Probereme to na Facebooku

Jistě jste už někdy zkoušeli brouzdat svým facebookovým profilem a prokousat se třeba i daty několik let starými. Je to jako listovat soukromým deníkem, diářem a rodinným albem naráz, k tomu si pouštět domácí video a ještě po očku pročítat staré dopisy. Všechno to tam je, pěkně na jednom místě.

To, že je stopa, kterou po sobě na síti zanecháváme, hlubší, než si možná uvědomujeme, připomněla i nedávná informace zveřejněná řadou médií. Google už přemýšlí, jak uživatelům zajistit po smrti důstojnost a soukromí, a začne jim nabízet možnost, jak citlivá data na posmrtný život připravit.

Jak jsem už zmínila na začátku, data, která po nás zůstanou na Facebooku, po sobě lidé zanechávali už v době před Facebookem. Pozůstalí vždycky museli řešit, byť na mnohem soukromější bázi, jak naložit s fotkami nebo deníkem zesnulého. Co si však dříve vzal mrtvý do hrobu a nyní to z Facebooku jen těžko smažeme, jsou soukromé až intimní rozhovory, které vedeme s přáteli.

Štěnice ve vinárně

Takové hovory se stále častěji vedou na Facebook chatu než ve vinárně nad sklenkou. Jenomže zatímco dřív se konverzace rozplynula s ranní kocovinou a zůstala pouze v paměti účastníků, někdy ani to ne, nyní je to doslova vypálené v inboxu dvou i více profilů.

První problém je nasnadě – soukromí. Jako bychom neustále žili s pocitem, že v oné vinárně je štěnice. O tom, do jaké míry jsou soukromé zprávy na Facebooku skutečně soukromé, kdo k nim má přístup, případně jestli toho využívá, se každou chvíli objevují nejrůznější zprávy, někdy až konspirační teorie. Ale faktem je, že kyberprostorem poletují miliardy ryze intimních rozhovorů a dostat se k nim je možná stejně jednoduché jako nastrčit štěnici. Často se uklidňujeme tím, že pokud naše data někoho zajímají, jsou to spíše údaje marketingově využitelné, než analýzy naší poslední hádky s partnerem. Ale jeden nikdy neví...

Otázkou také je, jak přesun od sklenky k inboxu ovlivňuje mezilidské vztahy. Bývá poukazováno na to, že při virtuální komunikaci padají zábrany, a tak často své osobní záležitosti řešíme i s lidmi, které jsme v reálu potkali párkrát a vlastně je skoro neznáme. Ale potřebujeme si zrovna popovídat a vedle jmen našich nejbližších přátel nesvítí zelené puntíky. „My hunch is that the stream of social information gives people a fake sense of intimacy with others that they do not really know that well. If this is true, it could be emotionally devastating,“ píše Danah Boyd. Často totiž může po takovém vyplakání se na rameni přijít vystřízlivění a výčitky, že jsme na sebecizímu člověku vyzradili něco, co jsme vůbec nechtěli, a teď ani nedokážeme odhadnout, jak s novými informacemi dotyčná druhá strana naloží. Na druhou stranu možná komunikace na dálku otevírá nové možnosti nesmělým introvertům, kterým je příjemnější zapříst hovor s laptopem na klíně než s dvojkou bílého v ruce.

Další změna v komunikaci je o něco úsměvnější, i když v inkriminovanou chvíli k vzteku. Archivace všech konverzací umocňuje známou pravdu, že cokoli řeknete může být použito proti vám. Zatímco dříve by slovní tenis ve stylu: „To jsi řek!“ - „To teda neřek!“ vydal na celou noc, díky Facebooku může být velmi rychle ukončen triumfálním zvoláním: „Počkej, já ti to najdu.“

Facebook chat je něco, co se velmi rychle stalo běžnou součástí našeho života, se všemi výhodami i nevýhodami. Je otázkou, zda je tato forma komunikace nezdravá a jestli by nebylo lepší ji opět přesunout do vinárny. Každopádně je symptomatická pro dobu, ve které žijeme. Což znamená přinejmenším to, že s další etapou přijde také další způsob, jak na sebe (ne)prozradit, co se nám honí hlavou.