NOVÁ MÉDIA JAKO PŘÍČINA LENOSTI A CO JÁ S TÍM…?

Jaké téma z oblasti nových médií mě oslovuje, a o čem bych chtěla napsat svůj příspěvek na blog? Tuto otázku jsem si pokládala poměrně dlouho, ale inspirace nepřicházela. Hledala jsem impulsy na internetu, pročítala si poznámky z přednášek. A stále nic. Je sobota večer a já začínám být zoufalá, čas neúprosně utíká. Můj problém se stupňuje – nejen, že potřebuji téma, ještě ten příspěvek na blog. Na co? Na blog. Aha, jasně na blog. Všichni o blozích mluví, většina ho asi má a něco píše. Já četla blogů pár a to většinou proto, že kamarádi prostřednictvím webových stránek, asi teda blogu, psali zážitky z cest, kam se vydali za poznáváním. Většinou komentovali své zážitky, fotky a také pocity a názory. Takže tak se píše blog. Budu tedy osobní a popíšu své pocity a názory. To by mohl být můj příspěvek.

Kurz Nová média a společnost, ačkoliv je nesmírně zajímavý a pro mě téměř vším svým sdělením nový, jde tak trochu mimo mě a mám pocit, že jsem si spletla dveře vždy, když přijdu na přednášku. Zasvěcené diskuse o Webu 2.0, My Space, aplikacích do chytrých telefonů, blogování a mnohé další mi nikdy nic neříkají a mám pocit, že jsem spíše na setkání lidí, které sbližuje nejmaximálnější využívání všech novinek, které internet dovoluje, než na přednášce, kde bych se o nich měla něco dovědět. Samozřejmě jsem o většině konceptů někdy něco slyšela, nejsem zavřená v bublině, ale jak to všechno ostatní stíhají využívat a změny reflektovat, tomu prostě nerozumím. Nechci návod, já jen nechápu, proč to dělají.

Nejsem exot. Nemyslím si, že bych patřila k podivínům, naopak bych řekla, že jsem úplně normální. Chodím do školy, do práce, mám kamarády, jsem společenská, ráda sportuju, chodím do kina a divadla, občas na nějakou tu výstavu, hodně čtu, normálně jím, zajdu do hospody, jezdím na výlety. To, že nemám televizi, nepovažuji za něco zvláštního, možná spíš trend mezi mou generací. Rádio poslouchám ráda v autě nebo při ranním vstávání. Internet používám, mám email, účet na Skypu a Facebooku, asi ještě i na ICQ, i když k němu jsem se již několik let nepřihlásila. Využívám internetové bankovnictví, hledám si třeba recepty, když jsem byla v zahraničí, dávala jsem fotky na rajče.

Nemám chytrý telefon. Můj stávající mi zatím celkem funguje, tak nebyl důvod. Teď ale trochu zlobí, tak si budu muset koupit nový, a asi sáhnu po chytrém telefonu. Nemám potřebu jít proti proudu a navíc vypadají pěkně. Jaký přesně si pořídím, nevím. Jsem skromná uživatelky, stačí mi napsat zprávu, občas si něco vyfotit, zavolat, povídat se do kalendáře a také vzbudit. Jinak budu vybírat podle barvy. Internet do telefonu nechci. U počítače už tak sedím víc, než bych chtěla. Přednášky píši ve škole rovnou do notebooku (protože mám hrozný rukopis) a jsem připojená na internet, ten mám i v práci a většinou ho zapnu ještě večer doma, když potřebuji například něco udělat do školy. Do telefonu si tedy internet nepořídím, nechci být online nonstop. A nechápu, že někdo chce.

Proč se na přednáškách cítím jako cizinec a proč nechci internet do telefonu? O nová média se stručně řečeno moc nezajímám, protože je nevyužívám a nevyužívám je asi proto, že nechci. Myslím, že mám strach. Není to strach ze sdílení informací nebo nebezpečí, o kterém se v souvislosti s internetem mluví, jakou jsou viry, zneužití osobních dat a podobně - možná se nebojím proto, že o tom také moc nevím, nicméně toho, čeho se bojím, je lenost, kterou podle mého média přináší. Proto se od nich snažím, alespoň co mi „normálnost“ dovoluje, distancovat.

Nevím, jestli máme obdivovat mediální proroky, kteří předpověděli nástup virtuální reality v době, kdy byl internet ještě zavřený v laboratoři, ale určitě platí, že jejich myšlenky byly obdivuhodné. Co bychom ale podle mého měli, je poučit se z toho, co říkali a před čím také někdy varovali. Dnes jsou nová média využívána, jak jen to jde, abychom z nich dostali co nejvíc. S tímto je spojená má již zmíněná obava, abychom se „nepřeinternetovali“ a „nepřetechnizovali“.

Rozhodně by ta má obava neměla vyznít tak, že chci znovu psát jen dopisy a telegrafy. Podporuji vývoj technologií a nepochybně nám ulehčují život. Můj strach je spojený s obavou, že ulehčování nemá hranice. S frází, že všichni nemáme čas a nestíháme, se setkávám každodenně. Přitom se nám ale život usnadňuje, vzdálenosti se zkracují, přenos snad všeho, co si představím, se zrychluje. Neměli bychom mít času tedy naopak víc? Můj dojem je spíš takový, že čím víc „ulehčovačů“ v podobě například nových médií máme, tím méně času zůstává. Není to kontraproduktivní?

Pokud dnes někdo něco nechce, vlastně ani nemusí vyjít z domu a vstát z postele (ideálně když má hned u postele toaletu, lednici a hlavně zásuvku). Obléknout se můžeme přes internet s dovozem až do domu, nakoupit potraviny si můžeme přes internet s dovozem až do domu, zaplati účty můžeme přes internet z domu, s doktorem se můžeme poradit po telefonu a věřím, že brzdy bude nějaké služba s vozem léků až do domu. Můžeme si pozvat uklízečku až do domu a zavolat si ji prostřednictvím kontaktů na internetu.

A k tomu všemu ani nemusíme být milionáři. Pracovat se dnes dá z domu, existují virtuální porady, virtuální konference, do diskusí se lze zapojit online. Dokonce nám může přijít někdo uvařit, než přijde návštěva, někdo nás může přijít ostříhat a dost možná i namasírovat. S kamarády se nepotřebujeme vídat. Víme o nich informace ze sociálních sítí, a když mají omezený přístup do soukromí, můžeme jim zavolat – zdarma přes Skype nebo na mobil. Ani zprávy už nemusíme psát, nadiktujeme je telefonu díky nějaké super nové aplikaci. A trénování paměti? Proč? Nevzpomínám si na písničku, kterou právě hrají, nevadí, máme další aplikaci. A kde jsou zrovna děti, budeme jim volat? Nemusíme, mají přeci Google Latitude. Vlastně ani nemusíme jezdit na výlet, ale navštívíme nejslavnější světové galerie přes virtuální prohlídku na internetu z domu.

A já se bojím, že hrozně zlenivíme. A že budeme mít stále méně času, i když se počet kliků bude zmenšovat a budeme mít super mega rychlý internet. Proto nechci internet do telefonu, a proto se budu častěji snažit být bez jeho dosahu. Chci mít totiž občas pocit, že žijeme ještě stále v našem obyčejném lidském světě, i když už v 21. století.