„iReport“ – občanská žurnalistika na CNN

Studie americké autorky Lindsay Palmer zkoumá fenomén občanské žurnalistiky (citizen journalism) na případu služby iReport od CNN. Na svých webových stránkách nabízí společnost možnost zveřejňovat vlastní novinářské příspěvky o aktuálním dění. Jedná se o zcela dobrovolnickou aktivitu, za své články a reportáže lidé nedostávají zaplaceno. CNN práci občanských žurnalistů využívá k doplnění vlastního zpravodajství, zároveň se ale snaží udržovat jasnou hranici mezi laickými přispěvateli a profesionálními novináři. Palmer se zaměřuje na „amatérské“ zobrazení íránských voleb a protestů z roku 2009.

Občanská žurnalistika je projevem produsage, kdy se uživatelé sami stávají tvůrci obsahu. CNN se prezentuje jako zpravodajský kanál, jenž lidem přináší aktuální zprávy ze všech koutů světa. V rámci této strategie se proto snaží zapojit občanské žurnalisty pracující v rozličných sociokulturních podmínkách. Zatímco publicistické články na blozích nemívají velký dosah, publikováním v iReport reportéři doufají v rozšíření své zprávy mezi více relevantních zdrojů. Čerpají tak ze zavedené značky, a zároveň ji tím i posilují.

Rozšíření tohoto fenoménu neumožnil pouze rozvoj nových technologií, Palmer ho uvádí do souvislosti s krizí v důvěryhodnost samotného profesionálního zpravodajství. Mimoto hraje důležitou úlohu touha jednotlivců překonat zavedený uzavřený model tvůrce a příjemce sdělení, propast mezi profesionálními novináři a publikem.

Podle Palmer je občanská žurnalistika iReport na jedné straně „bezostyšně zneužívána“ a na straně druhé „radostně vítána“. Upozorňuje na to, že profesionální novináři práci svých amatérských kolegů snižují ve snaze zachovat si profesní monopol v době krize tradiční žurnalistiky. Ta je ovlivněna neustálým propojováním komunikačních systémů vytvářejícím komplexní „síťovou kulturu“ – prostor, v němž mediální sdělení neplynou od vysílatele k příjemci, nýbrž se rozprostírají, navzájem ovlivňují a mísí.

Profesionální žurnalistika si zakládá na objektivitě a chce se tím odlišit od občanské novinařiny, jež je podložena přímými zážitky, vymykajícím se veškerým snahám o reprezentativitu. Když byl iReport v roce 2006 spuštěn, samotné vedení CNN usilovalo o jasné vymezení rozdílů mezi profesními reportéry a „iReportéry“, při popisu práce dobrovolníků kladla velký důraz na emoční autenticitu a přímé zkušenosti. Vyzdvihováním těchto kvalit zpochybňovali důvěryhodnost iReportérů jakožto očitých svědků. Úspěch občanských žurnalistů spojovali především s využíváním mobilních zařízení k bezprostřednímu zachycování událostí. Ti tak sice přinášejí detailní zpravodajství z první ruky, avšak nemohou k vlastnímu videu zaujmout objektivní postoj.

Tato „úzkost“ profesionálních novinářů, jak ji nazývá Palmer, vyústila v definování vztahu mezi CNN a iReportéry jako „přirozeného rozšíření“ zpravodajství stanice či jako „perfektní manželství“ mezi konceptem občanské žurnalistiky a renomovaným informačním kanálem. Reportéři byli stavěni do role slabšího partnera, jejich neplacená práce měla přispívat k rozvoji a lepšímu fungování CNN. Cílem se stalo čerpat z této spolupráce co nejvíce a dávat pozor na to, aby nedošlo ke snížení hodnověrnosti profesionálů nebo zaplavení sítě přebytkem informací.

Jako ukázku obav ze selhání profesní novinařiny Palmer zmiňuje diskuzi, již vyvolalo uveřejnění nahrávky smrti šestadvacetileté Íránky Nedy Agha-Soltan, zastřelené během protestů v létě roku 2009. Incident byl natočen mobilním telefonem a video se dalo téměř okamžitě zhlédnout na internetu, včetně webu iReport. Někteří novináři zastávali názor, že se Soltan stala tváří íránské opozice, zatímco druzí její smrt označovali za nesmyslnou. Palmer tento případ označuje za další znamení neúspěšné snahy médií nastolit kontrolu nad tvorbou občanských žurnalistů, kteří zpřístupnili smrt dívky milionům diváků a celému obrazu dodávali rozličné interpretace. To, že prakticky kdokoliv může činu přisoudit vlastní význam, svědčí o nadbytku informací, jenž narušuje převahu tradiční žurnalistiky. Rychlost publikování videa a mnohočetnost interpretací ukazuje na proměnu novinářské praxe.

Palmer uvádí interaktivitu občanských žurnalistů a profesionálů jako druh firemní strategie, kde je část pracovních povinností přenesena na konzumenty. CNN dle ní iReportéry využívá tímto způsobem; někdy je označuje za nadšence a fanoušky společnosti, jindy zase za studenty profesionální žurnalistiky. V obou případech je však zřejmá jejich pozice amatérů, kteří za svoji práci nejsou finančně ohodnoceni.

Co tedy reportéry nutí, aby se této činnosti ochotně věnovali i bez nároku na plat? Aby na tuto otázku našla odpověď, zpovídala Palmer více než 140 účastníků projektu iReport. Někteří zmiňovali podporu, již se jim ze strany CNN dostalo; měli dojem, že si společnost jejich práce skutečně cení. Aktivita občanských novinářů byla poháněna touhou vytvářet, těšil je samotný proces tvorby a výsledné uznání; to jim dostatečně kompenzovalo jakýkoliv plat.

V několika interview, jež Palmer s iReportéry prováděla, popisovali úžasný pocit, který měli při spatření vlastních článků a videí v oficiálním zpravodajství CNN. Ještě více je to motivovalo k tomu, aby v díle pokračovali. Pro spoustu z nich to také představovalo možnost, jak vylepšit své dovednosti, aby se v budoucnu mohli věnovat profesionální novinařině.

V případě sledování íránské revoluce za činností občanských novinářů stála snaha informovat širokou veřejnost o tom, co se v zemi děje; rozšířit zprávy do celého světa. Uznáním, jež pro iReportéry hraje tak důležitou roli, se v tomto případě stalo zviditelnění. Nikoliv však zviditelnění samotných reportérů, ale politického sdělení, které šířili. Jejich neplacená práce jim dávala příležitost zahrnout globální média vlastními názory a pohledy na protesty, což pro ně bylo nejdůležitější. Jejich způsob prezentace událostí mnohdy odporoval pohledu, jenž zaujímali profesionální novináři. Mohli se tak cítit jako klíčový zdroj informací, které by se jinak na veřejnost nedostaly. Pro tyto přispěvatele iReport nebyl nástrojem k trénování a zdokonalování se pro budoucí kariéru novináře, využívali službu zcela jasně za účelem distribuce poselství o politické situaci v Íránu způsobem, který překračoval tradiční cesty zpravodajství.

Jeden reportér své pohnutky pro spolupráci se CNN popsal takto: „Jednalo se o přední a respektovanou organizaci, která měla velkou sledovanost po celém světě, včetně Íránu.“ Tato dostupnost podle něj pomohla protestujícím v zemi uvědomit si, že „v tom navzdory všem útrapám nejsou sami“; šíření zpráv o aktuálním dění jim dodávalo další sílu.

Reportéři obrátili model fungování služby tak, aby ona sloužila jim. Vyjadřovali pomocí ní podporu těm, které západní média zobrazovala zkresleně.

Ne všichni účastníci však iReport vnímali s nadšením. Někteří upozorňovali na sporný proces schvalování příspěvků pro zařazení mezi profesionální zpravodajství. CNN filtrovala zejména zprávy o tom, že společnost Nokia Siemens vypomáhala íránské vládě při sledování určitých demonstrantů. Ačkoliv samotná americká média o aféře informovala, ani jedna z amatérských reportáží na toto téma nebyla CNN shledána vhodnou pro uveřejnění jakožto oficiální zpráva. O dva roky později se společnost stala partnerem firmy Nokia, jež prohlásila, že „obě společnosti sdílejí stejnou filosofii překračování hranic a spojování lidí“.

Slogan „Connecting People“ firmy Nokia reportéři upotřebili i při mapování skandálu. Někteří jen publikovali již vyšlé články např. z The Wall Street Journal, zatímco jiní se nebáli vyjádřit vlastní názory a často příspěvky doplňovali kritickými ilustracemi.

 

   Palmer ve své studii odhaluje paradox služby iReport. Na jedné straně tyto stránky využívají práce občanských novinářů k tomu, aby „rozšiřovali společenskou nadvládu profesionální a trhem řízené žurnalistiky“, zatímco samotní reportéři se snaží nabízený mediální prostor zaplnit protichůdnými interpretacemi globálních událostí. Občanská žurnalistika tímto poukazuje na existenci informačního prostředí, v němž neustálé proudění a obměna zpráv rozvrací klasický model komunikace podavatel/příjemce, na němž profesionální žurnalistika stále závisí.

Lindsay Palmer je doktorandkou filmových a mediálních studií na University of California, Santa Barbara (UCSB). Specializuje se na digitální žurnalistiku, užívání mobilních médií a feministickou teorii.