Využití Facebooku ve vzdělávání

          Článek s názvem „Back to the „wall“: Facebook in the college classrom“ autorek Caroline Lego Muñoz a Terri Towner byl zveřejněn v magazínu First Monday (Volume 16, číslo 12-5) v roce 2011. Dřívější verze tohoto odborného článku byla prezentována na „2009 SITE Conference“ v Charlestonu v Jižní Karolíně.

         Caroline Lego Muñoz je profesorkou marketingu na „Fairleigh Dickinson University“, kde učí zásady marketingu, chování kupujícího a motivace, spotřebitelské chování, a zabývá se také marketingovým výzkumem. Specializuje se hlavně na chování spotřebitelů a dohlíží na marketingové stáže. Mezi její výzkumné zájmy patří například cross-kulturní problémy spotřebitelů, sociální média či sociální sítě (na internetu).

          Terri Towner je profesorkou politologie na „Oakland University“ v Michiganu. Vyučuje zde kurzy Úvod do americké politiky, Veřejné mínění, Výzkumné metody a statistiky, Volby a volební chování, Politické chování, Politika na internetu a Marketingový výzkum. Dr. Towner je držitelkou titulů BA, MA a Ph.D. v politické vědě (vše z Purdue University).        

Studuje americkou politiku a specializuje se na veřejné mínění, volby, volební chování a kvantitativní metodologii. V současné době zkoumá roli rasy a etnického původu v politice, výchovné hodnoty sociálních sítí, postoje k válce v Iráku či vliv nových médií na politické postoje a chování.

Článek se zabývá tím, jak se dají využít sociální sítě (SNS – social network sites) ve třídách ke komunikaci studentů i učitelů. Vychází z dřívějších teoretických prací i výzkumů (v USA). Internet a nová média nabízí studentům i učitelům nové způsoby komunikace a učení. Výhody a nevýhody používání SNS ve třídách jsou zkoumány a diskutovány. K dispozici jsou také pravidla, jak se chovat v rámci vysokoškolské učebny při používání SNS (např. Facebooku). Existuje čím dál tím více empirických studií a případových článků, které řeší vztah mezi sociálními sítěmi a vzděláváním ale zatím nebyla publikována žádná kniha, která by poskytla návod, jak používat sociální sítě ve třídě.

Nástroje Webu 2.0 (jako např. blogy,YouTube, Twitter, wiki či sociální sítě) jsou učiteli často ignorovány. Uživatelé mohou internet používat buď pasivně (jen jako „sběrači informací“), nebo mohou aktivně přispívat svými obsahy. Většina studentů si myslí, že internet může pozitivně ovlivnit jejich vzdělávání. Rostoucí počet fakult uznává potenciální přínosy nástrojů Webu 2.0 ve vzdělání.

Sociální sítě se dají popsat jako služby na internetu, které jednotlivcům umožňují vytvořit profil v rámci uzavřeného systému a sdílet ho s dalšími uživateli. Průzkum EDUCASE (2011) zjistil, že 26,9% dotázaných studentů tráví 6-10 hodin týdně na SNS. Facebook se na vysokých školách stal velmi oblíbenou sociální sítí. Motivací k používání SNS je například integrace do nového školního prostředí, výměna informací, komunikace se spolužáky, plánování různých akcí či potřeba vyjádřit a sdílet svůj názor. Téměř 50% dotázaných studentů využívá sociální sítě k diskuzi o vzdělání na všech akademických úrovních. Členové fakulty si sice uvědomují vzdělávací výhody SNS, ale Ajjan a Hartshorne (2008) zjistili, že 74 % dotazovaných fakult nepoužívají a ani nemají v plánu SNS využít. Pouze 8% zkoumaných fakult sociální sítě využívalo. 90% vysokoškoláků v USA má Facebook a 58% je jeho denními uživateli. I přes to, že jiné sociální sítě mají své výhody (MySpace – více tvůrčí, Ning – neobsahuje reklamy), Facebook je vysokoškoláky upřednostňován. Ophus a Abbitt (2009) zjistili, že 77% dotázaných studentů používá Facebook ke komunikaci s ostatními studenty z kurzu. Towner a Muñoz (2011) uvádí, že 58% dotázaných studentů používá Facebook k dotazům ohledně seminárních úkolů a projektů a 45% se ptá na informace o zkouškách. Pouze 26,6% dotázaných studentů by uvítalo možnost spojit se s fakultou na Facebooku a 22,5%  má pocit, že Facebook je určen především pro potřeby sociální a osobní, ne pro vzdělávání (Roblyer 2010).

● Vzdělávací výhody sociálních sítí

Dle názoru autorek mohou sociální sítě usnadnit komunikaci a podporují gramotnost jednadvacátého století. SNS mohou usnadnit frekvenci interakce studentů mezi sebou i s fakultou. Profil na Facebooku umožňuje jednotlivcům zvyšovat jejich sociální přítomnost. Učitelé, kteří měli více sebeodhalujících informací na Facebooku, zvýšili svoji důvěryhodnost u svých žáků a ti s nimi byli ochotni více komunikovat. Z dotázaných studentů, kteří věděli, že jejich učitel má profil na Facebooku, ho navštívilo 53%.

Mezi vysokoškolskými studenty se více využívají sociální sítě a SMS zprávy na úkor používání e-mailu. V důsledku toho je e-mail vnímán jako více formální a především institucionální nástroj komunikace. Časté interakce studentů na Facebooku zvyšují spokojenost a výkonnost třídy i pocit sounáležitosti třídní komunity. Výzkum také naznačuje, že před komunikací pomocí softwaru pro správu kurzu studenti preferují komunikaci na Facebooku, kde je téměř o 400% více příspěvků.

Nástroje Webu 2.0 mají dle některých výzkumníků schopnost překlenout propast mezi formálním a neformálním vzděláváním. (Za formální učení je obvykle považováno vzdělávání pomocí kurzů nebo lekcí s jasnými osnovami.) Sociální sítě, blogy, wiki a fóra jsou považována za ideální nástroje pro neformální vzdělávání. Podporují nejen interakci a rozhovory mezi vrstevníky, ale i sdílení zkušeností a informačních zdrojů. Začlenění sociálních technologií do formálních i neformálních forem vzdělávání je složité, protože studentům i učitelům často chybí digitální gramotnost a technické znalosti, aby mohli plně využít on-line technologie.

● Gramotnost přežití 21. století

Tento pojem obsahuje základní funkční gramotnost (číst, psát, počítat), počítačovou gramotnost, mediální gramotnost, schopnost se dálkově vzdělávat, kulturní gramotnost a informační gramotnost. V dnešním světě totiž „být gramotný“ znamená víc než být jen schopen číst a psát. Musíme také vědět, jak hledat informace na internetu, jak pracovat s počítačem, jakou kulturní roli mají sdělovací prostředky, jak se učit s pomocí digitálních médií (internet, blogy, SNS), jak řídit svou on-line identitu či jak on-line komunikovat. Informační gramotnost je zásadní výsledek učení na vysoké škole. Vzdělávací využití sociálních sítí by mohlo studentům pomoci rozvíjet tuto gramotnost.

 

Studenti se potřebují naučit, jak chránit a spravovat své digitální já a jak profesionálně používat SNS. Sociální sítě mohou také hrát roli při přijímání do zaměstnání – 45% zaměstnavatelů zkoumalo pomocí sociálních sítí uchazeče o zaměstnání.

Používání SNS kritizují někteří studenti i učitelé. A to hlavně kvůli ochraně údajů, bezpečnosti a erozi profesionálních hranic. Vysílat osobní informace on-line usnadňuje omylem sdílet informace s neúmyslným publikem. Studenti bývají pokáráni kvůli nezákonným činnostem (např. pití alkoholu nezletilých, vandalismus), které zobrazili či komentovali na svých profilech.

● Vlastnosti Facebooku a jejich vzdělávací použití

Na stránce s třídním profilem je kontakt na učitele (nejlépe profesní e-mail) a je sdílena s vybranými studenty. Pomocí „zpráv“ může učitel komunikovat soukromě se studenty. Na „chatu“ může soukromě komunikovat se studentem v reálném čase. „Zeď“ je veřejný prostor pro psaní. Jsou zde zobrazovány články, videa, odkazy, fotografie, na které mohou studenti reagovat (komentovat, nebo dát „Líbí se mi“) Studenti mohou učitele kontaktovat přímo na zdi, kde jsou pak otázky veřejně zodpovězeny. Na zdi si studenti mohou odpovídat na otázky také vzájemně. Pomocí funkce „události“ se mohou žákům připomenout termíny vyučování či zkoušek.

Pokud učitelé chtějí integrovat Facebook do svých kurzů, je jim doporučováno založit si speciální odborný profil. Profil, který by byl používán pro sociální i vzdělávací účely by mohl zničit profesní hranice mezi učitelem a žákem – hlavně při nezamýšleném sdílení informací. Profesní profil by měl studentům umožnit seznámit se v osobní rovině s učitelem (několik fotek, oblíbený citát,…) a vede ke vzájemné pozitivní interakci. Je však důležité udržovat profesionální úroveň, která nemá překročit hranice mezi studentem a učitelem.

Tato práce ukázala, jak se dají sociální sítě efektivně využít v prostředí vysoké školy. Neochota používat ke vzdělávání SNS pramení i z toho, že jde o „novinku“ a každý není ochoten vydat se na nezmapované území. Používání SNS ve vzdělávání by nemělo být vnímáno jako kompletní náhrada tradičních vzdělávacích systémů, ale spíše jako doplňkový a volitelný nástroj, který bude třídě pomáhat. Profil na Facebooku je důležitý hlavně pro studenty vysokých škol, kde se žáci často nemají šanci lépe poznat v průběhu vyučování (velký počet žáků či dálkové studium). Dospělo se k závěru, že pokud jsou dodržována určitá pravidla, mohou být sociální sítě efektivně využity ve vzdělávání.

Vztah mezi sociálními sítěmi a vzděláváním byl zatím prozkoumán jen několika empirickými výzkumy. V budoucnosti je třeba zjistit, zda vůbec a jaký mají sociální sítě dopad na vzdělávání studentů, porozumění, zúčastněnost třídy a smysl pro komunitu. Autorky tvrdí, že výhody použití SNS ve vzdělávání převažují nad nevýhodami a že časem studenti i učitelé začnou přijímat a oceňovat jejich výhody.

 V Čechách napsala článek s podobnou tematikou Pavlína Hublová, s názvem „Lze Facebook využít ve škole?“ ( http://inapadnik.blogspot.cz/2011/06/lze-facebook-vyuzit-ve-skole.html)

Také Jana Pávová napsala článek na téma „Učitel a sociální sítě“ (http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/13763/ucitel-a-socialni-site.html/) jako svou studentskou práci.

Článek s názvem „Vzdělávání 2.0 - sociální sítě a vzdělávání“ (http://www.ceskaskola.cz/2012/10/infografika-vzdelavani-20-socialni-site.html) nám sděluje informaci, že 59 % studentů, kteří jsou na sociálních sítích, probírá témata týkající se vzdělávání a více než 50 % řeší na sociálních sítích domácí úkoly.
                Lenka Suková napsala diplomovou práci na téma „Sociální sítě ve vzdělávání“ a pokusila se zde pokrýt teorii vzdělávání a podívat se na možnosti využití sociálních sítí v této oblasti. Práci doplnila o pokus použít sociální sítě v praxi.

Jazyková škola Pelikán uspořádala seminář pro pedagogy s názvem „Využití ICT nástrojů a sociálních sítí ve výuce“.

Téma sociálních sítí ve vzdělávání je stále aktuálnější a zabývají se jím nejen v Americe, ale i u nás.

By: Lucie Zemanová

Koho si predstavujeme, že nás na Twitteri počúva? A kto tak naozaj aj robí?

Vzťah užívateľov sociálnych sietí a publika, naše predstavy o našich pozorovateľoch, fanúšikoch, priateľoch. Pre koho vlastne píšeme na internete? A počúva nás vôbec niekto? A chceme vôbec, aby nás počúvali? Pri spracovaní tejto témy som si uvedomil, ako málo premýšľam(e) nad publikom, pre ktoré píšem(e) na sociálnych médiách. Výskumu na túto tému sa ujali dve výskumníčky, ktoré sa zameriavajú na mládež a jej správanie na internete.

Alice E. Marwick

Marwick absolvovala bakalárske štúdium na Wellesley Collage, magisterské štúdium na University of Washington a doktorát si robí na New York University, na oddelení médií a kultúry. Taktiež je výskumníčkou v Berkman Center at Harvard, kde sa špecializuje na výskum mládeže a jej používanie internetu.

Danah Boyd

Boyd je výskumníčkou Microsoftu a odbornou asistentkou na Harvad University. Prešla si viacerými prestížnymi školami ako Brown University, MIT Media Lab alebo Berkeley. Zameriava sa hlavne na mládež a ich vzťahy, identitu a kultúru na sociálnych sieťach. V roku 2009 bola vyhlásená za jednu z najvplyvnejších žien vo svete technológií.

Užívatelia

Pri bežnej komunikácií z očí do očí, sa prispôsobujeme osobe, s ktorou komunikujeme. Volíme iný slovník, inú sebaprezentáciu. Rozlišujeme rozhovory s priateľmi v bare, večeru s rodinou alebo pracovný pohovor. Rovnaké pravidlá platia aj pri on-line komunikácií. Väčšina užívateľov internetu, či už sú to blogy, emailová komunikácia alebo sociálne siete dbá na spôsob komunikácie a má určitý zmysel pre publikum.

Predstava o publiku

Interpersonálna komunikácia jasne definuje, s kým komunikujeme. Sú to ľudia, na ktorých sa pozeráme a sú okolo nás. Na internete tieto hranice odpadávajú. Publikum nie je oddelené a môžme ho nazvať neobmedzeným. Ale užívatelia sa často správajú tak, ako keby malo hranice. Pre zlepšenie našej komunikácie by sme mali svoje publikum viac špecifikovať, aby sme mohli zvoliť vhodný štýl a jazyk našej prezentácie. Môže sa totiž stať, že predstavy o našom publiku sú úplne odlišné od reality.

Príkladom môže byť osobná webstránka alebo profil. Prezentácia samých seba na internete býva veľmi limitovaná. Môžme ju označiť akovysoko kontrolovanú sebaprezentáciu pri optimálnych podmienkach. Kladieme veľký dôraz na to, čo publikujeme, napríklad gramatické chyby uberajú na našom statuse. Naopak, zdieľanie populárnych virálnych obsahov môže zvyšovať záujem o našu osobu.

Čo by ste (už) mali vedieť o Twitteri

Twitter je mikroblogovacia sociálna sieť. Vznikla v roku 2006, avšak masovo sa rozšírila až medzi rokmi 2008-09. Na Twitter sa dodnes zaregistrovalo okolo miliardy užívateľov, aktívna je ale len štvrtina z nich. Sociálna sieť Twitter bola pôvodne vynájdená pre používanie cez mobilné telefóny a mala ľudí viesť k tomu, aby sa vyjadrovali stručne. Obsah vašej správy, tweetu, je preto limitovaný na 140 znakov. Pri písaní tweetu odpovedáte na otázku "Čo sa deje?" Okruh ľudí okolo vás je rozdelený na tých, ktorých "sledujete vy" (following) a tých, ktorý "sledujú vás" (followers).

Twitter a publikum

Pokiaľ nemáte privátny účet na Twitteri, všetok obsah, ktorý publikujete je verejný, výnimku tvoria osobné správy, tzv. direct messages (DMs). Môžme teda povedať, že "verejnosť" je jednou z jeho hlavných čŕt. Zásah vašich tweetov znásobuje aj funkcia retweet – používatelia prepošlú ďalej vaše tweety, v ktorých vám môžu, ale nemusia označiť ako zdroj. Ako dobrý príklad poslúži porovnanie s najrozšírenejšou sociálnou sieťou Facebook. Na Facebooku označujeme svoje publikum ako priateľov, ktorým schvaľujeme, čo z našich príspevkov uvidia. Na Twitteri môže váš príspevok vidieť prakticky ktokoľvek. Vyberáte si len, koho budete sledovať vy. Zaujímavý je aj nepomer ľudí, ktorých sledujeme, a ktorí sledujú nás.

Výskum

Výskum bol zameraný na užívateľov Twitteru, na obsah, ktorý na svojich profiloch publikujú a na ich publikum. Marwick a Boyd sa priamo pýtali užívateľov. Buď ich followerov alebo vybraných vplyvných užívateľov Twitteru. Všetky účty boli verejné, ale mená účtov sú zverejnené len pri vplyvných užívateľoch.

• Koho si predstavujete, že číta vaše tweety?
• Pre koho tweetujete?
• Čo pre vás znamená byť autentický?
• O čom by ste netweetovali? Ktoré témy sa nehodia na Twitter?

Prieskumu sa zúčastnilo s 226 odpoveďami 181 užívateľov Twitteru.

Pre koho teda tweetujeme?

Užívatelia sa pri tejto odpovedi delili na dve skupiny. Tí s nižším počtom followerov hovorili väčšinou o priateľoch, niektorí spomínali samých seba. Prispievanie na sociálnu sieť je pre nich niečo ako denník, osobný priestor. Druhá skupina, s veľkým počtom followerov, ktorí sa zvyknú označovať ako mikro-celebrity, hovorili o fanúšikoch. Tí si vytvárajú osobný branding, v prvom rade im ide o sebaprezentáciu. Ich tweetovanie má určitú taktiku a stratégiu, snažia sa udržať si svoje publikum. Niekedy je možné naraziť aj na "ideológiu publicity", keď sa užívatelia snažia zverejniť hocičo, len aby pritiahli pozornosť.

-Odhadujem, že tweetujem pre svojich priateľov, fanúšikov... a rozprávam sa sám so sebou.

-Pre seba. Je to MÔJ Twitter účet a preto je väčšinou o mne.

Čo sa týka adresnosti, môžeme porovnať Twitter s e-mailom, pri ktorom vyplňujeme „kolonku“ "pre", zakiaľ tweety sú prístupné pre všetkých. E-mail je vo väčšine prípadov súkromný a tweet verejný.

Ideálnym príjemcom tweetov je osoba, ktorá je podobná im.

-Pri tweetovaní si predstavujem miestnosť plnú priateľov. Ľudí, ktorí čítajú moje tweety si predstavujem ako seba.

-Padmasree: Väčšinou si predstavujem pri tweetovaní komunitu.

Spôsob a príprava našej komunikácie vychádza z toho, ako ciele chceme dosiahnuť. Či používame Twitter ako médium na šírenie správ, marketingový kanál, denník alebo sociálnu platformu.

Riadenie rôznorodého publika

Ako pri mnohých iných sociálnych sieťach, aj Twitter prináša fenomén "kontext kolaps". Ide o premiešavanie rôznych druhov publika. Naše príspevky môžu sledovať naši priatelia, rodina, kolegovia alebo úplne cudzí ľudia. Narážame na problém, ako zvoliť našu komunikáciu. Jedným zo súčasných riešení je zakladanie viacerých účtov, vytváranie prezývok alebo zakladanie "fake" účtov, na zakrytie pravej identity. Užívatelia následne rozdeľujú svoje publikum na viaceré časti a zvolia pre ne rôzne stratégie. Stávajú sa z nás herci, ktorí si ušijú na mieru svoje správanie na základe publika. Vytvárame si svoj priestor "pred oponou" (správanie na verejnosti, v práci) a "za oponou" (správanie doma, medzi priateľmi). Faktory, ktoré ovplyvňujú naše správanie závisia hlavne od publika – na priateľských väzbách, rôznom spoločenskom statuse alebo rozdielnej národnosti či rase. Pri bežných stretnutiach nemáme problém, tieto faktory rozoznávať. Ak s ich rozoznávaním nastane problém, môže vznikať napätie. Napríklad Afroamerický občiansky aktivista Stokely Carmichael, ktorý bojoval za práva černochov volil iné vyjadrovanie pri prejavoch pre černochov a iné pre belochov. Pri vystúpeniach v televízií alebo rozhlase si ale musel vybrať jeden z rétorických prejavov a počítať s následkami u jednej alebo druhej strany.

V súčasnej rôznorodej spoločnosti preto často politici a celebrity volia určitú neutralitu vo vyjadreniach. To ale tiež prináša problémy. Príkladom môže byť speváčka Madonna, ktorej image mohol byť vnímaný v jednom smere ako feministický a v druhom ako sexuálny.

Sme dôveryhodný?

Očakávané publikum ovplyvňuje to, ako ľudia tweetujú. Hlavným parametrom pri výbere tweetov je autenticita. Nie je možné, aby sme komunikovali cez viaceré účty a pritom boli autentický. Ak niečo autentické je, naopak niečo iné byť nemôže. Sme viac autentický ako členovia pracovného tímu alebo ako spoluhráči na futbale? O našej dôveryhodnosti rozhodujú osoby, ktoré nás sledujú. Napríklad fashionbloger, sa so svojím aktuálnym trendovým prehľadom o móde môže zdať pre jednu skupinu zaujímavý, pre druhú, ktorá ide rada "proti prúdu", zase nevhodným. K vyriešeniu problému autenticity by nám mali pomôcť seba-cenzúru a rovnováha.

Samocenzúra

Sú témy, ktoré užívatelia Twitteru považujú za nevhodné. Pri predstave o publiku, do ktorého patrí rodina, priatelia, kolegovia a v podstate všetci užívatelia označili za nie príliš vhodné kontroverzné témy a príliš osobnú tematiku. Zaradili sem aj osobné vzťahy, vzťahy na pracovisku a citlivé témy, ktoré môžu poškodiť ostatných. Objavil sa aj názor, že Twitter je sociálna sieť pre "profesionálov" a osobné vzťahy a problémy v rodine patria na Facebook alebo blogy. Z týchto tém je potom možné vydedukovať "nočnú moru" užívateľov a to najcitlivejšie publikum, ktoré pozostáva z rodičov, partnera a šéfa.

Kúpeľňové aktivity, romantika vo vzťahu, ohováranie zamestnávateľa

.-Nič príliš osobné. Príliš veľa informácií o sebe/ostatných. Okruhy ako náboženstvo, politika a šport.

Rovnováha

Pre užívateľov, ktorí sa snažia vybudovať si svoje publikum je potrebná rovnováha medzi osobnou dôveryhodnosťou a očakávaniami publika, ktoré treba monitorovať. Treba zvoliť správny pomer medzi informovaním o svojom osobnom a profesionálnom živote. Soraya Darabi sa vyjadrila, že sa neustále uvedomuje svojich followerov. Vie, že sa zaujímajú o médiá a marketing, ale stále sa snaží prispievať aj o jej záujmoch, o hudbe. Primárne ju sledujú kvôli marketingu, ale vie, že ich sekundárny záujem môže byť hudba. Oplatí sa tiež vedieť, koľko príspevkov vašim followerom vyhovuje. Soraya získava kritiku od svojich priateľov, ktorí jej poskytujú spätnú väzbu na príspevky.

-Pre mňa je dôveryhodné, keď sa správam ako človek. Tweety sú mix všetkého. Píšem o dobrom, zlom, súkromnom aj pracovnom.

-Mix pracovného a osobného života je zaujímavý. Súhlasím, že to vytvára dôveryhodnosť, ale niektorí to považujú za otravné.

Záujmové publikum

Publikum na Twitteri už nie je to tradičné, ktoré sedí pred televízorom alebo v divadle. Ani očakávané publikum, ktoré si predstavuje spisovateľ pri písaní knihy. Publikum na sociálnych sieťach je kombináciou tradičných foriem publika. Spisovateľskému sa podobá v tom, že sa autor internetových príspevkov určitým spôsobom snaží trafiť do vkusu očakávaného publika, prispôsobuje sa mu. Spoločným znakom televízneho a záujmového publika je jeho rôznorodosť a množstvo potenciálnych a reálnych divákov. Oproti televíznemu má záujmové publikum určitú konkrétnu identitu, ktorá sa skrýva za profilmi užívateľov a môžeme v nej nájsť rôzne prepojenia. Užívatelia Twitteru sa zameriavajú konkrétne na svojich followerov a upravujú informácie na základe toho, kto ich počúva.

Záver

Učíme sa, ako oddeľovať súkromné a pracovné príspevky, ako sa vysporiadať so statusom mikro-celebrity a udržať záujem publika. Avšak Twitter zvýrazňuje niektoré rozpory. Na jednej strane, sociálna sieť pre osobnú interakciu, na druhej strane kritika za zdieľanie pocitov, ktoré môžu potláčať interakcie. Podobne túžba mať fanúšikov a osobnú značku je protichodná so sebavyjadrením a dôvernými vzťahmi. Záujmové publikum vytvára nové možnosti pre medziľudské vzťahy, a tiež priestor na vznik konfliktov.

„iReport“ – občanská žurnalistika na CNN

Studie americké autorky Lindsay Palmer zkoumá fenomén občanské žurnalistiky (citizen journalism) na případu služby iReport od CNN. Na svých webových stránkách nabízí společnost možnost zveřejňovat vlastní novinářské příspěvky o aktuálním dění. Jedná se o zcela dobrovolnickou aktivitu, za své články a reportáže lidé nedostávají zaplaceno. CNN práci občanských žurnalistů využívá k doplnění vlastního zpravodajství, zároveň se ale snaží udržovat jasnou hranici mezi laickými přispěvateli a profesionálními novináři. Palmer se zaměřuje na „amatérské“ zobrazení íránských voleb a protestů z roku 2009.

Občanská žurnalistika je projevem produsage, kdy se uživatelé sami stávají tvůrci obsahu. CNN se prezentuje jako zpravodajský kanál, jenž lidem přináší aktuální zprávy ze všech koutů světa. V rámci této strategie se proto snaží zapojit občanské žurnalisty pracující v rozličných sociokulturních podmínkách. Zatímco publicistické články na blozích nemívají velký dosah, publikováním v iReport reportéři doufají v rozšíření své zprávy mezi více relevantních zdrojů. Čerpají tak ze zavedené značky, a zároveň ji tím i posilují.

Rozšíření tohoto fenoménu neumožnil pouze rozvoj nových technologií, Palmer ho uvádí do souvislosti s krizí v důvěryhodnost samotného profesionálního zpravodajství. Mimoto hraje důležitou úlohu touha jednotlivců překonat zavedený uzavřený model tvůrce a příjemce sdělení, propast mezi profesionálními novináři a publikem.

Podle Palmer je občanská žurnalistika iReport na jedné straně „bezostyšně zneužívána“ a na straně druhé „radostně vítána“. Upozorňuje na to, že profesionální novináři práci svých amatérských kolegů snižují ve snaze zachovat si profesní monopol v době krize tradiční žurnalistiky. Ta je ovlivněna neustálým propojováním komunikačních systémů vytvářejícím komplexní „síťovou kulturu“ – prostor, v němž mediální sdělení neplynou od vysílatele k příjemci, nýbrž se rozprostírají, navzájem ovlivňují a mísí.

Profesionální žurnalistika si zakládá na objektivitě a chce se tím odlišit od občanské novinařiny, jež je podložena přímými zážitky, vymykajícím se veškerým snahám o reprezentativitu. Když byl iReport v roce 2006 spuštěn, samotné vedení CNN usilovalo o jasné vymezení rozdílů mezi profesními reportéry a „iReportéry“, při popisu práce dobrovolníků kladla velký důraz na emoční autenticitu a přímé zkušenosti. Vyzdvihováním těchto kvalit zpochybňovali důvěryhodnost iReportérů jakožto očitých svědků. Úspěch občanských žurnalistů spojovali především s využíváním mobilních zařízení k bezprostřednímu zachycování událostí. Ti tak sice přinášejí detailní zpravodajství z první ruky, avšak nemohou k vlastnímu videu zaujmout objektivní postoj.

Tato „úzkost“ profesionálních novinářů, jak ji nazývá Palmer, vyústila v definování vztahu mezi CNN a iReportéry jako „přirozeného rozšíření“ zpravodajství stanice či jako „perfektní manželství“ mezi konceptem občanské žurnalistiky a renomovaným informačním kanálem. Reportéři byli stavěni do role slabšího partnera, jejich neplacená práce měla přispívat k rozvoji a lepšímu fungování CNN. Cílem se stalo čerpat z této spolupráce co nejvíce a dávat pozor na to, aby nedošlo ke snížení hodnověrnosti profesionálů nebo zaplavení sítě přebytkem informací.

Jako ukázku obav ze selhání profesní novinařiny Palmer zmiňuje diskuzi, již vyvolalo uveřejnění nahrávky smrti šestadvacetileté Íránky Nedy Agha-Soltan, zastřelené během protestů v létě roku 2009. Incident byl natočen mobilním telefonem a video se dalo téměř okamžitě zhlédnout na internetu, včetně webu iReport. Někteří novináři zastávali názor, že se Soltan stala tváří íránské opozice, zatímco druzí její smrt označovali za nesmyslnou. Palmer tento případ označuje za další znamení neúspěšné snahy médií nastolit kontrolu nad tvorbou občanských žurnalistů, kteří zpřístupnili smrt dívky milionům diváků a celému obrazu dodávali rozličné interpretace. To, že prakticky kdokoliv může činu přisoudit vlastní význam, svědčí o nadbytku informací, jenž narušuje převahu tradiční žurnalistiky. Rychlost publikování videa a mnohočetnost interpretací ukazuje na proměnu novinářské praxe.

Palmer uvádí interaktivitu občanských žurnalistů a profesionálů jako druh firemní strategie, kde je část pracovních povinností přenesena na konzumenty. CNN dle ní iReportéry využívá tímto způsobem; někdy je označuje za nadšence a fanoušky společnosti, jindy zase za studenty profesionální žurnalistiky. V obou případech je však zřejmá jejich pozice amatérů, kteří za svoji práci nejsou finančně ohodnoceni.

Co tedy reportéry nutí, aby se této činnosti ochotně věnovali i bez nároku na plat? Aby na tuto otázku našla odpověď, zpovídala Palmer více než 140 účastníků projektu iReport. Někteří zmiňovali podporu, již se jim ze strany CNN dostalo; měli dojem, že si společnost jejich práce skutečně cení. Aktivita občanských novinářů byla poháněna touhou vytvářet, těšil je samotný proces tvorby a výsledné uznání; to jim dostatečně kompenzovalo jakýkoliv plat.

V několika interview, jež Palmer s iReportéry prováděla, popisovali úžasný pocit, který měli při spatření vlastních článků a videí v oficiálním zpravodajství CNN. Ještě více je to motivovalo k tomu, aby v díle pokračovali. Pro spoustu z nich to také představovalo možnost, jak vylepšit své dovednosti, aby se v budoucnu mohli věnovat profesionální novinařině.

V případě sledování íránské revoluce za činností občanských novinářů stála snaha informovat širokou veřejnost o tom, co se v zemi děje; rozšířit zprávy do celého světa. Uznáním, jež pro iReportéry hraje tak důležitou roli, se v tomto případě stalo zviditelnění. Nikoliv však zviditelnění samotných reportérů, ale politického sdělení, které šířili. Jejich neplacená práce jim dávala příležitost zahrnout globální média vlastními názory a pohledy na protesty, což pro ně bylo nejdůležitější. Jejich způsob prezentace událostí mnohdy odporoval pohledu, jenž zaujímali profesionální novináři. Mohli se tak cítit jako klíčový zdroj informací, které by se jinak na veřejnost nedostaly. Pro tyto přispěvatele iReport nebyl nástrojem k trénování a zdokonalování se pro budoucí kariéru novináře, využívali službu zcela jasně za účelem distribuce poselství o politické situaci v Íránu způsobem, který překračoval tradiční cesty zpravodajství.

Jeden reportér své pohnutky pro spolupráci se CNN popsal takto: „Jednalo se o přední a respektovanou organizaci, která měla velkou sledovanost po celém světě, včetně Íránu.“ Tato dostupnost podle něj pomohla protestujícím v zemi uvědomit si, že „v tom navzdory všem útrapám nejsou sami“; šíření zpráv o aktuálním dění jim dodávalo další sílu.

Reportéři obrátili model fungování služby tak, aby ona sloužila jim. Vyjadřovali pomocí ní podporu těm, které západní média zobrazovala zkresleně.

Ne všichni účastníci však iReport vnímali s nadšením. Někteří upozorňovali na sporný proces schvalování příspěvků pro zařazení mezi profesionální zpravodajství. CNN filtrovala zejména zprávy o tom, že společnost Nokia Siemens vypomáhala íránské vládě při sledování určitých demonstrantů. Ačkoliv samotná americká média o aféře informovala, ani jedna z amatérských reportáží na toto téma nebyla CNN shledána vhodnou pro uveřejnění jakožto oficiální zpráva. O dva roky později se společnost stala partnerem firmy Nokia, jež prohlásila, že „obě společnosti sdílejí stejnou filosofii překračování hranic a spojování lidí“.

Slogan „Connecting People“ firmy Nokia reportéři upotřebili i při mapování skandálu. Někteří jen publikovali již vyšlé články např. z The Wall Street Journal, zatímco jiní se nebáli vyjádřit vlastní názory a často příspěvky doplňovali kritickými ilustracemi.

 

   Palmer ve své studii odhaluje paradox služby iReport. Na jedné straně tyto stránky využívají práce občanských novinářů k tomu, aby „rozšiřovali společenskou nadvládu profesionální a trhem řízené žurnalistiky“, zatímco samotní reportéři se snaží nabízený mediální prostor zaplnit protichůdnými interpretacemi globálních událostí. Občanská žurnalistika tímto poukazuje na existenci informačního prostředí, v němž neustálé proudění a obměna zpráv rozvrací klasický model komunikace podavatel/příjemce, na němž profesionální žurnalistika stále závisí.

Lindsay Palmer je doktorandkou filmových a mediálních studií na University of California, Santa Barbara (UCSB). Specializuje se na digitální žurnalistiku, užívání mobilních médií a feministickou teorii.

Ema má mísu, my máme memy (a YouTube)

Ema má mísu, my máme memy (a YouTube)

S fenoménem internetového memu se už dozajista setkal každý, kdo je více či méně aktivní na nějaké sociální síti. Jako memy (nejen internetové) jsou označovány ideje, vzorce chování, myšlenky nebo styly, které se šíří mezi lidmi, a to formou kopírování nebo imitací. Memy jsou považovány za jakési měrné jednotky kultury, které byly identifikovány již dávno před digitální érou, nicméně prostředí internetu se pro ně stalo doslova rájem. A to nejen proto, že nám umožňuje ve velmi krátkém časovém horizontu najednou zasáhnout ohromný počet lidí, ale také proto, že v něm mohou běžní uživatelé v podstatě s minimálním technickým vybavením nové memy formou imitací, mixů a jiných úprav vytvářet. A právě fenomén přetváření obsahu je jedním ze znaků současné kultury. Proto právě memy, konkrétně memetická videa využila docentka Hebrejské univerzity v Jeruzalémě specializující se na nová média, internetový humor a populární kulturu doktorka Limor Shifmanová při výzkumu tohoto fenoménu. Svoje závěry shrnula v práci výstižně nazvané "An anatomy of a YouTube meme". 

Lovci a sběrači (dat)

 

Asi nemusíme být specialisty na nová média na to, abychom došli k závěru, že memy se budou úspěšně šířit především v takovém kulturně-společenském prostředí, ze kterého vychází a na které samy reagují. Doktorku Shifmanovou však zajímalo, jaké konkrétní atributy, jsou-li vůbec takové, mají společné videa, která u jednotlivých uživatelů vzbuzují neutuchající touhu po svém předělání. A kam jinam by se měl vědec při takto postaveném výzkumu vydat, než na sever YouTube, který byl už založen za účelem prezentace vlastních klipů. YouTube navíc představuje naprosto perfektní zdroj pro výzkum memetických videí, protože stejně jako jiné internetové stránky Webu 2.0 také zde se shromažďují informace a zaznamenává chování jednotlivých uživatelů. Ovšem nenechme se zmást, memetická videa, nejsou virální videa, která kolují ve zcela nezměněné podobě po síti, do memetických videí musí kreativním způsobem zasáhnout samotní uživatelé. 

 

Prvotním cílem analýzy bylo především identifikovat vhodná videa. Ta musela jednak  patřit k velmi populárním na tomto serveru a zároveň na jejich základě muselo vzniknout velké množství "předělávek".Tito adepti byli vytipováni v červenci 2009, a to dvoufázově. V prvním kroku byl nejprve sestaven prostý seznam 58 memetických videí. Na něj se dostala ta videa, která YouTube zařadil alespoň do tří ze čtyř kategorií: nejvíce zhlédnutí, nejdiskutovanější video, video s nejvíce reakcemi, nejoblíbenější video. K nim pak následně přibyla videa, která se objevila alespoň na 10 % playlistů uživatelů zobrazených po zadání slovního spojení "internetový meme". Ve druhé fázi byla z tohoto seznamu vybrána ta videa, ke kterým se vázalo minimálně 10 nejrůznějších odvozenin. Tím vznikl konečný seznam 30 videí vhodných k analýze.

Co dělá správný meme memem

Tento vzork byl dále podroben kvalitativní a kvantitativní obsahové analýzy. Konkrétně byl zkoumán formát, hlavní téma, autor videa a složitost videa. A s čím Shifmanová přišla? Co by mělo mít původní video, aby v uživatelích vzbudilo dostatečnou touhu kreativně se zapojit? Jak se ukázalo, jedná se o koktejl šesti ingediencí, které byly společné pro většinu klipů. 

 

Především by v takovém ideálním memetickém videu měli figurovat obyčejní lidé, a to na obou stranách barikády. Většina videí zachycovala obyčejné lidi, stejně jako jich byla většina běžnými uživateli na stránku nahrána, pouze třetina pocházela původně z tradičních médií. Je to logické, spíše pro nás bude snazší udělat parodii na cizí domácí video, než imitovat nákladný videoklip téměř dokonalé Madonny. Na tento fakt už upozornili ve své práci také pánové Jean Burgess a Joshua Green, kteří konstatovali, že i přes to, že původní videa z tradičních médií se stále umísťují na předních příčkách v počtu zhlédnutí, v žebříčku nejdiskutovanějších videí a videí s největším počtem reakcí naopak skórují vlastní videa uživatelů. I tohle dává smysl. Pokud budeme vnímat YouTube jako komunitu, tak je reakce na video jiného uživatele rozhodně smysluplnější než reakce na komerční příspěvek. 

 

Dalším společným jmenovatelem bylo něco, co Shifmanová nazvala vadnou maskulinitou. Nejen, že ve vzorku videí byli ve většině případů hlavními hrdiny muži, jednalo se o postavy, které rozhodně nenaplňovaly tradiční představu maskulinity, ale naopak vykazovaly značné nedostatky. Mezi uváděnými defekty figurovala nadměrná tloušťka, silné brýle, trpaslíctví a plejáda dalších nedostatků.

Jistě nás nepřekvapí, že jednou ze společných charakteristik byl humor, a to konkrétně bizarní a situační druh humoru. Jak to tak bývá, někdy se o něj protagonisté snažili cíleně, jindy to původně v úmyslu neměli, ale bohužel měli tu smůlu, že jejich výkon nějaká dobrá duše zaznamenala a sdílela. Shifmanová šla v analýze ještě dál a identifikovala jednotlivé druhy komiky. Byla to jednak komická hravost videí, která přímo lákala ostatní uživatele, aby se do úpravy takového videa sami zapojili. Dále to byl humor plynoucí z nejrůznějších nevhodných spojení, která se v klipech vyskytovala. Především šlo o rozpor mezi audio a vizuální složkou, který právě forma videa jednak umožňuje a zároveň sama nabízí nesčetné možnosti jejich úpravy. Jako poslední druh humoru byla označena nadřazenost, tedy potěšení ze sledování trapasů ostatních, které nám přináší ten zvláštní druh vlastní satisfakce, asi jako když sledujeme Ornellu Štikovou.

Další dvě charakteristiky jdou ruku v ruce. Jsou jimi jednoduchost a opakování. Čím jednodušší příběh z hlediska zpracování, nápadu, rekvizit, atd. tím je pochopitelně jednodušší jeho imitace. A jednoduchý nápad se často celým videem prolíná a několikrát opakuje, čímž nás opět jako čertík poňouká k vytvoření opakování vlastního. 

Pokud jste skončili s počítáním na prstech jedné ruky a těšíte se, že nyní přijde to velké finále, kde vám odtajním, jakým tématem by se takové ideální memetické video mělo zabývat, chyba lávky. Žádné takové zázračné téma totiž identifikováno nebylo. Naopak, co videa spojovalo byl do různé míry jejich výstřední obsah a odkazy na populární kulturu.

A už jdeme do finále

Doktorka Shifmanová nebyla samozřejmě první, která se vydala na průzkum charakteristik videí publikovaných na stránce YouTube. V kritické eseji z roku 2008 Alexandra Juhaszová srovnala dvě hlavní formy videoklipů, které stránce dominují. Profesionální komerční videa a amatérské vlogy. Na základě tohoto srovnání dospěla Juhaszová k závěru, že jsou to právě profesionální videa, která jsou centrem pozornosti a dominují žebříčkům zhlédnutí. To je ale pouze jeden ze způsobů, jak na popularitu na YouTube nahlížet. Jak bylo uvedeno výše, můžeme sledovat také kolik lidí s videem něco kreativního provede, tedy indikátor vhodný právě pro kultruru spoluúčasti. Tento rozpor výstižně zachycuje fundamentální rozdíl mezi starými a novými médii. 

 

Shifmanová na závěr studie shrnuje, že existují tři pohledy, pomocí kterých se lze podívat na důvody, jenž lidi  k imitaci vedou. Logika ekonomiky, založená na snaze o maximální pozornost. Logika společenské účasti, kterou si samotní uživatelé dokazují svoji digitální gramotnost a kulturní znalosti. A nakonec kulturní a estetická logika spoluúčasti. Tedy nejen obsah, ale především prostředí, ve kterém memy vznikají a možnosti, které jejich vznik doprovází.

 

I když se tato studie zabývala pouze obsahovou stránkou klipů a ne jednotlivými způsoby jejich imitace, je nepochybné, že YouTube slouží a bude sloužit jako cenný zdroj informací o fungování současné kultury. Škoda, že se tento fenomén v českém prostředí dosud dostatečně nerozvinul, bylo by jistě zajímavé vysledovat, co by nám prozradil. Můžeme sice narazit na předělávaná videa, ale jedná se spíše o české verze celosvětových fenoménů jako například Harlem Shake, nikoliv o původní videa domácích uživatelů. 

Zdroj:

Shifman, L. 2012. An Anatomy of a Youtube Meme. New Media and Society 14 (2): 187 - 203

 

Ochrana Soukromí na Facebooku: koho to zajímá?

Facebook byl poprvé spuštěn v roce 2004, kdy byl určen pouze a výhradně pro studenty Harvardské Univerzity. Díky velkému úspěchu byl postupem času zpřístupněn studentům jiných vysokých škol, členům prestižních institucí, až se nakonec v roce 2006 dočkala přístupu i široká veřejnost. S vytvářením profilu na Facebooku je spojeno poskytování řady osobních informací od jména přes kontaktní údaje, datum narození, místo zaměstnání a jiných až po zveřejňovaní fotografií mnohdy osobního charakteru. Jak dalece ale bývají tato data přístupná ostatním osobám, ať už "přátelům" nebo osobám o kterých nemám ani páru? Respektive jak k jejich ochraně přistupují uživatelé sami? 

Touto otázkou se ve své studii zabývají:

 Danah Boyd, která studovala informační technologie na Brown University, po jejímž absolvování navázala studiem sociálních médií na prestižní MIT a studium završila doktorským titulem ze studia školy informací na Berkeley. Nyní pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník v Microsoft Research, je studentkou Harvard Berkman´s Center a spolupracuje také s New York University. Jak sama uvádí na svých internetových stránkách, specializuje se na užívání sociálních médií mladými lidmi v každodenním životě. (http://www.danah.org/)

a 

Eszter Hargittai, absolventka doktorského studia sociologie na Princeton University, dále studovala také na Harvard Berkman´s Center se zaměřením na internet a společnost a jeden rok strávila studiem Behaviorálních studií na Stanford University. V současné době je profesorkou komunikačních studií na Northwestern University kde řídí Web Use projekt (http://www.webuse.org/)  jehož cílem je zjišťovat, jak lidé používají Web v každodenním životě a především to, jak rozdíly v používání internetu přispívají ke společenským rozdílům.

(http://www.eszter.com/)

Původní organizace sdílení na Facebooku byla jednoduchá. Každý, ze stejné školy měl přístup k profilu kteréhokoli spolužáka, ale k žádnému z jiné školy. Postupem času bylo toto nastavení změněno na možnosti sdílení s "nikým, "přáteli" nebo "přáteli přátel". Až po větším rozšíření o stránky společností a jiných organizací byla přidána možnost sdílení "s kýmkoliv". Při každém dalším vývoji nastavení ochrany soukromí byla výchozí možností výběru možnost, která více rozšiřovala okruh osob, kterým budou informace zpřístupněny. 

V roce 2006 přišla inovace News Feed- jednoduše řečeno každá změna, aktivita či příspěvek přátel uživatele se mu zobrazila aniž by přímo vyhledal jeho profil. To ale vyvolalo negativní reakci uživatelů, jejichž hlavním argumentem byl fakt, že News Feed fungoval v podstatě jako bulvární plátek a vytvořili skupinu proti této inovaci, která postupně získala 700 tisíc členů a zařídila nová opatření ochrany sdílení pomocí News Feed.

Mnohem větším krokem vedle byla platforma Beacon v roce 2007, která zveřejňovala aktivity a nákupy uživatelů Facebooku na jiných stránkach. Ta vedla k mnoha žalobám a soudním tahanicím a byla zrušena v roce 2009.

Ve stejném roce se všem uživatelům objevilo následující upozornění:

 Uživatel se měl rozhodnout, které z jeho sdílených informací budou přístupny kterým lidem. Klíčovou roli ovšem hrál fakt, že výchozí nastavení bylo nastaveno tak, že informace o vlastní osobě, rodině, práci a vlastní příspěvky budou zpřístupněny všem osobám, které je budou chtít znát a fotografie, videa, datum narození a politické a náboženské názory budou přístupny nejen "přátelům" ale také "přátelům přátel" ve valné většině tedy lidem, které uživatel nezná. Následovala spousta dalších změn v úpravě ochrany soukromí, valnou většinu ale následovaly negativní reakce ze strany uživatelů, médií, politiků a zájmových organizací.
Ve vztahu k výchozím nastavením, se autorky opírají o výrok, že uživatel jednoduše většinou raději "odklikne" možnost "výchozí" a právě tím vzniká téma, kterým se výzkum zabývá.
Hlavním cílem bylo zjistit, jak se změnil mezi lety 2009 a 2010 (tedy v době, kdy se odehrávala řada změn v možnostech ochrany soukromí na Facebooku a kdy byla tato problematika značně medializována) přístup k ochraně soukromí se zaměřením na cílovou skupinu studentů prvních ročníků vysokých škol. Bylo položeno celkem 5 výzkumných otázek:
1. Do jaké míry uživatelé změnili nastavení ochrany soukromí v roce, kdy byly značně změněny možnosti této ochrany a kdy zároveň byla tato problematika značně medializována?
2. Jak je četnost užívání Facebooku spojená se změnami nastavení ochrany soukromí?
3. Do jaké míry názor na nastavení ochrany soukromí koreluje s jejím faktickým nastavením?
4. Je s tím spojeno pohlaví uživatele?
5. Jsou obecné dovednosti ve využívaní Internetu spojeny s názorem na ochranu soukromí nebo jejím faktickým nastavením?
Výzkum proběhl dotazníkovou metodou, v obou letech se jej zúčastnilo okolo tisícovky studentů z University of Illinois v Chicagu.
Respondenti byli v první řadě dotazováni ohledně svého věku, etnika, vzdělání rodičů, používání internetu, znalosti používání internetu. Dalším krokem bylo zjištění četnosti používání Facebooku, kde směřoval dotaz k jejich zkušenostem s touto stránkou a dalšími stránkami jako MySpace, Wikipedia, YouTube, Twitter... Na základě výsledků byli rozděleni do tří skupin:
- ti, kteří mají malou až žádnou zkušenost s Facebookem
- ti, kteří byli uživateli Facebooku
- ti, kteří jsou uživateli Facebooku

Následovalo dotazování na jednotlivé aktivity na Facebooku ( jako prohlížení statusů, nahrávání vlastních, komentování příspěvků přátel .. )a četnost těchto aktivit s možnostmi a, denně b, několikrát týdně či měsíčně c, několikrát ročně nebo vůbec.

Další dotaz směřoval na vlastní jistotu v nastavení ochrany soukromí a na faktické spravování ochrany soukromí na svém profilu. Zde byly čtyři možné odpovědi ohledně provedených změn v nastavení soukromí a, nikdy b, jednou c, 2-3 krát d, 4 krát a více.

Výsledky ukázaly, že většina pravidelných uživatelů spravuje nastavení ochrany soukromí na svém profilu alespoň do nějaké míry. Odpovědí na první výzkumnou otázku je, že uživatelé mezi lety 2009 a 2010 zvýšili zájem o ochranu svého soukromí na Facebooku a častěji měnili její nastavení. Jak je četnost užívání Facebooku spojena se změnami v nastavení ochrany soukromí, se ukázalo jasně. Čím více respondenti užívali Facebook a čím více příspěvků sami vkládali, tím více se starali o nastavení ochrany soukromí na svých profilech. Co se týče rozdílů v přístupu obou pohlaví, ženy se ukázaly být opatrnější a to autorky přisuzují právě medializaci a programům na školách, které měly za cíl upozornit dívky na možná nebezpečí. Konečně na otázku, zda jsou obecné dovednosti ve využívaní Internetu spojeny s názorem na ochranu soukromí nebo jejím faktickým nastavením vzešla odpověď, že zde existuje velice úzká souvislost.

Tato studie sice byla provedena v USA, nicméně vzhledem k tomu, že Facebook je a pravděpodobně ještě nějakou dobu bude globálním fenoménem, jistě je možné ji považovat za relevantní pro Českou republiku a jestliže se ukázalo, že schopnost porozumění ochraně soukromí je úzce spojena s tím, jak ji mladí lidé na svých profilech uplatňují, bylo by, v zájmu ochrany těchto uživatelů před zneužíváním sdílených dat, vhodné je informovat, ať už v rámci školství nebo větší medializace této problematiky.

Zdroj: http://firstmonday.org/article/view/3086/2589

Posted by: Sophia Rakušanová