Hledání člověka v černých skříňkách

Henry Jenkins ve své knize Convergence Culture nazval jednu podkapitolu The Black Box Fallacy (klam černé skříňky). Zásadní je zde vymezení podstaty médií, jež spočívá v argumentu, že ‚stará‘ média neumírají – mizí pouze zprostředkující nástroje (delivery technologies). Jenkins odkazuje na historičku Lisu Gitelmanovou, jež přichází s modelem dvou úrovní médií:

1. na první úrovni je médium technologie (technika), jež umožňuje komunikaci
2. druhá úroveň zahrnuje sociální a kulturní praktiky, jež kolem určitého média vznikly.

V tomto smyslu nové technologie nenahrazují ty staré, ale spíše pousouvají jejich statut i funkce. Jde tedy o vztah mezi starým (původním) a novým. Obecně je přijímána představa nějaké sjednocené černé skříňky, jež nahradí všechny dosavadní přístroje a bude hlavním mediálním spojem (tedy výsledkem konvergence). Klamnost takové představy tkví v tom, že redukuje mediální změnu na změnu technologickou, čímž opomíjí kulturní rovinu. Z navazujícího textu vyplývá, že pod odznačení ‚černá skříňka‘ spadá celá škála objektů (Jenkins 2006).

Záměrem mého příspěvku je v tuto chvíli odstoupit od konceptu konvergence a zaměřit se na samotný potenciál black boxes, černých skříněk. Tématicky se jedná o zastřešující název, s nímž jsou spojeny odlišné kulturní praktiky (od marketingu po letectví). Hlavní perspektivou bude ‚hledání‘ člověka v černých skříňkách. V prvním případě v mediálním obraze novodobých zpravodajských médií, v nichž se formuje specificky kolektivní vnímání údalosti. Druhý případ načrtne charakter černých skříněk ve vztahu k subjektivitě. Třetí způsob je završující interpretací: střetávání anachronického a moderního, organického a abstraktního v umění. Vzhledem k formátu příspěvku se jedná pouze o náčrt.

Zmizelé malajsijské letadlo

Aktuální téma zmizelého boeingu se stalo výraznou událostí pro kompletní spektrum zpravodajských médií. Síla tohoto příběhu spočívá v silném zpochybnění a narušení představ o všemohoucnosti dominující technovědy. Ústřední roli v mediálním obraze však zosobňuje pátrání po černých skříňkách. Pochopitelně se to netýká výlučně jen tohoto případu, hledání černé skříňky se po havárii stává východiskem příběhu (Bibel 2007). Pozornost hledajících týmů a s tím i médií se vztahuje právě na její nálezení. Událost se netýká pouze zúčastněných a pozústalých, přihlíží obrazně celý svět. Odlišné jsou ovšem pozice takového vnímání. Na jedné straně je zajímavý (až záhadný příběh) čekající na rozluštění, na straně druhé tragédie mizení člověka. Co obě strany spojuje je nepřeklenutelná propast, jež se rozevírá v časovém rozhraní nevyřešeného, kde jediným bodem naděje a zakončení je nález černé skříňky. 

Právě na tuto naději bych rád zaměřil pozornost. V hrubě dehumanizovaném leteckém průmyslu promlouvá právě skrze tyto přístroje něco původně lidského. Radikální izolovanost tohoto média, jež uchová informace i při katastrofě jako je výbuch, má ve vztahu k člověku ambivalentní platnost. Černá skříňka poskytne údaje nezbytné k dešifrování a rekonstrukci hávárie. Pro širokou veřejnost i pro pozůstalé reprezentuje člověka, ačkoli jde o člověka po smrti. Je zadostiučiněním ve smyslu přinesení jistoty (byť se jedná o jistotu smrti). Black boxes tak zastupují člověka v jeho smrti, kdy skýtají v sobě něco jako právo útěchy, jelikož jsou poslední epifanií lidského. Pomníkem lidské tragédie.

Magické předměty

Mezi černé skříňky spadají nejrůznější mediální nosiče a zařízení. V době konvergence dokáží často přijímat a zprostředkovat rozličné mediální obsahy. Co jsou zač tyto neprůhledné, složité schránky a co znamenají pro člověka? Povrch je často indicií toho, co je pod povrchem. To ale v případě black boxes nefunguje. Vnitřek jest skryt. Tato latence je něco neuchopitelného viděním. Vidět znamená považovat za samozřejmé, bezpečné. Oproti tomu je tu skryté nitro věcí, jež je enigmatickým, magickým místem. 

Georges Didi Huberman píše o naléhavosti nezobrazitelného (neividitelného Merlau-Ponty) a v jistém smyslu až černá skřínka nám umožní vidět to, co bychom jinak nebyli s to poznat, či si vůbec představit. Černé skřínky jsou pomyslnými archivy, ale zároveň jsou i mnohým jiným. Magickými předměty spíš než nástroji vzniklými v ryze racionálním smyslu. Specifické soubory informací o nás samotných, náš způsob bytí s nimi, frekventovanost kontaktu. To jsou jen příklady aspektů ustanovujících naši rovinu vztahu s black boxes. Přidáme-li schopnost propojení s virtuálními světy, otevíráme přístup k pocitu bytí, jenž se zdá svobodnější či autentičtější než žitá každodennost. Skrze černé skříňky nahlížíme nové stránky subjektivity a chápání sebe sama. Takové, jež jsou esenciálně umožněny právě tímto magickým soužitím.

Osobní počítač či telefon nesou snadno čitelné a dostupné informace o jejich držiteli.

Černá skříňka pak není indicií sebe sama, ale je indicií člověka v antropomorfologickém smyslu. Ve své latenci podává zprávu o člověku. Zanechává stopu. Právě artefakty v podobě black boxes hrají a budou hrát důležitou/zásadní roli při budoucím zkoumání toho, kdo byl člověk v této době. V tomto případě nejsou metaforou mizení člověka, nýbrž umožněním archeologie ve vodách osobní i kolektivní paměti, jež je zachycena v útrobách černých skříněk.

Černé rakve

                                           Tony Smith: die  1958

Od počátku 60. let se začínají objevovat skulptury, jež lze přirovnat k ‚black boxes‘.  Minimalismus usiluje o odstranění rušivých elementů, snaží se zapojit intenzivní recepci, která se vztahuje k samotnému smyslu díla. Americký minimalistický sochař Tony Smith vytváří objekty – sculptures, jež jsou příznačné svou zvláštní, anachronickou humanitou. Humanitou bez člověka, v nichž je člověk evokován elementárními, geometrickými formami. Tato strohá abstraktně-geometrická tělesa přes absenci vizuální podobnosti, obsahují tvary na hranici lidského. Vyjadřujíce povědomí toho, že se lidská bytost mění v cosi neznámého, člověku vzdáleného a přesto bytostně blízkého.

Temná hmota formující člověka se střetává s jeho nedůvěřivým pohledem. Černé sargofágy jakoby zastávaly věčnou přítomnost člověka, který mezitím zmizel kamsi do prázdnoty. 

                                          Tony Smith: Amaryllis, 1965/1968

„Sníme o cestování napříč vesmírem. Není tedy vesmír v nás? Neznáme hlubiny našeho ducha. K nitru vede tajemná cesta. Věčnost je v nás se svými světy, minulostí a budoucností“ (Novalis).

Zdroje

BIBEL, George: Beyond the Black Box. The Forensics of Airplane Crashes. The Johns Hopkins University Press, 2007.

DIDI-HUBERMAN, Georges: Ninfa moderna. Esej o spadlé draperii. Fra, 2010. 

JENKINS, Henry. Convergence Culture. Where Old and New Media Collide. NYU Press, 2006.

MERLEAU-PONTY, Maurice: Viditelné a neviditelné. Oikoymenh, 2004.

RUHRBERG, SCHNECKENBURGER, FRICKEOVÁ, HONNE. Umění 20. století. Taschen, 2004.