Evropská unie objevuje potenciál MOOCs

V září 2013 zprovoznila Evropská komise portál Open Education Europa, který je součástí iniciativy Opeing Up Education, a jehož hlavním cílem je sjednocení současných forem otevřeného vzdělávání pod jednotnou hlavičku evropského správce OER.

Samotná zkratka OER znamená Open Educational Resources a UNESCO či OECD v koncepci otevřených vzdělávacích zdrojů vidí velký potenciál rozvoje lidského kapitálu. Nejedná se přitom o žádnou novinku. Prvotní koncepce a následné projekty lze dohledat ještě na konci devadesátých let, kdy David Wiley přichází s myšlenkou otevřeného obsahu, přičemž svou koncepci odvozuje od svobodné distribuce open source software. Zásadní institucionální zlom však přichází až v roce 2008, kdy vzniká nezávislá instituce Creative Commons se zcela novým systémem licencování a pojetím autorského práva obecně.
Ve stejném roce také spouští MIT svůj vlastní projekt Open Course Ware, který zpřístupňuje studijní opory k jednotlivým předmětům, které se na zdejším technologickém institutu vyučují. Z hlediska dalšího postupu institucionálního etablování zmiňme mezinárodní konferenci v Kapském městě, kde došlo ke schválení deklarace, která vymezuje další směřování OER. Otevřené materiály by měly být distribuované zdarma, a to prostřednictvím zmíněných otevřených licencí, které zajišťují jednoduchou formu sdílení mezi uživateli. Deklarace pamatuje i na otázku samotné přenositelnosti formátů, v nichž jsou takové materiály ukládány – důležitý je multiplatformní charakter.

Aktuální trend využití OER spočívá ve využití technologických možností u nových forem distančního vzdělávání. Hojně se rozmáhá řešení MOOC(s), tedy masivních otevřených on-line kurzů, kterých se může zúčastnit kdokoliv.

K nejvýraznějším projektům patří americká trojice edX, Udacity a Coursera. Prvně jmenovaný je rok fungující projekt průkopníka otevřeného vzdělávání, tedy MIT, který ve spolupráci s Harvard University přichází se zajímavou koncepcí zapojení dalších prestižních univerzit převážně anglosaského světa. Uživatel má možnost si vybrat z široké nabídky „semestrálních“ MOOCs, které jsou svým obsahem mnohdy velmi blízké skutečným akreditovaným oborům daných univerzit. Studující, kterému se podaří úspěšně zakončit kurz, získá neověřený certifikát absolventa kurzu. Existuje však také možnost si připlatit zhruba 50 až 100 USD za ověřený certifikát, přičemž ono ověření spočívá v zaslaní dokladu totožnosti a následné identifikaci prostřednictvím autentizace webkamerou. 

Coursera, jejíž nabídka MOOCs a počet spolupracujících vzdělávacích organizací převyšuje konkurenci, nabízí obdobnou možnost ověřené certifikace, kterou zabezpečuje mimo jiné analýzou vzorce prodlevy jednotlivých úhozů na klávesnici, který je pro každého uživatele zcela unikátním rozpoznávacím faktorem.
Co do formální stránky řešení, také v případě Udacity je situace obdobná, liší se však možností absolvovat kurz i mimo vytyčený termín – lze se zapsat kdykoliv. Mimo převážně technického zaměření, kde Udacity spolupracuje s významnými technologickými korporacemi, jako je Google, Nvidia či AT&T, stojí za zmínku spolupráce s Georgia Institute of Technology, který pro svůj akreditovaný magisterský obor počítačových věd využívá technologického řešení právě prostřednictvím MOOCs Udacity. Zájemci o distanční vzdělávání z celého světa tak mají možnost absolvovat jednotlivé předměty i zcela oficiální cestou vysokoškolského procesu vzdělávání. Musí však počítat se standardní formou školného (cca 7 000 USD), stejně tak jako dalších podmínek nutných pro zahájení studia, jakými jsou bakalářský titul v oblasti počítačových věd a certifikát z anglického jazyka TOELF. Studium probíhá výhradně distanční formou, včetně přezkoušení prostřednictvím videokonference.

Z projektů, které se zaměřují vyloženě na oblast formálního vzdělávání a kvalifikací prostřednictvím on-line kurzů, zmiňme sdružení vysokých škol v projektu OERu. Na zdejším webu jsou k dispozici kurzy, které jsou ekvivalentem bakalářských předmětů. Realizace předmětů prostřednictvím Wikieducatoru však z OERu činí velmi uživatelsky nepřívětivou záležitost. V každém případě projekt OERu nabízí zajímavé rozšíření nabídky méně prestižních univerzit s možností zisku řádné kvalifikace. Mimo marketingového faktoru zviditelnění je zajímavou možností bližší spolupráce institucí na bázi uznávání a převoditelnosti získaných kreditů. Z fungujících projektů můžeme dále zmínit neziskovou organizaci Saylor Foundation a její web saylor.org, který nabízí více než 316 e-learningových modulů, přičemž některé z nich jsou uznávány vybranými vysokými školami a lze za ně získat kredity. Konkrétně Excelsior College si jeden svůj kurz o 3-6 kreditech cení na 95 USD.

Vrátíme-li se zpět k  portálu Open Education Europa, zjistíme, že funguje také jako agregátor MOOCs evropského původu. Není tedy výjimkou, že vyhledávání s řadou filtrů nabídne kurzy, které jsou součastí projektu Coursera, jako je tomu je v případě The Olympic Games and the Media, spravovaném prostřednictvím Universitat Autonoma de Barcelona. 

Vyskytuje se zde také celá řada kurzů, jež jsou spravovány na úrovni unijních organizací, které mají zejména v oblasti vzdělávání dospělých osvětový charakter. Konkrétně můžeme uvést MOOCs Future Classroom Scenarios, který je spravován neziskovou organizací European Schoolnet, jež se sestává ze sítě třiceti kooperujících ministerstev školství z celé Evropy se sídlem v Bruselu. Kurz nabízí nové pohledy na vývoj „třídy budoucnosti“ a prezentuje dílčí projekty, jakým je např. iTec – pilotní projekt European Schoolnet pro implementaci nových technologií do tříd. 
Samotný kurz svým kontinentálním zacílením klade důraz také na prvek „živé“ přednášky, kdy v každém modulu pořádá jednu z videokonferencí, jíž se účastní více než sto převážně pedagogů z celé Evropy. Použit je přitom speciální modul společnosti Cisco pro internetový prohlížeč. Účastníci vidí referujícího, jeho prezentaci, dále jsou zapojeni do diskuze hlasováním v anketních otázkách a možnosti klást dotazy prostřednictvím chatu, případně se přihlásit o slovo. Nutno podotknou, že při takto velkém počtu účastníků je reálná možnost využití všech funkcionalit značně omezena. Další části kurzu se nijak výrazně neodlišují od ostatních MOOCs řešení. Uživatel má k dispozici studijní materiály a na konci každého modulu jej čeká test.

Z teoretického hlediska můžeme odvodit několik fenoménů, které tento nový přístup v oblasti distančního vzdělávání přináší. V obecné rovině lze hovořit o globalizačním činiteli nových informačních technologií – ICT. Rozvoj sítě internet, funkcionalit zdrojového kódu programovacích jazyků a zejména technologický pokrok v rychlosti přenosu digitálních dat – navýšení datového toku, přinesly po internetové bublině na přelomu tisíciletí novou éru internetu, mnohdy označovanou jako web 2.0, pro který je charakteristická multimedialita obsahů. Henry Jenkins hovoří o mediální konvergenci, která má dvě roviny. První je zřejmá a týká se obsahu jako takového. Multimedialita je přímým důsledkem konvergence obsahu a v případě MOOCs se projevuje tak, že uživatel má k dispozici studijní materiál nejen ve formě textu, ale také videa, podcastu, živého webináře, interaktivní simulace apod. Konvergenece obsahu, tedy slučování mediatypů, je determinováno největším zlomem od vynálezu knihtisku, sestrojením tranzistoru, respektive nástupu éry digitálního zpracování dat. Již Vannear Bush v polovině čtyřicátých let předpověděl podobu prvních osobních počítačů. Známý koncept Memexu je však až finálním produktem zařízení, které je výsledkem procesu konvergence na úrovni samotných (multifunkčních) zařízení. Zásadnější je však myšlenka komprimace dat. Objev tranzistoru a Bushovu práci dělí minimálně propastné dva roky, tudíž mu nelze vyčítat, že svou predikci mylně vystavěl na analogové technologii mikrofilmu. Důležitý je totiž samotný princip možnosti vměstnání nepředstavitelného množství informací na jeden nosič, a to s možností rychlého vyhledávání. Digitální svět jedniček a nul pak lze považovat za dokonalý nástroj pro konvergenci všech existujících analogových mediatypů. Na úrovni zařízení se pak proces konvergence projevuje prudkým vývojem multimediálních (multifunkčních) zařízení. Jenkins ovšem upozorňuje i na opačný efekt konvergence. Současný vývoj lze paradoxně označit i za značně divergentní. Digitální forma přenosu totiž v žádném případě nepřináší unifikaci standardů. Zostřené prostředí hyperkonkurence s sebou nese snahu získat konkurenční bod výhody. Jsme tedy součástí světa, ve kterém nás obklopuje nepřeberná nabídka specializovaných zařízení, která jsou součástí konkurujících si platforem. Každá platforma přitom nabízí svůj vlastní svět, kterým láká a svým způsobem uzamyká zákazníka. Příznačně se takové prostředí nazývá ekosystém. Není proto náhodou, že za jednoho z největších providerů OER lze považovat jednu z původně doplňkových služeb mediatéky společnosti Apple – iTunes U, kde je přístup k materiálům podmíněn minimálně instalací softwaru iTunes, přičemž absolutního komfortu co do flexibility služby docílíte až s mobilním zařízením na platformě iOS. Za typický příklad divergence platforem lze označit mobilní aplikaci projektu Coursera, který předstihl konkurenci a již nabízí vlastní aplikaci jak pro iOS, tak Android, přičemž je nutné, aby byla rovněž optimalizována pro vícero typů rozlišení rozličných mobilních zařízení.

Samotná otevřenost vzdělávacích zdrojů a s tím spjatý vznik otevřených licencí je opět úzce spjat s přechodem do digitálního světa, kde sdílení informace nabývá zcela nového významu. Internet zde plní úlohu poselství – zprostředkovává vědění, které přestává být chápáno jako exkluzivní forma komodity. Podstatné je přitom rozvést otázku relevance otevřených materiálů a publikací, které takové MOOCs mohou obsahovat. Michael Schiltz, Frederik Truyen a Hans Coppens pokládají otázku, jak se mohou nové formy distribuce a nakládání s vědeckými informačními zdroji promítnout do změn zavedeného systému obecně. Vliv internetu má totiž za následek radikální proměnu celého odvětví a nutno podotknout, že v mnoha aspektech ryze negativní. Na jedné straně je zřetelná výhoda v digitalizaci obsahu, který se stává všudypřítomným a jednoduše dosažitelným.  Dvojsečnost takové devizy však tkví ve vymezení se vůči tradiční formě distribuce tištěných materiálů, které ze své ekonomické podstaty mnohonásobně vyšších vynaložených nákladů na distribuci s sebou nesou také úměrně vysokou cenu, kterou vyjadřuje právě mezní náklad na vydání. Současný trend otevřeného přístupu k informacím vytváří neúměrný tlak na stávající systém. Navíc se nejedná pouze o novou formu sdílení takových materiálů, ale rovněž o zcela nový pohled na uspořádání vědění jako takového, které nově vzniká v rámci „otevřených“ internetových komunit, které jsou však ve skutečnosti implicitně uzavřeny okolnímu světu a závěry takových prací lze podstatně hůře podrobit kritickému ověření platnosti – falzifikaci. Přílišná míra decentralizace původně badatelské činnosti představuje nejen kvalitativní riziko činnosti v podobě všeobecné laicizace, ale také tržní, které zpětně ohrožuje zavedený systém institucionálního zázemí vědeckých pracovišť a jejich další chod. Jakási samozřejmost, že digitální informace nesoucí vzdělávací charakter mají být vždy a všude zdarma, může být a priori mylná.

V MOOCs se do jisté míry promítá také koncept kolektivní inteligence Pierra Lévyho, jelikož jejich součástí jsou fóra, kde si uživatelé sdělují své zkušenosti nebo jsou přímo vyzýváni k návrhům řešení otevřených otázek samotnými tvůrci kurzu. V živých webinářích, e-learningu prostřednictvím sítě internet nebo hyperflexibilitě dostupnosti studijních materiálů v rámci m-learningu můžeme nalézt koncepce sociologického charakteru, nakolik mění elektronická média chování jedinců ve společnosti. Fenomény jako všudypřítomnost (i)relevantních informací, výskyt nových sociálních rolí v kyberprosrtoru, které jsou nezávislé na jednotě místa a času, se zabývá Joshua  Meyrowitz v publikaci Všude a nikde. Proměnami společnosti v závislosti na faktoru rychlosti (přenos informace nevyjímaje) se pro změnu setkáme v konceptu dromologie Paula Virilia.

Příčinu v dynamické proměně struktury společnosti lze shledat také v samotném využití ICT v každodenním životě. Na závěr tak uveďme pojmy digital divide či digital gap (rozpracováno např. Pippou Norrisovou), které se projevují ve dvou rovinách. Na makrosociální úrovni sehrávají stěžejní roli prohlubujících se rozdílů ve společnosti faktory vzdělání, věku, příjmu nebo bydliště. Mikrosociální úroveň pak diferencuje Jan Van Dijk na složku motivační (ochotu využít technologii), materiální (možnosti technologii pořídit), dovednostní a faktického využití. 

Doporučená literatura:

Tématika OER:

D'ANTONI, Susan a Catriona SAVAGE. Open educational resources: conversations in cyberspace [online]. Paris: United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, 2009 [cit. 2014-04-09]. ISBN 978-923-1040-856. Dostupné z: http://www.col.org/SiteCollectionDocuments/country-information/OER_Full_Book.pdf

OECD, Giving knowledge for free: the emergence of open educational resources. Paris, France?, 2007, Organisation for Economic Co-operation and Development, 147 p. ISBN 92-640-3174-X.

UNESCO. WORLD OPEN EDUCATIONAL RESOURCES (OER) CONGRESS: 2012 PARIS OER DECLARATION. UNESCO. UNESCO.org: World Open Educational Resources Congress [online]. 2012 [cit. 2014-04-09]. Dostupné z: http://www.oecd.org/edu/ceri/38654317.pdf

Mediální studia:

DIJK, Jan van, c2005. The deepening divide: inequality in the information society. Thousand Oaks, Calif.: Sage Pub. 240 p. ISBN 14-129-0403-X.

LÉVY, Pierre. Collective intelligence: mankind's emerging world in cyberspace. Editor Mark Tovey. New York: Plenum Trade, c1997, xxviii, 277 p. ISBN 03-064-5635-4.

MEYROWITZ, Joshua. Všude a nikde: vliv elektronických médií na sociální chování. 1. české vyd. Editor Mark Tovey. Překlad Jan Jirák, Kateřina Jonášová, Irena Reifová. Praha: Karolinum, 2006, 341 s. ISBN 8024609053.

NORRIS, Pippa. Digital divide: civic engagement, information poverty, and the Internet worldwide. New York: Cambridge University Press, 2001. ISBN 05-210-0223-0.

SCHILTZ, M., F. TRUYEN a H. COPPENS. Cutting the Trees of Knowledge: Social Software, Information Architecture and Their Epistemic Consequences. Thesis Eleven. 2007-02-01, vol. 89, issue 1, s. 94-114. DOI: 10.1177/0725513607076135.

VIRILIO, Paul. Speed and politics. Los Angeles: Semiotext(e), 2006, 174 s. ISBN 978-1-58435-040-8.