Je možně si dopřávat poslech kvalitní hudby, objevovat nové
interprety a žánry přímo z pohodlí za monitorem osobního počítače a
nekřivdit přitom muzikantům a textařům stahováním nelegálně sdílených souborů?
Odpověď už se nějakou dobu nabízí, jak se nám snaží namluvit
poskytovatelé služeb s online streamovanou hudbou. Zatím poslední revoluce
v poslechu hudby probíhá už nějakou dobu a je jisté, že trendy se za
poslední dvě dekády výrazně změnily.
Překvapením není ani to, že nyní se nejvíce muziky „protočí“ v prostředí
Internetu. Kde ale budou hudební fanoušci a muzikanti nejaktivnější za dalších
dvacet let snad ani nelze předvídat. Nahlédněme tedy aspoň do bližší
budoucnosti a zaměřme se na to, co poskytovatelé nejmodernějšího a doposud
nejpohodlnějšího způsobu poslechu měli udělat pro to, aby hudební průmysl
rostl, košatěl a uživatelé se necítili napůl zlodějsky.
Komu služba (ne)slouží
Na Internetu jsou k nalezení desítky služeb nabízejících
streamovanou hudbu (stejně
jako
existují
desítky
srovnání
takových služeb
pro
uživatele).
V základu se dělí na dvě skupiny. První jsou tzv. internetová rádia (neboli
live streaming), která vybírají hudbu pro uživatele náhodně nebo podle obecných
parametrů, které je možné navolit. Druhou variantou jsou stránky, které streamují
on-demand, na vyžádání, podle konkrétní volby uživatele. Rozlišení kulhá
v tom ohledu, že spousta poskytovatelů už oba typy různými způsoby
zkombinovala.
Beztak lze konstatovat, že bez ohledu na typ služby a její
konkrétní provedení se primární dodavatelé materiálu – muzikanti – na
streamovanou hudbu převážně zlobí. Některé varianty jsou zdarma, jiné placené,
některé žijí z reklamy, jiné, kdo ví? Každopádně všechny těží
z produkce, kterou pak nezřídka vyplácí na pohled směšnými částkami.
Během posledních několika let vždy některý muzikant vystoupí
s prohlášením a roztočí tím další kolečko debat o přínosu či vykořisťování
průmyslu streamovanými službami. Symbolem nespravedlnosti vůči umělcům se stala
služba Spotify, především kvůli své
oblíbenosti a kvůli relativnímu úspěchu (široký úspěch mezi uživateli však
zatím neznamená, že by služba byla výdělečná a existují pochybnosti o tom, zda
vůbec někdy bude). Právě tvůrci Spotify přitom mají kontrakty
s nahrávacími studii a za každé kliknutí na skladbu platí drobný
obnos, který se dále ředí mezi producenty a autory. Spotify navíc provozuje web pro muzikanty, kde se snaží
vysvětlovat svou politiku a reagovat na podněty svých „dodavatelů“. To se zdá
být fér. Na Internetu poskytuje hudbu mnoho aktérů, kteří se takové korektnosti
ani neblíží.
Jak uznávají i leckteré názory na komunitním blogu The Trichordist, ‚nepřítele je třeba
hledat jinde‘.
Cílem nevole může být samotný Google, který by podle mnohých měl už ve
výsledcích vyhledávání umožnit filtrovat poskytovatele, kteří postupují
nelegálně (především torrentové servery). Google dále vlastní YouTube, který ač
v souladu s DMCA
a ekvivalentními normami mimo USA na podnět stahuje nelegálně sdílené obsahy,
stále poskytuje příliš volného prostoru pro činnost škodící autorským právům a
za oficiální kanály platí studiím výrazně
méně, než třeba právě Spotify. Dalším ikonickým případem je Grooveshark,
který chce být čistě hudební alternativou právě k YouTube ve smyslu sebe
propagace, drtivá většina skladeb však není sdílena majiteli autorských práv a
Grooveshark se s nahrávacími společnostmi vytrvale soudí. A nakonec
vyberme po vzoru The Trichordist mezi mnohými škůdci Pandoru, internetové
rádio, které se snažilo hledat cestu, jak vyplácet muzikantům co nejméně.
Šetření na muzikantech
Řekněme ale, že především live streaming hlavně propaguje
uměleckou produkci mezi publika, která by se jinak k danému obsahu nejspíš
nikdy nedostala. Už z historie krátkovlnných rádií známe takové rozložení
sil, při němž naopak producenti platili vysílatelům, aby se jejich obsah dostal
do éteru. To dnes žádná live streamingová služba samozřejmě nevyžaduje, pokud
ale jinak internetová rádia nakládají s poskytovanou hudbou korektně a
aktivně v rámci svých aplikací pomáhají interpretům, dá se říct, že jsou
téměř z obliga.
Skutečný oříšek představují
služby na vyžádání, které poskytují hudbu kdykoliv opakovaně a z mnohých
je možné ji i stahovat v podobě souborů. Někteří muzikanti se pokusili
srovnat profit, který jim přichází z internetového obchodu iTunes store a
ze služeb typu Spotify. Mezi zlomovými případy lze jmenovat prohlášení
frontmana Radiohead Thoma
Yorka a dalších,
kteří volají po větších „výplatách“ za jednotlivá přehrání skladeb, rozruch
vyvolalo také pozoruhodně pečlivé zdokumentování situace cellistky Zoë
Keating.
Na druhé straně barikády se však
už také objevují hlasy muzikantů
podporujících
Spotify a další. Služby jim dle jejich slov platí v kombinaci
s dalšími příjmy dostačující obnos, především ale propagují a rozšiřují možný
dopad na trhy, na něž by se jinak aktéři mimo mainstream nikdy nedostali. Zatímco za
skladbu z iTunes uživatelé zaplatí jednorázově, ze streamů, pokud konkrétní
skladba prokáže svou kvalitu v průběhu let a desetiletí, můžou čerpat
autoři prostředky i do budoucna. V některých zemích navíc pohodlnost
těchto legálních služeb údajně omezila pirátské stahování.
Obohacení odvětví a klid v duši
Další kontroverzní bod, tedy
disproporce mezi tím kolik např. Spotify platí menším a větším studiím a z logiky
věci jsou tak zvýhodňována velká studia, představuje pouze doprovodný jev,
který těžko může být argumentem k rušení služby, spíše může být podnětem k zlepšování
podmínek. Pokud služby na vyžádání budou prosperovat, měly by nadále více
pomáhat muzikantům, investovat, podporovat rozmanitost studií a zabraňovat tak
monopolizaci rozhodujících trhů. Dále se nabízí podpora přímo muzikantů
prostřednictvím dokonalejšího a širšího informování o koncertech, současných
aktivitách, dalších albech, merchandisingu atd. Další výhodou online
streamování je možnost sledování přesných dat. Zoë Keating navrhuje, aby služby
poskytovaly muzikantům data o posluchačích, aby přesně věděli, komu se nejlépe „prodávají“.
To vše by navíc ve výsledku nemělo
být pro streamovací služby pouze altruistickým krokem vůči jinak mírně
vykořisťovaným „dodavatelům“. Podpora hudebního průmyslu v podobě nastíněných
kroků a větší transparentnosti by i pro jeho zprostředkovatele měla být
dlouhodobě výhodná a ústit v nárůst uživatelů a především subscriberů.
Je jasné, že všechny uvedené zákruty
na cestě k všestranné spokojenosti budou vyžadovat diskusi a dostatečně zdokonalené
finální provedení. Zájem o „etické prostředí na Internetu“ a dodržování
autorských práv by však měl být co možná největší. Pouze aktivní spolupráce
všech legálních aktérů by mohla k něčemu takovému vést. Pak už bude moci
posluchač sjíždět streamy bez podivného pocitu za zátylkem.
Zdroje:
velmi pečlivě napsáno!
ReplyDelete