Dopisy přijdou ze záhrobí online. Přátelé, plačte!

Když Gerard Butler v americkém dojáku P.S. Miluji tě naplánuje desítku dopisů a zásilek ze záhrobí pro svou přítelkyni, aby se s jeho smrtí vyrovnala, drsňáci si ťukají na čelo a romantici roní krokodýlí slzy. Jenže. Scénář se stává skutečností. Ti i oni teď mají vlastně podobnou příležitost. Je to morbidní. Jenže ve světě nutného bytí online 24/7 to asi ani zvlášť nepřekvapí.

Smrt už není nutně deadline. Mezník, který s sebou automaticky nese význam odpojení od sítě. Nejen na zahraničních webech, ale už i na síti s příponou .cz vznikají virtuální hřbitovy. Podle míry ochoty investovat do našeho případného kontaktu se světem živých, rozumějme, podle toho, jestli a kolik poskytovatelům makabrózní služby zaplatíme, získáváme prostor a nástroje, jak živým říct, že jsme zemřeli. Leckdy můžeme komentovat i to, co jsme za živa nestihli, nebo na co jsme neměli odvahu. Jako bonus získáme virtuální náhrobek na virtuálním hřbitově s naším jménem.

Jednou z českých služeb je Nebožtík.cz se svým sloganem Zůstaňte online i po smrti. Z popisu lze vyčíst, že má sloužit těm, kdo trpí hrůzou, co bude s jejich účty na sociálních sítích, až zemřou. Dosud to lidstvo řešit nemuselo. Sociální sítě se masivně rozšířily až v posledních letech. Samozřejmě můžete jen poslat vzkaz z nebe (pekla) na zem. Poslední vychytávkou je možnost napsat si na Facebookovou zeď, že jsme zemřeli.

Až zjistíme, že už nejste mezi námi, vykřičíme to do světa!

Princip je jednoduchý a funguje všude po světě podobně. Při vyplňování registračního formuláře, musíte souhlasit třeba s tím, že je vám víc než 18 let. Následně je nutné vložit emailovou adresu nebo telefonní číslo. Pak už musíte jen pravidelně kontrolovat svůj „posmrtný účet“. „V případě, že chcete sami ověřovat svůj stav, vyberte některý z ostatních typů účtu (kromě Expresní pozůstalosti, pozn. autorky). Free účet ověřuje stav nutností přihlášení v intervalu 8 měsíců, další placené tarify v rozmezí 1, 3, nebo 8 mesíců. 1 měsíční ověřování probíhá mikroplatbou na účet, takže není vázáno na přihlašování na web. Opět platí, že placené varianty poskytují lepší možnosti pro finální ověření stavu, které není prováděno automatem,“ píše se na Nebožtík.cz.

Jenže provozovatelé zjevně už teď cítí výhledově slušný byznys, a tak nabízí i extra služby: „Pokud nechcete ověřovat svůj stav v nastavených intervalech mailem/přihlášením na web, nebo mikroplatbami na účet, zvolte Expresní pozůstalost. Stačí se zaregistrovat a ve svém účtu nastavit Expresní pozůstalost. Následně si vytiskněte potřebné údaje pro příbuzné a uložte si je na místo, kde je pozůstgalí snadno najdou. Ti následně budou moci iniciovat odeslání vašich zpráv či zveřejnění náhrobku. K Expresní pozůstalosti doporučujeme výhodný placený tarif na 3roční období, který umožňuje využít více vzkazů, přílohy a především nám dovoluje širší možnosti finálního ověření vydání pozůstalosti,“ slibuje opět Nebožtík.cz.

Kontrola probíhá v uvedených intervalech přes email a případně telefonicky. Pokud správce služby zjistí, že registrovaný uživatel už není mezi živými (nereaguje), rozešle to, co jste dřív zadali na připojené adresy. Může jít o závěť (která právně neplatí), vzpomínky nebo nedořešené spory, které byste si s sebou jinak odnesli do hrobu.

Vy ještě nemáte svoje místo na hřbitově?

Ještě za živa si můžete také vytvořit svůj budoucí náhrobek. Co o sobě napíšete je libovolné. Za příplatek získáte i cloud jako svou nástěnku. Udělat to za vás může i kdokoliv jiný.

Nebožtík.cz nabízí náhrobky i významných Češek a Čechů. Chybět nesmí básník Jiří Wolker, který se tušíc blízkou smrt napsal vlastní epitaf.

V zahraničí je záhrobí ještě temnější

O dost propracovanější webové stránky s posmrtným obsahem nalezneme v zahraničí.  Třeba Afterlifetelegrams.dom funguje i z druhé strany. Živí mohou posílat vzkazy mrtvým. Nikdo vám sice nezaručí, co se s nimi stane, jedno slovo vás přesto vyjde na pět dolarů.

Dokonalou iluzi hřbitova pro ty, kdo chtějí zůstat online i po smrti, nalezneme na polském webu Virtual Grave. Za doprovodu mrazivé hudby se procházíte mezi náhrobky po imaginárním hřbitově (na výběr máte z různých modulů počasí), až si vyberte místo posledního odpočinku vaší internetové identity, včetně náhrobního kamene a nápisu.

Problém není ani zjistit víc o tom kterém nebožtíkovi – nechybí informace o životě, práci nebo rodině. Není problém ani zapálit svíčku nebo doručit k námi vybranému hrobu květiny. Na jeden den to máme zdarma, jinak je to ale služba placená. Týden nás vyjde na pět euro, měsíc na devět a tři měsíce na dvacet euro.

Jeden americký web mluvil před časem o trendu Funeral Plot 2.0, s tím, že lidé hromadně skupují virtuální vzpomínková místa. Jejich účel vidí v připomenutí si zesnulých a upokojení žalu „truchlících pozůstalých“. Provozovatelé virtuálních hřbitovů spoléhají spíš na pokračování principu sociálních sítí - lidé mají touhu spojovat se na dlouhé vzdálenosti. I po smrti. A nejeden z nich už je doslova závislý.

Jaký je zájem ze strany například českých uživatelů, zůstává otázkou.

Online žijeme, online umíráme

Smrt a hřbitovy v sobě nutně mají nádech mystiky, a jsou tak inspirací ve světě her, filmu i (sociologických) studií. Smrtí, jejím vnímáním i náhledem na ni se v knize Representations of Death zabývala Mary Bradbury. Svou analýzu zaměřila na smrt v urbanistické Velké Británii 90. let 20. století. Jedním z pohledů bylo i to, jak se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou někoho blízkého. Z rozhovorů s nimi jí vycházelo, že důležitá je podpora okolí a sdílení pocitů. Právě to svět online nabídnout bezesporu může.

Z druhé strany je smrt nahlížena jako byznys pro všechny, kdo zajišťují ošetření těla a pohřeb. Založení nového hrobu v Londýně stálo v době, kdy Bradburyová výzkum dělala, tisíc liber. Stejně tak nový náhrobek. Problémem byla ale přeplněnost reálných hřbitovů.