu oblastí, jako jsou média a věda, mediální
technologie, digitální kultura, popularizace vědy a medicíny a televize a
kultura. Je autorkou řady odborných publikací. Její poslední kniha s názvem
The Culture of Connectivity: A Critical
History of Social Media vyšla v nakladatelství Oxford University Press v roce
2013.
Úvod
Jako spojovací nit se článkem José van Dijck táhne snímek Davida
Finchera, The Social Network, uvedený
v roce 2010. Scénář filmu vycházející z bestsellerové knihy Bena Mezricha
popisuje závratný vzestup dvacetiletého Marka Zuckerberga, jenž dostal během
svých studií na Harvardu geniální nápad vytvořit studentskou síť, kterou si
během pár let pořídilo půl biliónu uživatelů.
Van Dijck spatřuje ve snímku víc než jen „typickou story o úspěchu,
závisti a chamtivosti“. Považuje jej za svědectví doby poznamenané vznikem a
překotným rozvojem nových technologií jako web 2.0, blog a podobně. Podle autorky
článku tři dějové linie filmu – cesta na vrchol geniálního vynálezce Marka
Zuckerberga, příběh jeho bývalých spolužáků Tylera a Camerona Winklevossových,
kteří jej žalují pro krádež duševního vlastnictví, a osudy zneuznaného
podnikatele Eduarda Saverina – symbolizují tři klíčové rysy celkové proměny
společnosti, k níž došlo na počátku 21. století: měnící se společenské normy
komunikace a (veřejné) diskuse, legislativní změny týkající se soukromé sféry a
ochrany soukromí a proměna zavedených obchodních modelů.
S přihlédnutím ke společenským, legislativním a ekonomickým rysům
této velké společenské proměny, se Van Dijck pokouší nalézt odpověď na otázky,
zda dnes tolik oblíbené i nenáviděné sociální sítě představují novou veřejnou
sféru, další soukromou sféru, nebo nový typ podnikové sféry.
Koncept Jürgena Habermase
Při hledání odpovědí se autorka opírá o koncept německého filosofa a
sociologa Jürgena Habermase a jeho teorii komunikace a přeměny veřejné sféry.
Habermas, ve své knize Strukturální
přeměna veřejnosti (2000) kritizuje roli, kterou média (zejména masový tisk
a později vysílací média) sehrála v období od konce 18. století do počátku
20. století v procesu přeměny občanské veřejnosti a veřejné sféry.
S nástupem masového tisku se „elitní
publikum… představující početně poměrně malou a kultivovanější část
společnosti“ mění v „masové publikum,
… které je velmi početné, sociokulturně velmi rozrůzněné, do značné míry
anonymizované… a prostorově i časově rozptýlené.“ (Jirák, Köpplová 2009:208,209)
Habermas poukazuje na skutečnost, že s nástupem masových médií
dochází ke komercializaci veřejné sféry, kdy „… se zdá, že diskuse má zajištěnu
pečlivou péči a jejímu šíření nestojí nic v cestě. Nenápadně však
prodělala specifickou změnu: sama získává podobu konzumního statku.“ (Habermas
2000:259)
Podle Habermase tak veřejnost a její mínění byly v podstatě
vyřazeny ze hry a média, do té doby podporující a živící veřejnou diskusi,
začala občanům fakticky bránit v účasti na veřejném životě, neboť „svět
vytvořený masmédii je veřejností už jen zdánlivě“. (Habermas 2000:268)
Sociální média jako nová veřejná sféra?
Autorka se v této části článku vrací k počátkům Internetu,
kdy mnoho lidí uvěřilo, že jeho technologický potenciál spočívající
v nekonečných možnostech interaktivní výměny názorů povede
k znovuustavení veřejné sféry v původním slova smyslu, neboť „
osvobodí uživatele jak od indoktrinace masových médií ovládaných z centra
a šířících sdělení k perifériím, tak od nerovností daných vnášením
předsudků do přímé interpersonální komunikace.“ (Jirák, Köpplová 2009:214)
Van Dijck staví tuto optimistickou vizi do kontrastu s definicí
veřejné sféry podle Habermase. Ten ji popsal jako sociální prostor, v němž
a skrze něhož se formují pravidla komunikace a interakce. Domníval se, že média
mají hrát formativní roli v procesu vytváření kolektivního veřejného
povědomí a názorů.
Autorka článku poukazuje na to, že většina sociálních médií tuto
funkci neplní. Zdůrazňuje také, že zatímco Habermas věřil, že veřejná sféra
může existovat pouze v nekorporátní kolektivistické kultuře, drtivá
většina sociálních platforem je vlastněna velkými nadnárodními společnostmi a
jen zanedbatelné procento jich funguje na nekomerční bázi.
Van Dijck dále upozorňuje, že v éře digitálních médiích už
nemohou existovat odděleně dvě roviny komunikace, jak je definoval Habermas,
tedy komunikace formální, institucionalizovaná na jedné straně, a neformální,
osobní, neveřejná, na straně druhé. Sociální média, podle ní, představují
spojovací mechanismus mezi oběma těmito rovinami, když „původně neformální
diskurs šířený ústně a efemérně je nyní vytvářen, zaznamenáván a zkreslován
veřejně dostupnými kanály komunikace“.
Sociální média jako nová soukromá sféra?
„Sociální sítě vytváří formy společenskosti, které nejenže přetváří
veřejnou sféru, ale mění i pravidla (ochrany) soukromé sféry“, konstatuje
v úvodu druhé části autorka článku.
Při vymezování teoretických pojmů opět vychází z koncepce Jürgena
Habermase a jeho pojetí soukromé sféry. Habermas pod pojmem soukromá sféra
rozuměl jak „intimní privátní sféru“, tak i prostor, „kde lidé pracují, směňují
zboží a žijí rodinným životem“.
Podle Van Dijck, sociální sítě jako je Facebook zpřístupňují širší
veřejnosti informace, které původně byly určeny vybraným jednotlivcům, čímž
posouvají společenské normy a mění právní rámec ochrany soukromí. Hranice mezi
soukromou a veřejnou sférou se tak na sociálních sítích stírá. Na vině však
nejsou samotní uživatelé. Důvodem, proč k těmto změnám dochází je, podle
Van Dijck, fakt, že Facebook promyšlenými mechanismy nepřímo nutí uživatele
zveřejňovat intimní detaily ze svého života.
Autorka dále varuje před skutečností, kterou si mnozí uživatelé
sociálních sítí neuvědomují, totiž, že s veškerými poskytnutými údaji je
dále pracováno. „Rozhodnutí jednoho každého uživatele sdílet konkrétní
informaci na síti je monitorováno, analyzováno, interpretováno… a výsledek
tohoto procesu se stává zbožím, které je odprodáváno třetím stranám.“
Sociální média jako nová podniková sféra?
Ve třetí části se autorka článku zamýšlí nad vlivem sociálních
sítí na ekonomiku a podnikatelské subjekty. Definuje zde tři potenciální
ekonomické hodnoty sociálních sítí: pozornost, popularitu a propojení.
Pozorností se rozumí především inzerce, ať už v podobě bannerů,
reklamních sdělení či placených reklamních prostorů na webu. Popularita se na
sociálních sítích rovněž stává zbožím. Veřejné uznání, po kterém tolik
uživatelů sociálních sítí touží, je totiž přímo úměrné jejich popularitě na
síti, a popularitu je možno získat jediným způsobem - aktivním zapojováním se
do dalších a dalších skupin „přátel“ a získáváním dalších a dalších kontaktů
(což pro majitele sociálních sítí znamená více a více zisku). S tím úzce
souvisí třetí ekonomická hodnota sociálních sítí, dle Vand Dijck, totiž propojení.
Popularita na sociálních sítích je vystavěna na vzájemném propojení uživatelů,
a toto propojení opět není ničím jiným než „kvantifikovatelnou komoditou“.
Kombinace těchto tří hodnot pečlivě namíchaných v optimálním poměru
pak představuje obchodní model, na němž funguje Facebook a jiné sociální sítě. Při
jeho řízení však nelze aplikovat tytéž mechanismy, které se používají v „tradičních“
médiích. Sociální sítě totiž nejsou jen „tržištěm, kde
dochází ke směně zboží“, ale jsou i místem setkávání uživatelů (prostorem pro
navazování kontaktů a sdružování se) a pracovištěm (prostorem pro vytváření
obsahu a zviditelňování se).
V této souvislosti Van Dijck volá po ustavení nových pravidel
garantujících neutralitu sítě a zároveň podporujících obchodní soutěž,
pravidel, která zajistí ochranu soukromí a přitom nebudou brzdit vytváření
sdílených uživatelských sítí.
Závěr
Autorka se domnívá, že Habermasův koncept veřejné sféry ani dnes
neztrácí na aktuálnosti, nicméně sociální sítě typu Facebook podle ní
nepředstavují ani „novou veřejnou sféru“, ani „nadstavbu sféry soukromé“.
Sociální sítě jsou podle Van Dijck „projevy kultury, v níž strategie
internetové reklamy určují pravidla společenskosti a vzájemného propojení“.
Ve filmu The Social Network
je názorně předvedeno, že vznik sociálních sítí nebyl jenom o vytvoření nového
prostoru pro veřejnou komunikaci, ale především nikdy nekončící bitvou o
kontrolu nad informacemi a zisky z ní plynoucí.
Autorka zdůrazňuje, že jedinou možnou cestou je důkladné pochopení
mechanismů řídících sociální média a stanovení jasných pravidel hry. Jedině tak
nebudou sítě typu Facebook chaotickou arénou bez řádu a pořádku, ale bojištěm,
kde každý výpad vpřed i ústup vzad má své zákonitosti a normy, a gladiátoři nesou
odpovědnost za všechna svá rozhodnutí a kroky.
Sociální sítě v ČR
Podle interních statistik Facebooku z poloviny letošního roku
počet uživatelů této sociální sítě v ČR překročil hranici čtyř milionů,
což znamená, že profil na Facebooku má 38 % obyvatel a přes 60 % všech
surfujících Čechů.
Už dávno neplatí, že sociální sítě jsou v Čechách doménou pár
stovek nadšenců a slouží výhradně k soukromé komunikaci. Na vědomí je
vzaly firmy, pro které představují nové obchodní příležitosti, i veřejná sféra.
Postupně se infiltrovaly do kulturního i politického života. Oznámit něco na
Facebooku pomalu ale jistě začíná mít stejnou váhu, jako učinit prohlášení v tisku,
rozhlase či televizi.
Přesto si troufám tvrdit, že v užívání sociálních sítí je většina
Čechů topornými začátečníky. U mnohých z nich stále přetrvává „optimistická
vize demokratizační a aktivizační role síťových médií, pocházející převážně z první
poloviny devadesátých let 20. století“. (Jirák, Köpplová 2009:215) Málokdo si
uvědomuje, že sociální sítě jsou také „jenom“ byznys „ovládaný subjekty
operujícími v prostředí internetu… a státy jako mocenskými centry výkonu
politické moci (Jirák, Köpplová 2009:215). A co je horší, jde o obchod se
soukromím jednotlivců.
Z tohoto pohledu je článek José van Dijck pro českého čtenáře
více než užitečný. Nabízí totiž pohled do zákulisí sociálních sítí a částečně
rozkrývá mechanismy moci, které je ovládají.
Zdroje:
VAN DIJCK, J. (2001): Facebook
as a Tool for Producing Sociality and Connectivity. [on-line]. [cit. 24.
11. 2013]. Dostupné z: http://tvn.sagepub.com/content/13/2/160.
HABERMAS, J. (2000): Strukturální
přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia.
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. (2009): Masová
média. Praha: Portál.
VÁCLAVÍK, L. (2013): Na
Facebooku jsou už čtyři miliony Čechů. [on-line]. [cit. 24. 11. 2013]. Dostupné
z: http://www.cnews.cz/na-facebooku-jsou-uz-ctyri-miliony-cechu-statistiky.
Biografie autorky:
http://www.uva.nl/over-de-uva/organisatie/medewerkers/content/d/i/j.f.t.m.vandijck/j.f.t.m.van-dijck.html
http://www.uva.nl/over-de-uva/organisatie/medewerkers/content/d/i/j.f.t.m.vandijck/j.f.t.m.van-dijck.html
No comments:
Post a Comment