Sunday, November 20, 2016

Porod jako soutěž, Zn.: on-line


To, že se rodiče, a to v podstatě otcové leckdy stejnou měrou jako matky, podílejí na sociálních sítích o své unikátní (samozřejmě, protože s dětmi je přeci všechno tabulkové a ordinérní…) zážitky se svými ratolestmi všech věkových kategorií, není pro nikoho z nás žádnou novinkou. Jenže postupem času se sociální sítě stávají stále častějším společníkem čím dál většího počtu lidí, a tak není divu, že i co do obsahů, jsou sociální sítě hřištěm, na kterém platí stále volnější pravidla. To, co jsme si dříve nechávali pro sebe a prožívali za zavřenými dveřmi, maximálně se svými nejbližšími, dnes dáváme dobrovolně na odiv celému světu, a na druhou stranu tyto informace s otevřenou náručí přijímáme, aniž bychom si uvědomili, že kdybychom naprosto totéž udělali v reálném prostředí každodenního života, byli bychom s největší pravděpodobností za blázny. A tak se lidé předhánějí v tom, čí dítě má více umazané ručičky, legračnější hlášky, ale i v tom, kdo snáz a lépe porodil, kde, kdy, za jakých okolností a v čem byl jejich porod lepší než ty všech ostatních.
Jenže žádná mince nemá jen jednu stranu, mnoha lidem může pomáhat, že se mohou obrátit na jiné lidi s podobnými zkušenostmi nebo v podobných situacích skrze sociální sítě, konkrétně třeba Facebook. Často se za tímto účelem zakládají různé tematické skupiny, kde mezi sebou lidé sdílí své životní příběhy a prosí o rady ve specifických situacích. V těchto skupinách se jasně promítá Jenkinsova teorie participační kultury, tedy to, jak se z oddělených rolí konzumentů a tvůrců médií stává jedna role spojená, řekněme „prozument“, tedy někdo, kdo zároveň produkuje a zároveň konzumuje. Už nejsou jasně dané limity, jestli vám radí někdo, kdo má hluboké znalosti a vzdělání v daném oboru, nebo si jen osobně prošel podobnou situací a sdílí tak svůj vlastní zážitek, z něhož si můžeme něco vzít. Zároveň zde narážíme na teorii kolektivní inteligence Pierra Lévyho, kdy se právě v podobných skupinách sdílí různé zkušenosti a rady, a každý z členů ví něco jiného, než ti druzí. Dohromady jsou tak v komentářích k vznesenému dotazu schopni poskládat radu, případně shodnými názory přehlasovat druhou stranu.
Za konkrétní případ jsem si vzala skupinu Porod v domácím prostředí, která je sice uzavřená, ale s celkovým počtem skoro šesti tisíc členů je zde velká variabilita názorů. Ženy, které se rozhodly, že své potomky přivedou na svět v domácím prostředí, což je samo o sobě pro mnoho lidí trnem v oku, protože se přeci děti musí rodit v porodnici a za dohledu co největšího počtu zdravotního personálu, se zde ale nejen chlubí svými porodními příběhy, k nímž se za chvilku dostanu, ale velmi často si sem chodí pro radu v momentě, kdy se jim stane něco, co se velmi vymkne „standardní“ situaci, ať už v těhotenství nebo během porodu samotného. Jedná se o různé stavy, například takové, při nichž žena krvácí několik dní a do skupiny se jde poradit, jestli má „plašit“ a jít navštívit doktora, načež jí většina žen poradí, že to není nutné, ať je raději v klidu doma, což danou ženu uklidní a pak už se mnohdy nedozvíme, co se stalo dál.
Kromě osvědčených babských rad se zde ale především sdílejí porodní momenty, kdy ženy ještě v průběhu porodu píšou příspěvky typu „holky, už cítím hlavičku, myslíte, že to je ono?“ U takových příspěvků člověka překvapí, že jsou schopny držet v ruce telefon, případně sedět u počítače, a ptát se ostatních matek na drátě, co a jak. Jak je možné, že i tak intimní okamžik, jako je porod dítěte, ještě navíc v tak osobním prostředí jako je domov, naruší něčím takovým jako je sociální síť? Lze se domnívat, že v dnešní době zkrátka považujeme Facebook jako běžnou součást našeho života a posunuli jsme si hranice toho, s kým své niterné okamžiky sdílíme tak daleko, že nám nevadí, že je s námi u okamžiku zrození nového života šest tisíc dalších žen. Opět jsme u momentu, kdy by bylo dobré uvědomit si, jak by nám bylo ve skutečnosti? Jak by se těm ženám rodilo před šesti tisíci svědky?

     
       No a když už je konečně po porodu, je čas sepsat porodní příběh, ideálně ještě za tepla, zhruba hodinu po porodu placenty. Takovýto příběh obligátně doprovází fotografie dítěte právě přisátého k prsu s ještě neodstřiženou pupeční šňůrou a placentou v ručníku. Je pochopitelné, že když se žena stane matkou, chce svoje štěstí vykřičet do celého světa, ale je opravdu nutné svěřovat první okamžiky oslavy nového života ve virtuálním prostředí? Navzdory tomu, že se kromě jiného takovýmito příběhy ženy vzájemně podporují v tom, aby se nebály poslouchat své tělo a porodily doma, což je obdivuhodné a krásné, zdají se být sepsané příběhy s fotografiemi spíše jakýmsi závodem, soutěží o to, kdo měl porod přirozenější a více rituální, kdo měl lepší éterický olej a komu hrála povzbudivější hudba. U mnoha žen totiž tyto příběhy nekončí jen ve skupině, která byla za tímto účelem vytvořena, ale mají je zcela veřejně přístupné na svých Facebookových zdech, může si je tedy přečíst nejen kdokoliv z jejich přátel, ale v podstatě kdokoliv, kdo se dostane na jejich profil. Ale to uživatelé vědí, sami si svoje stránky spravují. Dávají tak sami sebe na odiv a přilákávají k sobě pozornost (stejně jako je to v tisíci dalších případů jako spoře oděné dívky, vypracovaní svalnatí muži, apod..). Samozřejmě, že porod není tabu, ale je nutné, sdílet ho s celým světem? Nebo je to jen ego, které promlouvá a křičí: „Podívej, takhle jsem to měla já, je to snadné.“
            Co se na to podívat z druhé strany. Jaké to pro děti bude, až jednou vyrostou a zjistí, že jejich příchod na svět prožívali jejich rodiče jako něco veřejného, jako něco, co není zahrnuto spoustou lásky a vnitřních prožitků v rámci rodiny, ale ví o tom celý virtuální svět. Nebo už jim to bude jedno, protože je to svět, do kterého vyrostou a i oni jej budou prožívat stejně? O těchto a mnoha dalších otázkách týkajících se sdílení fotografií malých děti na sociálních sítích pojednává článek Quentina Fottrella. Zajímavý názor sdílí i Melissa Willets ve svém článku, kde hovoří o tom, že sdílení fotek dětí může vést k tzv. digitálnímu únosu.
            Ať se na to díváme z kteréhokoliv úhlu, bylo by dobré si uvědomit, že stát se rodiči s sebou nese i povinnost chránit naše děti a ten první moment je právě v okamžiku jeho příchodu na tento svět, pro dítě nový a neznámý, který se i nám v tu chvíli obrací vzhůru nohama a my bychom naši novou úlohu měli s úctou a pokorou respektovat a přijímat…

Diana Walsh

Literatura:
- Jenkins, H.: Convergence Culture. New York 2006, ISBN 978-0-8147-4281-5
- Lévy, P.: Collective intelligence: Mankind‘s Emerging World in Cyberspace. Cambridge 1997, ISBN 9780738202617
- Steiner- Adair, C., Baker, T. H.: The Big Disconnect: Protecting Childhood and Family Relationships in the Digital Age. New York 2013, ISBN 978-0-06-208242-8
- Uhls, Y.: Media Moms & Digital Dads: A Fact-Not-Fear Approach to Parenting in the Digital Age. New York 2015, ISBN-13: 978-1-62956-084-7



           


No comments:

Post a Comment