Třináctého března letošního roku se na počítačových obrazovkách milionů uživatelů, kteří se, dosud nic netušící o osudových zásazích „shora“, tak jako obvykle právě chystali zanořit do svého osobního informačního rezervoáru, rozsvítilo velmi minimalistické a decentní parte: „Od prvního července 2013 Google Reader nebude k dispozici.“ Skoro nevinná zpráva, kdyby to ovšem nebyl vlastně eufemismus pro likvidaci a kdyby to neznamenalo, že pro miliony osobních informačních rezervoárů začaly odkapávat poslední měsíce do chvíle, než budou definitivně vypuštěny a odstřihnuty od „kohoutků“, aby nic nového už přitéci nemohlo. Uživatelé si tak musí sbalit „svých pět feedů“ a jít si hledat alternativu.
Google sám to vysvětluje další vlnou
jarního úklidu (což on umí ve vskutku velkém stylu – od úklidu v roce 2011
padlo již na 70 položek): provětrává skříně a vyhazuje vlastní produkty a
služby, které ho zatěžují, aby se mohl soustředit na své priority, jakou je
například síť Google+, a neplýtval silami svých programátorů na černé ovce,
které jenom žerou a přitom je z nich pramálo užitku. Letos došlo kromě
jiných a méně známých služeb i na Google Reader, webovou RSS čtečku, kterou
Google spustil v roce 2005. „Ačkoli má tato služba stálé příznivce, během
let se počet jejích uživatelů zmenšoval. Proto Google Reader k prvnímu
červenci 2013 ukončujeme,“ ohlásil Google na svém blogu.
Jak moc počet klesl a kolik
uživatelů teď čtečku používá, nezveřejnil, řada oněch „stálých příznivců“ se
však vzápětí přihlásila sama a ozvěny jejich nesouhlasu ještě stále bědují
v mnoha internetových koutech. Ve snaze předvést Googlu svoji sílu, a
zřejmě i samotnou svoji existenci, podepisují uživatelé protestní petice. Ta nejúspěšnější (a velmi emocionální) překonala během 48 hodin od oznámení
hranici 100 000 podpisů a aktuálně se zatím blíží k hranici
150 000 podpisů. Těžko si ale představit, že to s gigantem Googlem nějak
pohne. Zatím ani nenabízí žádnou obdobnou službu jako náhradu pro naštvané
uživatele, jen jim co možná nejvíc usnadnil přesun ke konkurenční čtečce Feedly,
které takřka ihned po oznámení Googlu spadly servery přetížené migrujícími
„Google Readery“. Feedly ale posiluje a za čtrnáct dní od uveřejnění zprávy Googlu
získala tři miliony nových uživatelů. Z trosek Google Readeru tak zřejmě povstane
nový RSS lídr. S posvěcením Googlu.
Byť je v současnosti stále vůbec
nejoblíbenější, Google Reader funguje na stejných principech jako její méně
populární varianty. RSS (Rich Site Summary) čtečka umožňuje využívat RSS zdroje
označované také jako RSS feedy či RSS kanály. Nabízí-li určitá webová stránka
svůj RSS zdroj, lze se přihlásit k odběru jejích nových článků či
přidaných informací. RSS čtečka dokáže odebírané webové stránky
v pravidelném intervalu kontrolovat a upozorní uživatele na každou změnu a
úvodní část článku (něco jako perex či zkrátka několik prvních vět) spolu s
odkazem na zdrojové umístění a případně některými metadaty (jako je například
datum vydání článku nebo jméno autora – v případě, že se na tvorbě webové
stránky podílí více autorů) zobrazí. Uživatel se tak nemusí utápět
v obsahu a zdlouhavě a opakovaně se několikrát denně probírat množstvím
webů, jejichž obsah ho zajímá; čtečka je hlídá a prohlíží místo něj a případné
novinky, které zachytí, mu předloží v přehledném seznamu na jediném místě.
Google Reader navíc patří mezi online čtečky – na rozdíl od desktopových
aplikací funguje jako webová aplikace na kterémkoli počítači s připojením. Mnohé
weby dnes už navíc pomocí RSS zdroje poskytují kompletní texty, takže uživatel
ani nemusí opustit prostředí čtečky, z původní stránky mu do ní
„naskákají“ texty, fotky, odkazy i videa.
Jinak je to ale, zvlášť
v případě Google Readeru, s reklamou. Reklama, pakliže na původní
webové stránce byla, tam taky zůstává a do čtečky se neprodere a Google Reader
reklamu takřka neobsahuje. Jen naiva by si však představoval, že jediným
zdrojem je pro Google finanční zisk (typicky od zadavatelů inzerce) a že mu služba,
kterou poskytuje, nic nepřináší. Proto je možná pravděpodobnější, že RSS čtečka
pro něj postupně přestala být výhodným zdrojem velkého množství unikátních dat –
a proto ji odsunul stranou a zaměřil se zdroj, v němž vidí mnohem
komplexnější potenciál, totiž na Google+.
Ačkoli skutečný počet uživatelů Google Readeru je obestřen tajemstvím,
blog Google Operating System, který se na dění kolem Googlu zaměřuje, uveřejnil
krátce po oznámení konce Google Readeru žebříček nejpopulárnějších feedů:
nejsledovanější stránka – kanál CNN – má více než 24 milionů odběratelů. Druhou
nejoblíbenější stránkou je web Engadget, který sleduje 6,6 milionu uživatelů.
Třetí jsou NY Times s 1,7 milionu odběratelů.
Zprávy o konci Google Readeru
znovu vybudily hlasy, které systém RSS odsuzují jako dávno mrtvou, protože
překonanou technologii. Dokonce se objevují interpretace, že zánik Google
Readeru je neklamným příznakem, že sociální sítě RSS převálcovaly a že s vypnutím největší
RSS čtečky zájem o RSS definitivně pohasne. To lze stěží chápat jinak než jako
nepochopení, jaké možnosti RSS čtení nabízí. Některá vrcholná místa v
žebříčcích v počtu odběratelů zabírají sice zpravodajské weby (viz
zmiňovanou CNN), tedy webové stránky s obří produkcí
nových obsahů. Pokud by RSS čtečka měla sloužit pouze jako trychtýř, který se
zalyká tímto nekonečným proudem informací, pak by bylo na místě zamyslet se o
smysluplnosti jejího využívání (byť nepochybně existují i lidé, a nebude jich zřejmě
úplně málo, kteří skrze čtečku skutečně konzumují právě produkci online
zpravodajských médií).
V čem je ale systém RSS stále
jedinečný, to je sledování malých producentů informací, kteří na své webové
stránky nepřidávají nový obsah pravidelně a s vysokou frekvencí, ale jejichž
obsah představuje pro uživatele určitou specifickou kvalitu a nechce proto
přijít o žádný z nových příspěvků.
Pro velkého hráče, jako je
Google, je RSS čtečka patrně nepotřebná, jelikož upotřebitelná data o
uživatelích (např. obsahové preference) má třeba ze své sociální sítě, z hlediska
uživatele služby je však mezi RSS čtečkou a současnou podobou sociálních sítí zásadní
rozdíl. Pokud by sociální síť měla sloužit jako plnohodnotná náhrada čtečky,
narazili bychom hned na několik problémů, které vycházejí z odlišných principů
fungování. Jedním z problémů je, že spousta zdrojů není se sociálními sítěmi
propojena a nelze se tak k nim jednoduše dostat. Druhá potíž tkví v samotném
jádru, totiž ve slově „sociální“. Informace (včetně odkazů na informace), které
sociální sítě poskytují, jsou logicky obaleny nevyhnutelným sociálním nánosem,
jehož míru si nelze zvolit. Naproti tomu čtečka jakožto automat předkládá zdroje
„bez komentáře“.
Mezi jinými tu navíc hrozí i
nebezpečí předčasné ztráty informace. Zatímco čtečka v sobě informace
udrží až do chvíle, kdy je uživatel skutečně vstřebá (anebo je označí za
přečtené), sociální síť funguje odlišně – vytváří se tu stále nové informace,
které jsou postupně překryty dalšími vrstvami zpráv, a proto mohou některé z nich
uživateli uniknout.
Sociální síť je na rozdíl od RSS
čtečky, kde si seznam svých zdrojů uživatel aktivně sám buduje, mnohem
pasivnější – uživatel je odkázán na zdroje, které mu nabídnou jeho spřátelené
profily, je tedy odkázán na jiné lidi, jejich zájmy a jejich výsledky hledání. Stanovuje
si svoje osobní gatekeepery. Plnohodnotnou náhradou přitom není ani takzvané spřátelení
se s nějakou entitou (skupinou, webovou stránkou, firmou, heslem), která
pak pro něj produkuje nějaké zprávy nebo ho upozorňuje na zprávy mimo sociální
síť. To by se mohlo zdát principu RSS blízké, avšak zákonitosti fungování se
stále velmi liší. Nikoli pouze kvůli prostředí, které je v případě sociálních
sítí mnohem méně přehledné a účelné. Mezi zdrojem a uživatelem tu totiž nadále vystupuje
lidský faktor v podobě správce/admina profilu, který pracuje kreativně,
sociálně a – na rozdíl od nevyhnutelně čtoucí čtečky –nespolehlivě. Dokud si tedy
nelze mezi své přátele na sociálních sítích běžně přidat samotné plnohodnotné RSS
feedy a de facto si tak vlastní čtečku kdesi v útrobách sociální sítě
vybudovat, můžou být klasické RSS čtečky klidné. A dost možná i potom.
No comments:
Post a Comment