Radši už nedělej Harlem Shake, neumíš to

 

Virální videa jsou již nějaký pátek strašně in. Jejich smyslem je zaujmout roztříštěnou pozornost digitální generace, která si zvykla konzumovat krátké, zábavné střípky informací kdykoliv se jí zachce. Očekává se, že ono video bude mezi uživateli přeposíláno dál a dál, a tak se levně a nenáročně tisíckrát zreplikuje a tím dosáhne nějakého vyššího cíle, což jsou většinou co nejmohutnější příjmy z reklamy. A tak jsme každých pár týdnů svědky nové internetové mánie, která nám na pár dní promění zeď na facebooku v jeden jediný příspěvek, u kterého variuje tak maximálně počet excitovaných smajlíků. Nejnovější craze se jmenuje Harlem Shake, a nemá nic společného s černochy ani s jazzem.

Jak si již všimla kolegyně, cílem „tance“ je imitace epileptického záchvatu v zábavném oblečení. Videa typicky sestávají ze dvou částí – v první je zobrazena šedivá, nudná jednotvárnost pracovní workspace v devět ráno. K nim se však záhy vkliňuje první divně oblečený člověk, který se chová nestandardně, zatím pouze trochu. Postupně hudba přidává na tempu a graduje, a po pokynu DJe a rychlém střihu začnou tančit i ti, kteří předtím vypadali tak spořádaně, nyní již také převlečeni do zábavných kostýmů provádějící ještě zábavnější pohyby. A pak skončí hudba, obraz ztmavne a je konec.

Non-conformist's Shake

Nezní to zrovna úžasně, a ani to samo o sobě příliš zábavné není. Důležité sdělení se nachází pod povrchem. Ze začátku sledujeme monotónní pracovní den, rutinu, kterou všichni známe, nebo si aspoň dokážeme dobře představit. Naši pozornost zaujme alternativní člen uskupení, který se chová nepatřičně. Nekonformně. Místo, aby poslušně dělal to, co ostatní, otvírá divákovi přístup do svého nitra a staví se proti zavedenému pořádku. Jeho programem nejsou ideály, ale touha po zábavě, po prožití současného momentu. Staví se proti nařízením a chce se bavit. Ostatní na něj pečou, my však víme, co se stane za chvíli, víme, jak moc si to pak budou všichni užívat a taky víme, že ti lidé tam jsou úplně stejní jako my - jinak by taky žádné šejk video nenatáčeli.

Jsme přesvědčeni o tom, že všechny ty rozhovory, které spolu na pozadí zatím ještě vyšinutého jedince vedou, jsou falešné, civění do počítačů a diářů nucené a toporně zahrané. Zvláštní tanečník pracuje s našimi představami a očekáváními, svádí nás a slibuje, že když to ještě chvíli vydržíme, hudba dosáhne maximální síly a vše se najednou zlomí – lidé odhodí své zábrany a poddají se momentu, ukážou svou pravou tvář. Vyvrcholením klipu je tak obnažení neznámého internetového člověka v touze po svobodě, po svobodě bavit se, kterou my prožíváme spolu s ním a najednou dychtíme být schopni stejného činu, který by nás osvobodil od té hrůzy z první části klipu a přetransportoval do chaotické nirvány druhé poloviny.

Ačkoliv je technická stránka těchto klipů často velmi tristní, zamořená repetitivností, „kreativitou“ či primitivností, důležitá message působí podprahově, a přenáší se mezi jednotlivými instancemi. Je víceméně jedno, co přesně se v klipu děje, jsou-li dodrženy základní stavební kameny, které člověka navedou do té správné nálady – nepříliš modifikovaná gradující hudba a teasující odvážlivec-underdog, který je ostatními ignorován, avšak nakonec zvítězí nad většinou, vedou diváka k očistnému přerodu v prožívání imperativu moderní doby: Bav se teď a tady! Osvobození od rutiny a orientace na sebe sama, která signalizuje převahu idu nad superegem, či spíše pocit z (opakovaného) dosažení tohoto pocitu je tak důvodem, proč je Harlem Shake tak úspěšný.

Luigi Shake

 Nedodržení těchto několika málo pravidel pak má katastrofální důsledky – následující video dosáhlo pouze tří set tisíc zhlédnutí:

 

Po vzoru doby své největší slávy překonvertovalo Nintendo typický zvuk Harlem Shake do 8-bitové melodie, které však chybí veškerá gradace včetně božího příkazu „Do the Harlem Shake“. Nikde nelze najít ani typický bass drop, který označuje moment překlenu. Osmibitové melodie zároveň zní o něco méně odvázaně, než originál. Účastníkům též chybí šílené oblečení a jejich taneční kreace se drží silně při zemi.

 

Angel Shake

 

 

Podobný fail zpunktovala také Česká televize, která to vzala z úplně jiného konce. Hudbu, nejdůležitější část zážitku, ponechala, a střih u vyvrcholení je také přesný. Marešovy pohyby nejsou vulgární ani hloupé, naopak se vyznačují decentní jednoduchostí, která, podobně jako vhodně zvolené oblečení, dokáže fantazii spíše rozproudit, než omezit a zároveň slibuje nabídnout větší kontrast mezi oběma částmi videa.

Technické zpracování klipu je neskutečně cool, nasvícení, prostor, kamera, i bazének. Bohužel, klipu k dokonalosti chybí smysl první části – nudné, šedivé, sešněrované korporátní prostředí potlačují organičnost člověka. Postávající andělé zírající do zdi nemají hlubší smysl. Když pak v patnácté vteřině spadnou bomby, ukáže se, že do nich někdo zapomněl dát nálože – chybí-li expozice jednoho stavu, není možné oslavovat konec tohoto stavu a jeho přerod do stavu jiného. Chaoticky rebelující andělé sice jistý smysl mají, neboť nebe je tradičně místem klidu a rozjímání, kdežto peklu se přisuzují opačné symboly, kontrast však není tak jasně viditelný, jako korporátnost-absurdno. Následná ztřeštěnost je symbolizována stříkající vodou a cachtajícími se anděly, což je ale zase pouze slabší paralela než ta tradičně používaná.

Creative Shake

 

Extrémní obliba šejkování a jejich technická nenáročnost (jeden střih, jeden záběr, minimální choreografie) umožňuje vytvořit si svou verzi v podstatě každému. Zajímavým se z tohoto pohledu stává blog, který na jednom místě shromažďuje videa pocházející pouze z reklamních agentur. Tedy těch, které mají určitý stupeň kreativity v popisu práce.

Stovky a stovky videí. Drtivá většina je však úplně stejná – videa kopírují jedno druhé a sama sebe navzájem – jen výjimečně se objeví variace. Všechna jsou tedy ultimátně zaměnitelná – kopírují jeden fungující vzor bez jakéhokoliv přídavku; nesnaží se o nové interpretace či nové pohledy, a jako taková budou po svém vypotřebování bez mrknutí oka nahrazena. Harlemšejky jsou tak spíše než uměleckými díly s přidanou hodnotou či vnitřním smyslem generačním manifestem – chceme žít teď a chceme žít tak, jak se nám to líbí.