Před definitivním odstartováním boomu Facebooku a jiných sociálních sítí jsme se vzájemně setkávali v různých sociálních situacích. Zapojovali jsme se do různých skupin ve třídě, v rámci školy anebo v zájmových kroužcích. Dávali jsme tím najevo, co se nám líbí a kam patříme. Jenže všichni naši přátelé o tom nemuseli mít dokonalý přehled. Když jste neřekli nikomu, že chodíte do přírodovědného kroužku, těžko se to mohl sám dozvědět. Teď je ale všechno jinak.
Jsou to názory, ale i skupiny na Facebooku, které vám mohou zničit kariéru nebo pověst. Všechny ty, které jste si přidali do přátel, vidí, co píšete i na co klikáte. V offline životě stačí, když si dáváte pozor na to, co druhým říkáte. V přímém kontaktu byste svému šéfovi asi nepověděli, že vám není dvakrát po chuti. Když ale "lajkujete" stránku "nesnáším svého šéfa" na Facebooku, musíte být natolik obezřetní, abyste ho neměli v přátelích. Asi není velkým překvapením, že sociální sítě docela výrazně proměnily náš sociální život. Už si nedáváme pozor na pusu, ale na tlačítka "líbí se mi" a věty v našich statusech. Co je však mnohem zajímavější, je právě manifestace naší povahy, která nikdy nebyla zřetelnější. Facebook se stává zrcadlem našich interakcí s okolím a ukazuje, jak vnímáme sami sebe i jak chceme, aby nás ostatní vnímali.
Pro studium sociálního chování je Facebook jako stvořený. Nikde jinde než tam (popřípadě na jiných sociálních sítích - ty však nejsou pro české prostředí tak rozhodující) nelze lépe zmapovat lidskou povahu v krystalické podobě. Manifestace lidského chování se dá dobře zhodnotit ve vyhrocených a emocionálně vypjatějších situacích. Jednou z nich byla i prezidentská volba z ledna 2013, která na českém Facebooku rozpoutala nejednu hádku nebo chcete-li flame war (viz wikipedia). Související diskuze a tzv. flamy podpořily známou spirálu mlčení (pojem známý od Noelle Neumannové). Tento fenomén lze mnohdy spojovat i s kyberšikanou. Jednu takovou, v trochu mírnější verzi, jsme mohli pozorovat v lednu 2013 na Facebooku.
Menšinovým názorem se tehdy na Facebooku stala podpora prezidentského kandidáta Miloše Zemana v druhém kole voleb. Zpočátku se občas objevil někdo, kdo mu projevil přízeň či se pokusil oponovat názoru, že Karel Schwarzenberg je jediným správným řešením. Když však emoce eskalovaly, podpořené ještě masivní mediální podporou Schwarzenberga, začaly po internetu kolovat statusy s prohlášením, že pokud někdo z přátel volí Zemana, ať si dotyčného vymaže. Jedná se o kyberšikanu? V jistém pojetí ano, rozhodně se dá říct, že rozpohybovala strach z izolace, jakousi obdobu spirály mlčení, tentokrát však v online prostředí.
Co o nás tedy naše sebeprezentace na facebookové platformě vypovídá? Že se nechceme lišit a potřebujeme mít silný pocit vlastní identity. Analogicky je to stejná situace jako v běžném reálném životě. Jenže u Facebooku funguje ještě další aspekt, který v reálném světě není přítomen. Aspekt zdánlivé anonymity. Ve virtuálním prostředí si dovolíme mnohem víc, než v situaci, kdy hledíme druhému do očí. Troufám si říct, že na Facebooku se projevují a do budoucna se budou ještě intenzivněji projevovat naše niterné (mnohdy zcela podvědomé) touhy a strachy, které se manifestují třeba agresivním odsunem jedinců s odlišným názorem na "facebookovou periferii". Protože na internetu se nebojíme. To je ale jen jeden z mnoha příkladů, kdy se snažíme vydobýt si své místo pod sluncem, tedy v komunitě Facebooku. Předvádíme se v diskuzích, kde přispíváme, často využíváme i crowdsourcing k tomu, abychom se předvedli před ostatními -někdy svými znalostmi, jindy však nehynoucím "ostrovtipem". Tak jako to dřív probíhalo v reálných situacích, jen nyní ve virtuálním prostoru to funguje s mnohem větší razancí. Nechť jsou zářným příkladem naše "flame wars" během druhého kola prezidentských voleb v letošním roce.
Marshall McLuhan, jeden z nejvýznamnějších mediálních teoretiků 20. století, spatřoval v elektronických médiích potenciál. Lidé se díky nim, podle McLuhana, budou moci spojovat a vrátí se k původní pospolitosti. Chování uživatelů na sociální síti zprostředkované novými médii tomu však zcela nenapovídá - fungují zde podobné principy jako ve zbytku společnosti. A společnost ovlivňuje to, jak média a potažmo sociální sítě vypadají, není to naopak, alespoň jak se v posledních letech zdá.
Ano, bylo by troufalé mluvit o uživatelích Facebooku jako o homogenní jednotce. Ne každý se chce přít do krve o svojí pravdu, někdo tak činí offline anebo taky vůbec. Jisté však je, že pokud dojde na kontroverzní témata nebo emocionální období voleb, málokdo dokáže udržet na uzdě svoje přesvědčení pod pokličkou. A to je dobře vidět právě na sociálních sítích: často odhalí nechtěně i naší třináctou komnatu.
