 |
| Obraz Ženy z Alžíru, Pablo Picasso, zdroj: Česká Televize |
Jak sám
Benjamin ve svém eseji potvrzuje, umělecká díla byla vždy reprodukovatelná. Problémem
není ani tak to, že se díla reprodukují, ale spíše to jak a kam to vede. Benjamin
uvádí, že z děl se reprodukovatelností ztrácí aura, jakési ‚Zde a Nyní‘.
S tím se asi nikdo nemůže přít, je to ale samo o sobě špatně? Ten, kdo
umění rozumí a chápe ho, se raději na sochu Davida jednou za život pojede
podívat, než aby si jeho lacinou kopii pořizoval na zahradu domů. Kdyby se dílo
dalo reprodukovat včetně svojí ‚aury‘, nebylo by to pro samotné dílo a jeho
autora spíše špatně?
Díky všem
novým érám reprodukovatelnosti, které jsou z pohledu mediokratů určeny
vedoucími technologiemi – např. vynález knihtisku, fotografie, videa,
internetu, sociálních sítí… se o dílech a jejich autorech ví. Je mnohem těžší
než dřív přivlastnit si něčí práci, vydávat dílo za své. Pro lidi je tak de
facto jednodušší rozlišit padělky a podvodníky. Když se dnes na internetu
objeví druhá Mona Lisa, vydávající se za pravou, strhne se obrovská bouře nejen
v umělecké obci. Díky novým technologiím se totiž nemění pouze možnosti
reprodukce, ale také ověřování její pravosti. Díky novým technologiím se stále
více šíří informace o díle i autorovi. Mnohem víc lidí může dílo vidět, mnohem
víc jich ví, kdo dílo vytvořil. Tak se formuje pomyslná ‚image‘ díla i autora, a
to i zpětně.
 |
| Slavný obraz Mona Lisa 'kopírovalo' i mnoho slavných umělců, zdroj: slideshare.net |
Důležitou položkou
v celé této diskuzi je, o jakém uměleckém díle mluvíme. ‚Sofistikovanější‘
umělecká díla jako jsou obrazy, sochy, kresby a další věci tvořené ručně se ze
zákonitosti kopírují hůře než díla vytvořená digitálně. Lidská ruka totiž nikdy
neudělá naprosto identický tah štětcem znovu, zatímco stejný úkon na počítači
lze velmi dobře udělat. Navíc zde ani nejde o úkon, ze své podstaty jsou
digitální, či tištěná díla jednodušeji reprodukovatelná.
O faktu, že
reprodukovatelnost není překážkou, totiž svědčí například to, že největší
aukční síně světa dnes fungují naprosto běžně na sociálních sítích a internetu
obecně. Existují i internetové aukce, internetové galerie, on-line nabídky a
katalogy. Na internetu se vystavují díla, která mají neuvěřitelnou hodnotu a
stejně za ně lidé platí astronomické částky. V tomto ohledu tedy technická
reprodukovatelnost spíše pomáhá, pomáhá dílo šířit, propagovat, ukazovat ho
potenciálním zájemcům.
Stejně tak
jako Benjamin najdeme na tomto fenoménu klady i zápory. Nicméně pravdou je, že
umění vlivem nových technologií a potažmo tedy vlivem nových možností
reprodukce neztrácí hodnotu, ba naopak. Možná díky obecné přesycenosti se lidé
obrací k ‚opravdovému‘? Tedy i opravdovému, klasickému a originálnímu umění? Důvodů
je jistě více. Jedním z nich, a to nepřehlédnutelným, je však fakt, že
nové technologie napomáhají samotným aukčním domům, síním a galeriím k lepší
propagaci, marketingu a nabídce, ale také potenciálním kupcům a sběratelům
k lepší lokaci děl, jejich výběru a ověření.
Jak
poznamenává Lisa Dennison, předsedkyně Sotheby’s Severní a Jižní Amerika:
„Proaktivně představujeme velmi dopředu před samotným prodejem, abychom lidi
zaujali a natěšili.“ Jak Sotheby’s, tak Christie’s, dvě největší aukční síně,
propagují svoje sbírky i aukce on-line. Ty totiž mohou být úspěšné pouze tehdy,
když více lidí chce to samé a ‚přetahují‘ se o to. A právě toto natěšení, toto
chtění je podporováno dobrým marketingem, ke kterému velmi pomáhají dnešní
možnosti nových technologií a globalizace komunikace. Sotheby’s využívá online aukce, kanál Sotheby’sTV na Youtube, to vše podporuje image a propaguje
nabídku aukčního domu. Dnešní kupec, nebo sběratel nenakupuje v bublině
dříve roztříštěného světa. Je propojen, má přístup právě k on-line nabídkám a
proto má velmi dobře na výběr jaké dílo koupí, kde a za jakou sumu.
Úchvatnou
ukázkou propojení krásného umění a on-line světa jsou on-line galerie. Artpit
je například úspěšná prodejní galerie, která se zaměřuje na české a slovenské
tvůrce. Artpit funguje pouze on-line a tak se musela přizpůsobit prodejním
zákonům virtuálního světa. Je velmi zvláštní sledovat vývoj takové nabídky,
protože když nám někdo nabídne koupit boty a do 14 dnů je vrátit, není to nic
zajímavého. Ale když si můžete koupit originální obraz a do 14 dnů ho vrátit?
To už je něco. On-line galerie tvoří úplně nový prostor pro vnímání a nákup
umění, naprosto nový zážitek.
Technická
reprodukovatelnost spolu s novými technologiemi tak dnes dává vzniknout úplně
novému prostoru a trhu umění. Ten může vznikat právě díky reprodukovatelnosti
děl. Tím se dosahuje toho, že umění neztrácí hodnotu, ba právě naopak. Cena, a
to nejen peněžní, skutečného umění roste. Právě globalizace a dostupnost totiž
může lidi obecně dovést zpět ke zmíněnému ‚Zde a Nyní‘. Pokud se někomu
něco opravdu líbí na internetu, rád se na to podívá ‚naživo‘, nadchne se a
koupí si to. Nebo si ho rovnou koupí, protože podmínky on-line nákupu jsou
velmi dobré. A protože originál bude vždy něco jedinečného.
Odkazy:
Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti [online
pdf]. 1936 [cit. 2016-11-17]. Dostupné z:
https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=26774&kod=JJM085.
Esej.
No comments:
Post a Comment