Ve věži ze slonoviny

Americký režisér Mike Nichols v roce 2004 natočil film Na dotek (v anglickém originálu Closer). Romantické, leč sarkastické drama, inspirované stejnojmennou divadelní hrou Patricka Marbera, vypráví příběh čtyř lidí, kteří se postupně zamotávají do sítí mezilidských vztahů, lží a představ o sobě sama. Larry, pravděpodobně nejodpornější a zároveň nejupřímnější postava, v poslední třetině filmu říká: „Lidi s depresí nechtěj bejt šťastný. Ty chtěj bejt nešťastný, aby dokázali, že mají depku. Kdyby byli šťastný, už by jí neměli a museli by žít v normálním světě, což je depresivní.“

Přesně tahle scéna se mi vybavila, když jsem v knize Alone Together od americké profesorky Sherry Turkle narazila na kapitolu o internetových zpovědnicích. V českém prostředí mezi takové stránky patří například zpovednice.cz nebo sver.cz. Jejich společným rysem je, že ať už se člověk potýká s jakoukoliv starostí, problémem nebo bolestí, může navštívit tyto weby a ulevit svému trápení. 

Toho se dá dosáhnout různými způsoby. Někomu stačí jednoduše vykřičet svůj smutek kdesi na síti, jiným pomáhá pocit ze sdílení s ostatními uživateli a někteří lidé potřebují, aby je druzí utěšili či podpořili, a zmírnili tak situaci, v níž se nacházejí. Tato online pomoc však představuje spíš jakési konejšivé zdání, v němž při honbě za ideálem dokonalého a bezproblémového obrazu sebe sama hledáme okamžité a krátkodobé uspokojení.

Tohle není terapie

Internetové zpovědnice do jisté míry využívají principy psychoterapeutické skupiny. Ta rovněž umožňuje anonymitu, její členové si navzájem předávají zkušenosti, sdílejí smutek a jeden druhému dávají pocítit, že ve svém trápení nejsou sami. Psychoterapeutické skupiny vlastně tak trochu simulují svět „tam venku“, ovšem na rozdíl od technologie se snaží své členy připravit na život s jeho klady i zápory. Je bláhové si myslet, že fungují tak, jak je známe z hollywoodských filmů, kde se ztrápený hrdina při první návštěvě představí a pak přesně popíše svůj problém. Tento počáteční popis je totiž spíše příznakem, zatímco skutečná příčina leží skrytá tam, kde ji dost možná vůbec nečekal, a hledá se třeba i několik let. Tím se skupina od webových stránek liší.

Dokladem je příspěvek zveřejněný na stránce zpovednice.cz nazvaný V ŽIVOTĚ NEBUDU PROSIT O NIC VÍC POMOZTE. Uživatelka se cítí naprosto zoufale, protože udělala chybu při objednávce v e-shopu – místo jednoho batohu si objednala dva a neví, co má dělat. Fakt, že tohle někdo považuje za téměř neřešitelný problém, může leckoho rozesmát, ale vtip končí v okamžiku, kdy se pod touto zpovědí objevuje vlákno 16 dalších příspěvků s radami od ostatních uživatelů. Vypadá to, že potíže jsou úspěšně zažehnány, ale z hlediska psychologie je závažnějším problémem to, že dotyčná panikaří v obyčejných situacích, které sice mohou být nepříjemné, ale zdravý člověk je zvládá bez strachu a úzkosti.

Internetové zpovědnice tedy neřeší příčiny ani nejsou schopny poskytnout východiska do budoucna. Místo toho totiž vytvářejí krátkodobou iluzi, že vše je zase v pořádku. Člověk získává pocit, že pro sebe či druhé aktivně něco udělal, ale pravdou je opak. Doba trávená konzumací médií je větší než čas, který věnuje skutečné akci. Narkotizující dysfunkce médií, s níž na konci 40. let přišli Robert K. Merton a Paul F. Lazarsfeld, tak dostává další rozměr. Pokud ovšem věříme, že to, co sledujeme, je skutečné.

Je to „real“? 

Sherry Turkle si pokládá otázku: „Když čtu online zpovědi a nic při tom necítím, přestalo mi na ženě, kterou v devíti letech znásilnili, záležet, nebo jsem přestala věřit, že internetová zpovědnice mě může spojit se skutečnými lidmi a jejich opravdovými příběhy?“ Odpovídá, že důležité není to, zda jsou věci pravdivé, ale co znamenají. Takhle to však podle ní funguje jen v případě, kdy s člověkem mluvíme osobně. Sama přiznává, že na Internetu cítí „neobyčejnou touhu vědět, zda někdo mluví pravdu“.

Kdyby se mě na zpovědnici.cz podobně jako na sver.cz zeptali, jestli citovanou zpověď považuji za pravdivou, odpověděla bych, že ne. Vážnost příspěvků je stejně absurdní, jako když Estragon a Vladimír čekají na Godota, který se na jevišti nikdy neobjeví. Ale jaký význam to tedy má? Pokud je to celé jen divadelní představení, jde o novou formu zábavy či interakce mezi uživateli? Spíš je to docela dobrá karikatura společnosti, v níž všichni občas nosí masky. Někdo víc, někdo míň, někdo nevědomky. A jestli jsou zpovědi skutečné, pak někteří lidé prostě cítí štěstí, když jsou nešťastní. Zůstávají, jak říkají Britové, in ivory towers – ve svých vlastních světech, ve věžích ze slonoviny.

Použitá literatura:

MERTON, R. K. a Paul LAZARSFELD: Mass communication, popular taste and organized social action. In: Media studies: a reader. 2nd ed. New York: New York University Press, 2000, xvii, 869 s. ISBN 0-8147-5647-6.

TURKLE, Sherry. Alone together: why we expect more from technology and less from each other. New York: Basic Books, 2011, 360 s. ISBN 978-0-465-01021-9.