Henry Jenkins definuje transmediální vyprávění jako proces,
kdy se nedílné elementy fikce systematicky rozptýlí do různých kanálů. Účelem
je vytvoření unifikovaného a koordinovaného zážitku. Ideální je, když každé
médium přispěje k rozvinutí příběhu nějak unikátně. Jako příklad zde Jenkins uvádí Matrix, jehož nejdůležitější prvky byly představeny ve filmové
triologii, sérii krátkých animovaných příběhů, dvou kolekcích komiksů a
několika videohrách. Neexistuje jeden jediný zdroj, ze kterého by člověk mohl
získat veškeré informace potřebné k pochopení vesmíru Matrixu.
Transmediální vyprávění tedy poskytuje fanouškům daného mediálního
produktu rozšíření znalostí o komplexním světu, o kterém pojednává, ale také je
nepochybným nástrojem komerce (ve smyslu vyždímání z úspěšného nápadu, co to dá). Např. J. K.
Rowling vydala tři doplňkové knihy k sérii o Harry Potterovi. Jednalo se o
Famfrpál v průběhu věků, tedy
stejnou knihu, kterou si mohou studenti školy čar a kouzel v Bradavicích vypůjčit
v tamní knihovně, Fantastická zvířata a kde je najít, která je vlastní téměř každé kouzelnické domácnosti
v celé zemi a Bajky Barda Beedleho,
obsahující pět pohádek, které zná každý malý kouzelník a čarodějka. V tomto
případě se jednalo o „oprávněnou komerci“, protože Rowlingová věnovala výtěžek
z prodeje těchto knih nadaci Comic Relief.
True Blood
True Blood je americký seriál z produkce HBO. Jedná se o adaptaci povídek spisovatelky Charlaine Harris, které v květnu 2012 vyjde už dvanáctý příběh ze série Sookie Stackhouse Novels. V tamním světě se upíři přiznali ke své
existenci, když v Japonsku začali vyrábět syntetickou
krev, kterou mohou pít namísto lidské. Hlavní hrdinkou knih je servírka Sookie, která dokáže číst lidem myšlenky. Žije v městečku Bon Temps v Luisianě, kde se seznámí s upírem Billem a zamiluje se do něj. Knihy jsou psané v ich formě a Sookie je hlavní hrdinkou a vypravěčkou. V seriálové podobě příběhu je jen jednou z hlavních postav. Narozdíl od knih je v seriálu mnohem více prostoru věnováno dalším postavám např. Sookiinu bratru Jasonovi, kamarádce Taře nebo kuchaři Lafayettovi, kteří jsou v knize jenom okrajovými figurami nebo tam vůbec neexistují. Seriál tedy do značné míry příběh rozvíjí, nejedná se o pouhou adaptaci.
K propagaci seriálu použila HBO různé techniky. K první sérii se např. vztahovaly intertextuální trailery obsahující např. kladné hodnocení kritiky či pozitivní přijetí seriálu fanoušky a bloggery. Dalšími propagačními tématy bylo zobrazení upírů jako spotřebitelů, což navozuje dojem, že žijí i v našem světě. Audiovizuální promo mělo podobu dokumentů o upírech a jejich kulturní reprezentaci. Pro třetí sérii vyrobila HBO šest mini epizod, které se nejprve objevily na Yahoo! TV, potom na HBO.com a následně v televizi HBO, když následovaly za opakovámím druhé série. Podařená je např. mini epizoda, kdy upíři Bill a Pam vybírají do svého baru Fangtasia novou tanečnici. Samotný konkurz se objevil pouze v mini epizodě, ale vybraná tanečnice pak byla i v seriálu.
Další
inovací byla např. venkovní reklama na Novém Zélandu, kde si lidé v případě potřeby jakoby mohli odtrhnout dřevěný kůl na probodení upíra. V USA použili techniky guerrilového marketingu: ankety na ulicích pro a proti upírům či najaté herečky v barech, které měly představovat fangbangers (hanlivé označení lidí, kteří mají sex s upíry). HBO si nechala vytvořit plně funkční webové stránky pro upíry (American Vampire League) i jejich odpůrce (Fellowship of the Sun). V ČR se nějaké kreativní venkovní reklamy na seriál True Blood asi nedočkáme. Jsem proto zvědavá, jak budou tvůrci propagovat nadcházející řadu na internetu a jestli opět přidají i nějaké mini epizody, nebo něco zcela jiného.
Once Upon a Time
Once Upon a Time je nový americký seriál, který vysílá stanice ABC od 23. října 2011. Do dnešního dne bylo odvysíláno osmnáct epizod. Není založen na nějakých konkrétních knihách či povídkách, ale volně pracuje s pohádkovými příběhy, které (snad) všichni známe. Transmediální vyprávění tu má trochu zvláštní podobu, v (prozatím) jednom médiu - tv seriálu - nám rozšiřuje obzory o věcech, které známe z vyprávění, knih, televizních příběhů a filmů. Ani pohádky samozřejmě namají vždy tu samou podobu, jsou adaptacemi, ale v tomto seriálu se jde mnohem více do hloubky. Něco je od našeho obecného povědomí změněno úplně. Věděli jste například, že Červená karkulka není malá holčička, ale dospělá slečna a že svůj červený plášť nosí proto, aby se sama neproměnila ve vlka? 
Kouzlo seriálu pro mě spočívá v tom, že rozvíjí všeobecné pohádkové povědomí a činí tak zajímavě - prostřednictvím flashbacků (jakých bylo použito i v seriálu LOST; ostatně někteří z tvůrců LOST jsou tvůrci Once Upon a Time). Bylo zajímavé vidět, jak se na svět berou trpaslíci, jak se Popelka dostala na královský bál (za pomoci oříšků ani dobré víly to nebylo) nebo jak se z milé mladé slečny stala zlá královna.
Transmediální vyprávění může zajímavým způsobem rozšířit nějaký příběh. Pokud někoho toto rozšíření nezajímá, nemusí si ho všímat. Myslím, že pokud někomu stačí přečíst si knihu, tak ho její filmové (a jiné) zpracovaní nemusí nijak trápit, stačí ho ignorovat. I když na druhou stranu, jak vysvětlit odpůrcům Harryho Pottera, kteří viděli film, nelíbil se jim, tudíž HP zavrhli, že knihy jsou mnohem lepší? Stejně se mě to nakonec může nějak dotknout. Ale obecně se mi líbí možnost, když jde něco pozměnit a příběh není pořád stejný. Např. film Skryté okno do skryté zahrady má podle mě lepší zakončení než je to knižní od Stephena Kinga.
Lenka Kodoňová
No comments:
Post a Comment