Každý se snaží vypadat dobře před ostatními. Je to často ještě důležitější, než vypadat dobře sám před sebou. Pro ostatní lidi se hezky oblékáme, používáme make-up, na ostatní se usmíváme, i když se nám zrovna nechce a všemožně se snažíme zapůsobit. S přechodem značné části našich životů do online světa můžeme tento trend pozorovat velice snadno u velkého množství lidí najednou.
Exhibicionismus v nás je často prostě silnější, než nějaké ctění soukromého prostoru. Jak Guy Deborg[1] tvrdí, kultura pozdního kapitalismu je charakterizována fungováním společnosti jako spektáklu – rádi pozorujeme a tím se bavíme. Autenticitu v našem životě jsme téměř vytlačili a místo mí dosadili napodobeniny a náhražky. Nahrazujeme si virtuálním životem na Facebooku (nebo twitteru, myspace, youtube a mnoha dalších podobných prostorech) ten reálný život? A vypadáme v tom online světě jinak, než ve skutečnosti? Chceme ukázat jen to nejlepší, nebo se při vytváření našeho virtuálního obrazu zase tak úplně nehlídáme?
Na internetu lze najít hodně článků obviňujících uživatele sociálních sítí, a Facebooku především, z narcismu a velké sebelásky. Dokonce i bulvár začal psát články o výzkumech prováděných na uživatelích na Facebooku. Tento názor podporuje z velké části diskurs nastavený Christopherem Laschem, který současnou společnost nazval narcistickou celou a současnou kulturu tak pojmenoval taktéž.[2]
Chci se ukázat!
Facebook bych přirovnala v reálném světě k procházce po kolonádě (parku, hlavní pěší zóně ve městě nebo k podobnému prostoru). Každý se snaží vypadat co nejlíp - obleče si pěkné slušivé oblečení, potkává postupně známé, vypráví jim zajímavé historky a usmívá se na celé kolo. Hlavně, aby mě nikdo nepomluvil, abych udělal jen ten nejlepší dojem a všichni mě měli rádi, říká si. Podobně se snažíme chovat na Facebooku. Každý volí pečlivě slova statusů, sdílí intelektuální odkazy, chce vypadat angažovaně (viz kritika virálu KONY 2012), i komentáře ke svým fotkám tvoříme s rozmyslem a dlouho je zdokonalujeme. Fotky samotné jsou velmi důležité, a to především pro prezentaci osob ženského pohlaví.[3] Snadnou kontrolu nad svým virtuálním obrazem vyzdvihuje také danah boyd: „V jistém smyslu mají lidé více kontroly [nad svým obrazem] online – jsou schopni pečlivě vybírat informace, které vystaví, a tak mohou eliminovat niterné reakce, které by se při každodenní komunikaci snadno projevily.“[4] Jsme tedy všichni narcisové, hledící do virtuálního zrcadla a radující se při pohledu na obrazovku nad svým skvělým obrazem, který díky zasíťování mohou stejně dobře jako my vidět i ostatní?
Nelze zde nezmínit teorii, že svět je jedno velké divadlo a my v něm jen hrajeme určité role. Náš prostor se dělí na soukromý a veřejný, na jeviště a zákulisí. Erwing Goffman[5] to vyjádřil přesně – naše sociální já se snaží zalíbit veřejnosti a svou případně nekonformní přirozenost se snaží skrývat. Analogie s dnešním chováním uživatelů Facebooku je více než zřejmá. V souvislosti s tímto mě zaujal i pojem „networked publics“[6], který danah boyd použila ve svém článku o výzkumu uživatelů MySpace. Myslí tím skupinu lidí, ve které jsou jedinci spojeni užíváním určité technologické sítě. Jde zde vidět posun v terminologii, která se samozřejmě s postupným vývojem technologií také proměňuje a přizpůsobuje.
Dostanu práci (nebo cokoliv jiného), když budu na internetu vypadat dobře?
Sebeprezentace na sociálních sítích (a všeobecně na webu) se v poslední době řeší všude kolem nás. Personalisté si budoucí zaměstnance prověřují pomocí procházení jejich profilů online, googlují si je.[7] Po seznámení s potenciálním partnerem také často máme neodbytnou potřebu „prověřit“ si jeho osobnost, a tak tak trochu stalkujeme jeho různé profily. Často tedy jdou slyšet rady – dávejte si pozor na to, co o sobě na internetu prozradíte, nemuselo by se vám to vyplatit.
Pozitivní stránky však, dalo by se říct, převažují. Lze najít několik příkladů, kdy pečlivá sebeprezentace na sociálních sítích nebo na webu, promyšlená do detailů spojená s asertivitou, začala nést ovoce v reálném životě. Nejznámějším příkladem je z poslední doby asi mladý programátor Filip Šanta. Odlišuje jej především to, že tento „pokus“ provedl ve velkém – chtěl hned do Sillicon Valley, Mekky počítačových odborníků a maniaků. Vytvořil si svou stránku, kde napsal, že chce práci. Nabídek dostal několik desítek.[8] Kdo přemýšlí přece jen trochu víc při zemi, vyšperkuje si svůj profil na Linkedin, pracovní sociální síti, na kterou se připojuje stále více lidí a to dokonce i v Česku (o velké používatelnosti u nás svědčí i to, že je přeložena do češtiny[9]). Malým příkladem může být i použití Twitteru k tomu, abyste se dostali tam, kam chcete. Jakub Křenek v tweetu zmínil, že chce být v porotě Miss Academia, protože přece by v ní měli být studenti. Obratem dostal reakci, že když chce, tak může. [10] Docela prostá asertivita, vhodně podaná, zde očividně zabrala.
Pomůže nám tedy kvalitní, promyšlená sebeprezentace online získat nějaké výhody v reálném životě? Zdá se, že tyto dva relativně oddělené světy splývají v jeden a doplňují se a tvoří tak v podstatě jeden propojený prostor. Naše osobnosti v realitě reálné a té virtuální se možná liší, možná jsou stejné. Každopádně šperkování té naší virtuálnosti nám zabírá hodně času, a proto by se nám ten čas měl nějakým způsobem vyplatit.
[1] Deborg, Guy. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Kosmas.
[2] Lasch, Christopher. 1991. The Culture of Narcissism. American Life in An Age of Diminishing Expectations. New York: W.W. Norton & Company.
[3] Mehdizadeh, Soraya. 2010. Self-Presentation 2.0: Narcissism and Self-Esteem on Facebook. Dostupné z: http://peterhbrown.files.wordpress.com/2010/08/cyber-2009.pdf
[4] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119
[5] Goffman, Erwing. 2007. Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Kosmas.
[6] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119 s. 120.
[7] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/164130-personalisti-hledaji-nove-zamestnance-pres-socialni-site/
No comments:
Post a Comment