Showing posts with label online. Show all posts
Showing posts with label online. Show all posts

Monday, April 8, 2013

Jaký je byznys model online vzdělávání?


„Srdeční zástava, kardiopulmonální resuscitace a defibrilace jsou termíny, které s sebou přinášejí drama a také připomínají hranici mezi životem a smrtí. Tato hranice stále skrývá mnohá tajemství i pro moderní medicínu,“ odhaluje téma svého kurzu doktor Benjamin Abella, který je profesorem pohotovostního lékařství na Pennsylvánské univerzitě ve Spojených státech. 

Abella je odborník, který se zaměřuje na to, jak „přivést lidi zpátky k životu.“ Vede jeden z více než tří stovek online kurzů, které aktuálně Coursera, poskytovatel online vzdělávání, nabízí. „Tento kurz představuje nové objevy v léčbě pacientů při srdeční zástavě a po úspěšné resuscitaci,“ vysvětluje doktor. 



Společnost Coursera představuje jednu z možností, jak jednoduše a také zdarma rozšířit své znalosti. Kolem projektu za necelý rok existence vznikla komunita více než tří milionů studentů z celého světa, kteří virtuálně navštěvují špičkové světové univerzity a vzájemně komunikují pomocí sociálních sítí a fór. „Studenti, kteří kurz úspěšně dokončí, získají certifikát podepsaný vyučujícím,“ slibuje každý z kurzů.  

Internetová historie, technologie a bezpečnost je název jednoho z nejrozsáhlejších kurzů, které Coursera nyní nabízí. Začíná třetího června a studentům, kteří si kurz zapíší, zabere 3-5 hodin týdně po tři měsíce. Vyučuje jej doktor Charles Severance z Michiganské univerzity v USA. Během absolvování kurzu zhlédnete sérii videopřednášek, na které navazují domácí úkoly a na závěr přijde také zkouška. „Po tomto kurzu nebudete brát internet a web jako samozřejmost. Lépe porozumíte důležitým technologickým problémům, kterým čelí současná společnost,“ představuje svůj kurz Severance.

Online vzdělávání jako prostředek produkce a směny znalostí  

V rychlém a vysoce konkurenčním prostředí je vzdělání jednou ze zbraní, se kterou může jednotlivec obstát před ostatními. Pierre Lévy, teoretik kyberkultury, dokonce schopnost orientovat se ve znalostech označil za klíčovou pro úspěch nejen jedince, ale i země a národa.

„Vše stojí na flexibilitě a životaschopnosti našich sítí produkce, transakce a výměny znalostí.“ (Lévy, 1997, s.1) 

Jednotlivci mohou tak například právě díky projektu Coursera velmi pružně doplňovat vědomosti a rozvíjet tak svůj osobní kapitál. Studium vysokoškolského oboru by v tomto kontextu představovalo značně neflexibilní variantu, pro mnohé navíc nedostupnou. Pro absolvování online kurzů nemusí student nikam cestovat, nemusí si vyhradit konkrétní dny pro výuku, ani nemusí šetřit na školné. Vstupní požadavky jsou pouze počítač, připojení k internetu a trochu klidu a soukromí. Jediný potenciálně trochu problematický požadavek je znalost jazyka výuky, kterým vedle angličtiny může být také španělština, francouzština, čínština a italština.

Lidé, kteří jsou dnes definováni skrze své znalosti, je mohou sdílet pomocí digitálních technologií. Získávání znalostí a jejich směna je nejen usnadněna, ale v některých případech přímo umožněna existencí digitálního prostředí. Virtuální třídy nejsou omezené kapacitou a studenti s lektory vzájemně komunikují skrze videa, vypracovávání úkolů a diskuzních fór. Pro nikoho zde není „škola“ povinností. Každý si vybírá kurzy, které ho baví nebo které mu pomohou získat potřebný rozhled v daném oboru.

Byznys model Coursery

Byznys model Coursery nebyl z počátku úplně zřejmý. Několik měsíců po spuštění projekt stále nevykazoval žádný zisk. Způsoby, jak vydělat na online šíření vědomostí ale existují. Odměnou pro autory Coursery totiž není jenom zadostiučinění, že přispívají k rozvoji svých studentů a k propojování a sdílení znalostí přes celý svět.


Přestože jsou kurzy zdarma, zaplatit si student může závěrečnou zkoušku, která probíhá pod dohledem webové kamery a profesora za použití speciální služby. S tímto krokem souvisí i událost, když začátkem roku Americká rada pro vzdělávání (The American Council on Education) začala některé z nabízených kurzů oficiálně uznávat a jejich absolventům nabídla kredity, které je možné uplatnit na vysoké škole. Služba stojí mezi 60 a 90 dolary. Další aktivitou Coursery je spojování nejlepších studentů se zaměstnavateli.

A konečně jeden z hlavních příjmů představuje prodej ověřených certifikátů pro studenty, kteří potvrdili svoji totožnost. Pro studenty to představuje možnost, jak prokázat své znalosti oficiálně, což je výhodné zejména pro ty, kteří hledají zaměstnání. Zájemce zaplatí podle kurzu mezi 30 a 100 dolarů.

Tvoříme a posilujeme mezi sebou virtuální, flexibilní a všem dostupnou síť znalostí. Budujeme tak úspěch osobní i pro celou společnost. Digitální technologie jsou nám v tom zprostředkovatelem, bez kterého by naše úsilí bylo pomalejší a méně pružné. Na druhou stranu je dobré nezapomínat, že služby, které nám toto umožňují, jsou podnikem, který někomu dříve nebo později musí začít vydělávat peníze.

Sunday, April 8, 2012

Sebeprezentace online

Každý se snaží vypadat dobře před ostatními. Je to často ještě důležitější, než vypadat dobře sám před sebou. Pro ostatní lidi se hezky oblékáme, používáme make-up, na ostatní se usmíváme, i když se nám zrovna nechce a všemožně se snažíme zapůsobit. S přechodem značné části našich životů do online světa můžeme tento trend pozorovat velice snadno u velkého množství lidí najednou.

Exhibicionismus v nás je často prostě silnější, než nějaké ctění soukromého prostoru. Jak Guy Deborg[1] tvrdí, kultura pozdního kapitalismu je charakterizována fungováním společnosti jako spektáklu – rádi pozorujeme a tím se bavíme. Autenticitu v našem životě jsme téměř vytlačili a místo mí dosadili napodobeniny a náhražky. Nahrazujeme si virtuálním životem na Facebooku (nebo twitteru, myspace, youtube a mnoha dalších podobných prostorech) ten reálný život? A vypadáme v tom online světě jinak, než ve skutečnosti? Chceme ukázat jen to nejlepší, nebo se při vytváření našeho virtuálního obrazu zase tak úplně nehlídáme?

Na internetu lze najít hodně článků obviňujících uživatele sociálních sítí, a Facebooku především, z narcismu a velké sebelásky. Dokonce i bulvár začal psát články o výzkumech prováděných na uživatelích na Facebooku. Tento názor podporuje z velké části diskurs nastavený Christopherem Laschem, který současnou společnost nazval narcistickou celou a současnou kulturu tak pojmenoval taktéž.[2]

Chci se ukázat!

Facebook bych přirovnala v reálném světě k procházce po kolonádě (parku, hlavní pěší zóně ve městě nebo k podobnému prostoru). Každý se snaží vypadat co nejlíp - obleče si pěkné slušivé oblečení, potkává postupně známé, vypráví jim zajímavé historky a usmívá se na celé kolo. Hlavně, aby mě nikdo nepomluvil, abych udělal jen ten nejlepší dojem a všichni mě měli rádi, říká si. Podobně se snažíme chovat na Facebooku. Každý volí pečlivě slova statusů, sdílí intelektuální odkazy, chce vypadat angažovaně (viz kritika virálu KONY 2012), i komentáře ke svým fotkám tvoříme s rozmyslem a dlouho je zdokonalujeme. Fotky samotné jsou velmi důležité, a to především pro prezentaci osob ženského pohlaví.[3] Snadnou kontrolu nad svým virtuálním obrazem vyzdvihuje také danah boyd: „V jistém smyslu mají lidé více kontroly [nad svým obrazem] online – jsou schopni pečlivě vybírat informace, které vystaví, a tak mohou eliminovat niterné reakce, které by se při každodenní komunikaci snadno projevily.“[4] Jsme tedy všichni narcisové, hledící do virtuálního zrcadla a radující se při pohledu na obrazovku nad svým skvělým obrazem, který díky zasíťování mohou stejně dobře jako my vidět i ostatní?

Nelze zde nezmínit teorii, že svět je jedno velké divadlo a my v něm jen hrajeme určité role. Náš prostor se dělí na soukromý a veřejný, na jeviště a zákulisí. Erwing Goffman[5] to vyjádřil přesně – naše sociální já se snaží zalíbit veřejnosti a svou případně nekonformní přirozenost se snaží skrývat. Analogie s dnešním chováním uživatelů Facebooku je více než zřejmá. V souvislosti s tímto mě zaujal i pojem „networked publics“[6], který danah boyd použila ve svém článku o výzkumu uživatelů MySpace. Myslí tím skupinu lidí, ve které jsou jedinci spojeni užíváním určité technologické sítě. Jde zde vidět posun v terminologii, která se samozřejmě s postupným vývojem technologií také proměňuje a přizpůsobuje.

Dostanu práci (nebo cokoliv jiného), když budu na internetu vypadat dobře?

Sebeprezentace na sociálních sítích (a všeobecně na webu) se v poslední době řeší všude kolem nás. Personalisté si budoucí zaměstnance prověřují pomocí procházení jejich profilů online, googlují si je.[7] Po seznámení s potenciálním partnerem také často máme neodbytnou potřebu „prověřit“ si jeho osobnost, a tak tak trochu stalkujeme jeho různé profily. Často tedy jdou slyšet rady – dávejte si pozor na to, co o sobě na internetu prozradíte, nemuselo by se vám to vyplatit.

Pozitivní stránky však, dalo by se říct, převažují. Lze najít několik příkladů, kdy pečlivá sebeprezentace na sociálních sítích nebo na webu, promyšlená do detailů spojená s asertivitou, začala nést ovoce v reálném životě. Nejznámějším příkladem je z poslední doby asi mladý programátor Filip Šanta. Odlišuje jej především to, že tento „pokus“ provedl ve velkém – chtěl hned do Sillicon Valley, Mekky počítačových odborníků a maniaků. Vytvořil si svou stránku, kde napsal, že chce práci. Nabídek dostal několik desítek.[8] Kdo přemýšlí přece jen trochu víc při zemi, vyšperkuje si svůj profil na Linkedin, pracovní sociální síti, na kterou se připojuje stále více lidí a to dokonce i v Česku (o velké používatelnosti u nás svědčí i to, že je přeložena do češtiny[9]). Malým příkladem může být i použití Twitteru k tomu, abyste se dostali tam, kam chcete. Jakub Křenek v tweetu zmínil, že chce být v porotě Miss Academia, protože přece by v ní měli být studenti. Obratem dostal reakci, že když chce, tak může. [10] Docela prostá asertivita, vhodně podaná, zde očividně zabrala.

Pomůže nám tedy kvalitní, promyšlená sebeprezentace online získat nějaké výhody v reálném životě? Zdá se, že tyto dva relativně oddělené světy splývají v jeden a doplňují se a tvoří tak v podstatě jeden propojený prostor. Naše osobnosti v realitě reálné a té virtuální se možná liší, možná jsou stejné. Každopádně šperkování té naší virtuálnosti nám zabírá hodně času, a proto by se nám ten čas měl nějakým způsobem vyplatit.


[1] Deborg, Guy. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Kosmas.

[2] Lasch, Christopher. 1991. The Culture of Narcissism. American Life in An Age of Diminishing Expectations. New York: W.W. Norton & Company.

[3] Mehdizadeh, Soraya. 2010. Self-Presentation 2.0: Narcissism and Self-Esteem on Facebook. Dostupné z: http://peterhbrown.files.wordpress.com/2010/08/cyber-2009.pdf

[4] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119

[5] Goffman, Erwing. 2007. Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Kosmas.

[6] boyd, danah. “Why Youth Social Network Sites: The Role of Networked Publics in Teenage Social Life." Youth, Identity, and Digital Media. Edited by David Buckingham. The John D. and Catherine T. MacArthur Foundation Series on Digital Media and Learning. Cambridge, MA: The MIT Press, 2008. 119–142. doi: 10.1162/dmal.9780262524834.119 s. 120.