Mýdlový bublifuk malých davů

Vít Karták

Na Twitter jsem se přihlásil před šesti lety. Byl jsem zrovna v Londýně a chtěl zkusit něco, co v Praze téměř neznají. Všichni totiž byli na Facebooku, kde sdíleli, v té době populární, kvízy typu: „Kterému herci se podobá kočka tvého souseda?“. Začátky a objevování byly krušné, nevěděl jsem, jak s novým médiem zacházet, jak skrze něj komunikovat. Stočtyřicet znaků na jednu myšlenku? Co v ní sdělit? Bude to někdo číst? Postupem času, kdy jsem zjistil, že se v tom bahně nebrodím sám, jsem si začal utvářet svoji identitu. Nickname v alternativním světě. Bez spolužáků ze základky, kteří propadli a posléze propadli i svodům nuselského ghetta. Bez holek, které jsem viděl jednou a přesto plní jedno z 365 míst lidí v mém feedu. Psal jsem, co mě napadlo, co jsem kde zaslechl. Lidi mě začali sledovat a já je. Jak se rozvíjel Twitter, rozvíjela se i moje sociální ínterakce s ostatními uživateli. Ono totiž, tahle sociální síť v Česku má dvě velké nevýhody. Ta první je, že se všichni znají, a ta druhá, že se téměř všichni znají osobně.

Když se v tomhle mikrosvětě začnete trochu orientovat, zjistíte, že lidé fungují na internetu všude stejně. Dělají ze svých depresí přednost a svoje nepovedené vztahy prezentují jako posun vřed, zatímco tweetují vtipy na prezidentské mluvčí z čekárny u psychologa. Je to jako sdružení samozvaných intelektuálů z diskusí na Novinkách, jen s tím rozdílem, že si nemyslí, že za „Všechno může Kalousek“. Tenhle alternativní mainstream dává lidem na internetu pocit důležitosti dopadu jejich konání. Obzvlášť před volbami, kdy se twitterová komunita semkne a začne plnit éter myšlenkami svobody a humanismu. A je jedno, jestli se volby konají v Česku, Americe nebo Uzbekistánu. V tu chvíli se „masa“ pouští do boje. Zapaluje internetové ohně jako Zdeněk Škromach, a vyráží do boje ozbrojena Myšlenkou a espressem z Café Letka. Jenže volby se nevyhrávají v Krymské nebo na Letné, ale v Ústeckém a Moravskoslezském kraji.

Lidi se dnes mají neobyčejně dobře. Mohou si dovolit utratit 4560 korun za pytel bezlepkové mouky, avokádo a tři rajčata, zatímco jdou z jógy na kurz finštiny. Pocit nadřazenosti v sociální bublině českého Twitteru se bere jako společenská prestiž. My, jakožto sociálně smýšlející intelektuálové z bytů našich rodičů versus plebs, jenž se za poslední stravenky zoufale snaží koupit si v obchodě malou vodku. My jako ti, kteří VĚDÍ něco víc. Přesto se lidé nechávají každodenně nachytávat nesmyslnými informacemi o článcích vlevo dole a snaží se budit svými plamenými tweety občanskou společnost. Jenže život je jinde, to už věděl Kundera před čtyřiceti lety.

Kolektivní inteligence českého Twitteru postrádá jednu důležitou vlastnost, kterou je empatie. Lidé si tvoří svobodu pouze ve své sociální bublině, ve které vítězí Horáčkové a Marek Eben promlouvá k lidem ve fraku z balkonu Melantrichu a pak se strašně diví, když Daniel Hůlka přebíra medaili za zásluhy. Ale právě netečnost k názoru druhých, je to, co je dělá ještě více izolované. Nemohou se pak divit, že se stávají karikaturami sami sebe, když se rozepisují o toleranci k druhým a sami by upírali společenská práva lidem, jenom proto, že koukají na Prostřeno. Věřím, že se společnost dá pěstovat několika aktivními lidmi, kteří strhnou davy. Pokusí se zlepšit společenské ovzduší. Ovšem pokud to mají být ti ze sociálních sítí, tak by měli propíchnout svoji bublinu ideálu, aby se dozvěděli, že společenských změn se psaním statusů neodočkají a budou nadále nazýváni „Pražskou kavárnou“, ve které si sice libují, ale je moc malá na to, aby se jí ostatní přestali smát.