YouTube je populárny už desať rokov

   

       YouTube ako druhú najnavštevovanejšiu službu internetu netreba osobitne predstavovať. Pôvodne bol v roku 2005 vytvorený[1] na to, aby umožnil verejnosti zdieľať domáce videá. Zameranie sa však veľmi rýchlo akomodovalo potrebám používateľov. Na základe teórie prozument^[2] totiž ľudia obsah YouTubu produkujú i konzumujú zároveň, a teda môžu ako participanti nahrávať či sledovať pridané hudobné videoklipy, hry, 360° videá alebo napríklad 3D videá i ukážky budúcich filmov. Pod každým príspevkom je navyše povolené pridávať komentáre, čo  otvára možnosti pre spätnú väzbu či diskusiu autorov so sledovateľmi videí.

       Tempo, akým sa služba stala všeobecne známou, sa podobá senzáciám, aké kedysi vyvolal portál Azet so službou Pokec, alebo tiež icq a dnes Facebook, Twitter, MySpace či Instagram. Úspešná služba je dnes súčasťou hlavného prúdu médií, keďže prezentuje súčasnú populárnu kultúru. Vlastníkom je spoločnosť Google, ktorá ju v roku 2006 od pôvodcov kúpila za 1,65 miliardy dolárov. Za rýchlim rastom jej popularity môže byť podľa jedného z tvorcov spolupráca štyroch faktorov: 1. zoznam odporúčaných videí po každom vzhliadnutí nejakého videa; 2. pripojený link na email, ktorý umožňuje zdieľať video; 3. možnosť komentovať príspevky; 4. vložený videoprehrávač.[3]  

       Participatívnu kultúru, do ktorej YouTube vďaka svojim parametrom patrí, popisuje mnoho článkov, vedeckých diskusií alebo publikácií.[4] Je založená na vyššie spomínanom princípe prozumentov a tvorí základ konceptu kolektívnej inteligencie. Tento pojem môžeme v rámci služby YouTube identifikovať ako snahu rozšíriť kolektívne vedomie o vlastný pohľad na vec. Prispievateľ sa teda riadi heslom Pierra Lévyho: „Nikto nemôže vedieť všetko, ale každý môže vedieť niečo a tým že budeme zdieľať zdroje a kombinovať naše schopnosti, môžeme to dať všetko dokopy.“[5]

      Výhodou masívneho audiovizuálneho prehliadača je nesporne prepojenosť s verejnosťou, možnosť spätnej väzby, možnosť vzdelávať sa i zabávať. Naopak, množstvo ľudí, ktorí sa zapájajú do diskusií, sledujú videá alebo pripájajú dennodenne nekontrolovateľný objem obsahov, vedie k tomu, že nie je možné zabrániť šíreniu nevhodných komentárov či záberov na videách. Môže dochádzať k porušeniu autorských práv, šíreniu nejakej propagandy, paniky alebo paradoxne, ku postupnej kolektívnej hlúposti (ohováraniu, hromadeniu jednoduchých informácií, dezinformácií a pod.)[6]

         V súvislosti s používaním YouTubu je potrebné zdôrazniť, pre koho je služba určená a aký má význam. Dochádza totiž k stretu korporátnych záujmov a záujmov verejnosti. S ohľadom na všeobecné potreby sa však dá charakterizovať ako vysoko-objemná stránka, vysielacia platforma, mediálny archív a sociálna sieť.[7]

         Verejnosť je s ohľadom na teóriu prozument považovaná za viac-menej aktívneho používateľa YouTubu. Tento status môže byť, samozrejme, ovplyvnený mierou mediálnej a najmä digitálnej gramotnosti. Od toho, či je participant schopný porozumieť nielen obsahom, ale aj technológiám a nástrojom, ktoré služba využíva, závisí, do akej miery sa medzi používateľmi prejaví generačná priepasť. Tá je podľa nášho názoru jasne viditeľná v spôsobe,

akým jednotlivé generácie YouTube používajú. Kým mladšie ročníky sú aktívnymi prispievateľmi, staršie sa zameriavajú prakticky len na prehrávanie videí.

         Čo sa týka budúcnosti YouTubu, veľký úspech aktuálne slávia tzv. YouTuberi, ktorí majú svoju vernú základňu fanúšikov. Fakt, že prakticky každý môže byť YouTuber, pridáva tejto funkcii na atraktivite. Domnievame sa však, že i napriek tomuto trendu, tu stále existuje príliš mnoho hrozieb, ktoré môžu ovplyvniť popularitu YouTubu.

                                                                                                                    

                                                            Ľudmila Gromadová

---

[1] zakladatelia zamestnanci PayPalu: Chad Hurley, Steve Chen, Jawed Karim

[2] z angl. prosumer theory (pojem prvýkrát použil futurológ Alvin Toffler v knihe Future Shock, 1970)

[3] L. Gannes (2006) Jawed Karim: How YouTube Took Off.

[4] napr.: H. Jenkins (2008) Convergence culture; J. Burgess and J. Green (2009) YouTube: Digital Media and Society Series

[5] P. Lévy (1997) Collective Intelligence

[6] P. Lévy (2000) Kyberkultura

[7] J. Burgess and J. Green (2009) YouTube: Digital Media and Society Series

Když #tonemuzeszastavit

Na sílu YouTuberů v reklamě si už pomalu zvykáme. Ale co dělat, když se jejich zájem obrátí proti vaší značce?

Vůbec nic. A hlavně se k tomu nevyjadřovat. Tak by se dal v krátkosti popsat případ Bubbleology, který na konci srpna proběhl českým online světem. Chvíli to připomínalo telenovelu - reakce, reakce na reakce a drama. Jenom jedna věc tomu chyběla. Odpověď od samotného Bubbleology.

Nejen, že nepřišla odpověď, ale firma se vydala tou nejhorší cestou. Začala mazat příspěvky. To pochopitelně vedlo k dalším komentářům, které jsou o něco ostřejší a na 99 % v nich zazní "..a co ten můj předchozí smazaný příspěvek?" Připojí se ostatní, a nemůžeš to zastavit. Další je hodnocení facebookové stránky, které na rozdíl od příspěvků na zeď bylo na začátku povolené. Už není. Většina špatných rozhodnutí vzniká kvůli panice a potřebě problém řešit, jak rychle to jen jde. Co s tím?! Připravit se na všechny možnosti ještě před startem kampaně. Poučka zní - doufej v to nejlepší, počítej s tím nejhorším. A když se něco nepovede, tak se hlavně k zákazníkům nikdy neobracej zády, právě naopak. Mluv s nimi.

S tím souvisí i způsob práce s youtubery. Chce je téměř každá značka, ale spolupracovat efektivně není jednoduché. Jednorázově si koupit tři obličeje na banner není ani zdaleka ideální cesta. Vztah mezi značkou a youtuberem by měl být partnerství, ve kterém si oba dva pomáhají. Skutečné kamarády si přece taky nekupujeme.

Bubbleology si zkrátka zavařilo samo.Své nejasné složení tají až do konce, čímž si důvěru zákazníků a partnerů získat ani nejde. Zároveň se nemůže divit, že se důvěra změnila v nenávist, až nakonec vyvrcholila odstoupením youtuberů od spolupráce a několika videi, která celou parádu popisují z pohledu spolupracujících youtuberů - a ani z nich nevychází Bubbleology příliš pozitivně, spíš naopak. Smutné navíc je, když šestnáctiletá dívka zvládá krizovou komunikaci než firma s obrovským rozpočtem a spoustou peněz na marketing.

Svoboda internetu a věčný souboj soukromí a bezpečí

Velká Británie v minulém týdnu schválila zákon, který zásadním způsobem zasahuje do soukromí uživatelů internetu.

Návrh zákona, který ve středu 16. 11. 2016 prošel oběma komorami britského parlamentu, nese název Investigatory Powers Bill, a nyní již čeká pouze na královskou ratifikaci, čímž se z něj stane Investigatory Powers Act. Kritici tohoto zákona však pro něj vymysleli přiléhavější název - „Snoopers‘Charter“, tedy „šmírovací“ nebo „špiclovský zákon“.

Tento zákon umožňuje britské vládě (a mnoha dalším státním orgánům, včetně např. NHS, Food Standards Agency nebo Gambling Commission, celý seznam k nahlédnutí zde) sledovat prakticky veškerou činnost internetových uživatelů. Nutí totiž poskytovatele internetu zaznamenávat a archivovat informace o navštívených webových stránkách u všech uživatelů, a to až rok dozpátku. Britská vláda nebo jiné státní organizace si následně mohou tyto informace od poskytovatelů internetu vyžádat, a to i bez soudního příkazu. Se soudním příkazem si pak mohou vyžádat i podrobnější informace o aktivitě uživatelů, včetně obsahu jejich komunikace. Zákon dále nutí internetové firmy podnikající na území Velké Británie, aby na vyžádání dešifrovaly data svých uživatelů, nebo aby britskou vládu informovaly o nových bezpečnostních prvcích svých produktů ještě před jejich uvedením na trh tak, aby se na jejich sledování britské zpravodajské služby stačily včas připravit (není přitom zcela jasné, jak budou k takovýmto krokům donuceny zahraniční společnosti). Nový zákon také umožňuje zpravodajským službám „nahackovat se“ do počítačů a dalších elektronických zařízení uživatelů na území Velké Británie (což se předtím dělo pouze tajně).

Proti zákonu se postavili zástupci OSN, mnoho britských i celosvětových organizací pro ochranu soukromí a řada technologických společností včetně Applu, Microsoftu, Googlu a Facebooku. Podle kritiků se jedná o nepřípustný zásah do soukromí uživatelů internetu – například podle ředitele organizace Open Rights Group Jima Kollocka, je to "nejextrémnější sledovací zákon, jaký kdy v demokracii prošel". Podle zastánců naopak zákon alespoň legalizuje to, co zpravodajské služby a policie beztak dělaly již několik let, a to bez vědomí veřejnosti a parlamentu. Nový zákon má alespoň přesně a jasně specifikovat kompetence těchto vyšetřovacích orgánů, které se dosud pohybovaly v šedé zóně (tento argument se objevuje například zde). 

Hlavní výhrady proti zákonu bychom mohli shrnout do několika bodů:

Ochrana některých profesí

Zákon poskytuje určitou ochranu proti hackování novinářů, právníků, doktorů a – samotných poslanců. :-) Jak to ale bude reálně fungovat zatím není zřejmé. Není například jasné, jak by měli poskytovatelé internetu vůbec rozpoznat, kdy internetové připojení využívá příslušník jedné z chráněných profesí.

Zneužitelnost záznamů

Sbírání a uchovávání tak ohromného množství dat z něj činí lákavý cíl pro hackery nebo cizí špionáž. Navíc extremisté anebo teroristé, proti nimž je zákon primárně cílen, mohou svou komunikaci snadno skrýt například pomocí zahraničního šifrovaného spojení.

Neprůkaznost záznamů

Internetové přípojky jsou často sdílené, a proto je velmi obtížné identifikovat, kdo přesně v danou chvíli internet využívá. Otázkou pak zůstává i problematika možných křivých obvinění.

Konkurenceschopnost britských firem

Pokud budou zákonem oslabeny možnosti šifrování komunikace, software dodávaný britskými firmami může být vnímán jako nedostatečně zabezpečený, což je může poškodit v hospodářské soutěži.

Náklady ponese uživatel

Sledování a uchovávání tak ohromného množství dat je velmi složité a nákladné. Ačkoliv britská vláda bude zřejmě náklady na toto sledování částečně spolufinancovat, je velmi pravděpodobné, že se tyto náklady promítnou i do cen internetového připojení pro koncové uživatele. Britští uživatelé internetu se tak dostanou do paradoxní situace, kdy si budou sami spolufinancovat vlastní šmírování.

Soukromí uživatelů a presumpce neviny

Největší výhradou proti „šmíráckému zákonu“ je samozřejmě ohromný zásah do soukromí všech uživatelů internetu, tedy nejen těch, kteří jsou z něčeho podezřelí. V této souvislosti je zajímavé, že podle nedávného průzkumu organizace Open-Xchange považuje 74 % britské veřejnosti soukromí na internetu za své fundamentální právo. Tento nový zákon však vytváří a legitimizuje systém, který soukromí občanů coby jednu ze základních hodnot západních demokratických systémů soustavně podrývá.

Absurditu a zbytečnost zákona tak možná nejlépe shrnuje ve svém článku Mark Jackson:

Whatever happens no Government will ever truly be able to force their rules upon the entire Internet, which is a global network of many different countries / laws, and as such there will always be ways to hide online habits and identity. Of course the terrorists know this too and so laws like this may only catch the stupid ones, although in fairness there’s no shortage of those.

Anežka Bolková

Zdroje:

„Snoopers Charter“ in: ZDNet [online]. Dostupné z: http://www.zdnet.com/article/snoopers-charter-expansive-new-spying-powers-becomes-law/ [cit. 2016-11-20]

Wikipedia. „Investigatory Powers Act 2016“ [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Investigatory_Powers_Act_2016 [cit. 2016-11-20]

„Extreme Surveillance Becomes UK Law“ in: The Guardian [online]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2016/nov/19/extreme-surveillance-becomes-uk-law-with-barely-a-whimper [cit. 2016-11-20]

„Controversial New UK Internet Snooping Bill“ in: ISPreview [online]. Dostupné z: http://www.ispreview.co.uk/index.php/2016/11/controversial-new-uk-internet-snooping-bill-approved-mps.html [cit. 2016-11-20]

UK Government. „Investigatory Powers Bill“ [online]. Dostupné z: https://www.gov.uk/government/collections/investigatory-powers-bill [cit. 2016-11-2016]

Open-Xchange. „Consumer Openness Index 2016“ [online]. Dostupné z: https://www.open-xchange.com/fileadmin/user_upload/open-xchange/document/report/open-xchange_coi_report_2016.pdf [cit. 2016-11-20]