Novo-mediální tvorba

Intermedialita je nesporně současným trendem v umění. Množství informací, které je společně s inovací a změnou nejčastějším synonymem současnosti, transformuje percepci jakéhokoli sdělení. Jsme nuceni dekódovat sdělení nesené obrazem, ale orientovat se v aktuálním dění audiovizuální kultury není zcela jednoduché. Neustále vznikají nové vztahy mezi médii, dochází ke kooperaci, k prolínání a vzájemné inspiraci, tím pádem i porozumění vyžaduje od diváka mnohem větší soustředění a energii, snad i více tolerance. 

HAD, Galerie mládí

K hlubšímu studiu novo-mediální tvorby mě přivedla výstava HAD autorky Johany Merty, která svým účinkem převažuje dojem z výstav probíhajících v současnosti, ačkoliv byla k vidění už od poloviny ledna do poloviny března roku 2011. Trefně charakterizuje Johaninu tvorbu kurátor výstavy, Jiří Ptáček. "Jazykem symbolů a metafor a ze silně subjektivních pozic tematizuje pouto mezi lidskou imaginací a formativními událostmi raného dětství, jednak rozporuplnost přenosu nespoutané krajiny dětské představivosti do řádu galerijní instituce. Vychází ze zapomenutých (a později zprostředkovaných) představ a situací a vytváří napětí mezi jejich nepřístupností a vyvoláváním. Klíčovým symbolem její surreálné intermediální kompozice je had, autorčin neviditelný přítel z dětství, který transformován nabývá rozměr vizuálního archetypu. Práce Johany Merta jsou vždy založeny na osobních mytologiích, avšak transformací do symbolického jazyka aktivizují mentální vrstvy vyčkávající za lidským vědomím, které se navenek projevují silnými emocionálními reakcemi."

Do jaké míry lze novo-mediální dílo vystavovat jako umění?

Vnímání uměleckého díla, které v sobě nese prvky nových, digitálních technologií, mě přivádí k zamyšlení     se nad stanovisky raných názorů Allana Kaprowa o tématu totálního umění. Nejsme příliš líní či přesyceni dnešní dobou interpretovat každé umělecké dílo, natož pak novo-mediální? Do jaké míry máme vnímat pouze obraz? Co je vlastně součástí celého výstavního prostoru? Jak máme uchopit své subjektivní reakce, aby bylo možné sledovat a vnímat současné dění na poli audiovizuální tvorby jako umění? Roland Barthes    v jedné ze svých esejí uvádí, že význam objektu přímo závisí na jeho vztahu k okolí a rovněž na tom, co si    k dílu přináší divák. Percepce novo-mediálního díla je tedy nepochybně ovlivněna výchovou, vzděláním       a okolním prostředím, jež na jedince působí, což často vede k rezervované nebo naopak velmi vstřícné observaci.

Za jakousi laboratoř, která odstartovala revoluci v hledání nových uměleckých vyjádření, lze považovat především Wagnerův Gesamtkunstwerk. „Počátky myšlení o fúzích (sloučeních) mezi formami a médii lze hledat již v antických pojetích korespondencí mezi malířstvím a poezií, dále v Lessingově Laokoontovi, kde se podrobně zkoumá mj. možnost prostorového znázornění časového děje poezie    v malířství. Wagnerova koncepce Gesamtkunstwerku odkazuje současně ke ztracené jednotě různých umění v antické tragédii a k ideálnímu dílu budoucnosti. Usiluje o znovusjednocení umění a médií, jež se od sebe časem oddělily, do nového celku. Vysvobozuje je z jejich pout a vyvolává v příjemci estetický prožitek nové kvality.“

Na přelomu padesátých a šedesátých let se pomalu začíná objevovat i tzv. svět 3D. Mezi prvotní 3D experimenty jsou řazeny promítací show, které však narozdíl od současných uměleckých počinů byly založeny na pobavení a ohromení diváka. Z prvotních experimentů v oblasti mediálních přesahů stojí za zmínku uvést např. Laternu magiku a diapolyekrán, phantasmagorii, polyvizi, Činčerův kinoautomat nebo circorama Walta Disneye. Laterna Magika byla vysoce oceňovanou inovací ve své době a stala se vrcholem světové výstavy Expo 58. Z dnešního úhlu pohledu se však jeví jako pouhé zábavné představení. Dá se říci, že během představení, při vnímání syntetických uměleckých hodnot Laterny magiky, kdy dochází k přeměně rolí mezi původci a přijímateli informace, běží o jakousi vstřícnou aktivitu diváka a nositele estetických informací. Přestože technické senzace jako polyekrán a další zanikly, svými metodami vysoce přispěly k rozvoji teorie estetiky a také praxe audiovizuálních umění.

Vnímání novo-mediálního díla jako syntézy

  

Dnešním úsilím tvůrců je propojit společnost a umění, přesněji život a umění, a příkladem takové syntézy může být třeba videoart, ale i živé performance Madonny, cyberspace, nákupní centrum, Disneyland nebo zahájení a slavnostní ukončení olympiády. Umění je koneckonců přístupno jakékoli interpretaci. Tzv. umění na zdi, neboli 2D, jsme schopni zasadit do historického kontextu umění, a tudíž můžeme porozumět jeho vývoji. Je však otázkou, zda bychom se v rámci novo-mediální tvorby neměli od návaznosti na historické vznikání souborného uměleckého díla naopak oprostit. Subjektivně vybírám jednu z mnoha cest, mně osobně nejbližší, jak novo-mediální tvorbu vnímat. Podobně jak Richard Williams vysvětluje vnímání architektury: „Na architekturu je především nutné nahlížet jako na diskurz. Díky takovému pohledu pochopíme architekturu jako dílo, na kterém se může podílet každý.“, tak i percepci novo-mediální tvorby považuji tímto způsobem za srozumitelnou. Snad by bylo možné v tomto případě nahradit i slovo diskurz syntézou a nalézat vzájemné paralely se souborným uměleckým dílem.

Novo-mediální dílo jako garant komunikace globální společnosti

Ocitáme se v  epoše, kde čím dál častěji dochází k experimentům a k tvorbě umění existuje nespočet přístupů. V tvorbě se projevuje chtíč zaujmout člověka 21. století, zapůsobit na diváka a vyvolat v něm prožitek či ho nasměrovat tak, aby změnil své vnímání světa a zaujal podobný postoj, ke kterému tíhne sám tvůrce. Jakékoli překračování hranic umění má nepochybně za cíl ovládnout divákovy smysly. Může to být skrze hru, experiment atd. Oblíbenými se v šedesátých letech staly právě experimenty, happeningy, instalace, performance, začal se používat zvuk, hudba, vůně a jiné. Jakékoli překračování hranic umění má tedy nepochybně za cíl ovládnout divákovy smysly.

Jsem si vědoma, že v textu zůstalo množství nezodpovězených otázek, k jejichž rozuzlení by byl nutný hlubší výzkum o interakci umění, vědy a technologií. Pokusila jsem se alespoň subjektivně interpretovat aktivní       a pasivní divácký režim. Snažila jsem se prozkoumat, do jaké míry lze novo-mediální dílo vystavovat jako umění. Přestože nemusíme cítit potřebu si takováto díla doma pověsit na stěnu, zhlédnutí těchto děl nás může obohatit o umělecké aspekty vyprávění, lineárnosti a dramatických kategorií, které se do obrazů nedají vmíchat. Svým způsobem ulehčují naší fantazii, a tím nám zároveň přibližují novou cestu k porozumění současnosti. Novo-mediální dílo se stává jakýmsi garantem komunikace globální společnosti. A pokud chceme inovaci, pak interakce umění, vědy a nových technologií je nutnou podmínkou.