Narkománie 21. stol.

Narkománie 21. stol.

Nedávno jsem se se svojí spolužačkou O.K. bavila o termínech testů, blogu, eseje, podávání přihlášek k SZZ, stážích a jiných pro studenta životně důležitých věcech, když si O.K. posteskla, že by ráda nějakou aplikaci, která by fungovala jako máma. Všechno jí připomněla, zařídila, upozornila na změny atd. O.K. je studentkou magisterského studia, je inteligentní a samostatná. (Jak její iniciály napovídají, je pohodářská). Přesto má pocit, že jí v jejím životě něco zásadního chybí, a trhací kalendář to není. To mě přivedlo k otázce: Je to v současnosti tak, že jen co se odpoutáme od rodičů, už už se musíme připoutat k něčemu jinému? Jsme jako evolučně vyspělejší verze pijavice? Odsáli jsme se od mámina prsu a přisáli se k zakrnělé mléčné žláze Marka Zuckerberga (nebo chcete-li k, méně intruzivním, technologiím). Máma má radost, telekomunikační společnosti mají radost, vývojáři mají radost, ale máme i my radost? Mám na mysli tu opravdovou radost, skutečnou radost ze života. Nejen radost z každého dodatečného lajku pod naší sdílenou fotkou.

Ale teď vážně. Není pochyb o tom, že exponenciální vývoj technologií obohatil společnost v mnoha aspektech a že přináší nespočet výhod jednotlivcům, ale tato mince má i druhou stranu. Nedávná britská studie ukázala, že 51% dotazovaných přiznalo, že v případech, kdy jsou nějakým způsobem separováni od svých přístrojů, jako jsou telefony či tablety, trpí extrémní úzkostí. Pro tento stav už se dokonce vžil termín – „nomophobia“ (no mobile phone phobia). Dalších 25% respondentů sice netrpělo úzkostí, ale necítilo se dobře bez spojení se světem. Není divu, telefon používáme bez ohledu na věk, gender a ekonomický status téměř všichni. I vy máte teď určitě (minimálně) jeden při ruce. A používáme jej všude a pořád. Ve sprše, při sledování filmů, při sportu a dokonce během řízení. Chytré telefony a jiné technologie zastávají v našich životech centrální roli a my se na ně často plně spoléháme. Vypne-li se tato kouzelná krabička mně, cítím se být ohrožena na životě. Nepamatuji si žádné telefonní číslo, vyjma tísňových, která mi však byla vtlučena do hlavy v době, kdy jsem ještě neuměla používat tužku, natož stylus. Jak si však zavolám pomoc? Existují ještě telefonní budky na peníze? Bude mě někdo z kolemjdoucích úporně sledujících obrazovku svého funkčního smartphonu vnímat? Rázem jsem přišla o svůj orientační smysl, najednou si ani nejsem jistá, kde je vpravo a kde vlevo. Nevím, kolik jsem ten den ušla kroků, tudíž nemám tušení, kolik kalorií jsem spálila a jestli se smím najíst. Jak přežiju tu nudu v hromadných dopravních prostředcích? To se mám koukat z okna? To je samozřejmě nadsázka, ale ano, i já se cítím být závislá na technologiích, ale to vlastně není nic nového. Jak jsme čím dál více spojeni s technologiemi, objevují se však také obavy, že přicházíme o běžné lidské požitky a prožitky a stáváme se netrpělivými, impulzivními, zapomnětlivými a narcistickými. A to jsou možná věci, které si málokdo uvědomuje. Projevují se u nás skutečné symptomy lidí závislých na drogách. Jsme-li podrobeni technologické deprivaci, naše těla a mozky reagují takovým způsobem, jako když máme abstinenční příznaky. Cítíme úzkost, stres, jsme podrážděni. Reagujeme extrémně či iracionálně, není-li nám k dispozici wi-fi v restauraci či na letišti. Dokonce jsme nebezpeční sobě i okolí, když se koukáme do mobilu při přecházení ulice či řízení. Často preferujeme kontakt prostřednictvím technologií a omezujeme face-to-face komunikaci. A spíme s telefonem u hlavy. 

Raymond Williams ve své eseji „Technologie a společnost“ říká, že bychom měli technologii vnímat jako úmyslný proces výzkumu a vývoje vedený sociálními potřebami, a proto je technologie ústřední součástí naplnění těchto potřeb. A já se tedy ptám, tohle je žádoucí stav společnosti? Toto je skutečně sociální potřeba? Nejíme, nespíme, nemluvíme, nedíváme se kolem sebe. Alespoň ne tak, jak to bývalo běžné a pro člověka přirozené. Rozumím tomu, že mobilní telefony (potažmo technologie) hrají v současnosti v našich osobních i pracovních životech důležitou roli, ale existuje stále mnoho příležitostí, kdy je možné se „odpojit“. Do budoucna to bude asi čím dál složitější s postupující technologickou inovací, ale prozatím bych se pokusila udržovat nějaký balanc mezi reálným životem a životem v digitálním světě. Zde je pár tipů:

• Pro bezpečnost všech nepoužívejte telefon v autě. (Hudba je povolená, neboť si uvědomuji, že situace v českých rádiích je žalostná a to činí řidiče možná více nebezpečným).
• Do koupelny bez telefonu. Jednak si odpočinete a taky ochráníte svůj telefon před jistým utonutím. Nehledě na to, že ne každá chatovací místnost je ta pravá.
• Udržujte svůj telefon dál od postele, zvyšuje to kvalitu spánku. Pokud možno ho i vypněte. (Zde jeden oblíbený argument a pár neotřelých)
• Vypněte telefon, když jste s přáteli. Zaměřte se na osobní interakce, nejen na ty na sociálních médiích.
• Zkuste nechat svůj telefon na jeden den doma. Uvidíte, co se stane, ale svět snad nevybuchne.

Závěrem bych jen chtěla říci, že nechci moralizovat. Nejsem o nic méně součástí tohoto trendu, než kdokoli jiný. Spíš tak „nahlas“ přemýšlím, jak funguje svět kolem mě, jak vedu svůj život a tak podobně. Prostě klasické existenční otázky, když se blížíte k nějakému životnímu milníku a od rána do večera píšete diplomku.

B.T.