Sdílíme jako šílení. Ceníme si své soukromí na více než třináct korun denně?

Existuje úsloví, že pokud je produkt zdarma, jste produktem vy sami. Sice se obecně používá v obchodním kontextu, ale jeho přesah můžeme snadno pozorovat i ve sféře nových, a to zejména sociálních médií. Jsou zdarma, tedy přesněji řečeno neplatíme za ně penězi. Ale vidíme-li hodnotu v datech, a to zejména těch osobních, která o sobě sdělujeme, jejich cena je zcela jistě nedozírná.

 Přitom není jisté, zda si vůbec plně uvědomujeme hodnotu toho, co o sobě svěřujeme na síti. Byly doby, a není to ani tak dávno, kdy jsme si zakládali emailové účty u serverů, kterým jsme věřili a které neměly za sebou žádné problémy s únikem dat, osobní informace jsme svěřovali jen několika málo lidem, se kterými nás pojil blízký vztah, a byli jsme opatrní jakémukoliv webovému serveru sdělit svůj email, telefonní číslo nebo jiný identifikační údaj. Dnes o sobě nabízíme i ta nejosobnější data bez zaváhání i lidem, které jsme nikdy neviděli a nikdy neuvidíme, snad kvůli lajkům nebo followerům, ale vlastně neznáme důsledky.

Mnozí odborníci, a to včetně ředitele Úřadu pro ochranu osobní údajů Igora Němce, zastávají názor, že bychom ve sdílení dat, a to především těch osobních, měli být striktně konzervativní. Protože se opravdu nemůžeme zlobit, že někdo zveřejní data, která jsme o sobě zveřejnili my sami. A velmi často ve spojitosti s tímto názorem zaznívá i slovo paranoidní. Například Facebook, se svými 650 miliony uživatelů, jistě nemůže podceňovat zabezpečení ani ochranu osobních dat.

Kamenem úrazu však je, že může. Ostatně, proč by nemohl. Facebook, jako i další sociální média, je soukromá společnost, která nemá žádnou povinnost komukoliv sdělovat, jak je na tom jejich zabezpečení. Je to produkt, který je zdarma, a nabízí se tedy v duchu obchodního hesla dodat, že produktem jsou v tomto případě jeho uživatelé. A často nejen ti, jelikož je velmi snadné uveřejnit fotografie nebo informace těch, kteří sami na sociálních sítích nejsou nebo být nechtějí.

Bylo by velmi snadné namítnout, že taková data by přece nikoho nezajímala. Pokud o sobě nezveřejňujeme skutečně citlivé údaje, koho by mohlo zajímat, v jaké jsme zrovna náladě nebo co jsme dělali v pátek večer. Jenže mohlo. Není úplně výjimečné, že si vás například budoucí zaměstnavatel prověří prostřednictvím sociálních sítí. A bude ho zajímat, v jaké jsme náladě (například se velmi často těšíme z práce domů nebo píšeme statusy v pracovní době), nebo co jsme dělali v pátek večer (například tancovali polonazí na diskotéce). Zní to absurdně, ale nebylo by to poprvé. Existují i opačné případy, kdy byli nadšení uživatelé sociálních médií ze zaměstnání propuštěni. Za něco, co by se jejich zaměstnavatel ještě před pár lety jen sotva dozvěděl.

Otázkou zůstává, kdy jsme přestali být konzervativní – nebo klidně řekněme paranoidní – ve sdílení prakticky jakýchkoliv osobních informací. Obecně převládá názor, že kdo není na Facebooku, jako kdyby vůbec nebyl. A ano, možná to nejhorší, co se nám může stát, je žádost o přátelství od někoho, kdo se ve školce znal s někým, s kým jsme před dvaceti lety chodili na kurz keramiky, nebo velmi lákavě vypadající reklamy na shodou okolností totéž, co jsme včera hledali přes Google. Vždyť společnost Firefox už přišla se speciálním nastavením svého prohlížeče, který umožňuje zakázat ukládání dat a zobrazení personalizované reklamy. Ale snad by bylo na místě se zamyslet, jestli toho někdy nesdělujeme příliš. A také příliš snadno. Nedávno se v médiích objevila – bez jakékoliv větší pozornosti – zpráva, že ve Spojených státech se uvažuje o založení společnosti, která by zcela legálně odkupovala od lidí osobní údaje. Oproti podpisu smlouvy by směla využít veškerá data z osobního počítače k reklamním účelům. Odměna za podpis takové smlouvy by se mohla pohybovat kolem dvaceti dolarů měsíčně.

Ceníme si opravdu všech svých dat na dvacet dolarů měsíčně? Tedy jen o málo víc než třináct korun za den? Společnost by sice data měla využít k reklamním účelům, jenže nikde se neuvádí, co by se s nimi stalo dál. A stejné je to i v případě Facebooku. Nepředstavitelné množství osobních dat má k dispozici soukromá firma, která není nijak výrazně limitovaná v tom, jak s nimi naloží. Pokud by se rozhodla, že příští týden skončí a všechna svá data prodá za dvacet dolarů, nikdo by jí v tom nemohl bránit. Podle aktuálních pravidel se zrušením profilu automaticky nesmažou data, která o nás Facebook má. Možná opravdu to nejhorší, co se nám může stát, je – jak uvedl i zmíněný ředitel Úřadu pro ochranu osobních údajů – budoucí kandidát na prezidenta, u kterého budeme znát jeho fotky z ultrazvuku, první kroky i oblíbené jídlo, když mu bylo pět let. A možná je cílem jen více relevantní reklamy. Jenže existují situace, a v dějinách jich najdeme nepřeberné množství, kdy se takové zdánlivě banální informace o velkém množství lidí můžou velmi hodit. Snad je to paranoidní, ale jak říká zase jiné úsloví, nemusí to nutně znamenat, že po nás nejdou.

 Petra Cvrkalová