Kolektivní inteligence v prostředí internetu jako předzvěst kolektivní demence?

Všichni si jistě uvědomujeme výhody sdílení individuálních znalostí spojených v kolektivní celek, jak to alespoň dokládá rčení „víc hlav víc ví“. Na druhou stranu uvědomujeme si i limity kolektivní inteligence a její možná rizika?

Člověk jako sociální tvor je ke kolektivní inteligenci předurčen, není proto divu, že tímto pojmem se zabývali již středověcí myslitelé. Nicméně prvotní úvahy o kolektivní inteligenci byly spíše sakrálního charakteru. Na jedince zde bylo nahlíženo, jako na prostředníka skrze něhož se projevuje vyšší instance inteligence. S příchodem moderního směru myšlení se měnil i vnímání člověka jako individua, který se aktivně podílí na kolektivní inteligenci[1]. Tento pohled zastávají významné kapacity dodnes a jedním z nejčastěji skloňovaných jmen v souvislosti s kolektivní inteligencí je francouzský profesor Pierre Lévy.

Pierre Lévy definuje kolektivní inteligenci jako propojení znalostí a dovedností jednotlivců, čímž vzniká prostor znalostí, kolem kterého se tvoří kolektivní inteligence, která reciprocitně obohacuje dané jedince.[2] S nástupem nových technologií jako je výpočetní technika a především internet je globálně sdílené inteligence stimulována. Tato nedávná realita, kterou Pierre Lévy pojmenoval znalostní prostor, je charakterizována právě rychlým vývojem nových technologií, které ovlivnily a ovlivňují náš život, masou jedinců, která se musela adaptovat na nově vzniklou skutečnost a stala se nositelem vědění, které bylo do té doby výhradou vybraných jedinců, a nástroji, které nám kyberprostor nabízí.[3]

Jak již bylo zmíněno, internet je pro svou demokratickou povahu a vlastnost vysoké generativity ideálním místem, kde se taková kolektivní inteligence může projevovat. Nicméně je vhodné se přílišně spoléhat na znalosti z kyberprostoru než na radu specialisty či odborníka? Opomiňme tolik milovanou a nenáviděnou wikipedii, která je typickou ukázkou kolektivního úsilí jednotlivých intelektů a pojďme se podívat na méně nápadnou platformu kolektivní inteligence v prostředí internetu, mám na mysli diskuzní webové stránky určené především pro populaci žen jako je mimibazar.cz (na který se nebudu odkazovat vzhledem k faktu, že nejsem ještě cílová skupina této stránky, proto mám s ní i o poznání méně zkušeností) nebo stránku obecněji zaměřenou omlazeni.cz.

S poslední zmiňovanou stránkou mám nějaké zkušenosti, tu si zajdu pro recenzi ke kosmetickému výrobku, tu pro radu ohledně životního stylu. Avšak od té doby, kdy se moje maminka stala konzumentem obsahu této stránky, se stala pro mě noční můrou. Mléko bylo vyřazeno z jídelníčku, na druhou stranu nám přibyly v ledničce citróny, jejichž šťávu je údajně dobré pít každé ráno jako prevenci proti zhoubným civilizačním chorobám. Jestli jsou tato omezení nějak mému životu prospěšná, nemohu zatím posoudit. Ze zvědavosti jsem se ptala výživového poradce, který by měl být odborník na danou problematiku, a bylo mi řečeno, že v žádné relevantní studii nebyla prokázána škodlivost mléka na lidský organismus.

Spoléhání se na kolektivní inteligenci v problematice zdravého životního stylu vidím jako neškodnou strategii moderního člověka v porovnání s odmítnutím tradičních lékařských kapacit jako primárního zdroje informací. Nedávno jsem narazila na diskuzi, kde se žena radila ohledně zdravotního stavu svého muže, kterého již druhý týden bolelo nesnesitelně břicho. Opomineme-li fakt, že jen ze samotného popisu se těžko určí diagnóza, je vůbec vhodné spoléhat se v tomto případě na kolektivní inteligenci? Jakkoliv se nám může zdát výrok „víc hlav víc ví“ jako pravdivý je v tomto případě adekvátní? Kolik z nás běžných smrtelníků ví relevantní informace z lékařského prostředí? Sama mám zkušenost s takto neadekvátním spoléháním se na internetové diskuze ohledně zdravotního stavu.  Před osmi lety byla moje maminka na rentgenovém vyšetření kvůli nálezu na plících, obdržela zprávu plnou lékařských odborných výrazů a zkratek, se kterou měla jít následující den k lékaři. Netrpělivost zapříčinila, že si jednotlivé části lékařské zprávy nechala zanalyzovat na internetu. Podle takto získaných informací moje maminka údajně trpěla nevyléčitelnou chorobou, se kterou se lidé dožívají maximálně několika let. Tu noc, kdy se mi maminka s takto získanými informacemi svěřila, bych přiřadila k těm nejhorším, které jsem doposud zažila. Druhý den pan doktor vnesl do situace jasno a mou maminku vyplísnil. Dvakrát do stejné řeky nevkročíš na druhou stranu chybovat je lidské, a tak v letošním roce byl mamince internetem diagnostikován reflux a raná fáze černého kašle.

Mým záměrem nebylo zpochybňovat kolektivní inteligenci jako takovou, ale vnést trochu kritického pohledu na utopistický názor Pierra Lévyho vyjádřený v rozhovoru pro internetový časopis Ostium, kde zpochybňuje vidinu člověka jako spotřebitele bez informací a schopnosti kritické reflexe. Naopak vychází z předpokladu, že každý je schopen takovéto reflexe nebo je alespoň v jeho pojetí poměrně snadné takové dovednosti se naučit. To dokládá faktem, že v průběhu lidského pokolení se gramotnost lidí zvýšila z nepatrného procenta až na valnou většinu populace.[4] Podle mého názoru je však cesta k dovednosti kritického myšlení poněkud krkolomnější na rozdíl od dovednosti číst a psát, protože je tato dovednost abstraktní a do jisté míry subjektivní v tom smyslu, že může být ovlivněna různými faktory, jako jsou postoje a hodnoty člověka. Rychlost, s jakou se vyvíjí technologie, neodpovídá rychlosti, s jakou se adaptujeme na tento vývoj. Proto by se už mělo přejít od teorií k praktickým krokům a vytyčit cestu k pochopení problematiky kolektivní inteligence.

---

[1] Trans-personální fórum [online]. [cit. 2016-11-18]. Dostupné z: http://www.tacz.org/integralni-kultura/kolektivni-inteligence/pierre-levy/

[2] LÉVY, Pierre. Collective Intelligence: Mankind’s Emerging World in Cyberspace. Cambridge (MA): Perseus Books, 1999. 277 s. ISBN 0-7382-0261-4.

[3] tamtéž

[4] Ostium [online]. 2013, 9(1) [cit. 2016-11-18]. Dostupné z: http://www.ostium.sk/sk/kyberneticke-imaginarno-rozhovor-s-pierrem-levym/