Rozpohybovat Hvězdnou noc, zatočit s vírem hvězd a nechat proudit „tahy štětce“ volně na obloze. Řecký umělec Petros Vrellis přetvořil slavný obraz Vincenta van Gogha - Hvězdná noc - a dal mu novou interaktivní podobu připomínající světelný a hudební koncert. Jednotlivé motivy obrazu totiž lze na dotykových obrazovkách rozpohybovat jemným přejetím prstu. Jde také například změnit směr točení hvězdných spirál, nechat růst cypřiš podle vlastního rozhodnutí různými směry apod. Hudba se pak mění podle toho, s jakou dynamikou se celý virtuální obraz pohybuje. Dílo Petrose Vrellise tak evokuje dlouho omílanou otázku – kde je hranice mezi původním dílem a mezi jeho reprodukovanou podobou? A podporuje vždy reprodukce ztrátu aury díla?
Kopírování v umění jako by bylo přímou součástí tohoto řemesla už od počátku. Od pravěkého obkreslování motivů na stěnách jeskyní, přes malířské falzifikáty a nekonečné množství karikatur až zpátky k originálnímu uměleckému dílu, které z původní předlohy má jen vybledlé stopy. Široké rozpětí.
Hvězdná noc, slavný obraz od Vincence van Gogha je corpus delicti tohoto úkazu. Prošel si už přes stovky pláten, papírů, ale také se třeba otiskl do notové osnovy. Písničkář Don McLean zhudebnil Goghovo opus magnum v písni: Starry, starry night. Hvězdná obloha se tak přes tóny kytar rozvířila v éteru. Byla to ale pořád ona „Hvězdná noc“?
Filozof a mediální teoretik Walter Benjemin mluvil o tom, že technickou reprodukovatelností ztrácí dílo svou auru, originalitu a posvátnost. Také vzniká podle něj sporná otázka ohledně principu autorství. Zároveň ale také uvádí příklady, kdy reprodukované umělecké dílo může mít větší význam a účinnost než dílo původní.
Pokud se na „Vrellisovu Hvězdnou oblohu“ podíváme ještě z druhého úhlu pohledu, dojdeme k tomu, že vedle reprodukce tu dochází i ke konvergenci mezi jednotlivými médii. Původní obraz, který existuje ve fyzické materiální podobě, je tu přeměněn do virtuálního proměnlivého prostoru, ve kterém se snoubí video a hudba pomocí hmatu.
Původní dílo přitom nijak neztrácí na kvalitě a významnosti. V tomto případě se navíc otiskává do média nového, což ukotvuje životnost díla. Málokoho napadne přímo srovnávat Goghův originál s Vrellisovou reprodukcí. Vzniká tu ale jakási dvojsečnost. Vrellisovo dílo nepřímo ovlivňuje vnímání originálu - dodává původní ideji a motivu Goghova obrazu nový rozměr. Vizuální dojem tu je umocněn, vyeskalován do nových rozměrů díky interaktivnosti. Samotná reprodukce tak svou jasnou (technologickou) odlišností posouvá původní dílo „zpět ke své auře“. (Podobně se tento efekt dá vnímat i u písně Starry, starry night – tady je ale odlišnost reprodukce až příliš velká)
Pokud bychom se tedy vrátili k Benjeminovi – podle něj aura z uměleckého díla mizí v okamžiku, kdy je dílo vytrhnuto ze svého prostředí a v reprodukované podobě začíná „putovat“. Domnívám se, že k takové „ztrátě aury“ ale dochází pouze tehdy, pokud dílo je reprodukováno do média, které apeluje na stejné vjemy jako dílo původní. Pokud tedy Hvězdnou noc uvidíme na fotce, ve filmu, na plakátu pořád ji „pouze uvidíme“. Jakmile ale dílo ožije jiným smyslem – dotekem, sluchem – jakmile se na jeho reprodukci promítne mediální konvergence, „pachuť“ reprodukovanosti ustoupí. Ona atypičnost vnímání takového díla dá vyniknout jeho jiným aspektům.
Dílo tak sice nikdy nebude jedinečné – jakákoliv kopie jeho originalitu potře, protože dílo bude „více vnímané“. Vyčpí. Pokud se ale vytvoří „vjemová variace“ k danému dílu, domnívám se, že znovu vznikne část ztracené aury. Protože auru tvoří jak dílo samotné, tak ono médium. Oživením mediální části se tak část aury navrátí. V tom je obrovská síla jakýchkoliv „nových“ médií – vytváří totiž nový kanál pro navrácení části umělecké aury díla. Ale jen do té doby, než se příslušný mediální kanál znovu „ucpe“ záplavou reprodukcí z reprodukcí.
odkaz na video:
http://vimeo.com/36466564
No comments:
Post a Comment