Politický aktivismus v Zuckerbergově éře: Jenom klikat nestačí

Výročí 17. listopadu je jeden z mála svátků, který Češi vnímají jako veskrze politický. Mnoho dní dopředu je Facebook zaplaven oznámeními nejrůznějších vzpomínkových akcí, demonstrací a průvodů. Politici se trumfují v „poustování“ prorockých statusů podstrkujících historické paralely k současnému dění. A aby toho nebylo málo, tak se k aktuálním politickým událostem na svých „zdech“ vyjadřují i lidé, kteří celý rok o politiku ani nezavadí.

Téměř až občanskou povinností je tyto příspěvky „lajkovat“, sdílet nebo komentovat. Ti odvážnější využijí příležitost veřejně zúčtovat politikům uplynulý rok vládnutí a omlátí jim o hlavu vlastně všechno od rozbitých chodníků až po globální oteplování. Po zbytek dne se pak těší s přibývajících „lajků“ a souhlasných komentářů.

Slušností je potvrdit účast alespoň na dvou facebookových událostech vztahujících se k oslavám a pozvat na ně celý svůj „friendlist“. Pokud jsem z Prahy, tak si povinně „zatrollím“ pod parodickými příspěvky na „fejkovém“ účtu Jirky Ovčáčka. Jako nepražák na stejném vlákně alespoň ve spravedlivém třídním hněvu „vyhejtuji“ ty kavárenské online povaleče. S krátícím se odpolednem sleduji na Facebooku „live“ vysílání z demonstrací a vyděšen tím, co se tam děje, podepisuji online petici na podporu svobody slova.

Po náročném dni prosezeném v teple domova s notebookem na klíně jdu spát s pocitem, že jsem zase jednou přispěl ke konečnému vítězství demokracie a zasloužil se o lepší budoucnost pro své děti. Jsou však i lidé, kteří by s tím tak úplně nesouhlasili. 

Nová média: Spása, nebo záhuba

Mezi tyto kritiky online podob politické participace patří i Evgeny Morozov. Pro výše popsaný jev tolik typický pro dnešní mládež zavedl označení "slacktivismus". Spojením anglického výrazu pro flákače či lenocha a aktivismu popisuje jev, kdy jsou lidé líní podílet se na tradičních podobách politického aktivismu, ale zároveň mají potřebu jisté politické angažovanosti. Takovým lidem nabízí nová média velmi schůdnou únikovou cestu v podobě online participace, která však má podle Morozova nulový reálný dopad.

Facebookový uživatel může snadno nabýt dojmu, že mění svět, aniž by musel vstát od svého monitoru. Stačí mu k tomu pouze přidávání se do správných skupin či sdílení revolučních statusů podobně smýšlejících "aktivistů". Veřejnost se podle této teorie dobrovolně vzdává možnosti ovlivňovat politické dění a spokojuje se pouze s neškodným tlacháním na síti.

Zakladatel úspěšného revolučního hnutí Occupy Mike White zachází ještě dál, když tvrdí, že sociální média zničila levicový aktivismus. Falešný pocit vlastní politické angažovanosti, jež je v uživatelích sociálních sítí vzbuzován, pouze ochromuje jejich odhodlání k reálné politické akci. White nová média obviňuje z toho, že kradou lidem politickou svobodu a naopak přispívají k prohlubování nerovností mezi ovládajícími a ovládanými.

Oba kritici se řadí k širšímu akademickému proudu, který se staví pesimisticky k dopadům nových médií na politickou participaci. Podle těchto vědců se ve virtuálním prostředí akorát odráží společenské nerovnosti z reálného světa. Jinými slovy, ti, kdož měli čas, peníze a vzdělání na to být aktivní před novými médii, aktivní zůstávají a těm ostatním ani nové možnosti nepomohou. Nedošlo tak k naplnění optimistických očekávání, že se z virtuálního prostoru stane nová "habermasovská" veřejná sféra.

Je to opravdu tak zlé?

Ačkoliv se ukázalo, že  pouhá existence sociálních médií nevede k větší politické participaci, jak se v raných dobách internetu mnozí naivně domnívali, nelze současný stav pouze kritizovat. Část výzkumů tvrdí, že online politickým aktivitám se stejně věnují především lidé, kteří jsou zároveň aktivní i v offline prostředí. A na "slacktivisty" můžeme vztáhnout alespoň otřepané rčení: "Lepší něco než nic". 

Zvlášť, když se i oni jednou za čas dokáží zmobilizovat k velké politické "offline" akci. Vzpomeňme například na předloňský 17. listopad a protestní akci nazvanou "Červená karta pro Zemana".