esej na téma Kony 2012

V eseji Kony 2012 se zaměřím na téma kampaně neziskové organizace Invisible Children, která se pomocí virálního videa Kony 2012 pokouší zpopularizovat ugandského válečníka Josepha Konyho. Cílem práce bude snaha určit hlavní atributy úspěchu videa a celé kampaně. Následně se zaměřím na jeho dopad na nová a stará média a odezvu mezi recipienty. Vyzdviženy budou jak klady, tak rovněž kritika a polemika nad kampaní, a to jak z českého, tak rovněž mezinárodního pohledu.

Jelikož k aktuálnosti tématu a vůbec problematice virálních videí a kampaní lze těžko hledat relevantní odbornou literaturu, pracovat budu převážně s dostupnými materiály na internetu, a to od českých i zahraničních analytiků, novinářů a dalších odborníků.

Literatura a zdroje:

• BUCHERT, Daniel. Budou svět řídit amatéři?. Reflex. 2012.
• Invisible Children. Invisible.tumblr.com [online]. 2012 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://invisible.tumblr.com/ 
• MCMURRY, Evan. Five Lessons in Social Media From the KONY 2012 Debacle. Ology.com [online]. 2012[cit. 2012-04-10]. Dostupné z: http://ology.com//post/65729/five-lessons-in-social-media-from-the-kony-2012-debacle
• ZUCKERMAN, Ethan. Unpacking Kony 2012. Http://www.ethanzuckerman.com/blog/2012/03/08/unpacking-kony-2012/ [online]. 2012[cit. 2012-04-09].
• BOYD, Danah. The Power of Youth: How Invisible Children Orchestrated Kony 2012. Huffingtonpost.com [online]. 2012[cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://www.huffingtonpost.com/danah-boyd/post_3126_b_1345782.html
• BRANCH, Adam. Dangerous ignorance: The hysteria of Kony 2012. Aljazeera.com [online]. 2012[cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2012/03/201231284336601364.html

Jak vyzrát na timeline!

Timeline neboli „moje historie“ na Facebooku - pro někoho novinka pro jiného již několikaměsíční záležitost. Pojďme se společně podívat na zoubek novinkám, které si pro nás facebook přichystal. Ve svém příspěvku se zaměřím zejména na novinky na firemních stránkách (Pages). Aktuální stav na Facebooku je takový, že mezi osobními profily najdeme ještě sem tam uživatele bez timeline, ale facebookové stránky se koncem března automaticky přepnuly do nové podoby všechny. Novinkami v timeline stručně provádí samotný Facebook. Je na každém individuálně, jak moc si se svým profilem chce vyhrát, zda má chuť z něj vytvořit onen deníček, který bude vyprávět jeho životní příběh, nebo bude naopak novým designem otráven. Pohledem kreativce je zde příležitost vyhrát si vizuálně s fotkami v záhlaví i na „zdi“ nebo si zpětně doplnit životní milníky. Naopak praktik může argumentovat nesmyslným rozdělením do dvou sloupců, které nepůsobí moc „user friendly“.

V ČR se zatím naplno nerozjely aplikace, které facebook nabízí, a které mají dle slov jejich tvůrců vdechnout vašemu profilu život. Mezi ty smysluplnější bych zařadila noviny The Guardian, aplikace sloužící ke sdílení poslouchané hudby nebo Runkeeper, který by měl zefektivnit vaše běhání, ale na mě to spíše působí jako silný motivační prvek, který vám pomůže běhat pravidelně. Tyto aplikace o nás tak prozradí něco navíc, něco víc než jsme jen psali do statusů. Dokážou zachytit, to jak trávíme volný čas, kde a s kým jsme, co čteme nebo kam až jsme doběhli. Mark Zuckerberg, muž stojící v čele Facebooku, označuje Timeline za „příběh vašich životů“ a chce z jeho uživatelů tahat víc a víc osobních údajů. (Server Lupa.cz dnes zveřejnil, že facebook koupil Instagram, aby toho o svých uživatelích mohl prozradit zase o trošku víc.)

Nyní bych se konkrétněji zaměřila na Stránky (Pages). Jedná se o jeden z nejpoužívanějších nástrojů pro propagaci firmy, značky nebo třeba seskupení na sociálních sítích. Umožňují propagaci dané značky a relativně snadnou komunikaci s fanoušky. Otázka, zda je Facebook nástrojem přímého marketingu, hýbe debatami social media odborníků, ale já bych se v tomto příspěvku raději podívala na to, jaké novinky timeline přinesl pro správce facebookových stránek. Stejně jako u osobních profilů se mění profilový obrázek. U Stránek však dochází k určitému omezení, co vše se nemůže obrázku objevit. Daniel Dočekal, internetový publicista na svém  IT/C zpravodajském serveru justit.cz zmínil několik z nich. Obrázek aktuálně nesmí obsahovat např.:

• Cenové či nákupní informace, informace o slevě, pobídku ke stažení na vašem webu 
• Kontaktní informace jako je webová adresa, e-mail, poštovní adresy – vše co patří do About
• Odkazy/upozornění na Like/Líbí či Sdílej/Share nebo jakékoli další prvky Facebooku 
• Call to action (jako „Get it now“ či „Tell your friends“) 

 O to větší kreativitu by tak správci měli použít při nastavování profilových obrázků, udělat stránku jasnou, vizuálně zajímavou a obsahově stručnou. Vizuální stránce mohou pomoci fotografie, které se na „zdi“ mohou objevit i ve větší velikosti (843 x 403), stačí u příspěvku s fotografii kliknout na „hvězdičku“ neboli důležité.

Možná jste si ještě před změnou na timeline všimli, že některé stránky měli tzv. landing tab

Smyslem této úvodní stránky bylo ukázat uživatelům, kteří ještě nejsou fanoušky stránky, proč by se fanouškem stát měli. S nástupem timeline odzvonilo i těmto landing tab a „nepřátelé“ time line měli hned další argument, kterým sráželi novinky na facebooku.

Pravdou zůstává, že nikdo z nás facebook nevlastníme, je to jen platforma, kterou využíváme zadarmo pro propagací naší značky. Je tedy na místě brát změny, tak jak přicházejí a neplýtvat zbytečně energií na neustálé stěžování si.

Změnilo se i základní menu, které bylo dřív řešeno jako tzv. záložky. Menu se aktuálně vměstnalo do čtyř boxů ve formě obrázků do horní části vpravo, hned pod velkým profilovým obrázkem. Na první pohled jsou vidět jen čtyři aplikace, ostatní jsou schované v rozbalovacím prvku. Nutno zmínit, že pořadí aplikací můžete měnit, pomocí pera v právem horním roku „obrázku“ aplikace (nutné mít zobrazené všechny aplikace).  Poté, co bude mít vaše stránka 25 fanoušků, může správce nastavit uživatelské jméno stránky (Upravit stránku -> Zdroje). Výsledkem je, že se v adrese Stránky za lomítkem nezobrazí řada náhodných znaků, ale vámi zvolené jméno, např.: https://www.facebook.com/pooh.cz

Výraznější změny zasáhly i statistiky.
Správce teď může v „panelu správy“ sledovat, sociodemografické údaje o svých fanoušcích, mapovat, jaký dosah mají jeho konkrétní příspěvky, jak moc se o jeho stránkách „mluví“ nebo jakého procenta virality dosáhl, tzn. procento uživatelů, kteří vytvořili příspěvek z příspěvku na stránce z celkového počtu uživatelů, kteří příspěvek viděli.

Pokud chcete mít kvalitní stránku je určitě potřeba si s ní „pohrát“, zjistit, co zajímá vaše fanoušky, kdo vlastně jsou a proč se vašimi fanoušky vlastně stali. Mít na paměti, že je potřeba vždy nabídnout trošku něco navíc než ostatní, soustředit se na obsah, který inspiruje, techniky, který vyburcují fanoušky k aktivitě. Pro Facebook strategii platí stejná pravidla jako pro jakoukoliv jinou strategii, proto vždy než začnete, stanovte si vizi a konkrétní cíle, kterých chcete dosáhnout. Dostat lajk je jen začátek, začátek vztahu mezi Stránkou a fanouškem, o kterého je potřeba se starat, aby jeho první návštěva nebyla i tou poslední…

Zdroje:
http://www.pammarketingnut.com
http://socialmediatoday.com
http://www.lupa.cz
http://www.justit.cz
www.facebook.com

Dropbox - v jednoduchosti je bohatství

Také se vám už někdy stalo, že jste si někam zapomněli vzít flash disk, na kterém jste měli prezentaci, úkol nebo třeba soubory na vytisknutí? A pomohla vám tato nešťastná příhoda k tomu, abyste jste vydělali hromadu peněz? Že ne? Jistému Američanovi jménem Drew Houston se to podařilo.

Stalo se tak v roce 2007 a Houstona, poměrně čerstvého absolventa MIT, zapomenutý flashdish natolik naštval, že se rozhodl vytvořit službu, která by pomohla podobným „neštěstím“ zamezit a navíc práci se soubory usnadnit. Tou službou měl být cloud neboli jakýsi virtuální mrak, do kterého uživatelé ukládají data, aniž by musela být „fyzicky“ v počítači. Houston si byl samozřejmě dobře vědom, že služby na takovém principu už v té době existovaly, ale z jeho pohledu nebyly dostatečně přehledné, uživatelsky přívětivé a nenabízely tolik prostoru, kolik potřeboval. Založil proto společnost Dropbox, Inc., našel si parťáka Arashe Ferdowsiho a společně získali od investorské společnosti Y Combinator získali počáteční kapitál patnáct tisíc dolarů, za které si pronajali byt a koupili první Mac.

Co je a jak funguje Dropbox:


Dropbox byl oficiálně spuštěn v roce 2008. Jeho tvůrci si zakládali na tom, aby šlo o jednoduchou službu, kterou může uživatel ihned využívat bez jakýchkoli komplikací. Člověk si jej může nainstalovat do každého svého počítače a když do Dropboxu vloží soubor, má ho k dispozici na všech ostatních počítačích, telefonu, tabletu aj. (Dropbox funguje na osmnácti operačních systémech, čtyřech prohlížečích a třech systémech pro mobilní zařízení). Velkou výhodou Dropboxu a dalších podobných cloudů je, že si v nich lidé mohou zálohovat data a v případě kolapsu počítače o ně nepřijdou. Také může sdílet data s jinými uživateli, například školním či pracovním kolektivem.

Dropbox nebyl první, ale právě kvůli snadnému používání se postupně stává takřka fenoménem. Nefunguje totiž na principu trialu, pokud si tedy uživatel vystačí s 2 GB uložištěm, může jej používat zdarma, jak dlouho chce.

Houston k tomu podotkl:

• Jako uživatel trialy nemám rád. Nikomu se nelíbí dostat něco zdarma a poté o to přijít.

• Na našem růstu se nejvíce podílí dva faktory - mluvení a virál. Uživatelé, kteří mají Dropbox zdarma, se nám tedy stále vyplatí. Řeknou o nás lidem, kteří by mohli zaplatit, a proto rosteme rychleji.

• Stanovit délku trialu je zrádné, hodně lidí si zaplatí větší uložiště až po dlouhodobém používání.

50 GB stojí na Dropboxu 10 dolarů měsíčně, nebo 100 dolarů ročně, 100 GB pak 20 dolarů měsíčně, resp. 200 dolarů ročně. 96% uživatelů nic neplatí, přesto je Dropbox velice výdělečný, protože momentálně má registrovaných přes padesát milionů uživatelů, již každý den přidají 325 milionů nových souborů, a každou sekundu přibývá jeden další. Na placený účet jich skutečně denně přejdou tisíce, Houston si proto v roce 2011 mohl dovolit prohlásit, že i kdyby se v roce 2012 nikdo nepřihlásil, příjmy jeho společnosti se zdvojnásobí. Příjem Dropboxu v roce 2011 činil 240 milionů dolarů a předpokládaná hodnota společnosti (na rozdíl např. od Facebooku není Drobpox na burze) byla v tomto roce podle odhadu časopisu Forbes čtyři miliardy dolarů. Dropbox získává stále větší podíl v oblasti klientů pro zálohu dat, jen v roce 2010 tento podíl činil 10,41 %. Jeho rozmach potvrdil krok čínské vlády ze stejného roku, kdy byl Dropbox v Číně zablokován.

Společnost sídlí na Market Street v San Francisku a nabírá další a další zaměstnance - od dvou „otců zakladatelů“ se dostala na aktuálních 115 zaměstnanců a Houston si přeje, aby Dropbox jednoho dne zaměstnával 200 lidí, což vzhledem k hodnotě a rozmachu společnosti stále nebude vůbec mnoho. O úspěchu Dropboxu vypovídá mimo jiné fakt, že se o něj zajímal samotný Steve Jobs, spoluzakladatel a již zesnulý šéf Applu. Jobsovi jednoduchost Houstonova konceptu podobná filozofii Applu při vytváření softwaru natolik imponovala, že ještě ani ne třicetiletému kolegovi z oboru nabídl spolupráci, či spíše zahrnutí Dropboxu pod Apple. Houston však vábení gurua Silicon Valley odolal a rozhodl se raději dál budovat společnost čistě podle vlastních představ. Později se dočkal zděšení, se kterým ovšem musel po odmítnutí Jobse počítat, a to když Apple na jedné ze svých pověstných tiskových konferencí uvedl službu iCloud, obdobu Dropboxu, která ale pro Houstona znamenala potenciální hrozbu ztráty majitelů zařízení od Applu, kterých ve Spojených státech není vůbec málo. Dalšími velkými konkurenty Dropboxu jsou např. IDrive, YouSendIt nebo Box.net.

Drew Houston o Dropboxu i o tom, jak odmítl spolupráci se Stevem Jobsem:


V tomto směru Dropboxu pomáhá spolupráce s výrobci mobilních telefonů. Jednu z prvních takových smluv uzavřel se společností Sony Ericsson, aktuálně má kontrakt např. s HTC. Výsledkem této spolupráce je, že je aplikace Dropbox automaticky nainstalována ve všech nových telefonech těchto výrobců. O publicitu se Dropboxu postaraly také osobnosti hudebního šoubyznysu, např. zpěvák Will.i.am ze skupiny Black Eyed Peas a DJ a producent David Guetta používali při práci na singlu I Got A Feeling právě klienta s otevřenou krabičkou v logu. Dalšími hvězdami, které se objevily v médiích v souvislosti s Dropboxem, byli členové skupiny U2 Bono Vox a the Edge, již v dubnu 2012 vstoupili do kalifornské společnosti jako investoři. Kolik investovali, však ani jedna strana nezveřejnila, už dříve ale tato dvojice investovala miliardu dolarů do Facebooku.

Zdroje:
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=0JwfEvz3jRo#!
http://www.youtube.com/watch?v=mHrnCQls0Vc&feature=player_embedded
https://www.dropbox.com/
http://www.forbes.com/sites/victoriabarret/2011/10/18/dropbox-the-inside-story-of-techs-hottest-startup/
http://www.guardian.co.uk/media/2012/apr/03/u2-bono-edge-dropbox
http://www.opswat.com/sites/default/files/antivirus-backup-client-report-q4-2010.pdf

Otevřená data úřadů přinesou novou dimenzi vládnutí

Stát produkuje obrovské množství dat. Na náklady svých obyvatel vytváří obsáhlé přehledy rozpočtů na všech úrovních, informací o veřejných zakázkách, mapy infrastruktury, statistiky kriminality, sociální struktury obyvatelstva, a mnohé další. I přes masivní rozvoj internetu a společenské změny s ním spojené se však státní správa nebyla schopna naučit se svými daty disponovat v novém prostředí – na rozdíl od mnohých soukromých i neziskových společností, které k maximální efektivitě nutí konkurenční prostředí.

Stát měl dosud na informace monopol. Mnohé z nich si ponechal pro sebe, mnohé skončily ve výročních zprávách úřadů, či jen v počítačích úředníků. A přestože už dnes existuje také řada informací, které se zveřejňují (některé smlouvy o státních zakázkách, statistické přehledy, rozklikávací rozpočty, firemní rejstříky a další), potíž těchto dat často spočívá v tom, že se zveřejňují jen „pro lidi“ – v lepším případě přímo na internetových stránkách, v horším jako obrázek v naskenovaných dokumentech v PDF.

Využití otevřených dat: aplikace třetích stran

Přitom technicky není téměř žádným problémem zveřejnění těchto dat v předem definovaném, strojově čitelném formátu. V takovém formátu, který bude možné použít dále. V elektronické podobě drtivá většina dat už je, zbývá jen dodat strukturu. Pokud totiž veřejná správa (vláda, ministerstvo, kraj, město, každý jednotlivý úřad…) zveřejní svá data na internetu v otevřené podobě, tak, aby s nimi mohla volně pracovat veřejnost, přinese to dosud netušené možnosti ve vztahu občan – stát a v kontrole veřejných institucí.

„Otevření“ dat přinese využití v mnoha rozličných podobách, z nichž většinu není možné dopředu odhadovat – záleží totiž na momentálních potřebách občanů. Na základě poptávky veřejnosti vznikne celá řada aplikací, které s daty pracují. Aplikace vytvoří odborná veřejnost nebo soukromý sektor, a když budou pro veřejnost zajímavé, dojde k jejich širokému rozšíření. S užitečnými aplikacemi se veřejnost naučí pracovat stejně, jako dnes používá aplikace soukromé sféry, například internetové bankovnictví nebo aukční portály. Občané budou skutečně moci používat svými prostředky zaplacená data. A mnohem účinněji kontrolovat státní správu.

Brilantně myšlenku otevřených dat vystihl předseda britské konzervativní strany David Cameron na konferenci TED v Londýně ve svém projevu Nový věk vládnutí:

Příklady ze světa přibývají

David Cameron přednesl výše uvedený projev v únoru 2010, tedy tři měsíce předtím, než se stal premiérem Velké Británie. Ne náhodou je dnes tato země průkopníkem aplikací postavených na otevřených datech, a vzorem pro další evropské země. Občané Velké Británie tak mohou využívat (namátkou) aplikace jako UKCrimeStats pracující s daty o kriminalitě, uk.roadworks s databází oprav silnic či průvodce po domácí zdravotní péčí CareHomeMap.

Takových aplikací mohou být tisíce pro mnoho různých účelů. Tyto aplikace přitom nevytvářela britská vláda ani žádná veřejná instituce. Vytvořila je veřejnost na základě dat, které otevřel stát.

Jako první se otevřenými daty začala zabývat vláda USA v roce 2009, a následovaly ji státy, města i instituce všude na světě. V roce 2010 se připojila zmíněná Velká Británie, Keňa či Světová banka. Z nejbližšího okolí ČR jsou inspirativní příklady z Německa či Rakouska (kde v průběhu roku 2011 vznikly kromě vládního katalogu dat i katalogy Vídně a Lince a pracuje se na dalších městech), podobným směrem se vydalo v letošním roce i sousední Slovensko.

Otevřená data v českém prostředí 
Pokud jde o Českou republiku, v oblasti otevřených dat za okolními státy sice zaostává, ale za posledních několik měsíců učinila důležité kroky. Systematicky se problematice věnuje iniciativa MFF UK a VŠE OpenData.cz (zprovoznila například národní katalog dat, byť zatím neoficiální) a otevření dat podporuje Nadace Open Society Fund Praha. Podrobněji se otevřeným datům v ČR se věnuje nedávno představená studie Otevřená data ve státní správě: nová éra rozhodování.

Už v tuto chvíli je k dispozici několik online aplikací, vytvořených na základě otevřených dat – či lépe řečeno na základě pracně zpracovaných „neotevřených“ dat. Pro stát jsou přitom zdarma, a po „otevření“ dat veřejnosti lze očekávat jejich prudký nárůst. Zde jsou příklady:

• NášStát.cz – Jakub Mráček – přehled aplikací, založených na otevřených datech
• BudováníStátu.cz – Michal Škop – grafické přehledy o hospodaření státu a utrácení veřejných prostředků státního rozpočtu, rozklikávací rozpočet ČR
• VášMajetek.cz – Jiří Skuhrovec – dražby, aukce a prodej majetku státu, krajů, měst a obcí a exekučně zabaveného majetku na jednom místě
• MapaZakázek.cz – Pavel Nohejl – databáze veřejných zakázek, propojená s obchodním rejstříkem a mapovými podklady. 40 tisíc veřejných zakázek v databázi, 13.500 dodavatelů, 5.000 zadavatelů, mezi nimiž je možné vyhledávat podle rozličných kritérií, zadavatele, dodavatele, ceny zakázek atd.

Za politickou reprezentaci o otevření dat usiluje v některých konkrétních normách svojí aktivitou poslanec Jan Farský, a na úrovni Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí vznikl akční plán k iniciativě Open Government Partnership (OGP), což je mezinárodní iniciativa více než 40 zemí podporující otevřenost, transparentnost a boj proti korupci. Vládou byl schválený 4. dubna 2012 a jeho součástí jsou kapitoly týkající se otevřených dat. K otevření nejdůležitějších datových zdrojů má dojít do konce roku 2012.

Wikia – fanoušci sobě

Jak se za svobodna jmenovala babička senátora z rodu Organa, který adoptoval maličkou Leiu Skywalkerovou? Kdy a kde se narodil Han Solo? Jaké požadavky má to ultimátní kladivo, které se dá získat jen po mnoha a mnoha raidech a ještě to není vůbec jisté? Jste také úplně mimo? Vítejte ve světě wikia – specializovaných encyklopedií!



Wikia je příklad kolektivní inteligence fungující na stejném principu jako Wikipedie. Oba projekty sice používají stejnou MediaWiki technologii, ale hlavní rozdíl tkví v tom, že zatímco Wikipedia se snaží obsáhnout všechnu lidskou znalost světa, Wikia se soustředí pouze na jednu jeho část a sbírá o ní veškeré dostupné informace. Oba projekty jsou na sobě nezávislé.
Wikia Inc. funguje od roku 2006 se sídlem v San Francisku a k dnešnímu dni eviduje více než 200 tisíc wikia tematických stránek věnujících se problematice počítačových her, televizních seriálů, komiksů, filmů, sportů, atp. Ředitelem je Craig Palmer.
Heslo společnosti zní:
„Wikia offers something special for everyone.“
Princip je jasný – kolektivní inteligence tvoří obsah stránek, edituje ho a udržuje aktuální. Čeho si jeden nevšimne, dodá druhý. Vznikají tak pozoruhodné databáze plné obrovského množství informací – mnohdy se jedná o všechny dostupné informace k dané problematice. Nejlépe se to ukazuje na příkladech.

Wookipeedia – víme více, než George Lucas

Kdo neviděl fenomenální filmovou ságu Hvězdných válek, ten jakoby nežil. Ačkoli natočil za svou kariéru pouhých šest filmů, je George Lucas považován za jednu z nejvlivnějších a nejlepších osobností v historii kinematografie. Hvězdnými válkami stvořil fenomén oceňovaný na více než dvě miliardy amerických dolarů – ale obchodní stránku věci stranou – kromě filmů existují knihy, komiksy a třeba také hry, které Lucasovu původní myšlenku do značné míry rozvíjejí a řeší události ve filmové sáze nezmíněné.
Největším centrem všech Star Wars geeků je bezpochyby Wookieepdia, na Wikia založená databáze obsahující více než 91 tisíc unikátních stránek k různým tématům ze Star Wars vesmíru. Veškeré romány, hry, komiksy – vše bylo zpracováno a přeneseno na Wikia volně k použití! Vše, co kdy řekl, provedl, odmítl či potvrdil takový Han Solo je tam! Ať už to bylo ve filmech či jinde. Mimo jiné i to, že se narodil na planetě Corella v roce 29 BBY.
K nalezení je zde kompletní historie Lucasem stvořené galaxie až k době založení galaktické Republiky, jejím válkám s impériem zlých Sithů až ke všem známému Darth Vaderovi. Ale pozor – universum Hvězdných válek pokračuje i po zničení druhé Hvězdy smrti! Zvídavý fanoušek se tak může dozvědět, jak to vlastně s Lukem a Leiou dopadlo a jaké byly jejich osudy.

Pro koho to je?

Tuto otázku jsem částečně nakousl v minulém odstavci - pro koho je Wikia? Vlastně pro všechny, kteří mají zájem o nějaký zpracovaný fenomén. Díky přehlednému zpracování a hypertextovým odkazům se z takové Wookieepedie stává doslova žrout času, neboť Lucasův vesmír je vzájemně tak propojený, že není problém strávit několik hodin reálného času jen zkoumáním různých informací například z historie impéria Sithů či ekonomického fungování světa Gunganů, rasy představené v Epizodě 1: Skryté hrozbě.
Svým záběrem se Wikia dotýká jak vlažných fanoušků, kteří nejeví hlubší zájem o problematiku, tak i zapřisáhlých geeků, kteří mohou sběrem informací rozšiřovat své mistrovství ve znalosti světa. Je to doslova rájem, pro fanoušky posedlé detaily a sdílením informací – tvorbou co nejkomplexnější informační databáze.
Samotnou tvorbou informací se možná zabývá jen zlomek uživatelů, nicméně možnost editace a rozšiřování dává prostor všem fanouškům daného fenoménu – rozšířit o detail, přidat výrok, výsledek, statistiku…

Doba přeje informacím

Právě teď žijeme v době, která projektům jako je Wikia nesmírně přeje. Dostáváme dnes a denně obrovské množství informací, které nestíháme vstřebat, natož analyzovat. Drobná poznámka, zmínka, připomínka – to vše může mít zásadní význam.
Doba si žádá komplexní výtvory, lidé si je žádají – chtějí zajímavé, komplexní a reálné světy s bohatou historií a mnoha linkami. Z poznámky či zmínky se pak může stát úplně nový příběh! Člověk, čtenář, hráč, divák – to není stroj. Mnoho informací, které zazní, ho může naprosto minout, nemusí jim věnovat pozornost – souvislosti mu tak mohou uniknout.
Právě proto je Wikia populární – dává věci do souvislostí, umožňuje fanouškovi udělat si ve věcech pořádek. Wikia totiž není jen o Hvězdných válkách – stránky tu má mnoho dalších fenoménů – World of Warcraf, Warcraft jako svět, upírská sága Stmívání, seriály jako třeba Merlin či herní sága Final Fantasy.

Jste-li například fanoušky Tale of Ice and Fire, určitě uvítáte přehledné zpracování všech postav, které se v ní objevily, než je autor G. R. R. Martin stihl popravit – mnohdy dovede kolektivní inteligence přinést na svět velmi zajímavé detaily a odhalení.

Budoucnost je růžová

Wikia Inc. bude s největší pravděpodobností dále vzkvétat, neboť nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měli v brzké době dočkat změny současného trendu, kterým je vyprávění složitých příběhů v komplexních světech. Wikia tak zůstane pro fanouška spolehlivým partnerem, pro nadšence prostorem, kde může prokázat své mistrovství. Kolektivní inteligence při tvorbě tohoto druhu obsahu finální podobě produktu jen prospívá, neboť jde v podstatě o takové „fanoušci sobě.“

Zdroje:

http://www.wikia.com/About_Us

http://starwars.wikia.com/wiki/Main_Page

http://masseffect.wikia.com/wiki/Mass_Effect_Wiki

http://en.wikipedia.org/wiki/Collective_intelligence

http://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_Lévy

Pronunciation guides

Představte si následující scénu. Nomi Malone je očekávána u Tonyho Mosse. Ten její příchod komentuje slovy: „Jeden den vypadá jako Polly Ann. Další den vypadá, nevím, jako Lolita. Hezký šaty.“ Nomi  polichocena odpoví: „ Díky. Koupila jsem je u Ver-sayce.“ Nastává  trapný moment ticha (který umocňuje vyzvánění telefonu ve vedlejší místnosti) a výměna  nepochopených pohledů mezi všemi zúčastněnými. Po Noemině ujišťující otázce Tony utne trapnost chvíle a pohotově zareaguje: „Jasně, Ver-sayce. Miluju Ver-sayce. Všichni v místnosti, včetně Tonyho spolupracovníků sedících po obou jeho stranách, souhlasně přikyvují. „Já taky,“ naivně odpoví Nomi.

Tato scéna pochází z ultimátně-kultovního filmu Showgirls z roku 1995 Paula Verhoevena. Film, který byl realizován na svou dobu za značnou sumu peněz zhruba 45 milionů USD, vzbudil ještě před svým oficiálním uvedením do kin ve Spojených Státech značnou kontroverzi a rozruch množstvím sexu a nahoty, která se ve filmu objevuje. (Navzdory nebo spíše díky tomuto přijetí Showgirls slavily úspěch na trhu s VHS, kde generovaly zisk nad 100 milionů USD z prodaných videokazet a podle americké produkční společnosti MGM (Metro-Goldwyn-Mayer) patří mezi 20 nejprodávanějších produktů všech dob). Děj se soustředí okolo Nomi Malone a.k.a. Polly Ann Costello, která se vydá do Las Vegas v naději, že se stane tanečnicí a my sledujeme, jak postupně stoupá na společenském žebříčku od striptérky k showgirl.

Právě zde, s postupem na společenském žebříčku a měnícím se statusem, se projevuje ona fascinace a přístup k luxusní módní značce Versace. Nomi se dostává do situace, kdy již má přístup k statusovým symbolům, ale postrádá elementární znalost správné výslovnosti, která mnohdy určuje nakolik jsme hodni takovou věc vlastnit. Ver-sayce je v tomto případě projevem neznalosti (etymologie slova než produktu samotného), což následně určuje pozici, ve které je hlavní ženská postava vnímána a jak k ní ostatní přistupují. (Odpověď „Jasně Ver-sayce. Miluju Ver-sayce,“ to přesně vystihuje).

Takovýto moment jistě nebyl vytvořen čistě pro potřeby scénáře. Je známé, že tvůrci čerpají ze své vlastní zkušenosti nebo se mnohdy inspirují situacemi ve svém okolí. Můžeme jen hádat, jestli se do podobné situace dostal scénárista filmu Joe Eszterhas nebo kdokoliv z tvůrčího týmu. Asi nebudu mluvit sama za sebe, když řeknu, že většina z nás si zažila ten moment, kdy si nebyla jistá správnou výslovností. Jako nejčastější problém se to ukazuje při používání cizojazyčných jmen (jako croissant, haute couture nebo Elijah Wood) a běžně v konverzaci v cizím jazyce. Sama za sebe můžu říct, že mám stále velký respekt v konverzaci s rodilým mluvčím. V takových chvílích, ať už se jedná o vyslovení pouhého „bagel“, když si chci dát tu žemli, by jistě většina z nás ocenila mít k dispozici nějakého ‚pronunciation guide“ – průvodce výslovností, který by nám usnadnil život.

V internetovém prostoru již tito „pronunciation guides“ existují. V podstatě se jedná o weby, které fungují na principu produsage a kolektivní inteligence a kanály na uživatelských platformách, které využívají tytéž principy. Cílem tohoto příspěvku je poukázat na některé z nich.

Forvo – All the words in the world.  Pronounced.

Forvo je webová stránka, která v současnosti disponuje nejširší škálou audio výslovností (jednotlivých slov) ve více než 200 původních jazycích.

Nápad na tento projekt se zrodil v hlavě „kohosi“ ve Španělsku v roce 2007. Samotný projekt je aktivní od ledna 2008. Celý projekt funguje na principu produsage – obsah aktivně vytvářejí jeho uživatelé. Abyste se staly součástí celého projektu máte povinnost se zaregistrovat. Jako aktivní uživatelé můžete navrhovat slova, která další uživatelé „namluví“ a stejně tak vy máte možnost nahrávat výslovnosti ve svém vlastním jazyce.

Pro pasivní uživatelé slouží tato webová stránka primárně jako audio katalog výslovností cízích slov. Každé slovo, které je již opatřeno nahrávkou, disponuje ikonou pro přehrávání.

Nicméně v poslední době se pozornost obrací spíše k ‚pronunciation book’s  channel‘, který využívá uživatelsky flexibilnější platformu YouTube.

Pronunciation Book

Pronunciation Book je série videí využívající samostatný YouTube kanál, který byl spuštěn 14. dubna 2010. Smyslem těchto videí je zprostředkovat správnou anglickou výslovnost široké škály slov (přidaný playlist zahrnuje sérii přídavná jména, předložky, slovesa, každodenní fráze, dny v týdnu nebo významní lidé), jmen známých osobností a popkulturních termínů.

Jedná se o krátká ‚instruktážní‘ videa, jejichž délka nepřesáhne 15 sekund. Každé video má stejnou vizuální estetiku. Je opatřeno stejným fontem písma (helvetica), bílým pozadím s datem copyrightu a URL adresou. Každé slovo je zopakováno třikrát s odlišným důrazem. 

V případě Pronunciation Book se projevuje především efekt kolektivní inteligence – v současnosti má Pronunciation Book přes 15 milionů shlédnutí, kdy každé obsahuje množství komentářů uživatelů YouTube, zejména ve formě oprav ve správné výslovnosti.

Pronunciation Manual – nás chce ztrapnit

Série YouTube videí Pronunciation Manual, inspirována výše zmíněnou sérií videí Pronunciation Book, byla spuštěna 13. dubna 2011. Smyslem videí je záměrně špatně vyslovovat s cílem pobavit a vést ‚vlečnou šňůru‘, kterou má slovo potenciál využít (například cappucinno nebo Carson Daly). A současně splňuje všechny charakteristiky internetového memu. Série využívá shodnou vizuální estetiku (s výjimkou URL adresy), stopáž a dikci hlasu. Díky této podobnosti může snadno dojít k záměně s Pronunciation Book, což potenciálně může vést k velmi trapných situacím (pokud si non-native speaker není vědom rozdílu).

Virální se tato videa stala až nedávno v srpnu 2011, kdy si kanálu Pronunciation Manual všimli blogy jako Lady Likes, LaughingSquid nebo Gizmodo. Videa jsou široce sdílena na Facebooku, stejně tak na Tumblr, Pronunciation Manual má taktéž oficiální stránku na Twitteru. V současnosti má Pronunciation Manual přes 36 milionů shlédnutí, což je nepoměrně více než má Pronunciation Book. Bylo tedy jen otázkou času, kdy si toho všimne The Washington Post nebo produkce show Ellen DeGeneres. Ta navíc vytvořila svou vlastní verzi.

Doufám, že se mi Vás podařilo dostatečně nalákat. Osobně jsem začala s Pronunciation Manual.

Zdroje:

GABOURY, Jacob. General Web Content: Pronunciation Book vs Pronunciation Manual. In: Rhizome [online]. [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://rhizome.org/editorial/2012/feb/28/general-web-content-pronunciation/

Pronunciation Manual. In: Know Your Meme [online]. [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://knowyourmeme.com/memes/people/pronunciation-manual

Showgirls. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Showgirls

Nové možnosti historické práce

Moderní technologie vnášejí nové, mnohdy převratné přístupy snad do všech sfér lidské činnosti. Stranou nezůstávají ani humanitní obory a s inovacemi se, mimo jiné, vyrovnají také badatelé na poli historickém.

Zájemci o běh dní dávno minulých, ještě poměrně nedávno odkázanému na tradiční instituce, kdy se zdrojem informací stávaly archeologické a muzejní artefakty, archivní materiály, či staré spisy umístěné v neméně starobylých knihovnách, k nimž byl přístup nezřídka omezen hrstce vyvolených, se v dnešní době otevírají čím dál častěji nové možnosti nahlížení do minulosti. Zlé jazyky tvrdí, že historie je oborem dávno vyčpělým. Opak je pravdou a o neutuchajícím zájmu širokého publika svědčí množství iniciativ vzešlých jak z řad odborné, tak laické veřejnosti.

Internet, digitalizace, přístup k informacím, možnost participace pro všechny. Zaklínadla moderních dní, jedněmi vyzdvihována, některá naopak druhými zatracována. Skutečnost, že na internetu vzniká řada amatérských stránek a fór, jejichž obsah může být značně neodborný, nepřesný, nezřídka až tendenční a jako takový se stává terčem kritiky, necháme na tomto místě spíše stranou a pozornost budeme soustředit na nové možnosti studia minulosti, které nám přináší jednak digitalizace, jednak nová média jako taková.

Roku 2005 uveřejnila Evropská komise dokument i2010: digitální knihovna, který shrnuje strategie digitalizace, uchování a on-line zpřístupnění evropského kulturního dědictví. Zveřejněný dokument svědčí o stále se rozrůstajícím zájmu členských států (ať už jsou jejich důvody jakékoli) tvořit pomocí nových technologií digitální knihovny. Cílem nastíněného projektu je „usnadnit používání evropských informačních zdrojů v on-line prostředí a dosáhnout toho, aby jejich používání bylo v tomto prostředí zajímavější.“ Digitální knihovny by měly vedle materiálů digitalizovaných obsahovat také ty, které byly již v digitální formě vytvořeny, měly by být zveřejněny on-line a co je neméně podstatné, dokumenty by měly být zajištěny pro budoucí generace tak, aby se obsah neztratil. O trvalé uchování archivních materiálů a snadný přístup všech uživatelů by se měla postarat ta která instituce. S ohledem na optimální vyhledávání by také měly se sbírkami nakládat jako s metadaty, všechny položky by měly obsahovat maximum informací (např. inventární číslo, název, autor, datum vzniku apod.) tak, aby byla zaručena přesná identifikace materiálu a usnadněno vyhledávání.

Digitalizace je v plném proudu a přístup k historickým pramenům nebyl nikdy v minulosti snadnější. V rámci nejrůznějších domácích i zahraničních (a mezinárodních) programů jsou každoročně digitalizovány tisíce dokumentů, které jsou online přístupné všem zájemcům. Přiblížíme si například jedince dychtícího poznat život ve středověku - před nástupem digitálního věku byl přístup k archiváliím jen velmi obtížný. V době probouzejících se národních historií 19. století vznikaly napříč Evropou kodexy a regesty, do nichž autoři, většinou archiváři, přepisovali staré listiny, opatřovali je velmi stručnými obsahy a kritickým poznámkovým aparátem. Takovéto svazky se na dlouhou dobu staly zcela zásadním zdrojem studia (nejen) diplomatických pramenů, a to především pro ty, kteří se k originálům nemohli z jakéhokoli důvodu dostat. Avšak jak už to bývá, ani kodexů nebylo vydáno nekonečně mnoho, jde o poměrně luxusní zboží, kterým si dnešní badatel svou domácí knihovnu jen tak neobohatí. Naštěstí žijeme v digitální éře a možnosti našeho studia se neustále rozvíjejí a obohacují. V rámci portálu Czech Medieval Sources online provozovaného Centrem medievistických studií FÚ AV ČR již bylo zveřejněno na 320 digitalizovaných edic ke studiu českých středověkých dějin. Databáze tak umožňuje výše zmíněné kodexy studovat online. Tím však možnosti středověkáře zdaleka nekončí. V rámci virtuálního archivu Monasterium bylo zpřístupněno již více než 7000 digitalizovaných originálů listin. A ve výčtu obdobných projektů (především pak zahraničních) bychom v dlouhých odstavcích mohli pokračovat dále. Zcela zásadním se pro mnoho domácích badatelů stávají čím dál tím častější digitalizační aktivity archivů. Ty přistupují k postupnému online zpřístupňování alespoň části svých fondů a již dnes umožňují studium matrik, vedut, map, katastrů, periodik apod. z pohodlí domova. Modernímu uživateli se nastíněné příklady digitalizace mohou zdát naprosto banálními, pro historika mají však nové možnosti zcela zásadní význam a dopad na jeho práci. Koncepty vytvořené staršími generacemi často zatížené lokálními možnostmi podléhají v současné době přehodnocování v rámci mnohem širšího přístupu k historickým pramenům uchovávaným v četných vědeckých institucích sídlících v zahraničí. V neposlední řadě je také nutné připomenout nepochybný přínos pro zájemce z řad tzv. laické veřejnosti a možnost interaktivního vzdělávání.

Je však nutné se vyrovnat také s negativní stránkou věci. Roy Rosenzweig, zakladatel Centre for History and New Media při George Maison University ve Fairfaxu, institutu, který si jako svůj hlavní cíl vytyčuje využití digitálních médií a počítačových technologií k prezentaci historie, upozornil na skutečnost, že díky neustále rostoucímu penzu digitálních dat budou historici nutně čelit informačnímu přetížení (již dnes je naprosto nemožné vše vstřebat, což samozřejmě není problém jen historického bádání). Nejdůležitějšími a zároveň nejobtížnějšími otázkami týkajících se digitálního uchovávání jsou aspekty sociální, kulturní, ekonomické, politické a právní, tedy takové, ve kterých by humanitní obory měly excelovat. Systém uchovávání starodávných dokumentů, který se vyvíjel po staletí, se dnes ocitá v krizi. Historikové tak podle Rosenzweiga musejí pro nadcházející generace vytvořit systém zcela nový. V minulosti se dějepisci museli chtě nechtě vyrovnávat s řadou nedostatků. Jejich práce se dostala k poměrně úzkému publiku, svým studentům mohli „na živo“ ukázat jen velmi malý výčet primárních pramenů, úžil se také počet dokumentů, které vydrželi do moderní doby. Řadu těchto nedostatků odstranily moderní technologie v čele s Internetem. (mimohodem - zkuste si heslo "medieval sources online" zadat do goooglu). V současnosti se tak historičtí pracovníci budou muset vyrovnat se značným posunem od kultury nedostatku, ke kultuře nadbytku 

E. Jindrová

Zdroje:

 EVENS, Tom. HAUTTEKEETE, Laurence. Challenges in Digital Reservation For Cultural Heritage Institutions. In: Journal of Librarianship and Information Science 2011, 43: 157. <http://lis.sagepau.com/content/43/3/157>

            ROSENZWEIG, Roy. Scarcity or Abundance? Preserving the Past in a Digital Era. <http://chnm.gmu.edu/essays-on-history-new-media/essays/?essayid=6>

http://chnm.gmu.edu/

http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus51/digitalni_knihovnyEU.htm 

http://www.monasterium.net/

http://cms.flu.cas.cz/redaction.php?action=showRedaction&id_categoryNode=1113

Nejlepší kamarád nebo Google?

Kdo si myslíte, že o vás kromě vás samých ví nejvíce informací? Zná váš denní rozvrh, stav vašeho konta, hudební či filmový vkus, konfekční velikost, touhu změnit práci nebo dokonce erotické fantazie? Jsou to vaši rodiče (ti nejspíše s výjimkou posledního jmenovaného), přítel či přítelkyně nebo nejlepší kamarád? Nikoli, v současné době je to Google, kterému vaše osobní informace poskytujete více či méně dobrovolně prostřednictvím své digitální stopy.

Dávej pozor, kam (a jak) šlapeš…

Digitální stopou se rozumí soubor informací, který za sebou uživatel zanechává při svém pohybu na internetu a za použití dalších digitálních médií. Může se jednat například o příspěvky (i fotografie, videa…) na sociálních sítích a diskusních fórech, e-mailovou komunikaci, údaje zadané při on-line nákupech, vyhledávaná hesla nebo i vnitřní záznamy (tzv. log soubory) webů, které navštívil. Pokud by vás zajímalo, jakou digitální stopu za sebou zanecháváte, můžete použít tuto kalkulačku.

Informace o vaší identitě mohou třetí strany využít k ledasčemu. Pokud opomineme krádeže těchto údajů pro „obchodní“ účely typu „Enlarge your penis“ neboli všeobecně známý spam (jenž podle posledních odhadů tvoří většinu e-mailové komunikace na internetu) nebo odhalování přístupových hesel k bankovním účtům atp., tak jsou tyto údaje běžně využívány především pro marketingové účely. Ať už se jedná o přesné směrování reklamy dle vašich posledních vyhledávaných hesel nebo nabízení produktů a služeb s ohledem na vaší příslušnost ke konkrétním sociálním sítím.

Soukromí na internetu - fakta nebo fikce?

Diskuse ohledně soukromí na internetu (není-li toto spojení v současnosti pouze oxymoron) a ochrany osobních údajů se znovu rozpoutala vzhledem ke změně Smluvních podmínek a Zásad ochrany osobních údajů společnosti Google v březnu 2012.

Ale vezměme to od začátku. Kořeny společnosti Google sahají do poloviny 90. let a jedné Stanfordské garáže. Od těch dob si společnost prošla složitým vývojem, který čítá mnoho úspšchů ale i dílčích neúspěchů. Ale až do roku 2002 stále hovoříme o Googlu převážně jako o internetovém vyhledávacím nástroji. Na přelomu tisíciletí však získává společnost Google kapitál a přichází s reklamním systémem pracujícím na bázi klíčových slov, AdWords, který společnosti přináší další zisk a tím umožnuje téměř exponenciální růst. Od tohoto stěžejního úspěchu Google Inc. vyvynula stovky služeb a produktů, ze kterých se jen část dostala mezi běžné uživatele a ještě menší část se ukázala životaschopná (viz aktuální problémy Google Wallet a diskutabilní úspěch sociální sítě Google+).

V tuto chvíli Google nabízí mnoho služeb a produktů, bez kterých si již mnozí z nás nedokáží představit svůj život: již zmíněný vyhledávací engine Google, internetový prohlížeč Chrome, e-mailový klient Gmail, Google Calendar, Youtube, Google Maps, Google Translator, námi v posledních dnech hojně využívaný Blogspot, mobilní operační systém Android a další.

Vzhledem k rozmachu společnosti a propojení služeb není divu, že se dostala do hledáčku různých kontrolních orgánů (variace na Úřad pro kontrolu hospodářské soutěže, Úřad pro ochranu osobních údajů, různé spolky chránící duševní vlastnictví atd.).

Zaměřme se tedy na již avizovanou problematiku ochrany osobních údajů. Od března 2012 Google sjednotil Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů u svých stěžejních služeb, aplikací a produktů. Změna spočívá v propojení informací o uživateli u výše uvedených služeb. Google argumentuje vyšším komfortem uživatele – tedy optimalizací personalizace pro každého jednotlivého uživatele skrze celé spektrum jím využívaných produktů Google. Pro společnost Google to znamená jak úsporu nákladů na skladování těchto dat zrušením zbytečných duplicit, tak i snazší zaměření reklamy a cross-selling (tedy nabízení a prodej souvisejících produktů a služeb).

Veřejnost však změnu podmínek vnímala zejména jako krok ohrožující zbytky jejich soukromí při pohybu na internetu. Ptáte se, proč tak najednou? Většina lidí si totiž až v tuto chvíli uvědomila, jak ohromné množství informací o nich Google a podobné společnosti mohou mít k dispozici a začala se více zajímat o ochranu svých osobních údajů i uvažovat nad internetovou stopou, kterou po sobě leckdy velmi neuváženě zanechává.

Společnost Google k těmto obavám přistoupila poměrně otevřeně a připustila, že si uvědomuje kritičnost důvěry lidí v její schopnosti citlivé údaje ochránit před zneužitím. Cyrill Osterwalder, manažer mající v Googlu na starost řešení ochrany soukromí uvedl, že „důvěra uživatelů je to, na čem záleží celé podnikání Googlu“ a tudíž jsou u nich všechny informace chráněné před zneužitím jak z jejich strany, tak i ze strany třetích stran.

Přestože ze strany Googlu jsou dle výše uvedeného vyjádření vaše osobní data v bezpečí, stále to neznamená, že vaše soukromí budou respektovat i ostatní subjekty. Zmiňme například pracovníky HR oddělení či personálních agentur, kteří pracují nejen s vámi zaslaným životopisem, ale spolehlivým způsobem si na internetu zajistí i informace o vaší osobě, o kterých ani netušíte, že jsou k nalezení. Výkonný předseda Googlu Eric Schmidt v reakci na neuvážené zveřejňování citlivých obsahů online uvedl, že mladí lidé budou kvůli zveřejněným informacím o své osobě nejspíš jednoho dne muset změnit svá jména, aby jim unikli. Stejným způsobem jako personalisté, ale s ještě horšími následky, pracují i více či méně organizované skupiny vykradačů bytů nebo žárliví partneři.

Pokud vás poslední odstavec náležitě vyděsil nebo se chystáte změnit práci, je nejspíše nejvyšší čas vymazat z počítače soubory cookies, historii prohlížečů (alespoň se vám již příště nestane, že při zadání prvních písmen www.you... před zraky rodičů jako první nevyskočí YouTube), odznačit se z nelichotivých fotek na Facebooku, smazat videa z vánočního večírku na YouTube…a nebo si podle rady Erica Schmidta vytvořit úplně novou, neposkvrněnou identitu, ať se zbytečně nestresujete jako Marshall při ucházení se o novou práci.

Co lze ještě vnímat jako pirátství, aneb kdo nestahuje seriály není in

O tom, co se stalo v posledním díle Ordinace v Růžové zahradě, pravděpodobně člověka generace mladší třiceti let asi mluvit neuslyšíme, ale o posledních dílech How I met your mother, Spartacus, Game of Thrones se vedou vášnivé debaty a to i přesto, že se v českých televizích vysílají s velkých zpožděním nebo se dokonce nevysílají vůbec. Sledovat zahraniční seriály je módou. K nejnovějším dílům se ovšem dostáváme cestou, která rozhodně není legální a autory schválenou. Někdo stahuje nové díly z přímo z tzv. "úložišť", jiní využívají stránky, které cestu pomáhají najít. 

Pirátství se v poslední době stalo tématem propíraným v podstatě ve všech médiích. I přesto, že se proti pirátství a sdílení nelegálních kopií  filmů, seriálů a hudby bojuje, webové stránky, které tento obsah různými způsoby nabízejí, jsou stále hitem a neubývá jich.

Například server Uloz.to bude čelit jako první u nás žalobě za internetové pirátství. Pod tímto odkazem najdeme mimo jiné přímo sdílený nelegální obsah, proto by snad dávalo toto obvinění smysl. Co mě ale překvapilo je, že se nikdo nepozastavuje nad poměrně rozšířenými webovými stránky, kde sice není nelegální obsah uložen přímo, ale uživateli poměrně snadno ukáže, kde daný obsah stáhnout.

Velmi zajímavou stránkou je např. edna.cz. Tento, podle samotných tvůrců "u nás nejoblíbenější seriálový portál" nabízí svým návštěvníkům mnoho informací o různých zahraničních seriálech. Můžete si odtud stáhnout bez problému české titulky a to i den po premiéře. A co je nejkontroverznější, stránky přímo odkazují na weby, kde je možné nové i staré díly seriálů stáhnout.  Jde tedy o zprostředkování poměrně snadné cesty k torrentu na nelegální obsah. Server na první pohled referuje o seriálovém světě u nás i v zahraničí. Věnuje se jednotlivým televizím a jejich seriálové tvorbě. Každý seriál má svou stránku s nabídkou informací, trailerů apod. 

Vybrala jsem si například seriál Spartacus (http://www.edna.cz/spartacus/extra/) z produkce kabelové televize Starz, který u nás nyní běží na Prima cool. Na stránce najdete o seriálu nepřeberné množství informací. Je to v podstatě fanouškovský web daného seriálu. 

Jednotlivé epizody zde nejsou přímo uloženy, ale když si na konkrétní díl najedete, najdete odkaz na stránky http://www.rlslog.net, kde je torrent. Je také možné si stáhnout české titulky hned den po premiéře a to k verzi, na kterou odkazuje link. Snáze to snad ani nejde.

Je toto také pirátství, nebo není? Z čistě etického hlediska to pirátství, podle mého názoru, je také. Server sice nenabízí prostor pro ukládání nelegálního autorského obsahu, ale k šíření přispívá podobnou měrou, když na takové servery přímo odkazuje. Na druhou stranu podobné stránky získávají seriálu více a více fanoušků a sledovanost premiérových dílů mu to pravděpodobně nevezme. 

Tyto servery vydělávají peníze na reklamě stejně jako úložiště. Například na edna.cz inzeruje známý prodejce letenek či banka a další. Je tedy jasné, že i pro firmy je pravděpodobně dobrý marketingový tah se nechat zviditelnit na podobném typu internetových stránek. Otázka zda vědí, že jejich reklama je na stránkách, které dovedou uživatele ke stažení nelegálního autorského obsahu, je nasnadě. 

Internet je vskutku místem, kde se daří šíření obsahu bez souhlasu autora zcela nekontrolovatelně, a myslím si, že i přes snahu vlád a dalších orgánů tento trend regulovat, není v jejich silách to zastavit. 

Máš Facebook? Tak určitě. A Twitter? Jak řikám

Vsítil gól. Puk se zatřepal v síti. Na síti zahrál vynikající volej. Míček poslal jen do sítě. Slovo síť se ve sportovní terminologii používá v různých modifikacích velmi často. Poslední dobou se však začalo použít v jiném smyslu - jako sociální síť. Toto slovní spojení je totiž souhrné pojmenování webových stránek, na nichž mohou uživatelé sdílet své fotky, povídat si s přáteli a prostřednictvím několika málo znaků sdělovat pocity světu.

Také sportovci (případně jejich manažeři a mediální zástupci) pochopili, že ve Facebooku nebo Twitteru a dalších sociálních sítí je velký prostor pro komunikaci s fanoušky, novináři či například s potencionálními obchodními partnery. Samozřejmě existují mezi jednotlivými sportovci, sportovními kluby nebo svazy velké rozdíly. Stejně jako na hřišti není jejich výkonnost stejná, také ve "virtuálním ringu" mezi provazy sociálních sítí je někdo lepší
a někdo horší. A podobně jako ve sportu (možná bohužel) platí, že za hranicemi České republiky se skrývá větší kvalita.

Snad jen tenista Tomáš Berdych může v pomyslném žebříčku profilů na sociálních sítích konkurovat zahraničním hvězdám. Jeho facebookový profil je podle odborníků nejlepší mezi českými sportovci. Tomáš Janča ve svém článku uvádí konkrétní důvody, které je možné brát jako příklad pro ostatní. Ačkoliv Berdych nemá ve srovnání s kolegy tolik fanoušků. Ovšem šestadvacetiletý tenista z Valašského Meziříčí má vzhledem k počtu fanoušků velké číslo uživatelů, kteří "o tom mluví". Tam se počítají všechny aktivity uživatelů jako je sdílení, komentování, akceptace pozvánek, označení na fotkách, odpovědí v anketách a tak dále.

Berdychův oficiální profil má k 8. dubnu celkem 7 944 fanoušků. To je oproti prosinci 2011, kdy tvořil svou krátkou studii Janča, nárůst skoro o dva a půl tisíce fanoušků. Aktivita "Mluví o tom" sice v absolutních číslech klesla, ale stále je vzhledem k docela malému počtu fanoušků 769 lidí, kteří "o tom mluví", dobrý výsledek. Janča uvádí na prvním místě důvod kvality Berdychova profilu to, že autorem příspěvku je sám sportovec. "Tomáš Berdych má své fanoušky rád, a tak se nebojí s nimi komunikovat. Přesně pochopil, že sociální sítě jsou o přímé komunikaci mezi lidmi – bez tiskových mluvčích a jiných prostředníků. Tomáš Berdych do komunikace s fanoušky ochotně investuje svůj čas, protože ho to očividně baví a pochopil její smysl," píše Janča.

Je to vidět zejména na četnosti a obsahu příspěvků. Berdych "postuje" na Facebook zajímavosti ze zákulisí, výsledky zápasů má na zdi v podstatě hned po mečbolu. Třeba v neděli 8. dubna, když zařídil pro český tým rozhodující bod ve čtvrtfinále Davisova poháru proti Srbsku, si na profil dal fotku přímo ze šatny. V tu chvíli bylo nějakých patnáct minut po zápase a Berdych ještě nepřišel mezi novináře na tiskovou konferenci. Přes svůj iPhone poslal ještě předtím vzkaz: "Děkuji všem a mám radost! / I am happy and thank you all"

Berdych totiž komunikuje s fanoušky i v angličtině, navíc jim jednou za čas věnuje i hodinu při živém chatu. Také proto je jeho oficiální profil na Facebooku tak dobře hodnocen a oblíben. Je na něm hodně poznat, že si ho spravuje v drtivé většině času sám. To je velký rozdíl oproti ostatním špičkovým sportovcům z Česka. Berdychovi v tomto ohledu stačí snad jen jeho kolegyně - nejlepší česká tenistka Petra Kvitová. Ta má téměř desetkrát více fanoušků, ale není tak aktivní jako Berdych. I když některé informace, například viderozhovory z turnajů v cizině, z jejího Facebooku často využívají novináři. S oběma profily tenistům pomáhá jejich zastupující mediální agentura Česká sportovní.

Profil fotbalového brankáře Petra Čecha na Facebooku čítá 737 422 fanoušků. Počet lidí, kteří o tom mluví je 7 582. To jsou velmi slušná čísla, ale potenciál není příliš využitý. Ve většině případů chybí komunikace v mateřském jazyce, Čech si navíc profil nespravuje sám, což je ve srovnání s Berdychem poznat. U nejlepšího českého hokejisty Jaromíra Jágra je problém vůbec najít oficiální profil. Rychlobruslařka Martina Sáblíková má jednak svůj osobní profil, fan page má také, ale je pod správou mediální agentury. Kvalitní facebookový profil má vodní slalomář Vavřinec Hradílek, který však není tak známý. Je ovšem nadějí pro letošní olympijské hry v Londýně.

Kromě sportovců mají své profily také sportovní kluby a svazy. Podle článku na internetovém serveru Hospodářských novin nejlépe přes Facebook komunikuje Český olympijský výbor. V magazínu deníku Sport novináři hodnotili úroveň profilů na Facebooku a webových stránek klubů hokejové extraligy. Jasným vítězem se stala Sparta Praha.

Zatím byla řeč jen o Facebooku, ale někteří čeští sportovci využívají také Twitter. Tady asi vede fotbalový brankář Čech, alespoň co se týče popularity mezi fanoušky. Čech má 9 121 takzvaných followers, účet tenistky Kvitové sleduje 3 850 lidí. Aktivními přispěvovateli jsou ještě třeba fotbalista Tomáš Ujfaluši, cyklisté Zdeněk Štybar a Roman Kreuziger nebo lyžaři Lukáš Bauer a Martin Koukal.

Ovšem na "tweetování" nemají Češi ve srovnání s kolegy z ciziny tak úplně zažité. Ani počtem fanoušků nedosahují na zahraniční hvězdy sportu. Nejúspěšnější je v tomto ohledu brazilský fotbalista Kaká s více než devět a půl miliony "followers". Podle serveru famecount.com však v součtu dat ze sociálních sítí je nejpopulárnější jeho spoluhráč z Realu Madrid Portugalec Cristiano Ronaldo. Stránka tweeting-athletes.com eviduje celkem 5 116 sportovců užívající Twitter. Mezi tenisty se v poslední době snaží prosadit Srb Novak Djokovič. Nejlepší hráč současnosti chce být jedničkou nejen na žebříčku, ale i na sociálních sítích. Teď má 756 558 fanoušků.

Na Twitteru podobně jako na Facebooku také působí sportovní kluby, svazy a další organizace. Jejich informací také často využívají novináři, což už bylo v článku zmíněno. Zejména pro internetová média a agentury jsou vzkazy, videa či fotografie na sociálních sítích velmi cenné. Požadavek na aktuálnost, který se při konkurečním boji neustále zvyšuje, by díky facebookovým a twitterovým profilům měl být naplněn. Problémem však může být ověřování informací. Novináři se často setkávají s problémem, jak s nimi naložit a zpracovat ve svém článku.

Na druhou stranu je evidentní, že se z komunikace sportovců přes sociální stává trend. Chtějí tím také dát najevo, že nejsou jen tupé hory svalů, co mají místo hlavy merunu nebo puk. Ani věta "Tak určitě", hojně užívaná v rozhovorech po utkáních a závodech, se na sociálních sítí neobjevuje tak často.