Je digitální umění vůbec uměním?

   Je tomu téměř dvě stě jedna let od narození ženy, jež bývá označována jako první programátorka. Přesněji řečeno žena, která nastínila základy programování. Ada, hraběnka z Lovelace, byla dcerou básníka Lorda Byrona, ale především první ženou v dějinách počítačů. Její kariéra se ovšem ubírala naprosto jiným směrem, než jakým byl zaměřen její otec vedoucí typicky rozverný a záletný život. Její matka ho proto opustila v době, když byla Ada malá a nechala ji učit matematice, aby nepodědila otcův řekněme životní styl. V tehdejší době nebylo takové učení pro dívku z lepší rodiny zrovna obvyklé, ale díky domácímu učiteli možné. Již ve svých sedmnácti letech se poznala s Charlesem Babbagem, který představoval svůj „myslící“ stroj Difference engine. K textu o něm pojednávajícím Ada později napsala své poznámky, coby téměř jediná, kdo jeho fungování skutečně rozuměl. Na rozdíl od Babbage se ovšem zamyslela i nad programováním tohoto stroje, algoritmizací a objevila tak několik základních prvků algoritmu. To, na co chci ale navázat já, je jiná její poznámka. Předpověděla, že podobný stroj jednou nebude sloužit pouze k numerickým výpočtům, ale bude schopen například skládat hudbu či vytvářet grafické obrazy. Předpověděla tak něco, co se stalo skutečností, ovšem až za více než sto let.

Ada, hraběnka z Lovelace.

   Jinými slovy předpověděla vznik digitálního umění. To nás v současné době obklopuje téměř na každém rohu, nejčastěji ve vztahu k současnému umění. Digitální umění nabývá dvou základních podob. Buďto může být dané dílo celkově vytvořené pomocí počítače, respektive digitální technologie, nebo může jejích nástrojů využívat pouze částečně. Digitální umění je doménou zejména posledních let, přitom vzniklo už v minulém století. První počítačem generované obrazy vytvořil Michael A. Noll v polovině 60. let 20. století. Takto záměrně formulovaná věta ovšem obsahuje dva odporující si výrazy. Jak může být obraz tvořen zároveň člověkem a strojem? Je to vůbec ještě umění? Kdo je zde vlastně autorem takového díla?

Michael A. Noll - počítačem generované obrazy

   Digitálním uměním, respektive digitálními obrazy, se částečně ve své práci zabývá francouzský sociolog Michel Maffesoli. V dílech V dutinách zdání, Ikonologie a Rytmus života se věnuje problému estetizace každodennosti. „Podle jeho názoru tento problém souvisí s množstvím digitálních obrazů, v současnosti šířených ve všech oblastech naší každodennosti. Sdílené obrazy jsou totiž vyjádřením akceptace kolektivních hodnot.“[1] „Řekl bych, že je to určitý projev návratu k obrazu, který jsme úplně odstranili a který se nyní prudce vrací zpět, v podobě úplného bombardování obrazy. Digitalizace se na tom podílí způsobem, který jsem nazval „znovuzačarování světa“; technika plní úlohu, která náležela obrazu v předmoderních společnostech, kde se místo o obrazu mluvilo o ikoně a modle. Tuto úlohu ikony či modly – toho, kolem čeho se lidé sdružovali a seskupovali – ve své podstatě sehrává digitální fotografie. A řekl bych, že tuto funkci sdružování v současnosti umožňuje právě její digitalizace,“ říká Maffesoli.[2]

   Od soudu Ady Lovelace, že stroj jednou bude moci vytvářet grafické obrazy, jsme se dostali k zahlcení světa obrazy. A netrvalo to zas až tak dlouho. Ono bombardování obrazy, jak o něm mluví Maffesoli, se uskutečnilo během pouhých pár let a stalo se tak naprosto běžnou součástí našich každodenních životů, že si to často ani neuvědomujeme. Stejně tak, jako je tomu s rozmachem digitálního umění.

Ulrik "Ricky" Martin - počítačem generované umění

   Výše jsem si položila otázku, zda je digitální umění vůbec uměním. Je nutné zde rozlišovat mezi uměním tradičním a uměním (jak ho označuje Vilém Flusser) technickým. Celé digitální umění, které lze pojímat jako střet tradičního a technického, koneckonců vychází právě z tradičního umění. Míním tím klasické obrazy, fotografie, sochy či instalace. Pod vlivem vývoje nových technologií, počítačů či počítačové grafiky, dochází k průniku do těchto klasických děl ze strany techniky. Ať už se jedná o úpravy fotografií ve Photoshopu, o přípravu ve výsledku reálné malby či sochy v nějakém programu (jak činí mnoho současných umělců), o vytváření čistě digitálního umění či třeba videoartu. Ve všech těchto případech a mnoha dalších způsobech tohoto střetu ovšem stále hraje roli člověk. Nebo je to spíše stroj? Zdá se to být tak trochu začarovaný kruh. Počítač udělá za člověka věci, které by ručně pravděpodobně nikdy nedokázal, což umění jako takové samozřejmě posunuje o úroveň výš. Má to tedy své světlé stránky. Je pak ale takové dílo vytvořené spíše člověkem, nebo strojem? Za autora je vždy považován člověk, i když s odkazem na použitou techniku. Lze ale obrazy vytvořené čistě v počítači ještě považovat za autorské dílo? Kde je ta hranice? Nová média se dnes běžně vyučují na uměleckých školách a digitální technologie se stává často předmětem zájmu či práce mnoha začínajících umělců. Jde tedy o přirozený vývoj, který je zřejmě nevyhnutelný. Jde o přirozené propojování digitálních technologií a výtvarného umění. Dalo by se zde pravděpodobně mluvit o symbióze.

Tomáš Honz - mladý malíř používající při přípravě své tvorby počítač

   Mám ale poněkud obavu, zda ono technické umění to tradiční nepřesahuje až moc. Míněno ve vztahu k současnému bombardování obrazy. To je sice vztahováno spíše k obrazům v podobě fotografie či reklamy, ale i tak. Mohl by tento vývoj směřovat až k bombardování digitálním uměním, kdy roli člověka převáží úloha stroje? Bohužel se domnívám, že tato vize je nevyhnutelná. Dříve, nebo později. Je možné, že se v důsledku digitalizace budou lidé sdružovat pouze kolem počítačů coby zmíněných model, tvůrců technického umění. Je možné, že digitální (technické) umění převálcuje to tradiční. Že se naplní vize daleké budoucnosti, jak ji ztvárňují mnohé sci-fi filmy, kterou je výsledné vítězství strojů nad lidmi.

   Zatím se tak ale neděje. Zatím autorem stále zůstává člověk. Stále je digitální umění vytvářené prostřednictvím něj, zadáváním určitých příkazů apod., čímž je daný obraz upravován, nebo přímo vytvářen. Zatím je to stále v rukou člověka a tedy lze digitální umění brát jako umění, i když to stále může být předmětem polemiky. Vývoj technologií, ať už jde o ty digitální, nebo jiné, jde ale neustále kupředu, rychleji a rychleji. Lidem (společnosti) pak nezbývá, než se tomu přizpůsobit…

   Každopádně bychom si tradičního umění měli považovat, podporovat ho v galeriích, vychutnávat si ho. Dokud tu je. Dokud je technické umění stále jen na vedlejší koleji. Dokud to tradiční ještě nevykolejilo.

---

[1] Fišerová, 2015, s. 144

[2] Fišerová, 2015, s. 148

BRANISLAV, Lacko, Šolcová, Alena, Vladík, Jaroslav a kol. Augusta Ada Lovelace - 200. výročí narození. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2015. ISBN 978-80-7204-929-5.

FIŠEROVÁ, Michaela. Obraz a moc. Praha: Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2635-2.

FLUSSER, Vilém. Do universa technických obrazů. Praha: Občanské sdružení pro podporu výtvarného umění, 2001. ISBN 80-238-7569-8.

Odkazy:

http://www.zive.cz/clanky/prvni-zena-mezi-pocitaci-ada-hrabenka-z-lovelace/ada-hrabenka-z-lovelace/sc-3-a-180128-ch-99512/default.aspx#articleStart