Schizofrenní pohled na svět

Jaký je dnešní svět nových médií? Bezesporu nám ulehčuje život. Někdy si ale každý přejeme na chvíli vše vypnout a zavřít se před okolním světem… neboli vrátit se o několik let nazpátek a prožít znovu čas v době starých médií. 

Ze spánku mě probere pronikavé zvonění velkého budíku. Protivný zvuk. Umlčím ho bez problému i poslepu, vždyť je velký skoro jako fotbalový míč. To bude drsný den, pomyslím si a neochotně lezu z postele. Pět hodin spánku bylo málo, ale tu čtyřstránkovou esej jsem dopsat musela. Ještě teď mě z toho bolí ruka. 

Nahážu do batohu blok a skripta, hlavně nezapomenout tu pracně vydřenou esej. Chvíli váhám a zvažuju tíhu batohu, ale nakonec vezmu i rozečteného Idiota od Dostojevského (bez knihy ani ránu) a běžím na tramvaj. Cestou si zapnu walkmana a pustím tak do uší nejnovější kazetu Nirvany Nevermind, kterou jsem si včera nahrála od kamarádky. Ještě se musím zastavit v trafice a koupit si jízdenku, včera mi skončila legitka a zapomněla jsem si koupit novou. 

Přednáška je o ničem, tak si po chvíli otevřu raději Dostojevského. Po hodině se vydám do kabinetu vyučujícího odevzdat esej. Mám štěstí, opraví ji hned na místě a zapíše mi do indexu zápočet. Aspoň ho nebudu muset ve zkouškovém složitě nahánět. 

Po škole jedu do práce, domluvili jsme se s šéfem už minulý pátek, že dnes dorazím. S batohem se sice dneska dost pronesu, ale nelituju, půlhodinu v autobuse strávím opět čtením. 

V kanceláři je prázdno. Na stole najdu hromádku došlé pošty – 12 dopisů, vzkaz od šéfa a seznam s úkoly. Napsat pár dopisů, žádost o dotace, archivace došlých soupisek s hráči do jednotlivých šanonů a vyřízení několika mezinárodních telefonátů. Přisunu si blíže psací stroj a dám se do práce. 

Odcházím o půl šesté a mířím s několika dopisy přímo na poštu. Když tam jsem, rozhodnu se zavolat i babičce, už jsem s ní dlouho nemluvila. Nadiktuju paní za přepážkou meziměstské telefonní číslo, zaplatím 50 korun a jdu si vzít telefon do kabinky č. 2. 

Domu dorazím jako první, vzápětí se přiřítí přítel. „Rychle zapínej televizi, dávají mi už hodinu hokej,“ huláká mezi dveřmi. Než se nám podaří nahodit obraz na naší černobílé televizi zděděné po prababičce, přijde o dalších 10 minut. Znechuceně televizor nakonec vypne a zbytek večera strávíme hraním karet. Jakmile si lehnu do postele, je mi jasné, že dneska jen tak neusnu. Vezmu si k sobě proto opět Idiota, který mě nakonec uspí.

Ze spánku mě nadzvedne hasičská siréna. Protivný zvuk. Už si tu melodii musím změnit, leze mi pěkně na nervy. Chvíli mi trvá, než nahmatám iPhone, vypnu budík a neochotně lezu z postele. To bude drsný den, dneska už si to Fíbíčko večer zapínat fakt nebudu! Aspoň že mám napůl hotovou esej, ve škole to ještě domrsknu a můžu odeslat. 

Váhám, jestli vzít noťas nebo lehčí iPad, nakonec zvítězí kvůli nedodělané eseji a potřebě zapojit fleshku notebook se zdířkou USB. Ještě přibalím i Kindle (bez knihy ani ránu) a běžím na tramvaj. Cestou si pustím do uší včera stáhnuté peckovní album Davida Guetty a posílám smsku dopravnímu podniku. Nesmím si zapomenout nabít tu zpropadenou Opencard.  

Přednáška je o ničem, dodělám během ní aspoň v klídku esej. Teď se jenom modlit, aby všechno bylo v cajku a nemusela jsem uhánět vyučujícího kvůli zápisu zápočtu do SISu. To je totiž jeho specialita, když nepočítám neodpovídání na maily. 

Po škole jedu do práce, šéf mi písnul včera maila, ať dneska dorazím. Klasika. Cestou už mi volá celý netrpělivý, kde jsem, a hlásí mi do telefonu první úkoly. Jasně šéfe. Cesta do kanceláře mi zabere půl hodiny, chci si číst, ale bohužel jsem si zapomněla dobít Kindle. Do háje. Mrknu se aspoň do mailovky a zčeknu Facebook, co důležitého mi za dopoledne uteklo. Gratuluju si, že jsem se nechala ukecat na internet v mobilu. 

V kanceláři je to hustý jako vždycky. Než se mi rozjede počítač, otevřu dvě došlé obálky a šéf na mě chrlí další hromadu úkolů. 28 nepřečtených mailů za posledních 24 hodin, tak to je fakt paráda, budu tady zase do večera. To už mi bliká i chat na Skypu. Vyřídím maily, online zaregistruju do informačního systému hráče a napíšu na stránky článek. Všechno vyřídím po mailech a faxem, na poštu s obálkami naštěstí zase nemusím.

Odcházím o půl šesté a ještě než otevřu dveře bytu, začne mi vyhrávat v kapse balada Rockstar. „Můžeš mi, miláčku, nahrát prosím hokej? Z práce to nestíhám.“ Jistě. V obýváku hledám mezi čtyřmi ovladači ty tři správné. Zapnu nástěnnou plazmu, Blue-ray přehrávač a Media Station, navolím správně HDMI 2, vyhledám program a už nahrávám. Pár měsíců mi trvalo naučit se se vším zacházet, teď už to mám ale v malíčku. Pokud ovšem funguje vše jak má. 

Když dorazí přítel z práce, přemýšlíme, co s načatým večerem. Jako každý pátek stáhne nejdřív nový díl Big Bengu v originále (na seriály s dabingem se zásadně nedíváme), který hned zkoukneme. Pak se rozhodneme zapařit pár her na Xboxu a už je čas jít spát. Dneska nějak nemůžu usnout, a tak si jako vždy, když nemůžu spát, beru do postele iPhone a nejprve stahuju zajímavé aplikace a pak je hned zkouším a hraju hry. Poslední dobou jsou i u mě v kurzu Angry Birds. Hraní s mobilem mě nakonec unaví a i já usínám.