Letošní
jaro přineslo na sociálních sítích nový trend: přiznání. „V jídelně kradu ty pěkný talíře s modrým lvíčkem. Doma
už mám sadu, ale nikdo to neocení... Tak jsem začal i s dezertníma,“ - „Na
všechny přednášky se připravuji deset minut předem. Vím, že běžně se na
přednášky připravovat nemusí, ale já přednáším.“ - „Chodím na
přednášky s kelímkem Starbucks, abych vypadal stylově, ale doma si do něj dělám
kakao.“ Vysokoškolští
studenti i vyučující se přiznávají, ať už chtějí ulevit svému svědomí,
pochlubit se prohřešky proti pravidlům nebo se podělit o kuriózní historky.
Vysokoškoláci, přiznejte se! Jednoduše a anonymně
První
„přiznávací“ stránku – Přiznání ČVUT – založil Vojtěch Mikšů, student
informatiky na Českém vysokém učení technickém, letos 29. března. Projekt
inspirovaný zahraničními „confession pages“ se rychle rozrostl, v polovině
dubna už čítá více než dvacítku vysokých škol z celé České republiky. Na
Facebooku, hlavní platformě projektu, „lajkuje“ stránku Přiznání ČVUT více než
patnáct tisíc lidí; nejpopulárnější sesterská stránka Přiznání MUNI má ještě o
dva tisíce příznivců více.
Zapojit
se do projektu je jednoduché. Na webu přiznej.cz vyberete z nabídky
příslušnou vysokou školu a do textového pole sepíšete své přiznání. Nic vám
nebrání se odvázat – vzhledem k tomu, že se nikam nepřihlašujete a systém
si neukládá ani vaši IP adresu, je sdělení zcela anonymní. Pak už jen čekáte,
až se vaše přiznání dočká zveřejnění na příslušné facebookové stránce (a
v případě, že jste se zvládli přiznat nejvýše ve 140 znacích, i na
Twitteru).
Dočkat
se nakonec nemusíte, a to v případě, že administrátoři (skupina studentů
dané vysoké školy) usoudí, že váš příspěvek nesplňuje pravidla popsaná na stránkách
projektu. Podle nich přiznání nesmí obsahovat konkrétní jména, reklamní sdělení
či extrémně ilegální věci. Ne každé přiznání je samozřejmě pravdivé – ale to
tvůrci stránek po přispěvatelích ani nepožadují, chtějí jen, aby popisované
historky reálně působily.
 |
| Stránka Přiznání ČVUT na Facebooku |
Přiznávají se i další
Vysokoškolskými
přiznáními se záhy inspirovali i studenti gymnázií a středních škol, jejich „přiznávací“
stránky však nespadají pod projekt založený Vojtěchem Mikšů. Mívají také
pozměněná pravidla (například možnost administrátorů drobně upravovat texty
přiznání) a formulář pro přiznání bývá vytvořen ve službě Google Docs.
Objevily
se už i „přiznávací“ stránky z mimoškolního prostředí, například Přiznání Prahy
nebo Přiznání Brňáků. Obliby vysokoškolských přiznání však ani zdaleka
nedosahují, jejich cílové skupiny jsou zřejmě příliš široce definované.
Přiznání a participatory culture
Princip,
na němž projekt Přiznání funguje, zapadá do konceptu tzv. participatory
culture, který definoval americký mediální vědec Henry Jenkins ve své eseji Confronting the Challenges of ParticipatoryCulture: Media Education for the 21st Century. Přiznání naplňují všech pět
požadavků, kterými se podle Jenkise participační kultura vyznačuje:
1)
Přiznání uživatelům bez větších překážek umožňují projevovat a zapojovat se. Napsat
vlastní přiznání je snadné, zapojit se lze ale i v případě, že nemáte
v rukávu žádnou historku či postřeh, o který byste se chtěli s ostatními
podělit: příspěvky ostatních můžete komentovat, sdílet či podpořit klinutím na
tlačítko „like“.
2)
Přiznání podporují tvorbu nových obsahů a také sdílení vlastních i cizích výtvorů
s ostatními. Uživatele můžeme vidět jako účastníky, kteří v sobě
spojují roli příjemce i producenta sdělení, vytvářejí společnou kulturu a šíří
ji.
3)
Zkušenější předávají znalosti nováčkům. Ti, kdo projekt Přiznání znají, o něm
šíří povědomí ve svém okolí. Ti, kdo své přiznání už napsali (a zvládli to
podle pravidel, takže prošlo přes administrátory a dočkalo se zveřejnění),
ukazují ostatním, jak takové přiznání může vypadat. A v neposlední řadě se
mohou v přiznáních a v komentářích členové jednotlivých komunit dělit
o znalosti a zkušenosti, které mohou ostatní využít – což je znakem kolektivní
inteligence, kterou se zabývá francouzský autor Pierre Lévy ve stejnojmenné knize.
4)
Účastníci věří, že na jejich příspěvcích záleží. Jsou vyzýváni k aktivní tvorbě
nových příspěvků, bez kterých by studnice přiznání zanedlouho vyschla.
5)
Uživatelé cítí určité sociální propojení s ostatními a zajímá je, jak
ostatní hodnotí jejich výtvory. Snad každý, kdo do systému vloží vlastní
přiznání, začne pozorně kontrolovat stránku příslušné facebookové skupiny
v očekávání zveřejnění svého příspěvku. Když se dočká, pročítá komentáře a
sleduje počet udělených „lajků“ – měřítko vtipnosti, výjimečnosti či trefnosti
svého přiznání. Společenské propojení je ještě posíleno příslušností ke stejné
škole, případně k akademickému prostředí jako takovému.
 |
| Henry Jenkins (převzato z comicstoryworld.com) |
Co bude dál?
Jaká
budoucnost projekt Přiznání čeká? Sami administrátoři stránek přiznávají, že
bouřlivá počáteční fáze projektu po přibližně dvou týdnech končí. Postupně tedy
snižují počet denně zveřejňovaných příspěvků a snaží se udržet pozornost
uživatelů změnami, které by měly přispět ke zvýšení atraktivity projektu.
V posledních
dnech se objevilo několik změn. Na Facebooku vznikla zastřešující stránka
Přiznej.cz, kde se objevuje výběr nejlepších přiznání dne ze všech zapojených
škol. Stránka slouží také jako informační kanál: informuje o změnách a
plánovaných úpravách projektu. Od pátku 12. dubna je také možné přiznávat
se nejen psaným slovem, ale i fotografiemi. V současné době plánují tvůrci
projektu podle svých slov kompletní přeměnu hlavní stránky priznej.cz a
zavedení možnosti podílet se na výběru nejlepších přiznání, která se objeví na
Facebooku.
Vojtěch
Mikšů také uvedl, že projekt by mohl částečně sloužit komerčním účelům.
V rozhovorech pro různá média však opakovaně slíbil, že Přiznání
jednotlivých škol vždy zůstanou pod kontrolou studentů a že uživatele nechce
spamovat reklamami.
Jestli
mají Přiznání šanci na delší životnost, nebo jejich hvězda brzy pohasne a
upadnou v zapomnění, ukáží nadcházející týdny a měsíce. Zatím ale hrají na
Facebooku prim.
No comments:
Post a Comment