Je bezpečnost dětí na Internetu nedostižným ideálem?
Společnost Social Shield, která se dlouhodobě věnuje otázce bezpečnosti dětí na Internetu a sociálních sítí na základě monitoringu jejich aktivit, na svých webových stránkách pravidelně poskytuje užitečné nástroje, pomocí kterých se mohou rodiče lépe orientovat v kybernetickém životě svých dětí a tím jaksi pozitivně působit na zvyšování jejich bezpečnosti[1]. V této souvislosti bylo jednou z posledních aktivit (a na kterou prostřednictvím blogu reaguji) této společnosti zveřejnění seznamu nejčastěji užívaných zkratek – tzv. akronymů, pomocí kterých děti na sociálních sítí vzájemně komunikují[2]. Georgie Garrick, CEO společnosti, v souvislosti s tím komentoval současnou situaci následovně: „Mnoho rodičů si myslí, že být přítelem svého dítěte na sociálních sítích stačí k tomu, aby mohli kontrolovat jejich činnost a ochránili je. Ale znovu a znovu se ukazuje, že to nestačí. Většina rodičů nemá čas, aby udrželi krok s veškerým objemem jejich interakcí, nebo dostatečně nerozumí online jazyku, aby opravdu rozuměli tomu, co jejich děti říkají, nebo co lidé říkají jim“.[3]
Nabízený seznam akronymů jistě není vyčerpávající, ani definitivní, stejně jako společnost Social Shield není jediná, kdo se systematickému monitoringu užívaných akronymů věnuje[4]. Ale proč se vůbec užívání akronymů v takové míře objevilo a nadále se rozmáchá? Ne jedné straně jsou k tomu jejich uživatelé, tedy zejména děti, motivování tím, že užívání akronymů šetří jejich drahocenný čas a na straně druhé to představuje sofistikovaný a zcela programový způsob, jakým ochránit své soukromí před dotěrnými rodiči.
Na první pohled se tato zpráva nemusí zdát natolik zajímavá, aby se ji věnovala hlubší pozornost. Svým způsobem se vlastně jedná o symptomatický fenomén, doprovázející vznik a vývoj celé platformy sociálních sítí, respektive chování jejich uživatelů, z nichž tou nejsledovanější sociální skupinou jsou právě děti[5]. Podíváme – li se však na tento fenomén optikou vědeckého diskurzu mediálních studií, můžeme v této souvislosti formulovat dva protichůdné trendy, které při studiu nových médií odhalují jejich dynamický vývoj a generují nový typ mediálního chování. Na straně rodičů se ve jménu zvýšení bezpečnosti dětí, pohybujících se v kyberprostoru prosazují nové druhy mediačních opatření[6], které kombinují v přístupu rodičů k využívání internetu jejich dětmi restriktivní metody spolu s osvětovou činností, anebo zastávají v tomto směru liberální, až lhostejné postoje. Na straně dětí se naopak objevuje fenomén, pro který se v odborné literatuře vžil pojem „ložnicová kultura“. Podle Livingstonové a Dasové se tímto pojmem označuje „soubor konvenčních významů a praktik úzce spojených s identitou a soukromím, jež jsou nejčastěji vykonávány ve vlastních pokojích“[7]. „Ložnicovou kulturu“ je tak možné vnímat jako odraz specifické povahy nových médií jakožto nové a pro děti užitečné platformy pro jejich emocionální (viz. používání emotikonů – např. smajlíků) a sociální vývoj (modifikace řeči a jazyka – příkladem jsou právě akronymy). Čím více používají rodiče v rámci svých mediačních opatření restriktivní metody, čímž pádem více narušují soukromí dětí, tím spíše se snaží děti svou „ložnicovou kulturu“ chránit. K tomu právě používají celou řadu sofistikovaných nástrojů včetně akronymů (nepočítáme - li minimalizování oken, či domnělé promazávání historie internetových prohlížečů). S řešením této situace přicházejí právě služby Social Shield. O potřebnosti aplikací, které nenásilnou a méně viditelnou formou zvyšují bezpečnost dětí v kyberprostoru a zároveň po rodičích nevyžadují pokročilou počítačovou gramotnost, si je společnost Social Shield dobře vědoma, což se odráží i v poplatku za nabízené služby (96 dolarů za rok). O tom, jak služba funguje se můžete sami přesvědčit otevřením přiloženého videa.
Oproti konkurenčním aplikacím (např. MinorMonitor) je Social Shield výjímečná tím, že dokáže monitorovat více sociálních sítí současně, včetně Facebooku, Twitteru, Google+, MySpace aj. Navíc dokáže mnohem přehledněji pojmenovat potenciální rizika na základě analýzy slovních spojení, slangů či popisků u fotografií a dokonce tato rizika dokáže spojit s konkrétním původcem (potenciálně nebezpečným uživatelem „zvenku“).
I přes deklarované výhody musíme zmínit i obrácenou stranu mince a podívat se v kritické perspektivě na širší implikace a dějinné souvislosti. S hlasitým voláním širší veřejnosti po neustálém zvyšování bezpečnosti a ochrany dětí, zejména v prostoru sociálních sítí, se zároveň vynořuje opoziční skupina lidí, kteří poukazují na to, že boj za větší bezpečnost a snížení pravděpodobnosti rizikového chování dětí v kyberprostoru v sobě implicitně skrývá jiná, explicitně málo reflektovaná nebezpečí. Zde mám na mysli předpoklad regulace jako nástroje k centralizovanému dohledu nad internetovými uživateli včetně dětí za současné ztráty jejich svobody. Ta však představuje elementární princip konstituující vznik a vývoj Internetu a sociálních sítí. Osobně bych tyto názorové střety v rámci odborné diskuze o nových médiích analogicky vztáhnul k situaci, kdy se dominantním médiem ve společnosti stala televize. Ostatně studium negativních účinků médií má ve vědeckém mediálním diskurzu hlubokou tradici. Také s nástupem televize se tehdy objevila tzv. alarmistická kritika (Neil Postman, Jerry Mander, Daniel Boorstin). Tato kritika předpokládala negativní a hrozivé důsledky televize, jejíž publikum se automaticky stává homogenizovanou, pasivní, nemyslící a hypnotizovanou masu, která se tak stává velmi ohroženou obětí manipulativních tendencí[8]. Jerry Mander šel ve svých úvahách asi nejdále, když hovořil o tom, jak televize působí na neurofyziologiocké reakce diváků, což vede ke zmatku a podřizováním se vnucovaným představám. Zvláště vypovídající je v tomto citát z jeho knihy Čtyři důvody pro zrušení televize: „Zjistil jsem, že prostřednictvím sdělovacích prostředků lze vstupovat lidem přímo do podvědomí a jako černokněžník z jiného světa jim tam zasévat představy, které je pak nutí dělat věci, jež by je ani ve snu nenapadly.“[9] Nic z toho se však na základě vědeckých poznatků a výzkumů nepotvrdilo.
Podobně dystopické úvahy se dnes objevují napříč celou společností v obecném a mnohdy zjednodušujícím hodnocení účinků Internetu a sociálních sítí. Zůstává otázkou, nakolik jsou deklarované ideály projektů podobných Social Shield odrazem dobročinných a altruistických sklonů a nakolik jsou naopak výsledkem zvolené marketingové strategie, která využívá přirozených rodičovských obav ve svůj ekonomický prospěch.
Osobně bych se zaměřil na preventivní a systémovější opatření spíše než na dodatečnou a neefektivní nápravu. Nemusím být mediální prorok, abych věděl, že tím nejúčinnějším prostředkem v rámci prevence je kontinuální, komplexní a institucionalizovaná péče o rozvoj mediální gramotnosti a dovedností, jak na straně dětí, tak na straně jejich rodičů.
[2] http://www.allfacebook.com/wordpress/wp-content/uploads/2012/02/Screen-shot-2012-02-01-at-7.52.17-PM.png
[5] Na téma bezpečnosti dětí pohybujících se v kyberprostoru vznikla celá řada výzkumů, například kvalitativní studie Safer internet for children, která vznikla pod hlavičkou a za přispění Evropské komise - http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/quali/ql_safer_internet_summary.pdf
[6] Např. Livingstone, Sonia and Helsper, Ellen (2008) Parental mediation and children’s Internet use. Journal of broadcasting & electronic media. http://eprints.lse.ac.uk/25723/1/Parental_mediation_and_children's_internet_use_(LSERO_version).pdf
[8] POSTMAN Neil, Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy, Praha: Mladá fronta, 2010, 204 s.
No comments:
Post a Comment